// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.11.2017

Posouzení účelové komunikace v civilním soudním řízení

V usnesení sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem a toto právo bude opírat o existenci účelové komunikace, nebo bude žádat o určení, že jde (nebo nejde) o takovou komunikaci, je třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu orgánu.

Z uvedeného vyplývá, že soudy v civilním soudním řízení mohou jako předběžnou posuzovat otázku, zda jde o účelovou komunikaci, je-li uplatněna jako námitka ze strany žalovaného v řízení o vlastnické žalobě. Tento závěr platí bez ohledu na to, zda jde o žalobu negatorní nebo žalobu na vyklizení, protože obě tyto vlastnické žaloby mohou směřovat k odstranění určitého následku a obě žaloby spadají do civilní soudní pravomoci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, ze dne 2. 8. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 1042 o. z.

Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 15 C 65/2004-366, žalovanému uložil povinnost na vlastní náklady odstranit asfaltový živičný povrch, položený na pozemku žalobkyně parc. č. 1596 (dále jen „předmětný pozemek“), v katastrálním území Š., obci Š. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, č. j. 8 Co 223/2015-400, nepřerušil řízení (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázku charakteru veřejné komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, kdy civilnímu soudu nepřísluší o charakteru sporného pozemku, případně o neoprávněném zásahu do práva obecného užívání komunikace rozhodovat, zvlášť když v době rozhodování soudu probíhá správní řízení, o kterém je soud informován. Odvolací soud se také nedůsledně řídil právním názorem, vysloveným v rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, a to v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 Cdo 1840/2011-294. Již soud prvního stupně přehlédl informaci žalobkyně, že před zahájením soudního řízení zahájila správní řízení o odstranění stavby místní komunikace a vyřazení předmětného pozemku z pasportu místních komunikací. Obecné užívání je institutem veřejného práva. Soud při vědomí probíhajícího správní řízení nebyl oprávněn, a to ani jako otázku předběžnou, posuzovat charakter veřejné komunikace. Pokud silniční správní úřad nebude vázán tím, jak otázku posoudil soud, může dojít k rozpornému rozhodnutí. Při posuzování charakteru komunikace rovněž odvolací soud s poukazem na závěry soudu prvního stupně učinil nesprávné závěry. Dovolatel je přesvědčen, že se jedná o veřejnou účelovou komunikaci. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že cesta na předmětném pozemku je takto užívána již od dvacátých let minulého století. Soudy se nezabývaly tím, že věnování cesty veřejnému užívání nemůže nový vlastník předmětnému pozemku odejmout. Nesprávným je závěr odvolacího osudu o tom, že pro posouzení dotčené komunikace jako účelové absentuje existence nezbytné komunikační potřeby a poskytnutí odpovídající náhrady za omezení vlastnického práva. Dovolatel má za to, že tu nezbytná komunikační potřeba existovala již v době vzniku cesty. Přístup přes alternativní komunikaci nelze považovat za rozumný a soudy se jím nedostatečně zabývaly. Cesta na předmětném pozemku je kratší a v prvorepublikovém katastru dokonce byla jako cesta zapsána, o čemž svědčí záměr jejích zřizovatelů, aby byla užita ke spojení severovýchodní části obce a jejího středu. Náhrada za omezení vlastnického práva je zcela irelevantní s ohledem na to, že cesta byla k obecnému užívání věnována. Položením živičného povrchu v roce 1986 žalovaný zkvalitnil přístup svým občanům (a rovněž žalobkyni) do centra obce. Tím nezasáhl neoprávněně do vlastnického práva žalobkyně, která až po několika letech začala proti této úpravě svého pozemku brojit. Tím se soudy vůbec nezabývaly. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na podrobně odůvodněném závěru, že na pozemku žalobkyně se nenachází místní komunikace a s tím závěrem dovolání nijak nepolemizuje. Tato otázka tak nepodléhá ani přezkumu dovolacím soudem.

Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nesprávně zabýval otázkou, zda je cesta na předmětném pozemku účelová komunikace, ač k tomu neměl pravomoc.

Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, protože odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění, které nelze omezit na základě jednostranných úkonů subjektů veřejného práva. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení; nelze tedy ani vydat rozhodnutí o tom, že pozemek je účelovou komunikací (ostatně by nešlo ani o některý z případů, uvedených v § 80 o. s. ř.). Pokud se však v soudním řízení o negatorní žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. (nově podle § 1042 o. z.) žalovaný brání námitkou, že pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle § 135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015 (dostupné na www.nsoud.cz), a tam citovaná judikatura].

V usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 (uveřejněném pod č. C 6552 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem a toto právo bude opírat o existenci účelové komunikace, nebo bude žádat o určení, že jde (nebo nejde) o takovou komunikaci, je třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu orgánu.

Z uvedeného vyplývá, že soudy v civilním soudním řízení mohou jako předběžnou posuzovat otázku, zda jde o účelovou komunikaci, je-li uplatněna jako námitka ze strany žalovaného v řízení o vlastnické žalobě. Tento závěr platí bez ohledu na to, zda jde o žalobu negatorní (žalobu na vyklizení), protože obě tyto vlastnické žaloby mohou směřovat – jako v řešené věci – k odstranění určitého následku a obě žaloby spadají do civilní soudní pravomoci.

V řešené věci uplatnila žalobkyně nárok na odstranění živičného povrchu na předmětném pozemku, který je v jejím vlastnictví. Tomu se žalovaný bránil námitkou, že takovýto nárok žalobkyně nemá z důvodu, že živičný povrch je umístěn v rámci užívání předmětného pozemku z titulu veřejně přístupné účelové komunikace. Je zřejmé, že tedy žalovaný uplatňuje námitku, že na pozemku, z jehož užívání má být žalovaný vyloučen, a na němž je živičný povrch umístěn, se nachází účelová komunikace. Je tedy dána pravomoc soudu a soud si může otázku existence veřejně přístupné účelové komunikace posoudit jako otázku předběžnou. Ostatně ani sám dovolatel v dovolání netvrdí, že by mělo existovat správní rozhodnutí, jehož obsahem by byl závěr, že se na pozemku žalobkyně nachází účelová komunikace, a ze kterého by se mělo vycházet.

Dovolatel dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že se v řešené věci nejedná o veřejnou účelovou komunikaci, protože zde není dána naléhavá komunikační potřeba.

Již v nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 1932, č. 10 729 (uveřejněném ve Sbírce nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, ročník XIV, část II, Praha, 1932, nakladatel JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, str. 1056), byl vysloven názor, že „pozemek, který je ve vlastnictví soukromém, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační“, přičemž tento názor je akceptován i současnou odbornou literaturou (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 701).

Judikatura [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (oba rozsudky dostupné na www.nssoud.cz), či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], se shoduje v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, 2) zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba.

Stran souhlasu vlastníka judikatura dovodila, že může být buď výslovný, či konkludentní. Jestliže vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání [srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, a ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60 (obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz)]. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009 (dostupný na www.nsoud.cz), či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním. Zvláštní kategorií jsou pak veřejné cesty užívané od nepaměti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (dostupný na www.nssoud.cz)].

Výslovný či konkludentní souhlas vlastníka přitom musí být dán ve vztahu k veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob. Za veřejnou proto nelze považovat takovou cestu, jejímuž užívání sice vlastník nebrání, má však stále přehled o tom, kdo konkrétně ji užívá (Slováček, D. : Veřejně přístupná účelová komunikace, Právní rozhledy, 2013, č. 13-14, str. 462 a násl.). V případě pochybností o existenci souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99 (dostupný na www.nssoud.cz)].

V poměrech řešené věci sice dovolatel správně uvádí, že žalobkyni váže věnování cesty obecnému užívání ze strany jejího právního předchůdce; přehlíží však, že shora uvedené znaky veřejné účelové komunikace musí být splněny kumulativně. Skutečnost, že žalobkyně je vázána souhlasem svého právního předchůdce, se tak do řešené věci nemůže promítnout již proto, že by na konečném řešení ničeho nezměnila, neboť chybí jiný znak veřejné účelové komunikace, a to naléhavá komunikační potřeba.

Dovolatel napadá i to, jakým způsobem odvolací soud posoudil existenci účelové komunikace z hlediska nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Obsahem dovolání je však v tomto směru kritika skutkových zjištění odvolacího soudu. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Odvolací soud se přitom existencí nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby zabýval a po doplnění dokazování jednoznačně uzavřel, že je možné uvažovat o využití jiného způsobu přístupu či příjezdu k předmětnému pozemku. Vycházel přitom z kritérií vymezených konstantní judikaturou a aplikoval je na konkrétní věc. Z pohledu přiměřenosti jeho úvah mu tak nelze ničeho vytknout.

Naznačuje-li snad dovolatel, že cesta na předmětném pozemku slouží k rychlému přístupu do centra města a intenzivnějšímu společenskému životu občanů, jedná se o skutečnosti, které jsou ve vztahu k posouzení, zda se jedná o veřejnou účelovou komunikaci, nerozhodné. I kdyby měly zakládat veřejný zájem na užívání cesty, ochrana veřejného zájmu komunikační potřebu nezakládá [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4242/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Ostatně, i kdyby se jednalo o účelovou komunikaci, nic by to neměnilo na důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil: „Účelová komunikace, je pozemní komunikací. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud pro zvláštní případy nestanoví zákon č. 13/1997 Sb. nebo zvláštní předpis jinak. Zákon o pozemních komunikacích zakotvuje právo obecného užívání účelových komunikací; nebylo-li omezeno zákonem předvídaným způsobem, může takovou komunikaci každý užívat k uspokojení naléhavé komunikační potřeby, která je podmínkou trvání účelové komunikace v případech, že vlastník s její další existencí již nesouhlasí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, publikovaný např. na www.nsoud.cz). Zákon o pozemních komunikacích však neopravňuje uživatele pozemku, sloužícího jako účelová komunikace, k jeho úpravám. Jinak řečeno, vlastník pozemku je povinen trpět jeho užívání soukromými osobami za účelem uspokojení nutné komunikační potřeby, jinak ale není jeho vlastnické právo ve vztahu k těmto osobám nijak omezeno. To, že úpravy pozemku – účelové komunikace – netvoří stavbu ve smyslu občanského práva, na věci nic nemění; jde totiž o neoprávněný zásah do vlastnického práva bez ohledu na to, zda jeho výsledkem je či není stavba. Do vlastnického práva není nikdo oprávněn zasahovat, aniž by k tomu měl právní důvod; pokud tak učiní, je povinen (ve smyslu § 126 odst. 1, resp. § 442 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001) odstranit důsledky neoprávněného zásahu, a to bez ohledu na to, zda se snad obecná cena věci v důsledku zásahu zvýšila (např. někdo bez právního důvodu osází pozemek ovocnými stromy, ovšem jeho vlastník zde chce pěstovat zeleninu). Jestliže tedy někdo bez zákonného podkladu zasáhne do práva vlastníka pozemku sloužícího jako účelová komunikace tím, že bez jeho souhlasu na tento pozemek naveze kamennou drť nebo uloží panely, může se vlastník pozemku za splnění zákonných předpokladů domáhat uvedení pozemku do předchozího stavu. Žalobní návrh může být formulován i tak, že žalovaný je povinen odstranit věci, které na pozemek neoprávněně umístil, byť se snad staly jeho součástí; postačí, že jsou objektivně oddělitelné.“

I kdyby tedy šlo o účelovou komunikaci, i v takovém případě by se žalobkyně odstranění asfaltového živičného povrchu, neboť ani sám dovolatel netvrdí, že by k jeho položení na pozemku žalobkyně měl její souhlas.

Pokud konečně dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články