// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.02.2017
Dar za provedený výkon; částečné darování
I. Při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě nemá majetkovou hodnotu (např. osobní závazek pečovat o dárce), splňuje předpoklad bezúplatnosti.
Jde o platnou darovací smlouvu, jestliže dar nebo slib daru je spojen se závazkem obdarovaného spočívajícím v omezení výkonu jeho vlastnického práva po uskutečněném darování, a to jak bezplatným (smlouva o zřízení věcného břemene nebo o osobním závazku umožnit dárci užívání předmětu daru), tak úplatným (užívání na základě budoucí nájemní smlouvy). Není rovněž vyloučeno, aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je – se zřetelem ke konkrétním okolnostem – rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena.
„Odměna“ za určitý výkon nebo jiné plnění může mít povahu daru, byla-li darovací smlouva uzavřena až po provedení předmětného výkonu; pohnutka dárce je přitom právně nevýznamná. Nemůže však jít o platnou darovací smlouvu, má-li oprávněná smluvní strana teprve vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu třetí osobě.
II. Jestliže převod majetkových hodnot ve vztahu mezi dárcem a obdarovaným je jen zčásti bezúplatným, jedná se o částečné darování, které má základ ve smlouvě smíšené.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 645/2016, ze dne 30. 11. 2016
Dotčené předpisy: § 628 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: darovací smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č.j. 26 C 176/2013-132, určil, že žalobkyně je vlastnicí domu na pozemku parc. č. 2258, pozemku parc. č. 2258 a pozemku parc. č. 2257, zapsaných na listu vlastnictví č. 2040 katastrálního území R., obce P., u Katastrálního úřadu pro město P. (dále též jen „nemovitosti“), a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.200 Kč. Uzavřel, že se žalovaný dopustil vůči žalobkyni, která mu nemovitosti darovala, chování, jímž hrubě porušil dobré mravy, a proto ho po právu vyzvala k vrácení daru (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Protože se účastníci nedohodli na vrácení daru, je podle soudu prvního stupně oprávněna požadovat určení, že je vlastnicí nemovitostí, „bez nároku obdarovaného na jakékoliv finanční plnění ze strany dárce.“
Rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č.j. 55 Co 488/2014-172, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nebyly nemovitosti smluvně přenechány žalovanému bez dalšího; vůle účastníků směřovaly k darování při současném zajištění úhrady exekučně vymáhaných peněžních částek žalovaným. Přestože šlo o „plnění nerovnocenná“ – obvyklá cena darovaných nemovitostí k 3. 2. 2010 činila 6.000.000,- Kč, přičemž žalovaný uhradil za žalobkyni 2.418.700,- Kč – účastníci o této skutečnosti věděli a jejich vůle přesto směřovala k tomu, aby se rozdílu mezi hodnotami vzájemných plnění dostalo obdarovanému bezúplatně. Práva a povinnosti účastníků (obsah závazku) nesměřovaly k vzájemné výměně plnění („něco za něco“) – jako u smlouvy kupní či směnné –, nýbrž „k záchraně nemovitostí pro rodinu z peněz žalovaného“ a k následné odměně za tuto pomoc. Na tom nic nemění „ničím nedoložené tvrzení žalovaného o protiplnění v hodnotě vyšší (přibližně o 800.000 Kč)“. Použití plné moci zmocněncem (žalovaným) proti zájmům zmocnitele (žalobkyně), resp. k dosažení zájmu zmocněnce (bez ohledu na formální platnost plné moci), je podle odvolacího soudu jednáním dosahujícím intenzity hrubého porušení dobrých mravů (§ 630 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, shledávaje otázku, zda se lze úspěšně domáhat vrácení nemovitostí, byla-li „věc darována jako odměna za poskytnuté plnění“, za dosud v rozhodování Nejvyššího soudu neřešenou. Má za to, že „odměna“, „směna“ či „výměna“ jsou pojmy, které vyjadřují reciprocitu plnění a popírají prvek „nezištnosti“, který je předpokladem darování. „Darování za odměnu“ je protimluv, jímž se uměle oddělují jednotlivé části „komplexního právního jednání“ účastníků, aniž by to odpovídalo realitě právních vztahů mezi nimi. Existenci institutu vrácení daru odůvodňuje soluční jednostrannost právního úkonu darování, která v projednávané věci není dána. Pokud by – se zřetelem k tomu, že hodnota nemovitostí převyšuje úplatu žalovaného – šlo o smlouvu smíšenou, jak dovodil odvolací soud, není zodpovězena otázka, jak případný rozdíl vyrovnat. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.). Závazkový právní vztah účastníků, resp. práva a povinnosti vyplývající z právních úkonů žalobkyně a žalovaného, posoudil v rozporu s tím, co je – s odkazy na citovaná rozhodnutí – uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odstavec 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odstavec 2).
Podle ustanovení § 51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Z hlediska skutkového stavu vyšel odvolací soud z následujících zjištění.
1) Listinou z 5. 10. 2010 udělila žalobkyně žalovanému (zmocněnci), který ji přijal, plnou moc k zastupování před úřady, orgány státní správy a samosprávy a při jednání s fyzickými a právnickými osobami ve všech věcech.
2) Smlouvou o budoucí smlouvě darovací a o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene z 19. 10. 2010 se žalobkyně zavázala obdarovat žalovaného nemovitostmi a žalovaný se zavázal zřídit žalobkyni bydlení v domě a užívání ostatních nemovitostí. Podle čl. II smlouvy uzavřeli účastníci „v průběhu exekučního řízení dohodu, na základě které budoucí obdarovaný přistoupil podle ust. § 534 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák. v platném znění k dluhu, pro který jsou shora popsané exekuce vedeny, na stranu dlužnice a zavázal se uhradit dluhy v takové výši, aby exekuční řízení mohla být k návrhu věřitele za podmínek stanovených zmíněnou dohodou ze dne 19. 10. 2010 zastavena.“
3) Dne 19. 10. 2010 uzavřeli – za účasti Ing. J. N. (věřitele) – žalobkyně (dlužnice) a žalovaný dohodu, podle níž se žalovaný zavázal splnit věřiteli dluh žalobkyně ve výši 2.418.700,- Kč (1.800.000,- Kč na jistině s příslušenstvím, 618.702,- Kč na náhradě nákladů věřitele v nalézacím a exekučním řízení). V čl. IV účastníci sjednali, že žalobkyně daruje nemovitosti žalovanému, jakmile budou „exekuční řízení zastavena“ a dluhy zaplaceny.
4) Smlouvou ze dne 5. 1. 2011 žalobkyně darovala žalovanému nemovitosti a žalovaný zřídil v její prospěch věcné břemeno bydlení v domě a užívání ostatních nemovitostí, a to – ve vymezeném rozsahu – bezplatně a doživotně. Práva byla zapsána v katastru nemovitostí s právními účinky k 14. 7. 2011.
5) Dne 27. 3. 2013 uzavřela žalobkyně (osoba z věcného břemene oprávněná), zastoupena žalovaným na základě plné moci z 20. 10. 2010, se žalovaným (osobou povinnou z věcného břemene) dohodu o zrušení práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního bydlení a užívání nemovitostí bez jakékoliv náhrady pro oprávněnou osobu. Tentýž den podal žalovaný návrh na vklad (výmazu) práva do katastru nemovitostí, který příslušný úřad – s právními účinky k 27. 3. 2013 – rozhodnutím povolil.
6) Dopisem z 16. 5. 2013 žalovaný upozornil žalobkyni, že se svým druhem užívá nemovitosti bez právního důvodu, a vyzval ji, aby nemovitosti do 30. 6. 2013 vyklidila nebo aby do 15. 6. 2013 uzavřela nájemní smlouvu, k jednání o níž je připraven.
7) Dopisem z 28. 5. 2013, který byl žalovanému doručen 10. 6. 2013, žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru; dopustil se podvodného jednání, neboť bez vědomí a souhlasu dárkyně uzavřel jako údajný zmocněnec dohodu o zrušení práva odpovídajícího věcnému břemeni a podal návrh na výmaz práva z katastru nemovitostí, aniž by ho žalobkyně k takovému právnímu jednání zmocnila.
8) Podle znaleckého posudku č. 96 - 39/2010 z 3. 2. 2010 byla obvyklá cena nemovitostí ke dni ocenění 6.000.000,- Kč.
Darovací smlouva – konsenzuální či reálná – je dvoustranný právní úkon, jímž dárce bezplatně přenechává nebo se zavazuje přenechat obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar, případně slib přijímá. K pojmovým znakům darování patří vedle způsobilého předmětu daru dobrovolnost a bezúplatnost. Platí, že poskytnutí majetkové hodnoty na základě právní povinnosti není darováním. Přenechá-li dárce předmět darování jako odměnu za něco, co není povinen odměnit, je dobrovolnost zachována. Bezúplatnost znamená, že za dar (slib daru) nemá dárce obdržet nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě nemá majetkovou hodnotu (např. osobní závazek pečovat o dárce), splňuje předpoklad bezúplatnosti. Soudní praxí je také zastáván názor, podle něhož jde o platnou darovací smlouvu, jestliže dar nebo slib daru je spojen se závazkem obdarovaného spočívajícím v omezení výkonu jeho vlastnického práva po uskutečněném darování, a to jak bezplatným (smlouva o zřízení věcného břemene nebo o osobním závazku umožnit převádějící osobě /dárci/ užívání předmětu daru), tak úplatným (užívání na základě budoucí nájemní smlouvy). Není rovněž vyloučeno, aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je – se zřetelem ke konkrétním okolnostem – rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 7 Cdo 75/92, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007).
