// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.04.2018
Posuzování odporovatelnosti právního úkonu učiněného před 1. 1. 2014
Právo žalobce dovolávat se právní (relativní) neúčinnosti právních úkonů jeho dlužníka, které byly učiněny před 1. 1. 2014, se řídí dosavadními právními předpisy (zákonem č. 40/1964 Sb.), podle nichž se posuzuje také lhůta k uplatnění tohoto práva.
Není přitom významné, že žalobce v žalobě „určil“, že se předmětné řízení povede o relativní neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 589 a násl. o. z., a nikoli ve smyslu ustanovení § 42a a násl. obč. zák., neboť právní předpisy nedávají věřiteli, který se domáhá žalobou určení neúčinnosti právního úkonu, možnost volby rozhodné právní úpravy.
Nelze souhlasit s názorem žalobce, že na předmětnou situaci dopadá ustanovení § 3037 odst. 2 o. z., které upravuje běh prekluzivní lhůty k ochraně práva na jméno, čest, pověst nebo obdobný soukromý poměr (například právo na zdraví, právo na ochranu projevů osobní povahy, právo na soukromí apod.). Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, a nejedná se proto o právní prostředek ochrany práva na jméno, čest, pověst nebo obdobného soukromého poměru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5011/2017, ze dne 18. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 3028 o. z.
§ 3036 o. z.
§ 42a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 42a odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 22. 8. 2016 (doplněnou podáním doručeným soudu dne 20. 10. 2016) domáhal, aby bylo určeno, že „darování, jímž L. D. dne 5. 4. 2013 vložil finanční prostředky ve výši 2 900 000 Kč žalovanému na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank a. s., je vůči žalobci právně neúčinné“ a že „darování, jímž L. D. dne 8. 7. 2013 vložil finanční prostředky ve výši 1 340 000 Kč žalovanému na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank a. s., je vůči žalobci právně neúčinné“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2014 č. j. 7 Cm 473/2011-259 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. 6 Cmo 207/2015, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011 č. j. 7 Cm 473/2011-13, pohledávku ve výši 47 600 000 Kč s příslušenstvím za L. D. (dále jen „dlužník“), že pro tuto pohledávku je v současné době vedena exekuce soudním exekutorem Mgr. J. P. pod sp. zn. 061 EX 2453/15, že dlužník dosud žalobci na pohledávku nic dobrovolně neuhradil a že v exekučním řízení namítá, že nemá žádný majetek, jenž by mohl být v exekuci postižen. Uvedl, že dlužník uhradil za žalovaného dluhy vzniklé v souvislosti s jeho neúspěšnou prezidentskou kampaní tím, že na transparentní účet žalovaného převedl dne 5. 4. 2013 částku 2 900 000 Kč a dne 8. 7. 2013 částku 1 340 000 Kč, že tato právní jednání (darování), jimiž dlužník bez jakéhokoli protiplnění, v době, kdy již byl vydán směnečný rozkaz, převedl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 4 240 000 Kč, zkrátila možnost uspokojení vykonatelné pohledávky, kterou má žalobce vůči dlužníkovi, a že žalobce se proto v souladu s ustanovením § 589 zákona č. 89/2012 Sb. – za splnění podmínek ustanovení § 590 tohoto zákona – dovolává neúčinnosti těchto právních jednání. Dodal, že žalovaný působil v rámci skupiny C. G. (ve které působil i dlužník), že měl přehled o obchodním vztahu dlužníka (byla mu známa jak existence pohledávky, tak i stav soudních řízení vedených žalobcem vůči dlužníku) a že mu byl znám rovněž úmysl dlužníka zkrátit žalobce.
