// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 20.12.2017

Posouzení konkrétního nebezpečí opakování imisí v budoucnu

Posouzení otázky, zda v dané věci existuje konkrétní nebezpečí opakování imisí v budoucnu, je do značné míry věcí úvahy soudu v nalézacím řízení opírající se o konkrétní skutková zjištění a hodnocení důkazů. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená.

Dovolací soud nespatřuje úvahu odvolacího soudu ohledně neexistence konkrétního nebezpečí opakování v poměrech posuzované věci jako zjevně nepřiměřenou, když v době jeho rozhodnutí nebylo známo, v jakém rozsahu, případně zda vůbec, bude předmětné hřiště v budoucnu provozováno. S případným uložením povinnosti zdržet se imisí za stavu, kdy není známo, v jaké podobě a v jakém rozsahu bude moci být předmětné hřiště využíváno, by souvisel mimo jiné i problém určení rozsahu, v jakém by měl být žalovaný povinen se imisí zdržet.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3639/2017, ze dne 20. 9. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 1013 odst. 1 o. z.

Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 17 C 299/2013-202, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem nad míru přiměřenou místním poměrům, pocházejícím z provozu beachvolejbalového hřiště (dále jen „předmětné hřiště“) umístěného na pozemku v katastrálním území S. (výrok I.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.) a státu (výrok III.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 11 Co 392/2016-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení žalovaného změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud učinil v napadeném rozsudku nesprávný právní závěr, kterým se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jsou přesvědčeni, že postup odvolacího soudu, pokud žalobní požadavek zamítl z toho důvodu, že po dobu delší dvou let nedochází k rušení hlukovými imisemi ze strany žalovaného, je závěrem nesprávným. Odvolací soud podle nich dospěl k nesprávnému závěru, pokud uzavřel, že v dané věci nepřichází v úvahu vyslovit zákaz neoprávněného rušení jejich vlastnického práva za situace, kdy rušení ze strany žalovaného přestalo, avšak nadále existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování. Tento závěr považují za nesprávný a neodpovídající výsledkům dokazování. Dále doplňují, že stavební rozhodnutí bylo vydáno v důsledku nesprávného úředního postupu, a uvádí další skutečnosti vztahující se k průběhu stavebního řízení a k dodatečnému povolování stavby. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobci v dovolání nevymezili otázku přípustnosti dovolání, otázka, zda existuje konkrétní nebezpečí opakování imisí v budoucnu, totiž není svou povahou v dané věci otázkou právní, nýbrž otázkou týkající se správnosti skutkového zjištění a hodnocení důkazů. Žalobci přitom přehlíží, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a nemůže jej přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)], a rovněž to, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)].
Žalobci v dovolání rovněž neuvádí relevantní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých by se měl napadený rozsudek odvolacího soudu v namítané otázce odchylovat. Uvádějí toliko rozhodnutí, ve kterých je obecně řešena otázka hlukových imisí a rozhodnutí řešící otázku ochrany proti vážnému ohrožování výkonu práv, aniž by uvedli konkrétní argumenty a závěry dovolacího soudu, které se jim jeví odchylné od závěrů učiněných v rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nemožnosti domáhat se imisní ochrany pro absenci rušení žalobců žalovaným.

Rozhodnutí sp. zn. 13 Co 522/2002 zjevně nemůže být rozhodnutím dovolacího soudu již proto, že v rámci Nejvyššího soudu nepůsobí soudní oddělení č. 13 a navíc zde dovolatelé evidentně zaměňují rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí soudu dovolacího.

Poukazují-li dovolatelé na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2270/2012, je dovolání vnitřně rozporné. Na straně jedné totiž dovolatelé zdůrazňují, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2270/2012, na jiném místě dovolání pak naopak argumentují, že na situaci žalobců toto rozhodnutí uplatnit nelze. Nadto poukazuje dovolací soud na skutečnost, že v uvedeném rozhodnutí nebyla řešena situace, kdy imisní obtěžování ustalo, ale jednalo se o posouzení předpokladů ochrany proti aktuálně trvajícímu obtěžování.

Obdobné závěry platí také pro obsah rozhodnutí dovolacího soudu vydaných ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 a 22 Cdo 2877/2012, neboť ani v nich nebyla řešena situace, kdy imisní obtěžování ustalo, ale jednalo se taktéž o posouzení předpokladů ochrany proti aktuálně trvajícímu obtěžování.

Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1733/2004 je nepřípadný již proto, že se v ní jednalo o otázku posouzení vážného ohrožení výkonu vlastnických práv ve skutkově zcela odlišných poměrech proti souzené věci, a nikoliv o ochranu před již ukončenými hlukovými imisemi.

Jestliže pak žalobci v dovolání v obecné rovině konstatují, že je „soudy odkázaly s řešením jejich ‚sousedského sporu‘ na rozhodnutí orgánů veřejné moci“, dovolací soud uvádí, že žádný takový závěr z rozhodnutí soudů nevyplývá. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je předmětem přezkumu dovolacím soudem, pouze vyšel z toho, že ukončení obtěžování imisemi je důsledkem „probíhajícího stavebního řízení“, současně pak uvedl, že nelze uvažovat o tom, zda a jaká situace bude po ukončení stavebního řízení, což považoval v době svého rozhodnutí za nadbytečné. Z takových závěrů nelze v žádném ohledu dovozovat závěry, které v dovolání naznačují žalobci.

Nad rámec přezkumu a pro úplnost odůvodnění lze konstatovat, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo v souladu ustálenou s judikaturou dovolacího soudu, totiž zejména s rozsudkem ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96 (uveřejněným v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 7, str. 220b), podle něhož „zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „obč. zák.“), přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu“. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005 (uveřejněném pod č. C 3 700 a 3 701 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1147/2010 (uveřejněnému pod č. C 10 685 v Souboru), nebo ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016 (dostupnému na www.nsoud.cz). Z hlediska použitelnosti judikatury ustavené v poměrech obč. zák. i na právní vztahy podléhající režimu zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v oblasti imisí vychází dovolací soud ze závěrů ustálené judikatury potud, že judikatura k § 130a odst. 1, resp. § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Žaloba podle § 127 odst. 1 obč. zák., aby se vlastník věci zdržel obtěžování jiného nad míru přiměřenou poměrům, tedy tzv. žaloba z imisí, je přitom zvláštním případem zápůrčí (negatorní) žaloby podle § 126 odst. 1 obč. zák. [srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/86 (uveřejněné pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.); Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, str. 549 a Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, str. 125].

Posouzení otázky, zda v dané věci existuje konkrétní nebezpečí opakování imisí v budoucnu, je do značné míry věcí úvahy soudu v nalézacím řízení opírající se o konkrétní skutková zjištění a hodnocení důkazů. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená; tak tomu v dané věci nebylo.

Je možné uzavřít, že pokud ze zjištění nalézacích soudů vyplývá, že v době rozhodnutí odvolacího soudu k hlukovým imisím přibližně dva roky nedocházelo, mohla být žaloba úspěšná jedině za předpokladu, že by soudy zjistily existenci konkrétní obavy, že obtěžování za podmínek § 1013 odst. 1 o. z. se bude opakovat. Odvolací soud takové zjištění neučinil. Uzavřel, že žalovaný s provozem předmětného hřiště ustal poté, co Městský úřad B. zahájil řízení o odstranění stavby předmětného hřiště postaveného v rozměrech nad rámec předchozího územního rozhodnutí, a poté, kdy bylo zahájeno řízení o dodatečném povolení této stavby. Uvedené řízení nebylo v době rozhodnutí odvolacího soudu skončeno. S ohledem na důvody, které vedly Krajský úřad Moravskoslezského kraje ke zrušení předchozího rozhodnutí Městského úřadu B. o dodatečném povolení stavby, není zřejmé, kdy a s jakým výsledkem bude řízení skončeno. Uvažovat o tom, jaká bude situace po skončení stavebního řízení, považuje za nadbytečné. Dovolací soud nespatřuje úvahu odvolacího soudu ohledně neexistence konkrétního nebezpečí opakování v poměrech posuzované věci jako zjevně nepřiměřenou, když v době jeho rozhodnutí nebylo známo, v jakém rozsahu, případně zda vůbec, bude předmětné hřiště v budoucnu provozováno. S případným uložením povinnosti zdržet se imisí za stavu, kdy není známo, v jaké podobě a v jakém rozsahu bude moci být předmětné hřiště využíváno, by souvisel mimo jiné i problém určení rozsahu, v jakém by měl být žalovaný povinen se imisí zdržet.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů