// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 28.03.2018
Náležitá pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele
I. Nebude-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat.
Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).
V posuzované věci za činnost (aktivitu) dlužníkovi blízké osoby dostačující s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu odporovaných darovacích smluv k poznání úmyslu dlužnice zkrátit věřitele nelze považovat pouhý dotaz blízké osoby na dlužnici před uzavřením smluv, zda má dluhy, na který dlužnice reagovala ujištěním, že „věřiteli nic nedluží“. Vzhledem k tomu, že dlužnice měla podle zjištění soudů dluhy i vůči jiným osobám, o kterých osoba blízká věděla a z nichž některé za ni i splácela, a že osoba blízká dlužnici poskytla ze svého stavebního spoření částku, kterou dlužnice zaplatila věřiteli, osoba blízká mohla a měla využít dalších možností k tomu, aby se přesvědčila, zda ujištění dlužnice o tom, že věřiteli nic nedluží, koresponduje se skutečností (přinejmenším se na to, zda má dlužnice vůči věřiteli nějaké závazky, mohla dotázat přímo věřitele).
II. Pro posouzení toho, zda dlužníkovi blízká osoba při uzavření odporovaných smluv nemohla poznat úmysl dlužnice zkrátit její věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není významné, zda dlužnice uzavřením darovacích smluv sledovala „určité majetkové vyrovnání v rodině“ představující „určité zabezpečení“ osoby blízké do budoucna. Z hlediska podmínek pro odporovatelnost právního úkonu stanovených zákonem je podstatné, že smlouvy (objektivně) zkracovaly věřitele dlužnice (a že s tím byla dlužnice alespoň srozuměna); případný motiv nebo pohnutka dlužnice pro uzavření těchto smluv ani to, že jejich sjednáním plnila nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) morální nebo právní závazek, přitom nejsou rozhodné.
I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj závazek, může tím sledovat úmysl zkrátit své věřitele; zákon proto po osobě dlužníkovi blízké i v takové situaci požaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3312/2017, ze dne 14. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 42a obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010
§ 116 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 4. 7. 2012 domáhal, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 7. 7. 2010 a darovací smlouva ze dne 22. 7. 2010, obě uzavřené mezi R. K. jako dárkyní a L. D. jako obdarovaným, na základě kterých bylo ve prospěch L. D. zapsáno v katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 8. 7. 2010 a ke dni 22. 7. 2010 vlastnické právo k rodinnému domu ve V., postavenému na pozemku, k pozemkům o výměře 435 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 483 m2 – zahrada, o výměře 720 m2 – zahrada, to vše na LV vedeném u Katastrálního úřadu pro O., katastrální pracoviště P., pro obec P. a kat. úz. V.“, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že matka žalovaného R. K., se kterou „žil ve svazku jako druh a družka“, od něj postupně v období od roku 2003 do 24. 5. 2011 „vylákala“ pod záminkou půjček k různým účelům nejméně 2 020 000 Kč, které se zavázala postupně vrátit, avšak „do dnešního dne“ tak neučinila, a že proto na ni podal trestní oznámení, o němž je vedeno řízení u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1T 148/2012. Vzhledem k tomu, že matka žalovaného v době uzavření darovacích smluv, kterými dne 7. 7. 2010 a dne 22. 7. 2010 darovala žalovanému jako svému synovi předmětné nemovitosti, „dobře“ věděla, že má vůči žalobci splatné finanční závazky „nejméně ve výši 1 920 000 Kč“, má žalobce za to, že jednala „zcela úmyslně“ za účelem poškodit ho a zbavit se nemovitého majetku tak, aby jej nebylo možné soudně či exekučně postihnout.