// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 08.02.2018
K výkladu pojmu „dlužník“ ve smyslu § 42a obč. zák.
Pojem „dlužník“ užitý v ustanovení § 42a obč. zák. č. 40/1964 Sb. nelze vykládat ve stejném smyslu, v jakém je užit při úpravě závazkového práva, obsažené v části osmé obč. zák. Uvedený pojem nelze posuzovat jen podle významu použitého slova, ale zejména za použití pravidel logického a systematického výkladu. Hovoří-li zákon při úpravě závazkového práva o „dlužníku“, je z kontextu, v jakém tento pojem užívá, nepochybné, že má na mysli jen osobu, která je povinna splnit závazek (dluh). Z obsahu a smyslu ustanovení § 42a obč. zák. je však zřejmé, že v něm uvedený pojem „dlužník“ zahrnuje nejen toho, kdo je zavázán splnit závazek (dluh), ale také jeho manžela, a to za předpokladu, že věřitel má právo na uspokojení vymahatelné pohledávky ze společného jmění dlužníka a jeho manžela, popřípadě z majetku, který manžel dlužníka nabyl na základě smlouvy o zúžení společného jmění do svého výlučného vlastnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1943/2017, ze dne 14. 11. 2017
Dotčené předpisy:
§ 42a obč. zák. ve znění do 31. 8. 2012
§ 145 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 8. 2012
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě dne 6. 3. 2015 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním doručeným tomuto soudu dne 16. 12. 2015) domáhal, aby bylo určeno, že „darovací smlouva uzavřená dne 22. 8. 2012 mezi žalovanou jako obdarovanou a M. F. jako dárkyní, jejímž předmětem byly nemovitosti, a to parcela o výměře 17 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba: bez č. p./č. e., jiná stavba (zahradní chatka), a parcela o výměře 372 m2 – zahrada, obě v k. ú. H. u O. zapsané u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., je vůči žalobci právně neúčinná“, eventuálně (pro případ, že soud neshledá její neúčinnost) že je „absolutně neplatná“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má za dlužníkem P. F. vymahatelnou pohledávku ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 15. 11. 2011 za trvání jeho manželství s M. F. ve výši 584 675 Kč (sestávající z jistiny půjčky ve výši 325 000 Kč, smluvního úroku ve výši 97 500 Kč, smluvní pokuty ve výši 32 500 Kč a úroků z prodlení ve výši 129 675 Kč), o které byl pořízen dne 24. 9. 2014 notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sp. zn. N 460/2014, NZ 414/214 notářkou JUDr. Hanou Staníčkovou poté, co dlužník P. F. dne 19. 8. 2014 uznal svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a výše a současně s žalobcem uzavřel dohodu o splacení dluhu nejpozději do 30. 9. 2014, avšak „do dnešního dne neuhradil ničeho“, že předmětné nemovitosti byly nejdříve žalovanou a jejím manželem prodány na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2007 M. F. za trvání jejího manželství s dlužníkem P. F. za částku 185 000 Kč „ze společných financí“, a patřily proto do společného jmění manželů F., a že poté byly darovací smlouvou ze dne 22. 8. 2012 uzavřenou mezi M. F. a žalovanou, její sestrou, převedeny zpět na žalovanou. Žalobce má za to, že darovací smlouva uzavřená dne 22. 8. 2012 je vůči němu právně neúčinná, neboť právní úkon manželky dlužníka (ve skutečnosti se jednalo o právní úkon samotného dlužníka P. F. učiněný prostřednictvím manželky), který byl zcela účelový, zkracuje uspokojení jeho pohledávky. Z „procesní opatrnosti“ žalobce současně namítal, že darovací smlouva je absolutně neplatná pro obcházení zákona, neboť i když neodporuje výslovnému zákazu zákona, tak svými důsledky směřuje „k výsledku zákonu odporujícímu“.
Žalovaná zejména namítala, že předmětnou nemovitost převedli s manželem na její sestru, M. F., jako jistou „formu záruky“ v době, kdy se rozhodli koupit rodinný dům, neboť sestra jim poskytla na „dofinancování“ částku uvedenou v kupní smlouvě z prostředků, které nepatřily do společného jmění manželů F., a že vzhledem k tomu, že v roce 2012 byl „finanční“ závazek vyrovnán, byla nemovitost převedena zpět do „jejich vlastnictví“, kdy „tyto transakce“ proběhly výhradně mezi jejím manželem a její sestrou, bez účastí P. F. i jí samotné, neboť se o finanční záležitosti nijak nezajímá a její účast na přepisu byla jen z důvodu momentálního nedostatku času jejího manžela, který tyto záležitosti běžně vyřizuje.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 9. 5. 2016 č. j. 11 C 13/2015-62 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce má na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 24. 9. 2014 vykonatelný titul pouze vůči dlužníku P. F., nikoliv vůči jeho bývalé manželce M. F., která za trvání jejich manželství nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2007 od žalované (své sestry) a jejího manžela P. S. předmětné nemovitosti za částku 185 000 Kč, kdy se „mělo jednat“ o peníze z vypořádání společného jmění manželů z „prvního manželství“ M. F., a že vzhledem k tomu, že M. F. neměla finanční prostředky na vrácení 50 000 Kč, které si od manželů S. v roce 2011 půjčila, převedla darovací smlouvou ze dne 22. 8. 2012 předmětné nemovitosti zpět na žalovanou. Protože právní úkon, jemuž žalobce odporuje, neučinil dlužník P. F., ale jeho manželka M. F., která dlužnicí žalobce není, soud prvního stupně - aniž by se zabýval tím, zda jsou splněny další předpoklady odporovatelnosti uvedené v ustanovení § 42a občanského zákoníku - žalobu zamítl. Ve vztahu k eventuálnímu návrhu žalobce na určení, že darovací smlouva uzavřená dne 22. 8. 2012 je absolutně neplatná, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce přes poučení soudu neprokázal naléhavý právní zájem na tomto určení.
K odvolání žalobce směřujícímu do výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22. 8. 2012 vůči žalobci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 12. 2016 č. j. 11 Co 366/2016-106 rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že v projednávané věci se žalobce domáhá neúčinnosti právního úkonu, který učinila osoba odlišná od dlužníka P. F., jeho manželka M. F., která nemovitosti nabyla jako jediný kupující na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2007 od žalované a jejího manžela P. S. a za trvání manželství je opět jako jediný vlastník zapsaný v katastru nemovitostí darovala žalované a která nemůže být obligačním dlužníkem ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem P. F., neboť z tohoto právního vztahu mohla vzniknout práva a povinnosti pouze jeho účastníkům, bez ohledu na to, že závazky vzniklé některému z manželů za trvání manželství by bylo možné uspokojit v rámci exekuce z majetku tvořícího společné jmění manželů, neboť to nijak nemění okruh účastníků původního závazkového vztahu; navíc z provedeného dokazování nevyplývá, že předmětné nemovitosti se staly součástí společného jmění manželů F., a v tomto řízení nelze ani zkoumat, „už i s ohledem na okruh účastníků řízení“, co spadalo do společného jmění manželů F.. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že převedla-li M. F., která není obligačním dlužníkem, darovací smlouvou předmětné nemovitosti na žalovanou, nejedná se o právní úkon, kterému by bylo možné odporovat ve smyslu § 42a občanského zákoníku, neboť toto ustanovení „výslovně hovoří“ pouze o právním úkonu dlužníka; odpůrčí žaloba proto není právním prostředkem, kterým by žalobce mohl docílit záměru uspokojit se z majetku, který byl předmětem darovací smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že manželka dlužníka není obligačním dlužníkem ze smlouvy uzavřené pouze dlužníkem, a že proto jejímu úkonu směřujícímu k převodu majetku ze společného jmění manželů nelze odporovat ve smyslu § 42a občanského zákoníku, není správný s ohledem na pasivní solidaritu manželů ve smyslu ustanovení § 145 odst. 3 občanského zákoníku, podle které odpovídají manželé za závazky tvořící společné jmění manželů společně a nerozdílně. Uvedl, že v řízení prokázal, že předmětné nemovitosti byly nabyty dne 26. 3. 2007 za trvání manželství P. a M. F. do společného jmění manželů, a nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování tato skutečnost nevyplývá a že tuto otázku nelze ani v řízení přezkoumat. Má za to, že mají-li manželé „pasivní solidaritu“ ve věcech týkajících se společného jmění manželů, nebylo již třeba posuzovat, který z manželů uzavřel konkrétní smlouvy, když jsou z nich ze zákona zavázáni oba. Uzavřel, že pokud se lze „v souladu se smyslem a účelem“ ustanovení § 42a občanského zákoníku dovolávat relativní neúčinnosti vůči třetím osobám, které svým jednáním zkracují uspokojení věřitele z majetku dlužníka, tím spíše se lze domáhat určení „přímo zkracujícího jednání“ manželky; současně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2294/2016 uvedl, že má-li věřitel právo odporovat právním úkonům manžela povinného ohledně majetku, který tento nabyl ze společného jmění manželů na základě dohody o zúžení společného jmění manželů, tím spíše může věřitel „dle argumentu a minori ad maius“ odporovat právnímu jednání manžela dlužníka ohledně majetku, který je stále ve společném jmění manželů dlužníka a jeho manžela. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce má vůči dlužníku P. F. vykonatelnou pohledávku ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 15. 11. 2011 za trvání manželství s M. F. v celkové výši 584 675 Kč, o které byl pořízen dne 24. 9. 2014 notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sp. zn. N 460/2014, NZ 414/214 notářkou JUDr. Hanou Staníčkovou, že proti dlužníku P. F. bylo ke dni 14. 1. 2016 vedeno sedm exekučních řízení a že manželka dlužníka M. F. předmětné nemovitosti [pozemek – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba (zahradní chatka), a pozemek – zahrada, oba v k. ú. H. u O.], které nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2007 uzavřené s manželi P. S. a žalovanou za kupní cenu 185 000 Kč, převedla darovací smlouvou ze dne 22. 8. 2012 s právními účinky vkladu k témuž dni na žalovanou, svou sestru.
Za tohoto skutkového stavu se odvolací soud při výkladu pojmu „dlužník“ ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – s ohledem na to, že odporovaná darovací smlouva byla uzavřena dne 22. 8. 2012 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb., č. 139/2011 Sb., č. 420/2011 Sb., č. 142/2012 Sb. a č. 170/2012 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Věřitel vymahatelné pohledávky vůči jednomu z manželů (samozřejmě včetně pohledávky z půjčky) má právo se domáhat uspokojení (cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce) nejen z majetku dlužníka, ale také - jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. - z majetku, který má dlužník ve společném jmění se svým manželem (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1374/2010, které bylo uveřejněno pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). Má-li věřitel vymahatelné pohledávky vůči jednomu z manželů právo na uspokojení (také) z majetku ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, je zřejmé, že právní úkon, kterým může být zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, může učinit nejen dlužník. Rovněž manžel dlužníka, který je povinen strpět, aby se věřitel uspokojil z majetku, který má manžel dlužníka ve společném jmění s dlužníkem, může učinit úmyslné právní úkony in fraudem creditoris, jimiž bude ve svých důsledcích sledovat, aby nemusel dostát svým povinnostem a aby z tohoto majetku věřitel nebyl (nemohl být) uspokojen.
Pojem „dlužník“ užitý v ustanovení § 42a obč. zák. nelze vykládat - zejména se zřetelem ke shora uvedenému účelu odpůrčí žaloby - ve stejném smyslu, v jakém je užit při úpravě závazkového práva, obsažené v části osmé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění pozdějších předpisů). Uvedený pojem nelze posuzovat jen podle významu použitého slova, ale zejména za použití pravidel logického a systematického výkladu. Hovoří-li zákon při úpravě závazkového práva o „dlužníku“, je z kontextu, v jakém tento pojem užívá, nepochybné, že má na mysli jen osobu, která je povinna splnit závazek (dluh). Z obsahu a smyslu ustanovení § 42a obč. zák. je však zřejmé, že v něm uvedený pojem „dlužník“ zahrnuje nejen toho, kdo je zavázán splnit závazek (dluh), ale také jeho manžela, a to za předpokladu, že věřitel má právo na uspokojení vymahatelné pohledávky ze společného jmění dlužníka a jeho manžela, popřípadě z majetku, který manžel dlužníka nabyl na základě smlouvy o zúžení společného jmění do svého výlučného vlastnictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2294/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1374/2016).
Uvedený výklad má své opodstatnění také proto, že nečiní neodůvodněné rozdíly v postavení manželů, jde-li o uspokojení závazku, který tvoří jejich společné jmění. Názor odvolacího soudu, odvíjející se ve skutečnosti pouze od jazykového výkladu ustanovení § 42a obč. zák. a pomíjející další metody výkladu právních předpisů, současně představuje nerovnost v právech a povinnostech uvedených osob v jejich vztahu k věřiteli, ačkoliv to není odůvodněno ani povahou jejich právního postavení, ani smyslem a účelem právní úpravy o uspokojování pohledávek (jiných závazků).
Se závěry soudů, že darovací smlouvě ze dne 22. 8. 2012 nelze ve smyslu § 42a obč. zák. odporovat, protože nejde o právní úkon dlužníka, dovolací soud – vzhledem k výše uvedenému - nesouhlasí.
Představoval-li závazek P. F. vůči žalobci vzniklý ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 15. 11. 2011 za trvání manželství s M. F. součást společného jmění manželů F., měl žalobce právo – jak vyplývá z výše uvedeného - uspokojit svoji pohledávku z tohoto závazku z majetku patřícího do společného jmění manželů F. Patřily-li předmětné nemovitosti do společného jmění P. a M. F., měl žalobce právo uspokojit svoji pohledávku vůči P. F. také z nich; darovala-li nemovitosti za těchto okolností M. F. žalované, jednalo se o právní úkon osoby, která se z pohledu ustanovení § 42a obč. zák. (rovněž) pokládá za „dlužníka“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se – veden nesprávným právním názorem, že darovací smlouvě uzavřené mezi M. F. a žalovanou dne 22. 8. 2012 nelze odporovat, neboť nejde o právní úkon dlužníka – nezabýval (jako předběžnou otázkou, kterou bylo možné zkoumat i v tomto řízení) tím, zda předmětné nemovitosti byly součástí společného jmění manželů F. a zda měl proto žalobce právo uspokojit svou pohledávku vůči P. F. též z tohoto majetku, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22. 8. 2012, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Opavě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-