// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.12.2017

Určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání

I. Odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení je zákonnou povinností soudu a nutným důsledkem toho, že trestní soud obžalovaného zprostil obžaloby. Z toho důvodu nelze k dané okolnosti přihlížet jako ke kritériu při určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání.

II. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním újma, byť by šlo o újmu nepatrnou, neměl jinou možnost, než rozhodnout o přiměřeném zadostiučinění této újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Pokud tak neučinil, popřel princip objektivní odpovědnosti státu ve smyslu § 2 OdpŠk, neboť dovodil, že existence nepatrné újmy poškozeného odpovědnost státu nezakládá. Jestliže odvolací soud shledal, že újma způsobená žalobci byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu zanedbatelná (nepatrná), měl ji odškodnit formou konstatování porušení práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, ze dne 9. 10. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
§ 229 odst. 3 zák. č. 141/1961 Sb.

Kategorie: odpovědnost státu za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 17. 4. 2013 po žalované domáhá zaplacení částky 110 800 Kč s příslušenstvím, sestávající se z nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a nároku na náhradu škody ve výši 10 800 Kč. Nemajetková újma měla být žalobci způsobena nezákonným zahájením a pokračováním trestního stíhání vedeného proti jeho osobě pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měl dopustit tím, že dne 17. 7. 2009 jako obchodní zástupce společnosti BOHEMIAFLUX s. r. o. v úmyslu získat pro sebe podvodně střešní box značky Thule Atlantis 200, vyplnil na objednávku výrobků značky Metaflux, kromě jiných předmětů určených v rámci bonusového programu pro společnost Carrier chladicí technika CZ s. r. o., které si tato společnost jako zákazník společnosti BOHEMIAFLUX s. r. o. řádně objednala, navíc také dotyčný box, který následně osobně vyzvedl, společnosti Carrier chladící technika CZ s. r. o. jej nepředal a neoprávněně si jej ponechal pro svoji potřebu, čímž společnosti BOHEMIAFLUX s. r. o. způsobil škodu nejméně ve výši 10 896,15 Kč. Obvinění byl žalobce následně zproštěn, a to rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 T 135/2011-219. Částka 10 800 Kč představuje nárok žalobce na náhradu škody odpovídající žalobcem vynaloženým nákladům za právní pomoc poskytnutou mu advokátem v období předcházejícím sdělení podezření ze spáchání trestného činu. Žalobce tvrdil, že vynaložil náklady na právní zastoupení při podání vysvětlení dne 16. 8. 2010, za poradu s klientem dne 23. 2. 2011, účast advokáta při podání vysvětlení P. H. dne 24. 2. 2011, na zastoupení při podání vysvětlení žalobcem v týž den a na účast advokáta při podání vysvětlení L. H. dne 22. 3. 2011. Již v úředním záznamu Policie ČR o podání vysvětlení jeho osobou ze dne 24. 2. 2011 měl žalobce být označen jako podezřelý. Přípravné řízení proběhlo v podobě zkráceného přípravného řízení, které bylo završeno podáním návrhu na potrestání. Nedošlo tedy k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce. Žalobce byl vystaven psychickému tlaku souvisejícímu s pocitem nejistoty, dodnes žalobce předmětné trestní stíhání vnímá jako jeden z nejhorších zážitků, které ho v životě potkaly. Současně došlo k poškození dobrého jména žalobce v obchodních kruzích, v nichž se žalobce jako obchodní zástupce zprostředkovávající prodej průmyslové čistící chemie, pohybuje. Domnělá trestná činnost, která byla žalobci kladena za vinu, přitom souvisela právě s jeho obchodní činností, když se svým domnělým trestním jednáním měl dopustit trestného činu ke škodě svého dřívějšího obchodního partnera, společnosti BOHEMIAFLUX s. r. o., pro kterého jako obchodní zástupce působil. To ho v očích aktuálního obchodního partnera, společnosti TECHNO-SERVICE CZ a. s., a jeho klientů poškodilo, když zástupci této společnosti byli v rámci trestního řízení vyslechnuti a uvedená záležitost se v branži rozkřikla. Ohrožení spolupráce se společností TECHNO-SERVICE CZ a. s., která představuje nenahraditelného obchodního partnera pro obchodní aktivity žalobce, pak přímo ohrozilo samotnou podstatu podnikání žalobce a ve svém důsledku i obživu jeho i celé jeho rodiny. K přerušení spolupráce žalobce s touto společností však nedošlo, přestože společnost v důsledku trestního stíhání žalobce přišla o několik obchodních partnerů.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č. j. 23 C 93/2013-51, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně po stránce skutkové zjistil, že žalobce se dne 18. 10. 2012 obrátil na žalovanou s žádostí o poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody ve výši požadované žalobou. Žalovaná na uvedenou žádost reagovala dopisem ze dne 9. 10. 2012 tak, že nároky žalobce neuznala. Dále vyšel soud prvního stupně z tvrzení žalobce.

