// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.04.2018

K omluvitelnosti právního omylu oprávněného držitele

Jestliže se v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, ze dne 31. 1. 2018

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 129 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: držba, vydržení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalující společnost se domáhala, aby žalovanému městu (dále jen „žalovaný“ či „dovolatel“) byla uložena povinnost zaplatit jí níže uvedenou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně je vlastnicí staveb na pozemcích, které nevlastní; zaplatila žalovanému za užívání pozemků v domnění, že jejich vlastníkem je žalované město, později však vyšlo podle žalobkyně najevo, že tomu tak není.

Žalovaný nárok popíral s tím, že žalobkyně užívala jeho pozemky; nejprve opíral vlastnické právo k zastavěným pozemkům o to, že jde o historický majetek obce, který mu byl vydán na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; šlo o pozemky nezastavěné, neboť stavby, které na nich byly zřízeny, byly jen dočasné a již v roce 1990 měly být odstraněny a k jejich existenci nebylo možno přihlížet. Soudy obou stupňů tuto obranu žalovaného akceptovaly a žalobu zamítly.

Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2012, č. j. 30 C 173/2009-98, spolu s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 28 Cdo 3692/2014-165, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu žalované město sporné pozemky nenabylo, neboť byly zastavěny stavbami ve vlastnictví právnických osob, a nebyly tak splněny podmínky vyžadované pro restituci obecního majetku v § 2 zmíněného zákona. To, že šlo podle stavebních předpisů o stavby dočasné, nebylo rozhodující. V dalším řízení tak bylo třeba řešit obranu žalovaného, že vlastnické právo k pozemkům vydržel.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 30 C 173/2009-189, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 30 C 173/2009-252, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 2 030 912 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 54 Co 490/2016-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně zaplatila dne 29. 7. 2007 za užívání pozemků v k. ú. K., obec P. (za dobu od 1. 6. 2002 do 14. 3. 2006) žalovanému jako domnělému vlastníkovi žalovanou částku. Za správný považoval závěr, že skutečným vlastníkem specifikovaných pozemků však byla Česká republika. Žalovaný totiž nenabyl předmětné pozemky podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ani vydržením podle § 130 a § 134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“). Soud prvního stupně nejprve uvedl, že žalovaný nemohl být v dobré víře a oprávněným držitelem pozemků, neboť jeho právní omyl ohledně výkladu § 2 zákona č. 172/1991 Sb. a přechodu pozemků do jeho vlastnictví nebyl omluvitelný; zákon totiž podmínky pro přechod vlastnictví na obce jasně deklaroval a již v 90. letech byla k této otázce judikatura. Poté uvedl, že „oprávněnou držbu žalované je třeba posuzovat od okamžiku, kdy žalovaná v dobré víře, že na ni přešlo vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., počala činit konkrétní kroky směřující k uplatnění návrhu vůči katastrálnímu úřadu, nebo podání žaloby na určení vlastnického práva“; podle skutkových zjištění pak žalovaný činil kroky k uplatnění práva až v letech 1996 či 1997. Dopisem Pozemkového fondu ČR ze dne 29. 7. 2003 byl žalovaný vyzván, aby uznal vlastnické právo České republiky k pozemkům, a tento dopis musel jeho dobrou víru zviklat. Oprávněná držba tak netrvala po desetiletou vydržecí lhůtu, neboť z jeho dopisů adresovaných společnosti Urbia s. r. o. z 31. 7. a 18. 9. 1997 a návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 15. 1. 1998, vyplývá, že činil kroky k uplatnění práva až v letech 1996 či 1997. Žalobkyně tak žalovanému městu plnila bez právního důvodu a na úkor žalobkyně se podle § 451 a § 456 obč. zák. bezdůvodně obohatilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podalo žalované město dovolání. Jeho přípustnost uplatňuje podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to od rozsudků ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3743/2011; uplatňuje dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř., vznáší však i skutkové námitky.

