// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 05.12.2017
Neplatnost výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy
I. Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.).
Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat.
II. I výpověď z nájmu bytu z důvodu bytové potřeby příbuzných pronajímatele nebo jeho manžela podle § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. se může příčit dobrým mravům.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, ze dne 21. 9. 2017
Dotčené předpisy:
§ 580 o. z.
§ 588 o. z.
§ 2288 odst. 2 písm. b) o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci se domáhali přezkoumání oprávněnosti výpovědi ze dne 14. října 2014 (dále též jen „Výpověď“), kterou jim dal dřívější žalovaný P. M. (dále též jen „dřívější žalovaný“) z nájmu „bytu o velikosti 3+1 s přísl., nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží domu v S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) nejprve usnesením ze dne 19. srpna 2015, č. j. 6 C 385/2014-57, rozhodl (podle § 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), že na místo dřívějšího žalovaného vstupuje do řízení (jako žalovaná) E. M. (jeho manželka a nynější výlučná vlastnice domu). Poté rozsudkem ze dne 7. března 2016, č. j. 6 C 385/2014-86, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Dřívější žalovaný (jako pronajímatel) dal žalobcům (společným nájemcům) výpověď z nájmu předmětného bytu podle § 2288 odst. 2 písm. b/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Výpověď odůvodnil konstatováním, že byt potřebuje pro svou dceru S. M., která nemá vlastní byt, a dále v ní uvedl, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po jejím doručení, tj. v tomto případě dne 1. listopadu 2014, takže uplyne dnem 31. ledna 2015; obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem do dvou měsíců od jejího doručení. Výpověď byla dne 14. října 2014 doručena oběma žalobcům, kteří dopisem ze dne 10. listopadu 2014 namítli její účelovost; této námitce však dřívější žalovaný nevyhověl a dopisem ze dne 24. listopadu 2014 jim sdělil, že jde o ničím nepodloženou spekulaci. V předmětném domě, který se v době doručení Výpovědi nacházel ve společném jmění dřívějšího žalovaného a žalované (matky S. M.) a následně se stal (na základě smlouvy ze dne 13. května 2015, jíž společné jmění manželů zúžili) výlučným vlastnictvím žalované, se kromě předmětného bytu nacházejí další tři byty. Byt č. 2 užívá jako nájemce P. B. Byty č. 3 a 4 dřívější žalovaný rovněž pronajal, a to první z nich nájemní smlouvou ze dne 2. ledna 2014 na dobu určitou do 2. ledna 2016 L. J. (který v něm po určitou dobu bydlel, avšak později žil v jiné části domu a dotčený byt místo něj užívaly střídavě různé osoby /zedníci/ zahraničního původu, jež zde nebyly úředně hlášeny) a druhý z nich D. P. nájemní smlouvou ze dne 18. května 2012 (ve spojení s dodatkem k této smlouvě ze dne 5. dubna 2014) na dobu určitou do 1. ledna 2015 (po tomto datu pronajal dotčený byt D. O., a to rovněž na dobu určitou, tentokrát do 1. února 2017). Žalobce je s podílem ideálních 11/12 spoluvlastníkem pozemku nacházejícího se v obci Z., jehož součástí je dům (dále jen „dům v Z.“), jejž žalobci užívají k rekreaci; tekoucí voda v tomto domě nevyhovuje požadavkům kladeným příslušnou legislativou na pitnou vodu. Žalobci jsou vyššího věku (žalobce měl v době doručení Výpovědi 61 let, žalobkyně 56 let), oba částečně invalidní, avšak přesto výdělečně činní (žalobce pracuje jako malíř – natěrač v S., žalobkyně pak v nedalekých S.). Žalobkyně v minulosti (v letech 2007 a 2008) prodělala rakovinu prsu a do současné doby je v trvalé péči onkologického oddělení nemocnice ve S. Na takto zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z. K námitkám žalobců se poté zabýval posouzením, zda se Výpověď nepříčí dobrým mravům. V této souvislosti uvedl, že okolnosti na straně žalobců (vyšší věk, částečná invalidita a pracovní „vázanost“ na obec S. a blízké okolí) nejsou natolik závažné, aby jim znemožňovaly odstěhování z předmětného bytu; navíc svoji bytovou potřebu mohou alespoň přechodně uspokojit v domě v Z. Dodal, že na rozpor Výpovědi s dobrými mravy nelze usoudit ani vzhledem k okolnostem na straně žalované, neboť v době doručení Výpovědi nebyl v předmětném domě žádný právně volný byt; okolnost, že jeden z nich fakticky užívaly osoby odlišné od nájemce, jež byly zahraničního původu a „ubytovatel“ je nenahlásil u příslušného orgánu veřejné správy, je v uvedených souvislostech nerozhodná. Z vyložených důvodů žalobu zamítl.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2016, č. j. 7 Co 1042/2016-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. (dále též jen „potvrzující výrok“) a změnil ve výroku II. tak, že uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované tam uvedené náklady řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z. a že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy, k němuž zároveň přičinil, že zde nejde ani o případ zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Zdůraznil, že primárně bylo věcí svobodného rozhodnutí dřívějšího žalovaného (tehdejšího pronajímatele bytu), jak s byty v domě naloží, a není tedy na žalobcích, aby určovali, který z bytů měl použít pro uspokojení bytové potřeby své dcery. Z tohoto důvodu pak pokládal za nepřípadnou též jejich argumentaci vztahující se k užívání některých bytů v domě úředně nehlášenými cizinci. Poukázal rovněž na to, že před případným zneužitím uplatněného výpovědního důvodu jsou žalobci (i do budoucna) dostatečně chráněni právní úpravou obsaženou v § 2289 o. z., přičemž z téhož důvodu považoval za nepřiléhavý jejich odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2659/2003, 26 Cdo 1359/2005 a 26 Cdo 3482/2010. Připustil, že sice mohou existovat případy, kdy výpověď z nájmu bytu má pro nájemce mimořádně nepříznivé důsledky, že je namístě vyslovit její neoprávněnost i přes ochranu poskytovanou citovaným ustanovením. Podle jeho názoru však okolnosti na straně žalobců takovéto mimořádné intenzity nedosahují a nejsou proto způsobilé založit rozpor Výpovědi s dobrými mravy. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 o. s. ř. Nesouhlasili zejména s názorem, že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy, tj. s názorem vycházejícím mimo jiných i z úvahy, že primárně bylo věcí svobodného rozhodnutí dřívějšího žalovaného (tehdejšího pronajímatele bytu), který z bytů v předmětném domě použije pro uspokojení bytové potřeby své dcery. Uvedli, že v tomto směru závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zde opětovně odkázali na rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 2695/2003 a nově poukázali též na rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 1871/2006). Namítli, že na úkor dlouholetých vypovídaných nájemců bytu nelze upřednostnit vlastníkovo právo svobodně si zvolit, kterým ze svých bytů uspokojí dceřinu bytovou potřebu, jestliže se v předmětném domě nacházejí další byty, v nichž střídavě (tj. nikoli trvale a pravidelně) „přebývají“ různé osoby zahraničního původu, jež zde navíc nejsou – v rozporu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – úředně hlášeny k pobytu. Měli za to, že takováto situace nemůže zůstat bez vlivu na hodnocení dobrých mravů především při úvaze, zda dřívější žalovaný potřeboval pro uspokojení bytové potřeby své dcery právě předmětný byt, a vyjádřili přesvědčení, že v uvedeném kontextu je namístě zodpovědět rovněž otázku, která dosud nebyla judikatorně řešena, a sice otázku dopadu „faktického ubytování nelegálních zahraničních pracovníků na případnou (ne)platnost nájemní smlouvy…“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Zároveň je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky rozporu Výpovědi s dobrými mravy /a na to navazující otázky její neplatnosti/), která v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nebyla dosud řešena, v dosavadní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvod se odklonit ani nyní, již byla vyřešena a při jejím řešení se odvolací soud ve svých důsledcích (viz posléze uvedený výklad) od takto nastavené judikatury odchýlil. Pro úplnost zbývá dodat, že dovolání naopak není přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení otázky dopadu „faktického ubytování nelegálních zahraničních pracovníků na případnou (ne)platnost nájemní smlouvy…“. Je tomu tak proto, že na řešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z. může pronajímatel vypovědět nájem bytu (sjednaný na dobu neurčitou) i v případě, že potřebuje byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni (k příbuzenství, jeho liniím a stupňům viz § 771 až § 773 o. z.).