5. Soud prvního stupně se při právním posouzení věci nejprve zabýval nárokem žalobce na náhradu škody. Shledal přitom, že v daném případě byly náklady na právní zastoupení žalobcem vynaloženy již před sdělením podezření. Odškodnitelnost jim proto nelze přiznat, neboť nebyly a ani nemohly být vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nedůvodně vedené trestní stíhání. V této souvislosti se nejprve vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovanou tak, že k podání žaloby došlo v otevřené promlčecí době a uvedeným nárokem na odškodnění nemajetkové újmy je proto namístě se zabývat věcně. Na základě ustálené judikatury uzavřel, že odpovědnostní titul představovaný nezákonným trestním stíháním je nepochybně dán. K dalšímu odpovědnostnímu předpokladu však uvedl, že vznik imateriální újmy není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu případné újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Posouzením skutkových okolností žalobcova trestního stíhání z pohledu základních kritérií (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce) pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že o vzniku odškodnitelné nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. nelze uvažovat, neboť žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě, s ohledem na výši trestní sazby mu trest spojený s odnětím svobody hrozil pouze teoreticky, trestní stíhání žalobce netrvalo dlouhou dobu, když podezření ze spáchání trestného činu bylo žalobci sděleno 15. 8. 2011 a zprošťující rozsudek byl vyhlášen dne 15. 2. 2012, dále nebyl stíhán pro trestnou činnost obecně vnímanou jako zvlášť zavrženíhodnou, trestní stíhání nebylo ani nijak medializováno a žalobce v důsledku trestního stíhání nebyl nucen přerušit obchodní spolupráci se společností TECHNO-SERVICE CZ a. s. Rozvrat soukromí či rodinných vztahů žalobce netvrdil, tvrzení žalobce o ztrátě určitých zákazníků jím zastupované společnosti a v této souvislosti i ztrátě provizí žalobce míří do roviny škodní. Soud prvního stupně však na druhou stranu nepochyboval o tom, že žalobce mohl být v průběhu trestního stíhání nucen konfrontovat své výhledy, plány, úmysly s možností odsouzení za jednání, jež nespáchal, a že celou situaci mohl vnímat úkorně a bolestně. Nicméně to samo o sobě, podle soudu prvního stupně, ještě nemůže zdůvodnit finanční satisfakci.

6. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry a pro stručnost svého odůvodnění odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že nelze odškodnit náklady právního zastoupení, které byly žalobcem vynaloženy před sdělením podezření, neboť tyto nemohly být vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, kdy v době provedení v žalobě specifikovaných úkonů právní služby nebylo žádné opatření dosud vydáno. K nároku na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud dále uvedl, že je právem a povinností státu zajišťovat ochranu společnosti skrze vyšetřování podezření ze spáchání trestné činnost a jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z toho vyplývající snášet. Pokud pak dále orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení počínají nezákonným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou základních práv, jedná se o postupy, jež porušují jednotlivá osobnostní práva garantovaná zejména čl. 10 Listiny základních práv a svobod. V případě žalobce však podle odvolacího soudu k žádným takovým zásahům nedošlo. Byť žalobci jistá újma sice vznikla, avšak tuto újmu, záležející v subjektivním vnímání žalobce jistě nepříznivé životní situace, nelze dost dobře ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou podle zákona, která představuje na podkladě dokazování zjištěný objektivní zásah do práv trestně stíhané osoby. Podle odvolacího soudu nelze navíc odhlédnout od toho, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 T 135/2011-219, byl sice žalobce zproštěn návrhu na potrestání, neboť soud nemohl za dané důkazní situace rozhodnout jinak než obviněného zcela zprostit podaného návrhu na potrestání, avšak současně poškozenou společnost BOHEMIAFLUX s. r. o. s jejím nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odkázal do řízení ve věcech občanskoprávních.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Žalobce primárně upozorňuje na skutečnost, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že dovolatel v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení určitou nemajetkovou újmu utrpěl. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak následně spočívá pouze na tom, že po přihlédnutí k podpůrným okolnostem byl zásah do osobnostních práv dovolatele natolik marginální, že není na místě jej jakkoliv kompenzovat. Tento závěr považuje dovolatel za zcela nesprávný. Dovolatel je toho názoru, že již samotné nezákonně vedené trestní řízení je závažným pochybením a excesem při výkonu veřejné moci.

9. Žalobce dále považuje za nutné poukázat na to, že zejména ze strany odvolacího soudu bylo přihlíženo ke skutečnostem, které nepřísluší soudu přezkoumávat. Odvolací soud podle žalobce nepřípustně hodnotil závěry trestního soudu k tíži dovolatele v tom smyslu, že žalobce byl sice zproštěn návrhu na potrestání, nelze však vyloučit, že se protiprávního jednání dopustil, byť se mohlo jednat o protiprávní jednání, které nedosahuje trestněprávní intence, když společnost BOHEMIAFLUX s. r. o. odkázal na uplatnění svých práv na náhradu škody do řízení ve věcech občanskoprávních. Postup podle § 229 odst. 3 trestního řádu podle žalobce žádným způsobem nepodporuje důvodnost nároku na náhradu škody poškozené osoby, když podle zákonné dikce je povinností trestního soudu odkázat poškozeného s jeho nárokem vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, pokud vynáší zprošťující rozsudek.

10. Žalobce proto vyjádřil nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Prvou z nich je otázka, zda skutečnost, že nemajetková újma vzniklá v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení, kterou lze vzhledem k podpůrným kritériím hodnotit jako nemajetkovou újmu nižší intenzity, představuje důvod, aby takováto nemajetková újma nebyla odškodněna vůbec, respektive zda skutečnost, že vzniklá nemajetková újma, kterou lze vzhledem k podpůrným kritériím hodnotit jako nemajetkovou újmu nižší intenzity, představuje důvod pro plnou liberaci osoby, která by byla jinak povinna ke kompenzaci takovéto nemajetkové újmy. Další otázkou, kterou žalobce v dovolání formuluje jako dovolacím soudem neřešenou, je otázka, zda skutečnost, že při vydání zprošťujícího rozsudku je osoba vykonávajícího práva poškozeného odkázána se svým nárokem na náhradu škody do řízení ve věcech občanskoprávních, představuje kritérium, ke kterému je přihlíženo při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění.

11. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 15 Co 52/2015-79, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále je „o. s. ř.“

14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

18. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a nároku na náhradu škody ve výši 10 800 Kč s příslušenstvím.

19. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé, pokud jde o přiznání náhrady škody ve výši 10 800 Kč s příslušenstvím požadované žalobcem za vynaložené náklady na právní pomoc poskytnutou mu advokátem v období předcházejícím sdělení podezření ze spáchání trestného činu, proto nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což v uvedeném rozsahu zakládá nepřípustnost dovolání.

20. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda na intenzitu újmy žalobce má vliv skutečnost, že poškozený byl trestním soudem odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání je přípustné také pro řešení otázky, zda nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení, která byla posouzena jako nemajetková újma nižší intenzity, není třeba žádným způsobem kompenzovat, respektive zda tato nemajetková újma nižší intenzity představuje důvod pro plnou liberaci státu, který by byl jinak povinen ke kompenzaci takovéto nemajetkové újmy. První otázka nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Druhou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

21. Dovolání je důvodné.

22. A) K intenzitě újmy žalobce při odkázání poškozené trestním soudem na řízení občanskoprávní:

23. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu, jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

24. S ohledem na citované ustanovení trestního řádu je třeba žalobci přisvědčit v tom směru, že pokud se poškozený řádně a včas připojí se svým nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy k trestnímu řízení a soud obžalovaného zprostí obžaloby podle § 226 trestního řádu, je soud vždy povinen současně odkázat poškozeného s celým jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě jiné příslušné řízení (Šámal, P. a kol. Trestní řád: komentář. II, § 157-314s. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2885-2895; shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, uveřejněné pod číslem 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Pokud odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil také na závěru, že soud rozhodující v trestním řízení odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní, čímž chtěl pravděpodobně naznačit, že se žalobce dopustil protiprávního jednání, kterým způsobil škodu, a proto není na místě jeho újmu nijak kompenzovat, je jeho rozhodnutí nesprávné, neboť takové odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na jiné řízení bylo zákonnou povinností soudu a nutným důsledkem toho, že trestní soud zprostil žalobce obvinění. Z toho důvodu nelze k dané okolnosti přihlížet jako ke kritériu při určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání.

26. B) Minimální zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání:

27. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

28. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se poskytne zadostiučinění v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

29. Objektivní odpovědnost státu předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Této odpovědnosti se přitom podle § 2 OdpŠk nelze zprostit.

30. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním újma, byť by šlo o újmu nepatrnou, neměl jinou možnost, než rozhodnout o přiměřeném zadostiučinění této újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Pokud tak neučinil, popřel princip objektivní odpovědnosti státu ve smyslu § 2 OdpŠk, neboť dovodil, že existence nepatrné újmy poškozeného odpovědnost státu nezakládá.

31. Dovolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu konstatuje, že trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popřípadě výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, respektive ústavním pořádkem České republiky, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku škody i vznik nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04; shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008).

32. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

33. Z toho vyplývá, že konstatování porušení práva je jednou z forem zadostiučinění poskytovaného za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou je třeba přiznat vždy, jsou-li splněny podmínky odpovědnosti státu za danou nemajetkovou újmu, a zároveň konkrétní okolnosti případu neodůvodňují přiznat žalobci zadostiučinění v penězích či jinak. Je-li konstatování porušení těchto základních práv podle úvahy soudu dostatečnou satisfakcí poškozeného za utrpěnou nemajetkovou újmu, musí soud ve výroku svého rozsudku porušení daného práva či více práv výslovně konstatovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4670/2014).

34. V nyní posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nemajetková újma v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním vznikla. Nutným důsledkem toho je, že stát za takovou újmu odpovídá v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Po této úvaze se měl odvolací soud zabývat otázkou, zda by se žalobci mělo nad rámec konstatování porušení práva vůbec nějakého zadostiučinění dostat. Jestliže odvolací soud shledal, že újma způsobená žalobci byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu zanedbatelná (nepatrná), měl ji odškodnit formou konstatování porušení práva.

35. Pokud odvolací soud nepřiznal žalobci odškodnění alespoň ve formě konstatování porušení práva, je jeho právní posouzení žalobcova nároku nesprávné.


VI. Závěr

36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části, v níž je žalobou požadováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč, zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

37. V rámci nového projednání věci odvolací soud zváží, jaká forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu je ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk s ohledem na závažnost žalobci vzniklé újmy přiměřená, přičemž neopomene, že konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává.

38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

40. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články