// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 13.03.2018

Darování peněžních prostředků na bankovním účtu

Pohledávku, kterou má majitel účtu vůči bance na základě smlouvy o běžném účtu, lze postoupit podle ustanovení § 524 obč. zák. písemnou smlouvou.

V souzené věci není správný závěr odvolacího soudu, že „je-li ve smlouvě … výslovně uvedeno, že zůstavitel daruje zůstatek na uvedeném účtu u ČSOB a veškerá práva a povinnosti s tím spojená, nelze takové jednoznačné jazykové vyjádření vyložit jako uzavření postupní smlouvy“. Z obsahu smlouvy je zřejmá vůle „převést“ peněžní prostředky na účtu a veškerá práva a povinnosti s tím spojená, a nelze dovozovat neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že nebyl „správně“ označen jako „smlouva o postoupení pohledávky“, tím spíše, splňuje-li jinak všechny náležitosti stanovené zákonem pro postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 obč. zák., tj. písemnou formu a určení pohledávky. Aplikací pouze jazykového výkladu na tento právní úkon by se jednalo o (nežádoucí) přílišný formalismus.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, ze dne 18. 12. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 708 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 524 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 628 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 35 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 451 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 21.3.2014 u Okresního soudu v Táboře (poté, co bylo soudem připuštěno rozšíření žaloby a usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 8.12.2014, č.j. 15 C 40/2014-68, byla žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že „závěť zůstavitele J. S. ve formě notářského zápisu NZ 29/2012, sepsaného dne 1.2.2012 notářkou JUDr. Ludmilou Těhníkovou, je neplatná“, vyloučena k samostatnému řízení) domáhala určení, že „zůstavitel J. S., zemřelý dne 1.8.2012, posledně bytem T., byl ke dni své smrti dne 1.8.2012 vlastníkem domu stojícího na parcele, jiné stavby bez č.p./č.e. stojící na parcele, vše v k.ú. K., zapsáno na LV vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., katastrální pracoviště T.“, dále vlastníkem „těchto věcí: a) Nákladní automobil terénní PICK-UP DODGE, b) Nákladní automobil PICK UP MITSHUBISHI, c) Osobní automobil CITROEN KOMBI, d) Osobní automobil TOYOTA kupé, e) Osobní automobil FIAT/BAVARIA obytný, f) Osobní automobil BERTONE kupé, g) Veterán VW ALBAR BUGGY, h) Nákladní přívěs sklápěčkový AGADOS, i) Nákladní přívěs pro přepravu vozidel MARO MR 12 TA, j) Speciální nákladní přívěs – vlastní výroba, k) Ostatní vozidlo – čtyřkolka speciální, tov. zn. SUZUKI, kategorie vozidla R, typ AP41, l) Motocykl skútr zn. MAXON, kategorie vozidla LC,“ a také že byl ke dni své smrti věřitelem „pohledávky za ČSOB a.s. co do částky představující zůstatek na účtu“ a „pohledávky za žalovanou ve výši 1.059.000,-Kč“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se jí jako zletilému potomku nedostalo „ani tolik, kolik činí jedna polovina jejího dědického podílu ze zákona“, když jí v závěti její otec J. S. (dále jen „zůstavitel“) odkázal „svůj podíl na chatě a pozemcích v katastrálním území P. a vozidlo Veterán VW Buggi“ a žalované pak „veškerý ostatní majetek, jehož bude ke dni úmrtí vlastníkem“. Žalobkyně namítá, že do aktiv dědictví patří i další majetek, který není v dědickém řízení „evidován“, neboť byl z majetku zůstavitele „vyveden“ ještě za jeho života neplatnými smlouvami. Za neplatné považuje žalobkyně darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a žalovanou dne 4.7.2012 z důvodu rozporu s ustanovením § 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013, neboť tyto smlouvy zůstavitel uzavřel „pár dnů před svou smrtí, pod vlivem značného množství opiátů, které značným způsobem omezovaly kvalitu jeho vědomí“, což prokazuje znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovaným znalcem MUDr. Iljou Žukovem. U „druhé darovací smlouvy (movité věci a zůstatek na účtu)“ pak žalobkyně dovozuje další důvod neplatnosti, spočívající v tom, že „zůstatek na bankovním účtu není věcí, kterou je možno převádět (darovat), ale lze jej zcizit pouze formou postoupení pohledávky“. Nakonec žalobkyně uvádí, že „v průběhu trestního řízení vedeného ohledně jednání žalované vůči zůstaviteli“ vyšlo najevo, že „přímo v den smrti zůstavitele si žalovaná z účtu zůstavitele vedeného ČSOB a.s. pomocí internetbankingu převedla na své účty celkově částku 59.000,- Kč a v období od 18.6.2012 do 19.7.2012 čtyřmi převody částku 1,000.000,- Kč, vše bez právního důvodu“.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27.11.2015, č.j. 15 C 40/2014-229, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 137.376,14 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Blažka a „České republice – Okresnímu soudu v Táboře“ 2.211,- Kč. Poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazovaní nejprve k závěru, že darovací smlouvy ze dne 4.7.2012 jsou platné, neboť byla prokázána (svědeckou výpovědí a znaleckým posudkem Mgr. Kamily Lahodové) pravost podpisů zůstavitele na obou smlouvách a skutečnost, že jimi projevil svou vůli vážně a svobodně, tedy že „projev vůle byl v souladu s jeho dlouhodobě projevovanou vůlí“. S ohledem na uvedený závěr soud prvního stupně poté dovodil, že k datu 4.7.2012 byl na žalovanou (mimo jiné) platně převeden i „tzv. zůstatek na účtu zůstavitele vedený u ČSOB“, a to zejména proto, že jednak „byla dodržena písemná forma převodu“ a jednak „ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 ve spojení s § 41a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013, je nepochybné, že zůstavitel měl v úmyslu převést na žalovanou veškerá práva a povinnosti vyplývající z uvedeného účtu vedeného u ČSOB a.s.“. Právní úkon je totiž nutno vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo jej učinil. Ve vztahu k tvrzené pohledávce zůstavitele za žalovanou ve výši 1,059.000,- Kč soud prvního stupně uzavřel, že „převody po 4.7.2012 ve vztahu k žalované nelze – s ohledem na převod veškerých práv a povinností s tímto účtem spojených – vůbec považovat za činěné bez právního důvodu“ a na straně žalované tedy nemohlo „v rozsahu částky 459.000,- Kč“ dojít k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013. Ohledně částky 600.000,- Kč, převedené dne 18.6.2012 a dne 26.6.2012 ve dvou částkách po 300.000,- Kč, nebylo dle názoru soudu prvního stupně ze strany žalobkyně prokázáno, že by k převodu došlo bez právního důvodu a že zůstavitel „nechtěl částky na žalovanou převést“.