Citované ustanovení (spolu s ustanovením § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z.) historicky navazuje na právní úpravu obsaženou v § 711 odst. 1 písm. a/, resp. s účinností od 31. března 2006 v § 711a odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle níž mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, potřeboval-li byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence. Oproti této (dosavadní) právní úpravě však citované ustanovení rozšiřuje okruh osob, v jejichž prospěch může pronajímatel nájem bytu vypovědět, a současně upouští od požadavku, aby tak mohl učinit pouze s přivolením soudu; je naopak na nájemci, který s výpovědí nesouhlasí, aby se obrátil na soud s návrhem podle § 2290 o. z. Navíc nynější právní úprava poskytuje nájemci další ochranu i v ustanovení § 2289 o. z. V řízení podle § 2290 o. z. soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména o tom, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; neoprávněná je však i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016).
Již v minulosti (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.) se soudní praxe ustálila v názoru, že ani v případě, že výpovědní důvod uvedený v § 711 odst. 1 písm. a/ (později v § 711a odst. 1 písm. a/) obč. zák. je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 36/1996“). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí, apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tj. pronajímatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud zaujal rovněž názor, že k okolnostem významným pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu daná z důvodu potřeby bytu pro osoby vyjmenované v ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/ (později v ustanovení § 711a odst. 1 písm. a/) obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), patří též míra naléhavosti bytové potřeby osoby, v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 3534/2008).
S uvedenými názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v současné době. Proto nesdílí závěry, které v tomto ohledu učinil odvolací soud s odkazem na ustanovení § 2289 o. z. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že citované ustanovení nemíří na případy, kdy se výpověď z nájmu bytu daná nájemci z některého z důvodů uvedených v § 2288 odst. 2 o. z. příčí dobrým mravům. Kromě toho nelze ani opomenout, že ochranu, kterou citované ustanovení nyní poskytuje nájemci, jemuž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu bytové potřeby pronajímatele či osoby jemu blízké, upravovaly, byť v jiné (poněkud nižší) intenzitě, i dosavadní právní předpisy, a to již s účinností od 1. ledna 1995 (k tomu viz § 711a odst. 4 obč. zák.; do 30. března 2006 šlo o § 711 odst. 5 obč. zák.); přesto – jak bylo již řečeno v předchozím odstavci – tehdejší soudní praxe vycházela z názoru, že ani v případě, že výpovědní důvod uvedený v § 711 odst. 1 písm. a/ (později v § 711a odst. 1 písm. a/) obč. zák. je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Je ovšem zapotřebí podotknout, že podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Pro úplnost zbývá dodat, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (k tomu viz v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, a z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněné pod č. 17/2011 a č. 