// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.04.2018

Omluvitelný omyl podle § 49a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Jednající osoba se mohla účinně dovolat podle § 49a obč. zák. podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen šlo-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul.

Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 942/2017, ze dne 23. 1. 2018

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 49a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 40a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 497 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. 2. 2016, č.j. 8 C 55/2013-155, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 69.618,48 Kč a na náhradě nákladů řízení 55.727,50 Kč. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalovaný, který namítl relativní neplatnost právního úkonu (§ 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), byl při uzavření smlouvy o úvěru uveden v omyl nepravdivou informací o důsledcích potvrzení převzetí vozidla. Skutečnost týkající se převzetí vozidla však nebyla pro žalovaného rozhodující, protože vozidlo chtěl koupit a kupní cenu financovat prostřednictvím úvěru spláceného dealerovi. Vycházel-li omyl žalovaného ze skutečnosti pro uzavření smlouvy nikoliv rozhodující, není smlouva o úvěru neplatná ve smyslu § 49a obč. zák.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č.j. 69 Co 233/2016-181, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 69.618,48 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatným právním úkonem, neboť žalovaný jednal v omylu, který se týkal skutečnosti pro uzavření smlouvy zásadní, tj. ujištění, že dealer je vlastníkem vozidla, jehož koupě měla být financována z úvěrových peněz (§ 49a obč. zák.). Režim ustanovení § 457 obč. zák. se neuplatní, neobdržel-li žalovaný peněžní prostředky a nestal-li se vlastníkem (držitelem) vozidla, a uplatněnému nároku nelze vyhovět ani z titulu odpovědnosti za škodu, protože žalovaný žádnou škodu žalobkyni nezpůsobil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž – kromě jiného – prosazuje názor, podle něhož žalovaný (dlužník) nemůže úspěšně namítat neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu omylu ve skutečnosti týkající se vlastnictví vozidla, jestliže se sám dopustil nepoctivého jednání; i když vozidlo nepřevzal (nenabyl vlastnictví), uzavřel smlouvu a podepsal protokol o jeho převzetí (stranou kupní smlouvy, z níž dealer /prodávající/ závazek nesplnil, žalobkyně nebyla). Umožnil tím poskytnutí úvěru na bankovní účet dealera, přičemž si musel být vědom povinností, jež pro něho z úvěrové smlouvy vyplývaly.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.). Relativní neplatnost právního úkonu – smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – pro omyl (§ 40a, § 49a obč. zák.) posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže, resp. bez přihlédnutí k závěrům, ke kterým Nejvyšší soud dospěl v uvedených rozhodnutích.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 49a obč. zák. je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Ustanovení § 40a obč. zák. k tomu ve větě první určuje, že také tehdy, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že žalovaný 9. 4. 2009 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (GE Money Multiservis, a.s.), zastoupené na základě plné moci společností OBECNÍ, a.s., za niž byl pověřen jednat J. H., smlouvu o úvěru na úhradu (části) kupní ceny nového vozidla ve výši 241.200 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v sedmdesáti dvou měsíčních splátkách po 5.762 Kč splatných vždy k devátému dni v měsíci, a to prostřednictvím OBECNÍ, a.s., která byla – současně – dealerem, na jehož bankovní účet právní předchůdkyně žalobkyně (věřitelka) poukázala 10. 6. 2009 úvěrové prostředky. Podmínkou pro poskytnutí úvěru bylo předání a převzetí vozidla v den podpisu úvěrové smlouvy, tj. před vyplacením finančních prostředků na označený bankovní účet dealera. V článku 2 smlouvy bylo uvedeno, že „dealer je vlastníkem financovaného vozidla,“ a podle článku 10 smlouvy „dealer předal a klient převzal specifikované vozidlo … současně s podpisem smlouvy o úvěru. Vlastnické právo k vozidlu přechází na klienta jeho převzetím.“ Převzetí vozidla potvrdil žalovaný také na předávacím protokolu z 20. 4. 2009. I když předmětné vozidlo pro žalovaného dealer v AUTOSALONU KROMERIX, spol. s r.o., objednal, jeho vlastníkem se nestal (cenu vozidla ve lhůtě splatnosti prodávajícímu nezaplatil a dodavatel 27. 7. 2009 odstoupil od smlouvy); žalovaný vozidlo nepřevzal ani v den podpisu smlouvy o úvěru, ani kdykoli poté. Okresní soud v Přerově rozsudkem z 5. 5. 2011, sp. zn. 4 T 230/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 5. 1. 2012, sp. zn. 68 To 392/2011, uznal J. H. vinným úvěrovým podvodem (nabízel klientům prodej osobních motorových vozidel financovaných formou úvěru, společně s úvěrovými smlouvami předával úvěrovým společnostem písemné podklady prokazující převzetí předmětných vozidel zákazníky, a to přesto, že od počátku věděl, že vozidla nebude schopen dodat; tuto skutečnost před klienty i úvěrovými společnostmi zamlčel).

U právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv, či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou tedy spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem; jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy např. neúmyslně) nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující; musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl. Omyl je podstatný, jestliže jednající osoba učinila právní úkon v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (tedy podstatná), a bez níž by k právnímu úkonu nedošlo, a dále osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela v době právního úkonu alespoň vědět. Podstatnou je pak taková skutečnost, k níž úmysl jednající osoby směřuje ve své podstatě a současně byl takovýto úmysl i ozřejměn.

Právní teorie i soudní praxe vychází z toho, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1472/2006, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2009, a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010). Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu.

V projednávané věci dealer (OBECNÍ a.s.) vyvolal v žalovaném omyl o vlastnictví vozidla tím, že ve smlouvě o úvěru, kterou uzavíral jako zmocněnec právní předchůdkyně žalobkyně, uvedl, že je vlastníkem specifikovaného vozidla a že je způsobilý vozidlo žalovanému předat (rozuměj převést vlastnictví kupní smlouvou). Není pochyb, že šlo o podstatný omyl týkající se skutkových okolností vážících se k věci, jejíž cena měla být hrazena úvěrem. Byl-li omyl vyvolán dealerem úmyslně, platí, co je uvedeno výše, s tím, že nezáleží na tom, zda vycházel ze skutečnosti pro uskutečnění právního úkonu rozhodující. Námitka žalovaného, že vozidlo nepřevzal a že úmyslem fyzické osoby jednající za dealera, která zajištění a poskytnutí úvěru právní předchůdkyní žalobkyně podmiňovala podepsáním protokolu o převzetí věci, aniž se OBECNÍ, a.s., vlastníkem vozidla s dispozičním oprávněním stala, bylo podvodné získání peněžních prostředků, se vztahuje jen ke skutečnosti, která omyl vyvolala. Je však třeba zvážit existenci okolností, které činí omyl omluvitelným z hlediska požadavků kladených na žalovaného (co do zachování obvyklé či běžné míry opatrnosti, resp. co do vynaložení náležité /obvyklé, běžné/ péče). Jinak vyjádřeno, byl žalovaný s to se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících? Vybral-li si ve smlouvě specifikované vozidlo, měl si sám ověřit, zda dealer může již v den uzavření smlouvy o úvěru vlastnictví vozidla převést. Jestliže – při vědomí, že kupní cena vozidla bude (zčásti) hrazena účelovým úvěrem poskytnutým právní předchůdkyní žalobkyně jen pod podmínkou nabytí vlastnictví vozidla – tak neučinil, zanedbal obvyklou míru opatrnosti; o omluvitelný omyl nejde.

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami žalobkyně směřujícími proti závěrům, na nichž rozsudek nebyl založen – rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů