// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.08.2017
Nejnižší intenzita porušení pracovní povinnosti
Každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
To platí i v případě drobného, minimálního či málo závažného porušení pracovní povinnosti, jímž zaměstnavateli nevznikla škoda ani jím nebyla významně ztížena jeho činnost a jehož se dopustil jinak „bezproblémový“ zaměstnanec, který byl zaměstnavatelem hodnocen pozitivně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5836/2016, ze dne 25. 4. 2017
Dotčené předpisy: § 52 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 14. 6. 2013 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, které spočívalo v odevzdání „monthly reportu“ za měsíce prosinec 2012 a leden 2013 s více než třídenním zpožděním, v zaslání „updatu“ prezentace pro „Operational Management meeting“ místo 8. 4. 2013 ráno až ve 12:43 po urgenci nadřízené a v tom, že žalobce – přes písemné upozornění na možnost výpovědi v případě dalšího porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci ze dne 29. 5. 2013 - do dne výpovědi neodevzdal „monthly report“ za měsíc květen 2013, který měl odevzdat do 5. 6. 2013, a že produktový plán přípravku „Velcade“ pro 3. čtvrtletí roku 2013 nedodal v termínu stanoveném nadřízenou žalobce na den 7. 6. 2013, ale až po její urgenci dne 11. 6. 2013.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 31. 10. 2013 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 2. 2007 a jejího dodatku č. 2 ze dne 27. 9. 2012 jako manažer pro marketing a zákazníky a že se nedopustil porušení povinností vytýkaných mu žalovaným ve výpovědi. Uvedl, že mu jeho nadřízenou K. M. nebylo uloženo předkládat „monthly reporty“ do 5. dne následujícího měsíce, že by to ani nebylo „technicky možné“ z důvodu potřeby získání kompletních informací od ostatních spolupracovníků a vyjasnění případných nesrovnalostí, že informace obsažené v „monthly reportu“ předával žalovanému v rámci prezentací pro firemní meetingy, že s ohledem na značné pracovní zaneprázdnění nebyl schopen „update“ prezentace pro „Operational Management meeting“ zaslat dne 8. 4. 2013 ráno, proto jej zpracoval v nejbližším možném termínu a odeslal jej dne 8. 4. 2013 ve 12:43 hodin, že došlo k nedorozumění, neboť žalobce nedostal písemný pokyn vypracovat „monthly report“ za měsíc květen 2013, že měl za to, že svoji povinnost řádně splnil paralelně zasílanou zprávou, která zahrnovala veškeré informace obsažené v „monthly reportu“, a že produktový plán přípravku „Velcade“ pro 3. čtvrtletí roku 2013 nemohl dodat dne 7. 6. 2013 i z toho důvodu, že počátkem června došlo k poruše chlazení jeho služebního vozidla, žalobce byl nucen vyzvednout si vozidlo náhradní a tato neočekávaná událost měla za následek skluz, v rámci něhož žalobce nejprve řádně vykonal neodkladné úkoly a až posléze úkoly, které snesly odklad. Dodal, že je přesvědčen, že žalovaný již ve druhé polovině května 2013 předpokládal ukončení pracovního poměru s žalobcem, že žalobce se stal „nepohodlným“ z důvodu, že uplatňoval nárok na cestovní náhrady při cestách z místa výkonu práce na častá firemní jednání v P. a že požadoval, aby doba strávená jízdou z místa výkonu práce na jednání v P. byla zahrnována do pracovní doby.
Žalovaný zejména namítal, že odevzdání „monthly reportu“ do 5. dne následujícího měsíce, které bylo žalobci uloženo jeho přímou nadřízenou K. M., bylo objektivně splnitelné, neboť jeho příprava zabrala 3 – 4 hodiny času a ostatní zaměstnanci ze stejného týmu jako žalobce jej pravidelně stíhali vypracovat v termínu, že k odevzdání „updatu“ prezentace pro „Operational Management meeting“ dne 8. 4. 2013 ráno měl žalobce dostatek času, neboť mu byl tento úkol zadán již 23. 3. 2013, že termín 8. 4. 2013 ráno byl stanoven s ohledem na pracovní cestu žalobce, že „monthly report“ za měsíc květen 2013 měl žalobce odevzdat stejně jako v jiných měsících a že okolnosti tvrzené žalobcem nemohly zapříčinit zpoždění, k němuž došlo na jeho straně při odevzdání produktového plánu přípravku „Velcade“ pro 3. čtvrtletí roku 2013.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 3. 2015 č. j. 17 C 328/2013-261 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 33 742,10 Kč k rukám advokáta Mgr. Miloše Znojemského. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že „monthly report“, který měl být odevzdáván vždy do 5. dne následujícího měsíce, odevzdal žalobce po urgencích za prosinec 2012 dne 9. 1. 2013 a za leden 2013 dne 11. 2. 2013, že žalobce nezaslal ve stanoveném termínu do 8. 4. 2013 ráno „update“ prezentace pro „Operational Management meeting“, že po reorganizaci nebyl dán žádný pokyn, že by bylo odevzdávání „monthly reportů“ zrušeno, ale ani nebyl dán pokyn, do kdy mají být odevzdány, že počátkem června 2013 prasklo žalobci na služebním vozidle chlazení a žalobce byl nucen dát je do servisu a dojet si pro náhradní vozidlo a že dne 18. 6. 2013 K. M. poděkovala žalobci za „nesmírný kus práce, který udělal pro šíření dobrého jména společnosti a především pro Velcade a za podrobné informace týkající se projektů a všech aktivit“. Dovodil, že u výpovědních důvodů týkajících se pozdě odevzdaného „monthly reportu“ za prosinec 2012 a leden 2013 a pozdě odevzdaného „updatu“ prezentace pro „Operational Management meeting“ jednak nebyla dodržena subjektivní dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, ve které může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, a jednak z těchto důvodů nemohla být žalobci dána výpověď, neboť již byly „předmětem výtky“ a zaměstnance nelze „dvakrát trestat za jednu a tu samou věc“. Dále dospěl k závěru, že jednání žalobce vytýkaná mu ve výpovědi není možné hodnotit jako méně závažné porušování povinností, neboť jimi žalobce nezpůsobil žalovanému škodu, ani neztížil jeho činnost, a podmínky ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce proto nebyly splněny.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2015 č. j. 62 Co 303/2015-285 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že při druhém jednání soudu prvního stupně dne 16. 2. 2015 zasedal senát v jiném složení než při jednání dne 1. 12. 2014, a z obsahu protokolu o jednání nelze dovodit, že by předseda senátu na začátku jednání sdělil obsah dosavadních přednesů a provedených důkazů ve smyslu § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, a řízení je proto zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání, která lze kvalifikovat jako porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a která jsou předmětem písemného upozornění zaměstnavatele na možnost výpovědi, nemohou být poté uvedena ve výpovědi z pracovního poměru proto, že zaměstnanec by byl za jedno jednání postižen dvakrát, ani se závěrem, že za porušení, která byla součástí písemného upozornění, dal žalovaný žalobci výpověď až po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty, neboť tato lhůta začala běžet až poté, co se žalovaný dozvěděl o porušení povinnosti, kterým byla dovršena skutková podstata výpovědního důvodu spočívajícího v soustavném méně závažném porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci (neodevzdání produktového plánu přípravku „Velcade“ na 3. čtvrtletí roku 2013). Odvolací soud uvedl, že nižší stupeň intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci než méně závažné zákoník práce nezná, a že proto každé porušení takovéto povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažným způsobem, je vždy méně závažným porušením.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 15. 2. 2016 č. j. 17 C 328/2013-312 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 51 304 Kč k rukám advokátky JUDr. Nataši Randlové. Vycházel ze zjištění, že „monthly reporty“ měly být odevzdávány do 5. dne následujícího měsíce, že po reorganizaci nebyl žádný pokyn, který by toto pravidlo zrušil, že žalobce odevzdal „monthly report“ za prosinec 2012 dne 9. 1. 2013, za leden 2013 dne 11. 2. 2013 a za květen 2013 jej neodevzdal vůbec, že MUDr. D. P., která pracovala na stejné pozici jako žalobce, odevzdala „monthly report“ za měsíce prosinec 2012, leden 2013 a březen 2013 v termínu stejně jako D. T., že žalobce nezaslal ve stanoveném termínu do 8. 4. 2013 ráno „update“ prezentace pro „Operational Management meeting“ a že produktový plán přípravku „Velcade“ pro 3. čtvrtletí dodal s čtyřdenním zpožděním. Dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to – vzhledem k tomu, že toto porušení nedosahuje intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení povinnosti - méně závažným způsobem, že výpověď byla dána před uplynutím dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, ve které může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť k poslednímu jednání, kterým podle žalovaného měla být dovršena skutková podstata soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, mělo dojít dne 7. 6. 2013, že vytýkací dopis ze dne 24. 5. 2013 lze považovat za „výtku“ ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce a že proto byly splněny podmínky pro výpověď podle tohoto ustanovení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 č. j. 62 Co 185/2016-346 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 6. 2013 je neplatná, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 64 104 Kč k rukám advokáta Mgr. Miloše Znojemského. Považoval za významné, že žalobce dodal „monthly report“ za měsíce prosinec 2012, leden 2013 a květen 2013 se zpožděním o několik dnů, avšak že žalovaný netvrdil, že by mu tímto prodlením vznikla škoda, případně že by tím byla jinak ztížena jeho činnost, že toto žalovaný netvrdil ani v případě pozdního odevzdání „update“ prezentace pro „Operational Management meeting“, že opožděné odevzdání produktového plánu přípravku „Velcade“ na 3. čtvrtletí 2013 je nutné omluvit poruchou na služebním vozidle žalobce a že žalobce byl jinak bezproblémový zaměstnanec, jemuž byl ještě začátkem roku 2013 zvýšen „plat“ a který byl žalovaným hodnocen pozitivně. Po zohlednění všech těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že skutková podstata výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce spočívající v soustavném méně závažném porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci není v daném případě naplněna a že výpověď z pracovního poměru je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že žalobce se podle výsledků dokazování dopustil opakovaného porušení svých pracovních povinností, že zákoník práce nezná nižší intenzitu porušení povinností, než je méně závažné porušení povinností, a proto je nutné každé porušení povinností, které nedosahuje intenzity závažného nebo zvlášť hrubého porušení povinností, kvalifikovat jako méně závažné porušení povinností, a že v soudním řízení nebyly tvrzeny a prokazovány skutečnosti, pro které by bylo možné dovodit, že jednání žalovaného vůči žalobci, kterým žalovaný řešil porušování pracovních povinností žalobce, bylo v rozporu s dobrými mravy. Má za to, že skutečnost, že díky zvýšenému úsilí nadřízené žalobce - bez jakéhokoli přičinění samotného žalobce - nedošlo navzdory porušení povinností žalobce k žádnému zpoždění či narušení provozu žalovaného, nemůže vést k závěru, že porušení povinností žalobce bylo pro žalovaného zcela bez následků, a že vznik škody či jiných komplikací u zaměstnavatele je „pro posouzení existence méně závažného porušení povinností zcela irelevantní“, neboť tato hlediska je třeba zohlednit až v případě, kdy by intenzita porušení povinností byla hodnocena jako závažná nebo zvlášť hrubá. Vytýká odvolacímu soudu, že blíže neuvedl, který z důvodů uvedených v § 39 občanského zákoníku je podle jeho názoru důvodem neplatnosti výpovědi, a má za to, že jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 2. 2007 jako obchodní zástupce, od 1. 12. 2008 jako produktový manažer (na základě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 28. 11. 2008) a od 1. 10. 2012 jako manažer pro marketing a zákazníky (na základě dodatku č. 2 k pracovní smlouvě ze dne 27. 9. 2012), že „monthly report“ (zprávu obsahující všechny aktivity v uplynulém měsíci a body plánu na další měsíc), který měl být podle pokynu nadřízené žalobce K. M. odevzdáván do 5. dne následujícího měsíce, odevzdal žalobce za prosinec 2012 dne 9. 1. 2013 a za leden 2013 dne 11. 2. 2013, a to až po urgencích K. M., že „update“ prezentace pro „Operational Management meeting“, který měl žalobce odevzdat do 8. 4. 2013 ráno, odevzdal po urgenci K. M. až ve 12:43 hodin, že dne 24. 5. 2013 předal žalovaný žalobci písemné upozornění na méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, ve kterém žalovaný vytknul žalobci výše uvedené skutečnosti a upozornil jej na možnost výpovědi, že žalobce následně neodevzdal „monthly report“ za květen 2013, že produktový plán přípravku „Velcade“ pro 3. čtvrtletí 2013 odevzdal místo 7. 6. 2013 až 11. 6. 2013 (po urgenci K. M.) a že dne 14. 6. 2013 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda se zaměstnanec může dopustit porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které nedosahuje intenzity méně závažného porušení povinnosti ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 6. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 až 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti).