K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12.5.2016, č.j. 15 Co 139/2016-285, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v odst. I. v části výroku o zamítnutí žaloby na určení, že zůstavitel byl věřitelem pohledávek vůči ČSOB a.s. a vůči žalované“ tak, že určil, že „zůstavitel byl ke dni své smrti dne 1.8.2012 věřitelem pohledávky za ČSOB a.s. co do částky představující zůstatek na účtu a věřitelem pohledávky za žalovanou ve výši 1,059.000,- Kč“; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před „soudy obou stupňů“ a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit „České republice – Okresnímu soudu v Táboře“ na nákladech řízení každá 1.105,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že darovací smlouvy ze dne 4.7.2012 nejsou postiženy neplatností podle ustanovení § 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013. K otázce posouzení platnosti darovací smlouvy „v části darování zůstatku na účtu vedeného u ČSOB a.s.“ odvolací soud „s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu“ uvedl, že „peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, nýbrž peněžního ústavu, přičemž majiteli účtu svědčí obligační právo, aby mu byly na základě jeho příkazu peníze z účtu vyplaceny“, a že „vkladatel (věřitel) může svou pohledávku postoupit jinému toliko písemnou smlouvou, tudíž peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad) nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat, předá vkladní knížku (na jméno) jiné osobě, popř. prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar“. Jelikož je též nutné rozlišit výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013, a konverzi právního úkonu ve smyslu ustanovení § 41a odst. 1 téhož zákona, dovodil odvolací soud, že je-li v posuzované části darovací smlouvy ze dne 4.7.2012 výslovně uvedeno, že zůstavitel „daruje zůstatek na výše uvedeném účtu u ČSOB a veškerá práva a povinnosti s tímto účelem spojená“, je toto jazykové vyjádření „jednoznačné“ a nelze jej vyložit jako uzavření postupní smlouvy. Z uvedeného důvodu je proto darovací smlouva „v části darování zůstatku na účtu u ČSOB“ pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013, „neplatná“. Ohledně posouzení žalobkyní tvrzené pohledávky zůstavitele za žalovanou ve výši 1,059.000,- Kč odvolací soud poté, co vyzval žalovanou k doplnění tvrzení, neboť bylo její povinností tvrdit a prokázat právní důvod převodu těchto peněžních prostředků a jejich držby, dospěl k závěru, že „žalovaná dostatečně neprokázala darování peněžních prostředků 2 x 300.000,- Kč“ a „jednalo se tedy o peněžní prostředky zůstavitele“ a že „ i ohledně částek převedených po 4.7.2012 do úmrtí zůstavitele z jeho účtu na účet žalované v celkové částce 459.000,- Kč“ je – s ohledem na neplatnost darovací smlouvy v části o převodu zůstatku na účtu – „namístě závěr o existenci této pohledávky zůstavitele za žalovanou“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná dovolání.

Žalobkyně ve svém dovolání namítá, že v řízení byla „s vysokou mírou pravděpodobnosti“ prokázána (zejména znaleckým posudkem MUDr. Ilji Žukova CSc.) duševní porucha zůstavitele, která jej činila neschopným k uzavření předmětných darovacích smluv, a dále odvolacímu soudu vytýká postup při provádění a hodnocení důkazů (znaleckým posudkem, výpověďmi svědků) během řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „se určuje, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí a vozidel“, případně aby jej zrušil.

Žalovaná ve svém dovolání odvolacímu soudu zejména vytýká, že se „měl soustředit výhradně na posouzení otázky svobodné a vážně projevené vůle zůstavitele ohledně tzv. zůstatku na účtu a platností jeho písemně provedeného převodu na žalovanou“, že „chybně upřednostnil jen jazykový projev obsažený v textu druhé darovací smlouvy a tento nesprávně použil na úkor projevené vůle zůstavitele“ a že se „upnul k chybné úvaze o přenesení důkazního břemene“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně a žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Jelikož v dovolání žalobkyně byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [vznáší-li výhrady zejména proti provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti správnosti skutkových zjištění soudů, která byla pro právní posouzení věci rozhodující, tj. že darovací smlouvy ze dne 4.7.2012 byly zůstavitelem uzavřeny „svobodně a vážně“ a v okamžiku jejich uzavření nebyl zůstavitel stižen duševní poruchou, a dovozuje-li vlastní (odlišný) závěr, že „duševní porucha zůstavitele byla v řízení prokázána zejména znaleckým posudkem znalce MUDr. Ilji Žukova CSc.“], Nejvyšší soud České republiky její dovolání odmítl.

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel zanechal závěť sepsanou dne 1.2.2012 notářským zápisem, ve které odkázal své dceři L. V. (žalobkyni) „svůj podíl na chatě a pozemcích v katastrálním území P. a vozidlo Veterán VW Buggi“ a své „družce“ J. S. (žalované) „veškerý ostatní majetek, jehož bude ke dni úmrtí vlastníkem“, a současně vydědil svou dceru M. K. Dne 4.7.2012 uzavřel zůstavitel se žalovanou dvě darovací smlouvy, a to ve vztahu k nemovitostem, uzavřenou formou notářského zápisu a ve vztahu k movitým věcem, kterou jí (mimo jiné) „daroval zůstatek na účtu u Československé obchodní banky, a.s. a veškerá práva a povinnosti s tímto účtem spojená“. Znaleckým posudkem, vyhotoveným Mgr. Kamilou Lahodovou dne 19.2.2015, pod č. ZD 1562-1/2014, pro účely „řízení vedeného Policií ČR – Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, Územním odborem v Táboře pod č.j. KRPC-42479/TČ-2014-71“, byl učiněn závěr, že podpisy zůstavitele na darovacích smlouvách ze dne 4.7.2012 jsou jeho pravými podpisy. Dále bylo (zejména ze svědeckých výpovědí) prokázáno, že zůstavitel při uzavírání darovacích smluv skutečně projevil svou vůli svobodně a vážně.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení otázky hmotného práva, jak právně posoudit písemnou „darovací“ smlouvu uzavřenou za účelem převodu peněžních prostředků na bankovním účtu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit – s ohledem na to, že posuzovaná „darovací“ smlouva k movitým věcem byla uzavřena dne 4.7.2012 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obch. zák.“).

V posuzované věci zůstavitel „převedl“ na žalovanou „darovací“ smlouvou ze dne 4.7.2012 „svůj zůstatek na účtu u ČSOB a.s. a veškerá práva a povinnosti s tímto účtem spojená“, a proto bylo nutné takový právní úkon vyložit a posoudit jeho platnost.

Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce (srov. § 708 odst. 1 obch. zák.).

Prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle § 708 obch. zák. nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Uvedenou pohledávku je přitom možné podle ustanovení § 524 obč. zák. postoupit na jiného.

Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§ 524 odst. 2 obč. zák.).

Podle ustanovení § 628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odstavec 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odstavec 2).

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.

Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úklon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 2005).

Jak je uvedeno výše, lze pohledávku, kterou má majitel účtu vůči bance na základě smlouvy o běžném účtu, postoupit podle ustanovení § 524 obč. zák. písemnou smlouvou.

Jako každý právní úkon musí i smlouva o postoupení pohledávky vyhovovat zákonným podmínkám platnosti. Převáděná pohledávka musí být jednoznačně určena (předmět plnění, osoba dlužníka, příp. právní důvod). Ve smlouvě musí být pohledávka vymezena tak, aby ze smlouvy bylo jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou pohledávkou. Uvedení přesné výše peněžitého plnění však není nezbytnou náležitostí smlouvy. Není rozhodující, zda je smlouva výslovně označena jako smlouva o postoupení pohledávky, poněvadž rozhodující je obsah dohody. Pod sankcí neplatnosti se vyžaduje písemná forma. Pohledávku lze postoupit bezplatně nebo za úplatu (tj. za peněžní částku nebo jinou majetkovou hodnotu). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze přitom ztotožnit s darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty“ jako předmětů občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1 obč. zák.) [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144, ročník 2011)]. Předmětem smlouvy o postoupení může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i jiná než peněžitá, může být jak splatná, tak nesplatná, ale i teprve budoucí. Podmínkou je, že jde o určitou a existující, popř. podmíněně existující pohledávku proti konkrétnímu dlužníkovi. Lze tedy postoupit i pohledávku promlčenou, nikoliv však pohledávku, která zanikla v důsledku prekluze, nebo jakýmkoliv jiným způsobem (splněním, započtením, prominutím dluhu apod.). K postoupení je způsobilá i pohledávka, jejíž existence je sporná, i pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění podmínky. To vše za předpokladu, že občanský zákoník nebo jiný předpis postoupení určitých pohledávek nezakazuje (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1568).

Dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci odvolací soud aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. v rozporu s výše uvedeným. Nesouhlasí proto se závěrem, že „je-li ve smlouvě ze 4.7.2012 výslovně uvedeno, že zůstavitel daruje zůstatek na uvedeném účtu u ČSOB a veškerá práva a povinnosti s tím spojená, nelze takové jednoznačné jazykové vyjádření vyložit jako uzavření postupní smlouvy“. Žalovaná ve svém dovolání právem odvolacímu soudu vytýká, že nezjišťoval skutečný záměr zůstavitele při uzavírání darovací smlouvy a posuzoval právní úkon pouze podle jazykového vyjádření. Z obsahu smlouvy je přitom zřejmá vůle zůstavitele „převést“ na žalovanou peněžní prostředky na účtu a veškerá práva a povinnosti s tím spojená, a nelze – jak správně dovodil i soud prvního stupně – dovozovat neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že nebyl „správně“ označen jako „ smlouva o postoupení pohledávky“, tím spíše, splňuje-li jinak všechny náležitosti stanovené zákonem pro postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 obč. zák., tj. písemnou formu a určení pohledávky. Ostatně záměr zůstavitele, aby žalovaná „nabyla“ peněžní prostředky na uvedeném účtu, lze dovozovat i ze závěti, sepsané notářským zápisem dne 1.2.2012 (NZ 29/2012), ve které zůstavitel odkázal žalobkyni jmenovitě „svůj podíl na chatě a pozemcích v katastrálním území P. a vozidlo Veterán VW Buggi“ a žalované „veškerý ostatní majetek“. Vzhledem k tomu, že je tedy nutné přihlédnout zejména k obsahu smlouvy a skutečné vůli „osoby jednající“ (aplikace ustanovení § 41a odst. 1 obč. zák. o „konverzi právních úkonů“ soudem prvního stupně přitom není zcela přiléhavá) a že byly splněny podmínky postoupení pohledávky, není závěr odvolacího soudu o neplatnosti darovací smlouvy k movitým věcem ze dne 4.7.2012 v části o „darování zůstatku na účtu u ČSOB a.s.“ správný, neboť by se aplikací pouze jazykového výkladu na tento právní úkon jednalo o (nežádoucí) přílišný formalismus.

K otázce posouzení „pohledávky zůstavitele za žalovanou“ v celkové výši 1,059.000,-Kč, kdy tato částka byla z účtu zůstavitele postupně převedena na účet žalované, je nutné dovodit, že došlo-li z důvodů výše uvedených k platnému postoupení pohledávky ze smlouvy o běžném účtu, nelze již pohlížet na převody učiněné po 4.7.2012 (celkově v částce 459.000,-Kč) jako na bezdůvodné obohacení na straně žalované, jelikož se po uzavření „darovací smlouvy“ ze dne 4.7.2012 sama stala věřitelem pohledávky vůči bance (ČSOB a.s.) a nemohlo tedy – jak dovodil odvolací soud – dojít k plnění bez právního důvodu podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.

V této souvislosti žalovaná v dovolání odvolacímu soudu dále vytýká, že na ni přenesl důkazní břemeno, když ji v řízení vyzval k doplnění tvrzení, na základě jakého právního důvodu byly z účtu zůstavitele ve dnech 18.6.2012 a 26.6.2012 (tj. před uzavřením smlouvy o darování movitých věcí) převedeny částky 2 x 300.000,- Kč (tedy celkem 600.000,- Kč), a poté, co provedl dokazování výslechem svědkyně (sestry žalované) a listinnými důkazy (zprávami z ČSOB a.s.), dospěl k závěru, že žalovaná dostatečně neprokázala, že jí byly uvedené částky zůstavitelem „darovány“ nebo že by měla k uvedenému účtu zůstavitele dispoziční právo, a že zůstavitel proto měl ke dni svého úmrtí pohledávku za žalovanou ve výši 600.000,- Kč. K tomu dovolací soud dodává, že za situace, kdy je mezi účastníky nesporné, že žalovaná přijala od zůstavitele předmětnou částku, nicméně v řízení neprokázala právní důvod, na jehož základě toto plnění přijala, nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při právním posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák., ani nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene (k otázce povinnosti žalované prokázat právní důvod plnění srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.3.2015, sp. zn. 23 Cdo 3935/2014). Vzhledem k tomu, že provedené důkazy vyhodnotil odvolací soud jako nedostačující (zejména z důvodu „nevěrohodnosti svědkyně“ a rozporu výpovědi žalované s obsahem jejího „vysvětlení podaného na Policii ČR dne 11.8.2015“) k prokázání právního důvodu převodu částek „2 x 300.000,- Kč“, je pak správný závěr, že zůstavitel měl v době svého úmrtí za žalovanou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení v této výši.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není (v otázce posouzení „převodu peněžních prostředků na účtu zůstavitele“) správný, nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů