// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.12.2017

Nárok na náhradu nemateriální újmy podle článku 5 odst. 5 Úmluvy

Výrok II stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 se vztahuje na případy zbavení osobní svobody v trestním řízení, kde byla vyslovena účast poškozeného (odsouzeného) na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., bez ohledu na to, pro jaký trestný čin byl poškozený stíhán, příp. odsouzen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 724/2016, ze dne 18. 10. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992 Sb.

Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 3. 2012 domáhal zaplacení shora uvedené částky jako přiměřeného zadostiučinění za nezákonné odnětí svobody, neboť od 28. 6. 1989 do 17. 1. 1990 byl vazebně stíhán pro trestný čin záškodnictví a následně byla vyslovena jeho účast na rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2015, č. j. 41 C 65/2012-59a, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 183 600 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 12 324 Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Müllera (výrok II).

3. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění, z nichž posléze vyšel i soud odvolací. Žalobce byl v době od 28. 6. 1989 do 17. 1. 1990 vazebně stíhán pro trestný čin záškodnictví. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 1 To 85/2011 byla vyslovena účast žalobce na rehabilitaci. Žalobce v souvislosti s nezákonným odnětím svobody uplatnil u žalované dne 5. 9. 2011 nárok na odškodnění materiální újmy ve výši 37 187 Kč a nárok na zadostiučinění za nemateriální újmu ve výši 900 Kč za každý den vazby, tj. 183 600 Kč. Žalovaná žalobci uhradila materiální újmu ve výši 37 187 Kč, nárok na náhradu nemajetkové újmy odmítla. Žalobce byl příslušníkem Vojenské hudební školy Víta Nejedlého v R. n. L., do doby, kdy byl zbaven osobní svobody, nebyl soudně trestán, v místě bydliště požíval dobré pověsti, v rámci služebního poměru byl 27x kázeňsky odměněn a 1x kázeňsky potrestán. Uvěznění znamenalo tvrdý zásah do žalobcova osobního a profesního života, žalobce byl pod tlakem a ve stresu, neboť mu hrozilo odnětí svobody až na 12 let. Po událostech 17. 11. 1989 nadále ve vazbě setrval, nedotkla se ho amnestie z 8. 12. 1989, ani z 1. 1. 1990. Po propuštění dne 17. 1. 1990 byl i nadále trestně stíhán.

4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení, přičemž dospěl k závěru, že nárok promlčen není, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, začala běžet den následující po právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 1 To 85/2011, v období od 19. 9. 2011 (doručení žádosti o předběžné projednání nároku u žalované) do 19. 3. 2011 (rozhodnutí o nároku) se promlčecí lhůta stavěla, poté běžela dál a skončila až dne 13. 10. 2012. Žaloba podaná dne 29. 3. 2012 byla tedy uplatněna ve lhůtě.

5. Dále soud prvního stupně vyšel z judikatury Ústavního soudu, zejména z nálezů ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13, a ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, jakož i stanoviska pléna ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (297/2014 Sb.), s tím, že nárok žalobce má oporu v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu (překonané stanoviskem pléna), podle které se nárok na náhradu nemateriální újmy založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je „Úmluva“) odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, přičemž v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle článku 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992. Nároky uplatněné před vydáním stanoviska pléna je pak třeba odškodnit stejně vážně jako nároky, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše zadostiučinění, jakoby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy.

6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 13 Co 354/2015-82, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 183 600 Kč zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

7. Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak uzavřel, že nárok žalobce na nemajetkovou újmu za nezákonnou vazbu nelze posoudit podle článku 5 odst. 5 Úmluvy, neboť nárok na náhradu nemateriální újmy podle článku 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. od 18. 3. 1992. Okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní, přičemž odvolací soud odkázal na výrok I stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14. Nárok žalobce nelze konstituovat ani na základě výroku II stanoviska, neboť účelem vydání výroku II stanoviska bylo nenarušit právní jistotu a stabilitu judikatury za situace, kdy Ústavní soud po dobu několika let uznával oprávněnost nároků na nemateriální újmu za zásah do osobní svobody, ke kterému došlo před závazností Úmluvy pro Českou republiku. Podle odvolacího soudu „se uvedený názor vztahuje jen na poškozené, kteří byli na osobní svobodě omezeni, pouze pokud jde o trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby či služební povinnosti, neboť z náboženských důvodů odepřeli vykonávat vojenskou službu. Na tyto případy dopadá judikatura Ústavního soudu, která nároky poškozených uznávala jak před vydáním stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14, tak po jeho vydání. Žalobce však nebyl stíhán pro trestný čin v souvislosti s odepřením výkonu vojenské služby, nýbrž pro trestný čin záškodnictví, na který se však výrok II stanoviska nevztahuje.“


II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, dovoláním.