Závazkový právní vztah může být založen nejen smlouvou výslovně v zákoně upravenou, ale i smlouvou v zákoně neupravenou (tzv. smlouvou nepojmenovanou, inominátní), popřípadě smlouvou smíšenou, která obsahuje prvky různých smluv (srov. § 491 odst. 1 obč. zák.). Jestliže převod majetkových hodnot ve vztahu mezi dárcem a obdarovaným je jen zčásti bezúplatným, jedná se o částečné darování, které má základ ve smlouvě smíšené (negotium mixtum cum donatione); taková smlouva je pak co do obsahových náležitostí konglomerátem subjektivních práv a povinností charakterizujících jednotlivé smluvní typy (např. koupě a darovaní, směna a darování, darování a postoupení pohledávky, příp. jiný právní úkon, jímž se poskytuje právo nebo jiná majetková hodnota). I zde platí, co bylo řečeno výše, že rozhodující pro posouzení práv a povinností je zpravidla úmysl smluvních stran projevený nejen v konkrétních smluvních ujednáních, ale i v procesu jednání, jehož výsledkem je vznik závazkového právního vztahu.
To, že „odměna“ za určitý výkon nebo jiné plnění může mít povahu daru, vyplývá z usnesení ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2731/2011; Nejvyšší soud v této věci souhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že ozřejmění motivace poskytnutí daru (obdarovaná „před podpisem této smlouvy zajistila změnu územního plánu …“ a „dárce touto smlouvou slibuje poskytnout obdarované jako odměnu za zajištění změny územního plánu … finanční dar …“), nečiní darovací smlouvu neplatnou pro porušení principu bezúplatnosti, byla-li smlouva uzavřena až po pořízení územního plánu a nabytí právní moci územního rozhodnutí (pohnutka dárce je přitom právně nevýznamná).
V projednávaném případě nelze přehlédnout, že přenechání nemovitostí předcházela dohoda o budoucí smlouvě darovací a o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene, jíž se žalobkyně zavázala nemovitosti „darovat“, pokud žalovaný, který ve smyslu § 534 obč. zák. převzal peněžní závazky žalobkyně vůči jejímu věřiteli, uhradí její dluhy tak, aby byly zastaveny exekuce nařízené na její majetek. Na splnění uvedené podmínky tedy záviselo, zda účinky smlouvy o smlouvě budoucí nastanou (§ 36 odst. 1, odst. 2, věta první, obč. zák.). Předpoklad dobrovolnosti takovým ujednáním nebyl porušen, neboť žalobkyně právní povinnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí neměla. Okolnost, že se žalovaný zavázal zřídit ve prospěch žalobkyně věcné břemeno bydlení v domě a užívání předmětných pozemků sama o sobě – jak vyplývá z výkladu shora – bezúplatnost nevylučuje. To však nelze dovodit o skutečnosti, na jejímž splnění závisely právní účinky smlouvy o smlouvě budoucí, tedy i závazek žalobkyně převést vlastnictví k nemovitostem na žalovaného. Jestliže u darování pojmově absentuje úplata v jakékoliv formě, nemůže jít o platnou darovací smlouvu, měla-li oprávněná smluvní strana vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu třetí osobě (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 355/93).
Lze uzavřít, že není správné posouzení smlouvy z 5. 1. 2011 jako darovací (v rozsahu rozdílu mezi hodnotami vzájemných plnění, tj. cenou nemovitostí a výší peněžitého závazku, který dohodou s žalobkyní žalovaný převzal a věřiteli uhradil); „odměna“ za „záchranu nemovitostí“, které byly předmětem nařízené exekuce, nebyla poskytnuta „následně“, tj. po úhradě dluhu žalovaným, ale – naopak – představovala pro budoucí převod nemovitostí podmínku, která měla povahu peněžitého protiplnění. Soubor subjektivních práv a povinností založený právními jednáními účastníků vede k závěru, že právní vztah smluvních stran byl založen nepojmenovanou smlouvou, jejíž kauzou bylo „do ut facias“ (závazek něco dát oproti závazku něco konat). Určení vlastnického práva k nemovitostem jako způsob vyjádření důsledků jednostranného právního úkonu vrácení daru (§ 630 obč. zák.) je v takovém případě je vyloučeno.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami žalovaného – rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-