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 5 C 178/2012-118 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 18 550 Kč k rukám advokátky JUDr. Martiny Hrbatové a „České republice, zastoupené Okresním soudem v Prostějově, náklady řízení státem placené v rozsahu 100 %, jejichž výše bude uvedena samostatným rozhodnutím“. Vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči dlužnici R. K., matce žalovaného, která byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 4. 2013, jenž nabyl právní moci dne 11. 2. 2014, uznána vinnou ze zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť v Prostějově v období od r. 2003 do 24. 5. 2011 postupně vylákala od žalobce pod záminkou půjček k různým účelům celkem nejméně 2 020 000 Kč, a které bylo tímto rozsudkem uloženo zaplatit na náhradě škody žalobci jako poškozenému 2 020 000 Kč, vymahatelnou pohledávku ve výši 1 920 000 Kč (částku 100 000 Kč půjčil žalobce dlužnici až po uzavření darovacích smluv dne 24. 5. 2011), že dlužnice převedla předmětné nemovitosti na žalovaného darovacími smlouvami ze dne 7. 7. 2010 a ze dne 22. 7. 2010 ještě před zahájením řízení o rozvod manželství rodičů žalovaného, že v době darování se žalovaný zajímal o dluhy své matky, která jej o některých dluzích, nikoli však o dluzích vůči žalobci, informovala, že žalovaný za ni tyto její závazky plní a že dlužnice nevlastní jiný majetek, který by postačoval k uspokojení žalobce. Dospěl k závěru, že přenecháním předmětných nemovitostí darovacími smlouvami žalovanému R. K. zkrátila žalobce jako svého věřitele, že však žalovaný vyvinul náležitou pečlivost, kterou lze po obdarovaném požadovat, tím, že se matky na její dluhy před uzavřením smluv dotazoval, ta jej však o dluzích vůči žalobci neinformovala, přičemž je „nepředstavitelné“, že by tak učinila, když dluhy vůči žalobci, jak vyplynulo z trestního řízení, neuznávala a dosud neuznává, a že pokud R. K. žalovanému dluh vůči žalobci „zatajila“, nemohl žalovaný její úmysl zkrátit věřitele i přes vyvinutou náležitou pečlivost rozpoznat; po žalovaném nelze požadovat, aby se nespokojil se sdělením dárce ohledně dluhů a v případě, že nemá podezření o nepravdivosti slov dárce, si dále zjišťoval, zdali dárce má i jiné než jím sdělené dluhy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 17 Co 242/2015-155 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 600 Kč k rukám advokátky JUDr. Martiny Hrbatové. S přihlédnutím ke skutečnostem, že matka žalovaného svoje závazky vůči žalobci, vyjma závazku ve výši 100 000 Kč, neuznala, po celou dobu je i přes proběhlé trestní řízení popírala a proto je „logické“, že o nich žalovaného neinformovala, že žalovaný obdržel nemovitosti od své matky darem v souvislosti s majetkovým vyrovnáním v jejich rodině představujícím „určité zabezpečení“ žalovaného do budoucna, že sám žalobce „připustil“, že žalovaného neinformoval o dluzích jeho matky vůči němu, a že i přesto, že matka žalovaného s žalobcem, žalovaným, jeho bratrem a synem žalobce po dlouho dobu společně žili „jako rodina“, se o žádných závazcích matky žalovaného vůči žalobci mezi nimi nehovořilo a nevěděl o nich ani bratr žalovaného a dokonce ani syn žalobce, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný s ohledem na konkrétní okolnosti případu nemohl úmysl své matky zkrátit žalobce rozpoznat a pokud jí byl ujištěn, že žalobci nic nedluží, lze si stěží představit, že by jí nevěřil, s tímto ujištěním se nespokojil a nadále sám „nějakým dalším způsobem po případných závazcích matky pátral“, a že ze skutečnosti, že žalovaný věděl o „některých“ dluzích své matky, přičemž „některé“ z nich za ni i splácí, nelze bez dalšího dovodit, že měl vědomost i o tom, že by jeho matka měla závazky i vůči žalobci a že jej hodlala uzavřením darovacích smluv zkrátit. Uzavřel, že žalovaný nemohl „za