Úvahy odvolacího soudu jsou podle dovolatele zjevně nepřiměřené. Dovolatel respektuje závěr Nejvyššího soudu o zastavěnosti pozemků, i když s ním nesouhlasí; vlastnické právo k nim však nabyl vydržením. Není vůbec zřejmé, proč soudy dospěly ke zjištění, že začal činit kroky k uplatnění vlastnického práva až v roce 1996 či 1997. Objektivně je mohl činit již od roku 1991 a ve skutečnosti je činil v roce 1992. To prokazoval výpisem z knihovní vložky k. ú. K., vyhotovené v roce 1992. Soud však neuvěřil, že od vyžádání tohoto výpisu do podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí uplynulo pět let. Nesprávně také vyložil obsah dopisů žalovaného společnosti URBIA s. r. o., neboť v dopise ze dne 31. 3. 1997 uvádí, že knihovní vložku přiloží k návrhu na zápis, který měla společnost vyhotovit. V návrhu z 18. 9. 1997 také uvádí, že kopii knihovní vložky přikládá. Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, který uvedl, že na skutkové okolnosti nelze usuzovat z domněnek a dohadů, a že nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a z něj vyvozované právní závěry zakládají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Odkazuje i na další nálezy Ústavního soudu.

Při posouzení dobré víry žalovaného bylo také třeba zvažovat, zda jeho omyl, že mu pozemky patří, byl omluvitelný. Ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. není jasně formulované, naopak mnoho let bylo sporné. Výklad zastávaný žalovaným měl racionální podklad – proč by stavba, která nemá podle veřejnoprávních předpisů na pozemku stát a měla být odstraněna již k datu účinnosti tohoto zákona, měla bránit přechodu vlastnického práva na žalovaného. Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3000/2008 a sp. zn. 22 Cdo 3742/2013 ohledně výkladu omluvitelného právního omylu. Sama Česká republika zpochybnila vlastnické právo žalovaného až po 25 letech, v roce 2003. Na pozemky si stát nadále nárok nečiní, což uvádí i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4.

Dovolatel také namítl, že výkon údajného práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Soudy pouze uvedly, že výkon práva by za žádných okolností nemohl být v rozporu s dobrými mravy. Takový výklad však nemůže obstát – je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014. Žalobkyně se totiž obohacuje na úkor jiných již přes dvacet let. Nikdy nepopřela, že za užívání nic neplatí s výjimkou částky zaplacené žalovanému. Pokud bude úspěšná, tak Česká republika od ní zřejmě rovněž nic nevymůže. Výkon práva byl vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdý. Vlastnictví k pozemkům žalovaný nenabyl jen proto, že se na nich nacházely nelegální stavby.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný přehlíží, že i z judikatury dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, 22 Cdo 728/2000) vyplývá, že k držbě je třeba naplnění dvou předpokladů – vůle nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní), a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Je-li někdo zapsán jako vlastník pozemku, ale fakticky ho neovládá, má tzv. knihovní držbu, která však není držbou skutečnou a nepožívá ochrany (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 73/31, 22 Cdo 1664/2000 a 32 Cdo 3787/2012). Z dovolání žalovaného města a jeho předchozího postupu je zřejmé, že činilo jen kroky k tzv. knihovní držbě, neboť až v roce 1997 požádalo o zápis svého vlastnictví do katastru nemovitostí. Teprve poté, co bylo jeho vlastnictví zpochybněno, zajímalo se o to, zda a jaké se na pozemcích nachází stavby. Žalované město ještě při návrhu na zápis vlastnického práva k pozemkům v roce 1997 vycházelo z toho, že nejsou zastavěné, a samo také připustilo, že o existenci staveb na pozemcích dlouhou dobu ani nevědělo. Vysvětlilo také obtížnost kontroly pozemků, kterých bylo značné množství a přednostní zájem o pozemky, které tvořily veřejné prostranství. Za situace, kdy žalovaný pozemky fakticky nedržel, nelze podle žalobkyně uvažovat o držbě pozemků žalovaným v dobré víře, ani o omluvitelném omylu. Žalované město nenavrhovalo žádné důkazy k tomu, že pozemky fakticky drželo, navrhovalo jen výslech svědků k administrativním postupům, vedoucích k tomu, aby požádalo o zápis vlastnictví do katastru nemovitostí.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Soud prvního stupně nejprve uvedl, že město pozemky vydržet nemohlo, neboť nebylo v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, na kterých byly stavby; jeho právní omyl, ke kterému dospělo při výkladu § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., byl neomluvitelný. Tento názor není v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Poté soud uvedl, že žalovaný se ujal držby někdy v letech 1996–1997, a držba byla založena tím, že žalovaný počal činit „konkrétní kroky směřující k uplatnění návrhu vůči katastrálnímu úřadu…“ (patrně návrhu na zápis práva); ani tento právní názor není správný. K nabytí vlastnického práva vydržením a k dobré víře žalovaného se odvolací soud nevyjádřil, jen uvedl, že se s názorem soudu prvního stupně ztotožňuje.