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posouzení otázky rozporu Výpovědi s dobrými mravy vyšel odvolací soud především z úvahy, že primárně bylo věcí svobodného rozhodnutí dřívějšího žalovaného (tehdejšího pronajímatele bytu), jak s byty ve svém (spolu)vlastnictví naloží. Takto kategoricky vyznívající úvaha je podle názoru dovolacího soudu s přihlédnutím k poměrům souzené věci a ke všem okolnostem vyplývajícím z provedených důkazů zjevně nepřiměřená. Ani v poměrech nájemního vztahu k bytu nelze totiž vlastnické právo absolutizovat a v konečném důsledku pojímat tak, že by je vlastník mohl vykonávat jakýmkoli (libovolným) způsobem, tj. např. i způsobem, který jednoznačně odporuje zájmům účastníků nájemního poměru. Byť tedy v době doručení Výpovědi dovolatelům (tj. ke dni 14. října 2014) se v předmětném domě nenacházel žádný právně volný byt, nelze z uvedených důvodů bez dalšího přehlédnout, že nájemní vztah sjednaný v nájemní smlouvě z 18. května 2012, resp. v dodatku k této smlouvě z 5. dubna 2014, k bytu s D. P. na dobu určitou měl skončit 1. ledna 2015. Z toho vyplývá, že již v době vypovězení nájmu předmětného bytu muselo být dřívějšímu žalovanému zřejmé, že nedlouho poté, dokonce ještě před uplynutím tříměsíční výpovědní doby (tj. před 31. lednem 2015), se v předmětném domě „uvolní“ byt č. 4 (v důsledku zániku nájemního poměru k tomuto bytu uplynutím sjednané doby nájmu), jejž případně bude moci použít k uspokojení bytové potřeby své dcery. Dřívějšímu žalovanému se tedy nabízel i jiný, navíc z časového hlediska dostupnější, způsob řešení dceřiny bytové situace, který by nijak nezasahoval do práv či oprávněných zájmů třetích osob a tudíž by šetřil i zájmy dovolatelů (především jejich zájem na dalším trvání nájemního poměru). V uvedených souvislostech však zřejmě není bez významu ani okolnost (opakovaně zdůrazňovaná dovolateli), že dřívější žalovaný jiný byt v domě necelý rok před vypovězením nájmu předmětného bytu (konkrétně dne 2. ledna 2014) pronajal na relativně krátkou dobu (do 2. ledna 2016) L. J., jenž v něm však patrně později nebydlel (viz výpověď svědka P. B.), neboť k bydlení užíval jinou část domu, a místo něj v tomto bytě střídavě „přebývaly“ jiné osoby. Za tohoto stavu se tak odvolací soud (soud prvního stupně) měl zabývat mimo jiné otázkou, zda, resp. z jakých důvodů, nemohla dcera dřívějšího žalovaného (a žalované) uspokojit svou bytovou potřebu v jiném bytě v předmětném domě, a v tomto směru posoudit – z hlediska dostupnosti jiných možných řešení její bytové situace – míru naléhavosti její potřeby bydlení právě v bytě užívaném dovolateli. To platí tím spíše, že nejen dlouhodobost užívání předmětného bytu dovolateli (což je okolnost, která přinejmenším vyšla v řízení najevo) a nevyhovující podmínky pro trvalé bydlení v nemovitosti spoluvlastněné dovolatelem (závadná voda v domě v Z.), ale zejména i vyšší věk a nepříznivý zdravotní stav dovolatelky hovoří v dané věci ve prospěch zachování stávajícího stavu a nezasahování do práv nájemce na bydlení. Zde je třeba si uvědomit, že okolnosti, které osoba relativně nízkého věku s dobrým zdravotním stavem vnímá jako běžnou součást života a překonává je bez potíží nebo jen s minimálními obtížemi, může osoba vyššího věku s podlomeným zdravím prožívat jako nepřekonatelné životní překážky a problémy.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (soud prvního stupně) se při úvaze o rozporu Výpovědi s dobrými mravy nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi na straně žalované (zde mírou naléhavosti dceřiny potřeby bydlení právě v bytě užívaném dovolateli), jež jsou (ve smyslu výše uvedeného) rovněž významné pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 588 o. z. Současně – zejména v důsledku nesprávných závěrů, které vyvodil z ustanovení § 2289 o. z. – nepřikládal náležitý význam některým okolnostem na straně dovolatelů (vyšší věk a nepříznivý zdravotní stav dovolatelky), přičemž nejméně jednu jim prospívající okolnost (dobu, po kterou předmětný byt užívají) při uvedeném posouzení vůbec nezohlednil.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za této situace Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí – bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-