normálního, zdravého vztahu mezi matkou a synem“ úmysl své matky zkrátit žalobce i přes vyvinutou náležitou pečlivost, kterou lze na něm rozumně požadovat, rozpoznat, neboť žalovaný „nepochybně“ své matce věřil a neměl proto žádný „rozumný důvod“ zjišťovat dále její případné další dluhy, nehledě na to, že v tomto směru měl „nepochybně velmi omezené možnosti“ v situaci, kdy o dluzích vůči žalobci nikdo kromě žalobce a matky žalovaného nevěděl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že závěry odvolacího soudu jsou „naprosto“ v rozporu s ustanovením § 42a občanského zákoníku a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. S poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu zdůrazňuje nezbytnost vyvinutí aktivního úsilí ze strany osoby dlužníkovi blízké ke zjištění majetkové situace a závazků dlužníka a jeho úmyslu odporovatelným právním úkonem zkrátit věřitele a v souvislosti s tím uvádí, že není možné, aby se osoba blízká jako obdarovaný „mohla vyvinit z odpůrčí žaloby“ prostým dotazem na dárce, zda má nějaké dluhy, a pokud dárce odpoví, že nikoliv, že není třeba, resp. není možné po obdarovaném dále požadovat, aby činil nějaké další kroky ke zjištění zkracujícího úmyslu dárce a pátral po majetkové situaci dárce, a že by se mělo vycházet z předpokladu, že dárce jako osoba blízká „přece nebude svému blízkému lhát a proč by tedy neměl obdarovaný dárci věřit“; tímto přístupem je zcela popírán smysl ustanovení § 42a odst. 1 a 2 občanského zákoníku, které naopak právě ve vztahu k osobám blízkým již přímo předpokládá vědomost osoby blízké o zkracujícím úmyslu dárce. Dovolatel vytýká soudům, že pominuly okolnost, že dlužnice „v době sporného darování“ dlužila vysoké finanční částky různým věřitelům, což věděl i žalovaný, který za ni převzal závazky vůči pěti věřitelům, že dlužnice byla rovněž „v té době“ stíhána a odsouzena za majetkovou trestnou činnost v souvislosti s provozováním cestovní kanceláře M. T., kdy vyšetřování probíhalo před uzavřením odporovaných darovacích smluv a nelze uvěřit, že by žalovaný, který žil s dárkyní ve společné domácnosti, o tomto trestním řízení nevěděl, a že žalovaný ještě v době předcházející uzavření sporných darovacích smluv věděl, že matka má vůči žalobci minimálně jeden dluh ve výši 77 000 Kč, na jehož zaplacení jí dokonce poskytl finanční úspory ze svého stavebního spoření. Za „zjevně účelové“ dovolatel považuje tvrzení, že sporné darovací smlouvy mají být určitým majetkovým vypořádáním v rodině žalovaného „jakožto jakéhosi zabezpečení“ žalovaného a jeho bratra jejich matkou a otcem, když nemovitosti, jež byly předmětem darování, vůbec nespadaly do společného jmění rodičů žalovaného, ale byly výlučným majetkem matky žalovaného a jejich vypořádání tak nemohlo být podmínkou pro rozvod. Uzavřel, že žalovaný neprokázal, že vyvinul náležitou pečlivost při zjišťování zkracujícího úmyslu dárkyně a že takový zkracující úmysl nemohl i přes náležitou pečlivost poznat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako bezdůvodné odmítl, neboť rozsudek odvolacího soudu vychází ze správných skutkových zjištění, která mají „plnou“ oporu v provedeném dokazování a kterým také odpovídají vyvozené právní závěry, jež rovněž pokládá za „zcela správné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 7. 7. 2010 a dne 22. 7. 2010 byly mezi R. K. a žalovaným (jejím synem) uzavřeny darovací smlouvy, kterými R. K. darovala žalovanému rodinný dům ve V., postavený na pozemku, a pozemky o výměře 435 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 483 m2 – zahrada a o výměře 720 m2 – zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště P., katastrální území V. na LV, s právními účinky vkladu práva ke dni 8. 7. 2010 a ke dni 22. 7. 2010. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 4. 2013, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2014, byla R. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že v období od roku 2003 do 24. 5. 2011 postupně vylákala od žalobce pod záminkou půjček k různým účelům celkem nejméně 2 020 000 Kč, a to přesně v nezjištěný den v roce 2003 částku 100 000 Kč, v období od roku 2003 do 18. 10. 2007 postupně po různě vysokých částkách celkem 220 000 Kč, v období od října 2007 do 15. 2. 2010 postupně po různě vysokých částkách celkem 1 500 000 Kč, z toho konkrétně 21. 11. 2008 částku 40 000 Kč, dne 28. 11. 2008 částku 20 000 Kč, dne 17. 3. 2009 částku 40 000 Kč, dne 8. 4. 2009 částku 70 000 Kč, dne 7. 9. 2009 částku 100 000 Kč, dne 9. 9. 2009 částku 100 000 Kč, dne 18. 9. 2009 částku 200 000 Kč, dne 15. 9. 2009 částku 100 000 Kč a dále dne 28. 4. 2010 částku 100 000 Kč a dne 24. 5. 2011 částku 100 000 Kč, které se vždy zavázala poškozenému postupně vrátit vždy do jednoho roku následně v termínech 16. 10. 2009, 15. 2. 2010, do konce dubna 2011 či do 8. 8. 2011, ačkoliv neměla v úmyslu tyto půjčené peníze vrátit, peníze nevrátila a způsobila tak žalobci škodu ve výši 2 020 000 Kč, a současně jí bylo uloženo zaplatit na náhradě škody žalobci jako poškozenému 2 020 000 Kč. Matka žalovaného, dlužnice R. K., nevlastní majetek, který by postačoval k uspokojení žalobce jako věřitele, a žalovaný věděl o „některých“ dluzích své matky, přičemž „některé z nich“ za ni i splácí.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých předpokladů osoba dlužníkovi blízká, s níž nebo v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon úmyslně zkracující věřitele, prokáže ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti darovacích smluv ze dne 7. 7. 2010 a ze dne 22. 7. 2010 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2010 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li „druhou stranou“ v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Rozhodným pro závěr, zda se osobě dlužníkovi blízké podařilo ubránit se odpůrčí žalobě, tu je (musí být) stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil, nebo, je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, jaký tu byl ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
V projednávané věci byl žalovaný v době uzavření darovacích smluv ze dne 7. 7. 2010 a ze dne 22. 7. 2010 synem dlužnice R. K., a proto uvedené darovací smlouvy, ohledně nichž soudy dospěly k závěru, že zkracují uspokojení pohledávky žalobce a že je dlužnice uzavřela v úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele, představují - jak vyplývá z ustanovení § 116 obč. zák. - právní úkony, k nimž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaný se za této situace mohl odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázal, že úmysl dlužnice zkrátit darovacími smlouvami jejího věřitele nemohl ani při náležité pečlivosti poznat. Se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se ubránil odpůrčí žalobě, protože prokázal, že nemohl úmysl své matky zkrátit žalobce i přes vyvinutou náležitou pečlivost s ohledem na konkrétní okolnosti případu rozpoznat, založeným na tom, že „dlužnice závazky vůči žalobci vyjma závazku ve výši 100 000 Kč neuznala, po celou dobu je i přes proběhlé trestní řízení popírala, a je proto zcela logické, že o nich žalovaného neinformovala“, že „pokud jí byl ujištěn, že žalobci nic nedluží, lze si stěží představit, že by jí nevěřil, s tímto ujištěním se nespokojil a nadále sám nějakým dalším způsobem po případných závazcích matky pátral“, a že „z toho, že žalovaný věděl o některých dluzích své matky, přičemž některé z nich za ni i splácí, nelze bez dalšího dovodit, že měl vědomost i o tom, že by jeho matka měla závazky i vůči žalobci a že jej tedy hodlala uzavřením darovacích smluv zkrátit“, dovolací soud nesouhlasí.