Zásadní pro právní posouzení věci jsou tyto normy:

„Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí).

„Pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát“ (§ 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění novely č. 173/2012 Sb.).

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – viz § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“).

Držitelem věci je podle § 129 odst. l obč. zák. ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní. Podle § 130 odst. l obč. zák. je-li držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009). Tak tomu je i v této věci.

K omluvitelnosti právního omylu žalovaného a k jeho dobré víře:

Dovolatel zpochybňuje závěr, že nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, neboť pozemek byl zastavěný stavbami ve vlastnictví právnických osob a že ze znění § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jasně vyplývalo, že takové pozemky na obce nepřecházejí. Tvrdí, že nebylo jeho povinností znát judikaturu, ze které podle názoru soudu prvního stupně uvedený názor vyplývá, a uvádí, že výklad uvedeného ustanovení v judikatuře se ustálil až dlouho poté, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti; jeho právní omyl tak byl omluvitelný.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 22. 9.2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6525, jakož i v dalších rozhodnutích vyložil, že právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury.

Právní názory soudů rozhodujících v nalézacím řízení v této věci (tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2012, č. j. 30 C 173/2009-98, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130), shrnul Nejvyšší soud v předchozím rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3692/2014, takto: „Provedené dokazování společně s úvahami vyslovenými v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 821/2007 vedly soud (tj. soud prvního stupně) k závěru, že na pozemky nelze pohlížet jako na zastavěné stavbami bránícími jejich přechodu podle zákona č. 172/1991 Sb. z České republiky na žalovaného, jelikož se na nich nacházely pouze stavby dočasné, jejichž doba užívání uplynula před účinností restitučního zákona, a jež tedy měly být odstraněny nejpozději ke dni 1. 1. 1991. Brojila-li by Česká republika, jež restitučním zákonem pozbyla historického majetku obcí, proti přechodu pozemků na obec poukazem na protiprávní stav spočívající v jejich zastavěnosti stavbami, jež měly být odstraněny ke dni účinnosti restitučního zákona, nepožíval by takovýto výkon práva ochrany s ohledem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Předmětné pozemky lze tak mít za nezastavěné dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., pročež je na žalovaného třeba pohlížet v posuzovaném období jako na jejich řádného vlastníka… K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal úvahám soudu prvního stupně a zdůraznil, že § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že stavby bránící přechodu pozemků ze státu na obec jsou legálního původu a trvalé povahy. V daném případě však bylo zjištěno, že k na pozemku se nacházejícím montovaným halám existovalo pouze právo dočasného užívání, jež uplynulo ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.“

Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně i soud odvolací sdílely ještě v roce 2012 stejný právní názor na otázku zastavěnosti pozemku ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jako žalované město, když vycházely z toho, že na pozemcích se nacházely pouze stavby dočasné, jejichž doba užívání uplynula před účinností restitučního zákona, a jež tedy měly být odstraněny nejpozději ke dni 1. 1. 1991. Za této situace je zjevně nepřiměřená úvaha, že právní omyl žalovaného ohledně toho, zda pozemky byly ve smyslu zákona zastavěny, není omluvitelný. Jestliže se totiž v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.

Soud prvního stupně úvahu o nedostatku dobré víry opřel o dvě skutečnosti (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud ohledně dobré víry žalovaného jen obecně odkázal na správnost rozsudku napadeného odvoláním): Jednak znění zákona bylo jasně formulováno (pak ovšem měly soudy vysvětlit, proč i ony nejprve právní názor žalovaného akceptovaly), a věc byla jasná i vzhledem „k výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou již od devadesátých let minulého století (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. 185/96)“ – správně IV. ÚS 185/96. V tomto nálezu však Ústavní soud problematiku zastavěnosti pozemku dočasnými stavbami vůbec neřeší, a jinou judikaturu soudy nekonkretizovaly.

Rozsudek odvolacího soudu posuzující dobrou víru žalovaného města je tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je dán.

Dodává se, že pokud by bylo správné zjištění, že žalovaný se chopil držby nejdříve v roce 1996, jak uvedl soud prvního stupně, pak by otázka právního omylu byla nevýznamná (a soud prvního stupně by se jí zabýval nadbytečně), protože dobrou víru žalovaného jasně zpochybnil dopis Pozemkového fondu ČR z roku 2003; k vydržení by tak nedošlo. Protože však závěr soudu prvního stupně o nabytí držby je založen na nesprávném právním názoru o tom, jak se držba nabývá (viz níže), není jisté, kdy se žalovaný držby chopil; tuto otázku však nelze primárně řešit v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným. Proto je závěr o tom, že žalovaný vlastnické právo nevydržel, předčasný.

K námitkám ohledně zjištění, kdy se žalovaný ujal držby pozemků:

Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení a hodnocení důkazů. Oproti závěrům nalézacího řízení zakládá dovolání na odlišných skutkových zjištěních a rozdílném hodnocení provedených důkazů o právně významných skutečnostech. Tyto námitky ovšem přípustnost ani důvodnost dovolání založit nemohou, neboť od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Navíc zjištění okamžiku, kdy žalovaný vůči katastrálnímu úřadu začal vyvíjet aktivitu směřující k evidenci jeho práva v katastru nemovitostí, není pro posouzení okamžiku nabytí držby pozemků rozhodující. Soud prvního stupně založil totiž dokazování na – v dalším řízení nezpochybněném – právním názoru: „Oprávněnou držbu žalované je třeba posuzovat od okamžiku, kdy žalovaná v dobré víře, že na ni přešlo vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., počala činit konkrétní kroky směřující k uplatnění návrhu vůči katastrálnímu úřadu, nebo podání žaloby na určení vlastnického práva“; pak prováděl dokazování k tomu, kdy žalovaný uvedené kroky učinil (a s výsledkem dokazování dovolatel polemizuje). Tento právní názor, jak ostatně upozorňuje i žalobkyně ve vyjádření k dovolání, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Soud prvního stupně při úvaze o uchopení držby patrně vyšel z § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění novely č. 173/2012 Sb.; tam však nejde o úpravu nabývání držby, ale o povinnost uvést skutečný vlastnický stav do souladu se stavem knihovním s tím, že pokud tak obec neučiní ve lhůtě tam uvedené, přechází vlastnické právo na stát; ostatně v době, kdy podle tohoto soudu se měl žalovaný chopit držby, toto ustanovení bylo formulováno zcela jinak a neobsahovalo obraty, ze kterých soud vyšel.

Dovolací soud opakovaně uvedl: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jejím detentorem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Jinak řečeno: Držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel – detentor – tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní či smlouvou o výpůjčce) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod.