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; proto každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. - při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovních povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000).
Povinnost písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z pracovního poměru zákoník práce ukládá zaměstnavateli, aniž by výslovně stanovil, při kterém méně závažném porušení pracovní povinnosti má být provedeno. Protože tzv. upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením pracovní povinnosti a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho případné další méně závažné porušení pracovní povinnosti, a aby tím byl od dalšího porušování pracovní povinnosti odrazen, je třeba dovodit, že zaměstnavatel - má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce platným právním úkonem - musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012).
V projednávané věci se žalobce – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - dopustil v celkem pěti případech nesplněním nebo opožděným splněním pokynů vydaných jeho nadřízenou K. M. (neodevzdáním jí požadovaných dokumentů v žalobci uložených termínech) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci [srov. ustanovení § 301 písm. a) zák. práce, podle něhož jsou zaměstnanci povinni (mimo jiné) plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy], které nedosahovalo intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, a to v takovém časovém intervalu, že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti [prvního z nich (opožděného odevzdání „monthly reportu“ za prosinec 2012) se dopustil v lednu 2013 a posledních z nich (neodevzdání „monthly reportu“ za květen 2013 a opožděného odevzdání produktového plánu přípravku „Velcade“ pro 3. čtvrtletí 2013) se dopustil v červnu 2013], přičemž k posledním dvěma případům porušení pracovní povinnosti žalobcem došlo poté, co byl žalobce dne 24. 5. 2013 v souvislosti s předchozími porušeními pracovních povinností písemně upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti (tedy i drobné, minimální či málo závažné porušení pracovní povinnosti, jímž zaměstnavateli nevznikla škoda ani jím nebyla významně ztížena jeho činnost a jehož se dopustil jinak „bezproblémový“ zaměstnanec, který byl zaměstnavatelem hodnocen pozitivně), je - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, že k zaviněnému porušení pracovní povinnosti žalobcem došlo v počtu potřebném k naplnění znaku soustavnosti (a to i kdyby bylo jako nezaviněné pro poruchu na služebním vozidle žalobce pominuto o 4 dny opožděné odevzdání produktového plánu přípravku „Velcade“ na 3. čtvrtletí 2013), že mezi jednotlivými porušeními pracovních povinností je přiměřená časová souvislost a že žalobce byl v době posledních 6 měsíců před výpovědí v souvislosti s porušením svých pracovních povinností upozorněn na možnost výpovědi, je na místě závěr, že v případě žalobce šlo o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, pro které byl žalovaný oprávněn dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že skutková podstata výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce spočívající v soustavném méně závažném porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci není v daném případě naplněna a že výpověď z pracovního poměru je proto neplatná, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu důvodně zamítl, potvrdil [§ 243d písm. b), § 219 o. s. ř.].
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný měl v obou těchto řízeních plný úspěch, a žalobce je proto povinen nahradit mu náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10 000 Kč pro odvolací řízení a 5 000 Kč pro dovolací řízení. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající ve dvou paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč v odvolacím řízení a v jedné této paušální částce v dovolacím řízení (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a v dovolacím řízení též náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného, advokátka JUDr. Nataša Randlová, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 226 Kč za odvolací řízení a 1 113 Kč za dovolací řízení (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12 826 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16 413 Kč k rukám advokátky, která žalovaného v těchto řízeních zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-