Vynaložení náležité pečlivosti k poznání úmyslu zkrátit věřitele samozřejmě neznamená, že by osoba dlužníkovi blízká měla „pátrat“ po závazcích dlužníka; po osobě dlužníkovi blízké se tu ve skutečnosti požaduje jen (a právě) to, aby poznala „pouze“ dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu - objektivně vzato - v době odporovatelného právního úkonu musel být a projevovat se v chování (jednání) dlužníka. Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak vyplývá z výše uvedeného - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na žalovaném, aby v řízení uvedl (tvrdil), jaké aktivní kroky učinil k tomu, aby se přesvědčil o případných závazcích své matky, a aby navrhl důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení.
Za činnost (aktivitu) žalovaného dostačující s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu odporovaných darovacích smluv ze dne 7. 7. 2010 a ze dne 22. 7. 2010 k poznání úmyslu dlužnice R. K. zkrátit žalobce však nelze považovat pouhý dotaz žalovaného na dlužnici před uzavřením smluv, zda má dluhy, na který dlužnice reagovala ujištěním žalovaného, že „žalobci nic nedluží“. Vzhledem k tomu, že R. K. měla podle zjištění soudů dluhy i vůči jiným osobám, o kterých žalovaný věděl a z nichž některé za ni i splácel, a že v roce 2008 žalovaný – jak uvedl ve svém vyjádření k žalobě - dlužnici poskytl ze svého stavebního spoření částku 77 921,50 Kč, kterou dlužnice zaplatila žalobci, žalovaný mohl a měl využít dalších možností k tomu, aby se přesvědčil, zda ujištění dlužnice o tom, že žalobci nic nedluží, koresponduje se skutečností (přinejmenším se na to, zda má R. K. vůči němu nějaké závazky, mohl dotázat přímo žalobce).
Uvádí-li odvolací soud, že „z toho, že žalovaný věděl o některých dluzích své matky, přičemž některé z nich za ni i splácí, nelze bez dalšího dovodit, že měl vědomost i o tom, že by jeho matka měla závazky i vůči žalobci a že jej tedy hodlala uzavřením darovacích smluv zkrátit“, pak jednak nebere náležitě v úvahu, že nedostatek vědomosti žalované osoby blízké dlužníku o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele sám o sobě nepostačuje – jak vyplývá z výše uvedeného - k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě, a jednak přehlíží, že ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky a že je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů, nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Pro posouzení toho, zda žalovaný při uzavření darovacích smluv ze dne 7. 7. 2010 a ze dne 22. 7. 2010 nemohl poznat úmysl dlužnice zkrátit její věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není významné, zda dlužnice uzavřením darovacích smluv sledovala „určité majetkové vyrovnání v rodině“ představující „určité zabezpečení“ žalovaného do budoucna, jak uvádí odvolací soud. Z hlediska podmínek pro odporovatelnost právního úkonu stanovených zákonem je - jak vyplývá z výše uvedeného - podstatné, že darovací smlouvy ze dne 7. 7. 2010 a 22. 7. 2010 (objektivně) zkracovaly věřitele dlužnice (a že s tím byla dlužnice alespoň srozuměna); případný motiv nebo pohnutka dlužnice pro uzavření těchto smluv ani to, že jejich sjednáním plnila nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) morální nebo právní závazek, přitom nejsou rozhodné. I kdyby dlužnice skutečně měla morální nebo právní závazek k uzavření darovacích smluv, kterými by bylo ve výsledku dosaženo sledovaného stavu, tedy majetkového vyrovnání dlužnice a jejího manžela z důvodu rozvodu manželství, nevypovídá takový závazek nic o tom, jaký úmysl měla dlužnice ve vztahu k žalobci nebo jiným svým věřitelům (k uspokojení jejich pohledávek) při uzavření darovacích smluv ze dne 7. 7. 2010 a 22. 7. 2010, a ani o tom, zda žalovaný mohl či nemohl – kdyby vynaložil náležitou pečlivost – úmysl dlužnice zkrátit darovacími smlouvami věřitele poznat. Protože i v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele, zákon po osobě dlužníkovi blízké i v takové situaci požaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka, neboť nemá povinnost, aby - představuje-li smlouva (právní úkon) skutečně naplnění úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele - na splnění závazku ze strany dlužníka trvala a smlouvu s ním uzavřela.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Prostějově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-