Naproti tomu k uchopení držby nestačí pouhé dosažení zápisu práva v katastru nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva. Žalobkyně správně poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Tak v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, se s poukazem na předchozí judikaturu uvádí: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012)“. V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, Nejvyšší soud vyslovil: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením“.

Není-li knihovní držba skutečnou držbou ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák., nemohou držbu založit ani úkony směřující k jejímu založení, jako např. návrh na zápis práva v katastru nemovitostí apod. Faktickou držbu samozřejmě nemůže založit ani podání žaloby na určení vlastnického práva; ani to totiž neznamená faktické uchopení detence ani držby věci.

V dané věci soudy neučinily skutkové zjištění, kdy žalovaný počal nakládat s věcí jako s vlastní, tedy ujal se fakticky výkonu vlastnického práva. V důsledku nesprávného právního názoru o nabývání držby žalovaného ani nepoučily o tom, že jeho tvrzení, že byl držitelem pozemku, nejsou úplná (viz § 118a odst. 1 o. s. ř.). Zatížily tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukazuje na okolnosti, ze kterých se podává, že se žalovaný držby vůbec neuchopil. Nicméně vzhledem k tomu, že dovolací řízení je řízením přezkumným a nelze v něm ani činit vlastní skutková zjištění, ani hodnotit důkazy, bude se touto otázkou muset zabývat v dalším řízení soud prvního stupně.

V dalším řízení se soud zaměří na otázku, zda a kdy se žalovaný ujal držby ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák.; pokud zjistí, že se držby neujal, učiní závěr, že vlastníkem nebyl. Jestliže však zjistí, že se držby ujal, soud zváží, zda byl oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Pokud by v dalším řízení bylo zjištěno, že žalovaný, ač vlastnické právo nevydržel, nějakou dobu oprávněným držitelem byl, a že plnění od žalobkyně přijal právě za tuto dobu nebo za její část, bylo by třeba věc posoudit podle § 130 odst. 2 obč. zák.

K rozporu uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy:

„Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2084; podobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, na které dovolatel odkazuje). „Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5309).“ Rozhodnutí, na které dovolatel odkazuje, vychází ze stejného principu, navíc zdůrazňují nutnost věc řádně posoudit.

Úvaha soudů v nalézacím řízení není zjevně nepřiměřená a není tu nic, co by založilo ohledně této otázky přípustnost dovolání. Jestliže se v dalším řízení potvrdí, že žalovaný vlastníkem ani oprávněným držitelem pozemků nebyl, a plnění tak obdržel zcela či zčásti neprávem, musí je vydat tomu, na jehož úkor je získal. Dovolatel argumentuje tím, že žalobkyně užívala pozemky přes 20 let bezúplatně. To se však dělo – za předpokladu, že žalovaný se vlastníkem nestal, resp., že mu nenáleželo právo na užitky ve smyslu § 130 odst. 2 obč. zák. – na úkor státu, tedy osoby odlišné od žalovaného; úkolem soukromého práva není zajišťovat spravedlnost v tom smyslu, že nelze-li vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor bylo získáno, je třeba je vydat někomu jinému. Ostatně úvaha o tom, že stát nárok na bezdůvodné obohacení vůči žalobci nevymůže, je jen hypotetická; pokud by totiž jednání žalobkyně bylo v tak příkrém rozporu s dobrými mravy, jak soudí dovolatel (a dovolací soud se k této úvaze, která by mohla být relevantní jen ve vztahu žalobkyně a státu, nijak nevyjadřuje), pak by nebylo vyloučeno posoudit případnou námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy. Jestliže však žalovaný nebyl vlastníkem ani oprávněným držitelem pozemku, pak není ani z hlediska dobrých mravů žádný důvod ponechat mu neprávem získané plnění; tak by se sám ocitl v roli toho, kdo se neoprávněně obohatil.

Z uvedeného je přesto zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů