// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.04.2018
K posouzení neplatnosti závěti učiněné v duševní poruše
K posouzení neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, ze dne 22. 1. 2018
Dotčené předpisy: § 38 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 23.1.2009 domáhali určení, že „listina ze dne 26. května 2006, předložená v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 661/2007, označená jako poslední vůle, není platnou závětí paní V. P., zemřelé dne 4.4.2007“ (dále jen „zůstavitelka“) a že „pan B. R. není dědicem zůstavitelky“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že „žádný z nich nebyl o existenci jakékoli závěti po dobu života zůstavitelky informován“, že „měli od prvního okamžiku podezření, že závěť předložená žalovaným nemohla být sepsána zůstavitelkou z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti napsat takto dlouhý text, obsahující navíc velice podrobné informace (zejm. vymezení předmětu dědictví) vlastní rukou“, že „zdravotní stav zůstavitelky v posledním roce, resp. její (ne)schopnost samostatně vykonávat motorické činnosti na úrovni sepisování vlastnoručních dokumentů, je možné dále ilustrovat prostřednictvím situace, která nastala na jaře roku 2006“, že „zemřelá podepsala v březnu a dubnu dvě kupní smlouvy o prodeji parcely v k. ú. V. a parcel s panem Ž., dále pak dne 26.4.2006 smlouvu o nájmu pozemků o celkové výměře 92,56 ha s panem Č. J. a v červenci nájemní smlouvu na byt ve 2. poschodí domu P.“, že „všechny uvedené smlouvy, opatřené podpisem zůstavitelky, sjednával v přítomnosti své zesnulé manželky první žalobce“, že „se jeví jako nanejvýš nepravděpodobné, že by měsíc poté, co jen s obtížemi provedla podpisy několika smluv, dokázala z ničeho nic sama vlastní rukou napsat celostránkovou listinu, obsahující poměrně složité údaje“, že „paní J. F., sestřenice zesnulé, také považuje, vzhledem ke své znalosti zdravotního stavu zůstavitelky, za nemožné, aby v květnu roku 2006 pořídila vlastnoruční závěť sama“, a že „je třeba upozornit na skutečnost, že nemá nárok na podíl z dědictví ze zákona, a tedy sporná závěť je pro ni jediným možným dědickým titulem“. Jsou proto přesvědčeni, že „závěť nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitelky“, případně že jí „byla závěť nadiktována či k jejímu sepsání byla jinak donucena nebo účelově navedena“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17.6.2015, č. j. 7 C 44/2009-284, žalobu v části, v níž se žalobci domáhali určení, že závěť zůstavitelky ze dne 26.5.2006 je neplatná, zamítl a dále určil, že žalovaný není dědicem zůstavitelky; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a přiznal náhradu nákladů řízení státu, a to tak, že žalobci jsou povinni „zaplatit státu náklady ve výši 29.476,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet zdejšího soudu společně a nerozdílně“ a žalovaný je povinen „zaplatit státu náklady ve výši 29.476,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet zdejšího soudu“. V rámci dokazování soud prvního stupně postupně doplnil řízení znaleckými posudky Ph.Dr. Milana Nouzovského z oboru písmoznalectví, MUDr. Otakara Boháče z oboru zdravotnictví – psychiatrie, MUDr. Hynka a MUDr. Pavláta z oboru psychiatrie a psychologie (předloženým k důkazu žalovaným) a revizním znaleckým posudkem Univerzity Karlovy v Praze, 3. Lékařské fakulty, z oboru zdravotnictví – psychiatrie. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že „listina označená: Poslední vůle, datovaná 26.5.2006 byla sepsána a podepsána vlastní rukou zůstavitelky“, neboť „tento závěr vyplývá ze znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského, z něhož vyplynulo, že závěť psala zůstavitelka ‚pravděpodobně‘ vlastní rukou, když důvodem, proč neuvedl vyšší podíl pravděpodobnosti, tkví v tom, že neměl dostatek odpovídajícího srovnávacího materiálu, respektive srovnávací materiál písma z roku 2006, avšak s určitostí může konstatovat, že písmo v obálce, ve které se závěť nacházela, a na závěti je shodné“. Ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie dále vzal za prokázané, že „v době pořízení závěti zdravotní stav zůstavitelky po psychické stránce nebyl v pořádku“, neboť „k datu pořízení závěti 26.5.2006 u zůstavitelky byla přítomna porucha kognitivních funkcí, jejichž příčinou byla vaskulární demence v kombinaci s následky normoterzního hydrocefalu“, a že „posuzovací schopnosti zůstavitelky byly významně sníženy, zda byly zcela vymizelé, nelze zjistit z důvodu absence údajů v dostupné zdravotní dokumentaci, kdy již posuzovaná nebyla vyšetřována psychiatricky ani psychologicky“, byť z výpovědi svědkyně K. vyplynulo, že „tato vyšetření zůstavitelce nabízela, ale ta je odmítala“. Zjistil, že „závěry znaleckých posudků korespondují i se zjištěními vyplývajícími z výpovědí svědků, že zdravotní stav zůstavitelky po roce 2004, kdy se podrobila operaci hydrocefalu, se změnil a nebyl uspokojivý“. Uvedl, že „zjištěné skutečnosti vzbuzují pochybnost, že zůstavitelka projevem vůle v závěti skutečně a vážně zamýšlela přivodit právní účinky, které zákon s pořízením závěti spojuje“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka nebyla plně způsobilá k významnému právnímu úkonu jako je pořízení závěti“, že „posuzovaná závěť není platná dle § 38 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v době pořízení závěti, a proto žalovaný na základě této listiny není dědicem“, a že naléhavý právní zájem na určení, že předmětná závěť není platná, „není dán“, neboť „v předmětném řízení je určení platnosti či neplatnosti právního úkonu řešeno jako předběžná otázka“. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na „částečný úspěch účastníků ve věci“.
K odvolání žalovaného i odvolání žalobců (jen proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.3.2016, č. j. 70 Co 28/2016-422, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé“ změnil tak, že „se žaloba na určení, že žalovaný není dědicem, zamítá“; zároveň rozhodl, že „se žalovanému náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“ a že „žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 50.952,- Kč“ (správně 58.592,- Kč) „do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 6“. Vycházel z toho, že „spornou listinu sepsala zůstavitelka vlastní rukou“, že „je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o.s.ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.“, že „znalci v projednávané věci (s výjimkou znalce Boháče) dospěli k závěru, že zůstavitelka v období pořízení závěti trpěla duševní poruchou, která vedla k tomu, že její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly významně snížené, nikoliv však vymizelé, přičemž revizní znalci se vyjádřili zcela jasně, že nelze jednoznačně a nad veškerou pochybnost prokázat, že by zůstavitelka v uvedené době pořízení závěti byla zcela neschopna právního úkonu“, že „ani z ostatních důkazů provedených soudem I. stupně nevyplývá zjištění, jež by svědčilo pro závěr, který by naznačoval výrazný defekt v chování, resp. zdravotním stavu zůstavitelky, jenž by mohl zakládat úvahy o existenci takové duševní poruchy, pro kterou by nebyla schopna činit dlouhodobě žádné právní úkony“, a že „pro závěr, že zůstavitelka byla schopna právních úkonů (jednání), naopak svědčí zjištění, že zůstavitelka před i po sepsání sporné listiny učinila i jiné právní úkony ohledně svých nemovitostí, přitom nebylo zjištěno, že by se její zdravotní stav ve vztahu k datu sepsání sporné závěti jakkoliv změnil“. Uzavřel, že „neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout“, a že „z provedeného dokazování nevyplývá závěr, že by zůstavitelka v době sepisu sporné listiny trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto úkonu zcela neschopnou“. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího s odkazem na § 150 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že „žalobci neměli v rámci dědického řízení jinou možnost, než uplatnit své dědické právo prostřednictvím žaloby“, a že „s ohledem na výsledek sporu, který bude pro žalovaného znamenat poměrně značný majetkový přínos, by se přiznání nákladů řízení žalovanému jevilo vůči žalobcům jako nepřiměřená tvrdost“. O nákladech řízení státu rozhodl podle § 148 o.s.ř. s tím, že žalobcům bylo uloženo „podle výsledku řízení“ tyto náklady zaplatit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Především namítá, že „se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení otázky hmotného práva (ustanovení § 38 odst. 2 OZ)“, když dospěl k závěru, že „prokázaná duševní porucha zůstavitelky ji nečinila neschopnou k sepsání závěti“. Je toho názoru, že „ze všech znaleckých posudků vyplynuly následující skutečnosti: zůstavitelka trpěla duševní poruchou, která v míře podstatné narušovala její rozpoznávací a ovládací schopnosti“, a že „tyto skutečnosti byly zjištěny bezpečně a ve spojení s dalšími důkazy (které byly odvolacím soudem zcela pominuty), zejména výpověďmi svědků, výslechy znalců, zdravotní dokumentací a zprávou z Ústavu soudního lékařství Univerzity Karlovy v Praze ze dne 7.4.2011, bylo proto třeba učinit právní závěr, že zůstavitelka při sepisu závěti ze dne 26.5.2006 jednala v duševní poruše, která ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou“. Upozorňuje rovněž na tu skutečnost, že „k závěru ohledně neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR není třeba, aby ve znaleckém posudku znalec dospěl k tomu, že ovládací či rozpoznávací schopnosti jednající osoby byly zcela vymizelé“, a že „se odvolací soud v tomto případě dopustil zcela mylné interpretace ustanovení OZ a OSŘ a příslušné judikatury, když jako důkazní standard při aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 OZ vyžadoval stoprocentní zjištění znalců, že ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitelky v době sepisu závěti byly vymizelé“. Dále namítá, že „odvolací soud řízení zatížil vadou“, když „neakceptoval důkaz navržený při jednání konaném dne 10.3.2016 předložením odborného vyjádření MUDr. Zdeňka Kalvacha, CSc. či jeho výslechem“, když „nebyl jakkoli poučen ve smyslu ustanovení § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 až 3 OSŘ , jaké tvrzení a jaké návrhy důkazů má soudu předložit, aby unesl své důkazní břemeno“, když „byly vzaty v potaz a provedeny důkazy v rozporu s § 205a OSŘ“, čímž došlo „k prolomení koncentrace řízení“, a když „v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že žalobci podali odvolání do výroků o nákladech řízení, o těchto vznesených nárocích však žádným způsobem nejednal a nerozhodl“. Uzavírá, že „se napadené rozhodnutí zakládá na nesprávném právním posouzení věci, kdy se odvolací soud zejména nezabýval skutkovými okolnostmi daného případu ve všech vzájemných souvislostech, nesprávně hodnotil důkazy, neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, zásadním způsobem porušil příslušná ustanovení OSŘ týkající se provádění důkazů v odvolacím řízení a současně neposkytl žalobci odpovídající poučení, čímž se zároveň při řešení souvisejících procesněprávních a hmotněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o odkladu právní moci napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že „ani jedna z nastíněných otázek nezakládá přípustnost a případně důvodnost dovolání“, a navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce a) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že zůstavitelka byla vdaná za žalobce a) a byla bezdětná. Ve prospěch pozůstalého manžela, své sestřenice (žalobkyně b/) a B. R. pořídila dne 26.5.2006 holografní závěť. Vzhledem k tomu, že J. P. a J. F. neuznali závěť za platnou z důvodu duševní poruchy zůstavitelky, Městský soud v Praze jako soud odvolací jim v řízení o dědictví po zůstavitelce usnesením ze dne 19.9.2008, č. j. 24 Co 112/2008-156, kterým změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18.12.2007, č. j. 26 D 661/2007-125, uložil, aby proti B. R. podali žalobu na určení, že není dědicem zůstavitelky. V souladu s tímto odkazem dědického soudu J. F. a J. P. podali dne 23.1.2009 u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu, jejímž petitem se domáhali navíc i určení neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 26.5.2006. Ve sporném řízení bylo (zejména znaleckými posudky z oboru psychiatrie) prokázáno, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou a že její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly „podstatně snížené“, nikoliv však „zcela vymizelé“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda k závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, nebo zda musejí být zcela vymizelé. Protože posouzení této otázky hmotného práva bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné (určující) a protože nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce a) je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka V. P. zemřela dne 4.4.2007 a při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Neplatný je i právní úkon zletilé fyzické osoby, která jedná v duševní poruše, jež ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou, a to aniž by u této fyzické osoby došlo k soudnímu rozhodnutí o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Pod duševní poruchou ve smyslu § 38 odst. 2 je třeba rozumět i přechodnou duševní poruchu (jednorázový stav opilosti, drogového opojení, hypnózy atd.) vylučující u jednající osoby možnost posoudit následky svého jednání (rozumová, rozeznávací intelektuální schopnost) či jednání ovládnout (určovací schopnost). Závěr o neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 v takovém případě nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu, anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí. Judikatura dovolacího soudu ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Bylo totiž třeba judikatorně reagovat na některé případy, v nichž se ve valné většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily, a kdy soudy vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, jež neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti, a tato zjištění nehodnotily ve spojitosti s dalšími důkazy.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
V posuzované věci soudy vycházely ze zjištění, že „zůstavitelka v období pořízení závěti trpěla duševní poruchou, která vedla k tomu, že její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly významně snížené, nikoliv však vymizelé“, na základě kterého však odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že „zůstavitelka v době sepisu sporné listiny netrpěla duševní poruchou, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu zcela neschopnou“.
Žalobce a) k tomu v dovolání namítá, že odvolací soud (pouze na základě znaleckých posudků bez spojení s ostatními důkazy) dospěl k nesprávnému právnímu posouzení závěti pořízené zůstavitelkou ve smyslu ust. § 38 odst. 2 obč. zák., neboť k neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše „není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednající osoby byly zcela vymizelé“. Tato námitka je opodstatněná.
V projednávané věci bylo z obsahu spisu (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitelka v době pořízení předmětné závěti trpěla v důsledku zdravotního stavu po operaci normoterzního hydrocefalu (neodtékání a hromadění moku nebo vody v hlavě) poruchou kognitivních (poznávacích) funkcí, prostřednictvím nichž člověk vnímá svět kolem sebe, reaguje a různým způsobem jedná a které zahrnují i schopnost pochopení informací.
Je tedy zřejmé, že postižení zůstavitelky podstatně snižovalo její možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti a projevit svou vůli. S tím koneckonců korespondují i závěry soudu prvního stupně, které sice vycházejí především z revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie, vypracovaného soudem ustanoveným znalcem Univerzitou Karlovou v Praze, 3. Lékařskou fakultou, avšak korespondují i se zjištěními vyplývajícími z dalších provedených důkazů, zejména z výpovědi pověřeného pracovníka kliniky psychiatrie a lékařské psychologie Doc. MUDr. Pavla Mohra (vycházející z podkladů dostupné zdravotní dokumentace, doplněné výsledky pitevního protokolu) a výpovědí dalších svědků, zvláště pak A. K. (ošetřující lékařky). Odvolací soud po částečném zopakování dokazování a tedy na základě shodných skutkových zjištění pouze dospěl k jinému závěru (než soud prvního stupně), že zůstavitelka byla schopna právního úkonu v podobě pořízení závěti, neboť v „době sepisu sporné listiny“ netrpěla takovou „duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu úkonu zcela neschopnou“.
Dovolací soud je však na základě výše uvedeného toho názoru, že k posouzení neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé. K tomu dovolací soud podotýká, že nerelevantní je v této souvislosti zjištění odvolacího soudu, podle nějž „zůstavitelka před i po sepsání sporné listiny učinila i jiné právní úkony ohledně svých nemovitostí“, protože se nejedná o pořízení předmětné závěti a jelikož navíc podle (nezpochybněného) žalobního tvrzení smlouvy týkající se nemovitostí zůstavitelky „sjednával v přítomnosti své zesnulé manželky žalobce“, když zůstavitelka „jen s obtížemi provedla podpisy smluv“. Obdobně je tomu i v případě odůvodnění napadeného rozsudku odvolacím soudem tak, že „se revizní znalci vyjádřili zcela jasně, že nelze jednoznačně a nad veškerou pochybnost prokázat“ (z psychiatrického hlediska), „že by zůstavitelka v uvedené době pořízení závěti byla zcela neschopna právního úkonu“, neboť se jedná o závěr, který (z pohledu právního) měl učinit odvolací soud, tedy (jinými slovy) na základě zvážení všech okolností případu a provedeného dokazování měl uzavřít, že posuzovaná závěť není platná podle § 38 odst. 2 obč. zák.