9. Podle dovolatele se Nejvyšší soud dosud nezabýval otázkou, zda se stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, vztahuje (slovy odvolacího soudu) „jen na poškozené, kteří byli na osobní svobodě omezeni, pouze pokud jde o trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby či služební povinnosti, neboť z náboženských důvodů odepřeli vykonávat vojenskou službu.“

10. Dovolatel má za to, že se zmíněné stanovisko týká aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy všeobecně a není důvod ho omezovat tak, jak to činí odvolací soud. Poukázal, že i některé nálezy Ústavního soudu vydané na základě zmíněného stanoviska se vztahovaly na osoby, které byly odsouzeny za jiné trestné činy. Dovolatel neshledává žádný relevantní důvod, proč by se stanovisko mělo vztahovat jen dva konkrétní trestné činy, které jmenuje odvolací soud. Takovýto přístup je podle něj v rozporu s ustanovením článku 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti subjektů. Podle dovolatele odvolací soud položenou otázku zodpověděl špatně. Na věc měl aplikovat výrok II zmíněného stanoviska, neboť jde o žalobu na náhradu nemateriální újmy, přičemž žaloba byla podána předtím, než stanovisko bylo publikováno. Pro jaký trestný čin byl žalobce původně stíhán, je nerozhodné.

11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena otázka, zda se výrok II stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 vztahuje na případy zbavení osobní svobody v trestním řízení, kde byla vyslovena účast poškozeného (odsouzeného) na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., bez ohledu na to, pro jaký trestný čin byl poškozený stíhán, příp. odsouzen.

17. Dovolání je současně důvodné.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

18. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žádné takové vady řízení nebyly účastníky namítány a ani dovolací soud je neshledal.

19. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 25. 11. 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz) následující stanovisko:

I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle článku 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.

II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.

20. Plénum Ústavního soudu, po předložení věci jeho III. senátem postupem podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, korigovalo názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, že nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy se odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let, jakož i obdobný závěr IV. senátu Ústavního soudu, že v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle článku 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, k čemuž stanovisko příkladmo označilo nálezy ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, a ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13.

21. Podle dovolacího soudu se z této citované prejudikatury nijak nepodává, že by konkrétní právní kvalifikace trestné činnosti byla relevantní, resp. byla relevantní jinak než z hlediska založení účasti na rehabilitaci. Rozhodnou skutečností naproti tomu bylo vyslovení účasti na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. soudním rozhodnutím, a to v době, kdy byla Úmluva již pro Českou republiku závaznou. V případě citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, se pak dokonce nejednalo ani „o trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby či služební povinnosti“, jak uvádí odvolací soud, ale o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, přičemž účast stěžovatele na rehabilitaci byla vyslovena podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (k tomu aktuálně srov. skutková tvrzení v žalobě).

22. Rovněž tak předmětné stanovisko pléna Ústavního soudu se zabývá toliko otázkou aplikovatelnosti článku 5 odst. 5 Úmluvy na případy, kdy k zatčení, zadržení a výkonu vazby nebo trestu došlo v minulosti (rozuměj vymezené zákonem č. 119/1990 Sb. na období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), avšak účast na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. byla vyslovena až za účinnosti Úmluvy (její závaznosti pro Českou republiku). Ani z odůvodnění stanoviska nelze učinit závěr, že by právní kvalifikace trestné činnosti byla jakkoliv významná.

23. Z výše uvedeného vyplývá, že se výrok II stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 vztahuje na případy zbavení osobní svobody v trestním řízení, kde byla vyslovena účast poškozeného (odsouzeného) na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., bez ohledu na to, pro jaký trestný čin byl poškozený stíhán, příp. odsouzen.

24. Postavil-li tedy odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby toliko na právní kvalifikaci trestné činnosti, je jeho právní posouzení věci nesprávné.


VI. Závěr

25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

26. V rámci nového projednání věci odvolací soud znovu posoudí, zda jsou naplněny předpoklady poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve světle shora označené, jakož i další návazné judikatury Ústavního soudu (aktuálně srov. nález ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2533/16), přičemž se neopomene vypořádat s argumentací účastníků, zejména pak odvolacími námitkami žalované.

27. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články