Žalovaný zejména namítal, že skutkový stav popsaný v žalobě – darování, ke kterému došlo v roce 2013, se má posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb. a nikoli podle zákona č. 89/2012 Sb., jak tvrdí žalobce, a že jelikož žaloba „napadla soudu“ až dne 22. 8. 2016, po uplynutí tříleté lhůty podle ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., byla podána opožděně.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 1. 2017 č. j. 4 C 250/2016-54 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 940 Kč k rukám advokáta JUDr. A. D. Vycházel ze zjištění, že dlužník vložil na účet žalovaného vedený u Raiffeisenbank a. s. dne 5. 4. 2013 částku 2 900 000 Kč a dne 8. 7. 2013 částku 1 340 000 Kč a že žalobce podal žalobu dne 22. 8. 2016. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jednalo o práva a povinnosti z právního poměru vzniklého před 1. 1. 2014, postupoval soud prvního stupně na základě ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a dospěl k závěru, že jelikož žaloba byla podána po třech letech a více než čtyřech měsících od učinění odporovatelného úkonu v prvním případě a po třech letech a více než jednom měsíci v druhém případě, byla podána opožděně – po uplynutí tříleté lhůty k podání odpůrčí žaloby. Dodal, že v daném případě není možné použít ustanovení § 3037 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., jak tvrdí žalobce, neboť právo na určení relativní neúčinnosti není osobnostním právem ani obdobným soukromým poměrem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2017 č. j. 29 Co 88/2017-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. A. D. Souhlasil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, neboť z ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že na daný případ je nutné aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. platného a účinného do 31. 12. 2013. Uvedl, že od okamžiku, kdy došlo k předmětným právním úkonům (5. 4. 2013 a 8. 7. 2013), jim mohl žalobce odporovat, tj. domáhat se ve smyslu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb. vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (žalovanému), aby soud určil, že tyto úkony, jež zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné, a že vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 22. 8. 2016, tj. až po uplynutí tříleté lhůty, právo odporovat oběma uvedeným právním úkonům zaniklo. Dodal, že uvedenou situaci nelze podřadit pod ustanovení § 3037 zákona č. 89/2012 Sb., neboť se nejedná o osobnostní právo, a že nemůže obstát ani argumentace žalobkyně údajnou odlišností charakteru ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb. a § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., neboť smysl i věcný obsah těchto ustanovení se v zásadě shoduje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud předmětnou věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, neboť aplikoval ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. místo ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., že relativní neúčinnost ve smyslu ustanovení § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. je novým právním institutem, který není možné zaměňovat s institutem odporovatelnosti podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., že dočasně vedle sebe paralelně existuje jak odporovatelnost podle zákona č. 40/1964 Sb., tak relativní neúčinnost podle zákona č. 89/2012 Sb., a že žalobce v žalobě určil, že řízení se povede o relativní neúčinnosti, a soudy nemohly toto rozhodnutí žalobce změnit. Má za to, že ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. se na relativní neúčinnost neaplikuje, neboť mezi žalobcem a žalovaným až do 1. 1. 2014 žádný hmotněprávní poměr neexistoval, a neexistovaly tak mezi nimi žádná práva ani povinnosti, které by se řídily zákonem č. 40/1964 Sb., že pro opačný výklad chybí v zákoně č. 89/2012 Sb. výslovná opora a také by takový výklad vedl k nelogickému závěru, že by použití lhůt uvedených v ustanovení § 590 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. bylo možné až pro právní jednání, která by byla učiněna nejdříve 1. 1. 2014 [např. pětiletá lhůta stanovená v ustanovení § 590 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb. by uplynula až 1. 1. 2019]. Dovolatel dále namítá, že je nutné aplikovat ustanovení § 3037 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., neboť právo žalobce na úhradu jeho pohledávek vůči dlužníkovi je právě oním hmotněprávním poměrem, na něž toto ustanovení odkazuje, a toto právo bylo porušeno tím, že dlužník se zbavoval svého majetku ve prospěch žalovaného, o čemž se žalobce dozvěděl až po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a proto mu lhůta k dovolání se relativní neúčinnosti začala běžet až účinností zákona č. 89/2012 Sb. Dodává, že výklad vedoucí k aplikaci zákona č. 40/1964 Sb. by vedl k neodůvodněnému zvýhodnění dlužníků a s tím souvisejícímu znevýhodnění věřitelů, pokud k tzv. „odklonění“ majetku došlo v době před 1. 1. 2014, a také by výrazně zasahoval do práva žalobce vlastnit majetek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že dlužník vložil na účet žalovaného vedený u Raiffeisenbank a. s. dne 5. 4. 2013 částku 2 900 000 Kč a dne 8. 7. 2013 částku 1 340 000 Kč a že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že tyto právní úkony jsou vůči němu právně neúčinné, byla podána dne 22. 8. 2016.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda se podmínky odporovatelnosti právního úkonu, který byl učiněn před 1. 1. 2014, posuzují podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti [§ 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „o. z.“)]. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 3 o. z.).
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 3036 o. z.).
Z uvedených ustanovení (mimo jiné) vyplývá, že ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zásadně použijí na práva a povinnosti, které vznikly dnem nabytí jeho účinnosti nebo později. Vedle toho se těmito ustanoveními řídí i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných (s výjimkou jejich vzniku a práv a povinností z nich vzniklých před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které se i nadále posuzují podle dosavadních právních předpisů). Ostatní právní poměry, které vznikly přede dnem nabytí jeho účinnosti, se však řídí dosavadními právními předpisy, a to včetně práv a povinností z nich vzniklých a včetně práv a povinností vzniklých z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí jeho účinnosti (bez ohledu na to, kdy k porušení smlouvy došlo). Z těchto ustanovení jsou možné výjimky, a to stanoví-li rozdílné pravidlo přímo zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebo ujednání stran (v případě, kdy si strany zvolí, že se jejich práva a povinnosti budou řídit zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ode dne nabytí jeho účinnosti). Ze stejných principů vychází i úprava běhu lhůt a dob, neboť všechny lhůty a doby, které již začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a všechny lhůty a doby pro uplatnění práv, jež se řídí dosavadními právními předpisy, které začnou běžet až po dni nabytí jeho účinnosti, se posuzují podle dosavadních právních předpisů (mimo jiné podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník).
V projednávaném případě se žalobce domáhá vyslovení neúčinnosti právních úkonů jeho dlužníka, ke kterým došlo ve dnech 5. 4. 2013 a 8. 7. 2013 – tedy ještě před 1. 1. 2014, kdy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nabyl účinnosti. Právo odporovat uvedeným právním úkonům vzniklo žalobci ihned poté, co byly učiněny, aniž by bylo významné, zda a kdy se o nich dozvěděl. Okamžikem, kdy byly učiněny uvedené právní úkony, vznikl mezi žalobcem a žalovaným – byly-li splněny předpoklady jejich odporovatelnosti – právní poměr, jehož obsahem bylo právo žalobce domáhat se u soudu určení, že tyto právní úkony jsou vůči němu právně neúčinné, a na základě toho požadovat uspokojení své pohledávky vůči dlužníku z toho, co odporovatelnými právními úkony ušlo z dlužníkova majetku (popřípadě požadovat náhradu), a tomu odpovídající povinnost žalovaného, který měl z těchto právních úkonů prospěch, takové uspokojení pohledávky žalobce vůči dlužníku strpět. Právo žalobce dovolávat se právní (relativní) neúčinnosti obou právních úkonů plynoucí z tohoto právního poměru vzniklého před 1. 1. 2014 se proto řídí – jak vyplývá z výše uvedeného - dosavadními právními předpisy [zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)], podle nichž se posuzuje také lhůta k uplatnění tohoto práva. Není přitom významné, že žalobce v žalobě „určil“, že se předmětné řízení povede o relativní neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 589 a násl. o. z., a nikoli ve smyslu ustanovení § 42a a násl. obč. zák., neboť právní předpisy nedávají věřiteli, který se domáhá žalobou určení neúčinnosti právního úkonu, možnost volby rozhodné právní úpravy.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§ 42a odst. 1 obč. zák.). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§ 42a odst. 2 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žaloba, kterou se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti právních úkonů (darování), jimiž L. D. vložil na bankovní účet žalovaného vedený u Raiffeisenbank a. s. dne 5. 4. 2013 částku 2 900 000 Kč a dne 8. 7. 2013 částku 1 340 000 Kč, a kterou podal u soudu dne 22. 8. 2016, byla podána až po více než třech letech od doby, kdy byly tyto právní úkony učiněny, je správný závěr soudů, že žalobce podal žalobu po skončení tříleté lhůty uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., jejímž uplynutím právo odporovat oběma uvedeným právním úkonům zaniklo.
Nelze přitom souhlasit s názorem dovolatele, že na předmětnou situaci dopadá ustanovení § 3037 odst. 2 o. z., které upravuje běh prekluzivní lhůty k ochraně práva na jméno, čest, pověst nebo obdobný soukromý poměr (například právo na zdraví, právo na ochranu projevů osobní povahy, právo na soukromí apod.). Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) [obdobně jako odpůrčí žaloby podle ustanovení § 589 o. z. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1079/2017] je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), a nejedná se proto o právní prostředek ochrany práva na jméno, čest, pověst nebo obdobného soukromého poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-