Pokud pak dovolatel ve svém dovolání v tomto směru zpochybňuje i správnost a úplnost skutkových zjištění a vznáší výhrady proti provedení a hodnocení důkazů, namítá-li zejména, že odvolací soud napadené rozhodnutí „založil téměř výhradně na znaleckých posudcích a dále dvou selektivně vybraných důkazech (kupní smlouvě uzavírané zůstavitelkou a prohlášení Č. J., jež se týkalo uzavírání této kupní smlouvy)“, přičemž „zcela opominul rozsáhlé dokazování provedené před soudem prvního stupně (zejména výslechy svědků, ošetřujících lékařů, znalců, ambulantní zprávy apod.)“, a že odvolací soud „neakceptoval jím navržený důkaz předložením odborného vyjádření MUDr. Zdeňka Kalvacha, CSc. při jednání konaném dne 10.3.2016 a s tímto důkazním návrhem se nijak nevypořádal“, a dovozuje-li na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný (byť správný) právní názor, že zůstavitelka v době sepisu „sporné listiny“ trpěla duševní poruchou, která ji činila „neschopnou k sepsání závěti“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Konečně namítá-li dovolatel, že „nebyl odvolacím soudem poučen ve smyslu § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.“ tak, aby „unesl své důkazní břemeno“, ačkoliv pro rozhodnutí tohoto sporu nebylo neunesení důkazního břemene dovolatelem určující, neboť k závěru o schopnosti zůstavitelky pořídit závěť dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení, nemůže být nedostatek poučení vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. dovolací soud naopak přihlédl k dovolatelem namítané vadě „prolomení principu koncentrace řízení“ spočívající v tom, že „v odvolacím řízení byly na ústním jednání dne 10.3.2016 v rozporu s § 205a o.s.ř. provedeny důkazy“ (odborným vyjádřením Doc. MUDr. Pavla Pavlovského, CSc. z oboru psychiatrie a dodatkem ke znaleckému psychiatrickému a psychologickému posudku Doc. MUDr. Karla Hynka, CSc. a PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D.), o něž žalovaný opřel své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť jimi nezpochybnil věrohodnost důkazních prostředků ve smyslu ustanovení § 205a písm. c) o.s.ř., nýbrž požadoval zjištění skutkového stavu soudem jinak.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že rovněž dovolací námitka, týkající se napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, je opodstatněná.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl.
Podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry účastníků řízení nijak nezabýval a zohlednil jednak okolnost, která vedla k soudnímu uplatnění nároku (a to, že „žalobci neměli v rámci dědického řízení jinou možnost, než uplatnit své dědické právo prostřednictvím žaloby a řízení v projednávané věci“), a jednak výsledek sporu, ze kterého dovodil „poměrně značný majetkový přínos“ žalovaného.
Nejvyšší soud ČR se k otázce aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. v řízení o určení dědického práva ve své rozhodovací praxi vyjádřil již opakovaně. Mimo jiné uvedl, že ve sporných řízeních (řízení o určení dědického práva nevyjímaje) bezpochyby je potenciální neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, a že za situace, kdy odvolací soud vychází zejména z okolností vedoucích k uplatnění nároku žalobce a kdy nebyly nijak zkoumány poměry účastníků řízení, není možné přisvědčit závěru o možnosti výjimečného nepřiznání nákladů řízení žalobci a je naopak namístě uplatnit zásadu úspěchu ve věci podle ustanovení § 142 o.s.ř. (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2017, sp. zn. 21 Cdo 679/2016).
Úspěch ve věci je přitom obecně poměřitelný okolností, zda žalobce byl shledán dědicem po zůstaviteli (příp. žalovaný shledán dědicem po zůstaviteli nebyl). Nicméně i v případě sporu vyvolaného žalobou podle § 175k odst. 2 o.s.ř. je základním východiskem pro stanovení náhrady nákladů řízení předmět řízení vymezený žalobou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2017, sp. zn. 21 Cdo 2046/2016). Je zjevné, že v posuzovaném případě jde o situaci, kdy žalobě je vyhověno pouze zčásti. A to již proto, že žaloba byla soudem prvního stupně (správně) zamítnuta v odvoláním dále nenapadené části, v níž se žalobci - navzdory správnému odkazu dědického soudu k podání žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18.12.2007, č. j. 26 D 661/2007-125, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2008, č. j. 24 Co 112/2008-156), v důsledku nějž tedy v tomto směru nemohla vzniknout žalobci namítaná povinnost soudu ve sporném řízení je jakkoliv dále poučovat - domáhali i určení neplatnosti závěti ze dne 26.5.2006. Na základě porovnání nároku vzneseného žalobci v žalobě a toho, jak je o něm třeba - s ohledem na výše vyslovený závazný právní názor ve věci samé - rozhodnout, je proto nutné zvážit částečný úspěch žalobců ve věci, který může mít i takový dopad na stanovení náhrady nákladů řízení, že soud vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (srov. § 142 odst. 2 in fine o.s.ř.), jak to nakonec učinil již obvodní soud v prvostupňovém řízení. Obdobně je třeba uvažovat i v případě stanovení náhrady nákladů řízení státu (srov. § 148 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-