// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.02.2017
Zřízení nezbytné cesty k septiku; absence napojení na veřejnou cestu
I. Před zřízením nezbytné cesty se soud musí řádně vypořádat s otázkou, zdali je skutečně v daném případě nezbytně nutné zřídit nezbytnou cestu, nebo zda existuje jiné možné řešení, které bude méně invazivní ve vztahu k vlastníku dotčeného pozemku.
Septik zpravidla nevyžaduje nezbytně každodenní údržbu, a tudíž neustálý přístup k němu, přičemž k zajištění provádění oprav a údržby, k jeho čištění a vyvezení poskytuje právní řád jiné prostředky, které méně omezují vlastníka než zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti. Zejména lze poukázat na § 1021 o. z. zajišťující právo vstupu na sousední pozemek za účelem nezbytné údržby sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, dále § 1022 o. z. poskytující možnost provádět opravu stavby ze sousedního pozemku, a na § 141 stavebního zákona.
Pokud je přitom ustanovení § 1021 o. z. podmíněno zákonným požadavkem, že „daného účelu nelze dosáhnout jinak“, je zjevné, že tím není míněna možnost zřízení služebnosti, ale případy, kdy lze účelu dosáhnout např. nákladněji z vlastního pozemku.
II. Z ustanovení § 1029 odst. 1 o. z. vyplývá, že podmínkou pro povolení nezbytné cesty je skutečnost, že vlastník nemovité věci ji (mimo jiné) nemůže řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.
Zákonný požadavek, že nelze nemovitost řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, míří především na případy, kdy tuto nemovitost nelze užívat právě proto, že absence jejího napojení na veřejnou cestu takovému užívání brání. V poměrech souzené věci ale nelze také vyloučit úvahu, že k septiku žalobce nemá přístup nejenom z veřejné cesty, ale ani přímo ze svého pozemku a z tohoto důvodu jej nemůže bez dalšího omezení užívat. I v takovém případě není aplikace § 1029 a násl. bez dalšího vyloučena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, ze dne 15. 11. 2016
Dotčené předpisy:
§ 1029 odst. 1 o. z.
§ 1021 o. z.
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 6 C 3/2008-708, zřídil k části pozemků parc. č. 274, 4/3 a 4/4, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na LV č. 563 pro obec Klatovy a k. ú. O. u T., a pozemku parc. č. 4/6 v k. ú. O. u T. podle geometrického plánu pro rozdělení pozemků a vymezení rozsahu věcného břemene, zhotovitele Ing. V. K., Karlovy Vary, č. 146-206/2007 ze dne 27. 9. 2007 (dále jen „příslušný geometrický plán“) věcné břemeno přístupu a příjezdu, údržby a provozování každému vlastníků biologického septiku typu BS 50 (dále jen „předmětný septik“), umístěného na pozemku parc. č. 4/6 v k. ú. O. u T., a to tak, jak je v geometrickém plánu vyšrafováno, a vlastník dotčených pozemků je povinen věcné břemeno trpět (výrok I.), stanovil, že se věcné břemeno podle výroku I. zřizuje na dobu 5 let od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 47 786 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), stanovil, že příslušný geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.). Soud prvního stupně uvedl, že není důvodná námitka žalovaného ohledně nedostatku věcné legitimace žalobkyně, tedy že není vlastnicí předmětného septiku. Předmětný septik byl vybudován a je provozován v souladu s právními předpisy pro potřeby drůbežářského závodu, přičemž na něj je napojeno i 10 rodinných domů. V současnosti žalobkyně již pro svou činnost předmětný septik nepotřebuje, neboť likvidaci odpadních vod řeší jinak. Odpadní vody nejsou vypouštěny na pozemky žalovaného, nýbrž jsou odváděny do veřejné kanalizace. Soud prvního stupně shledal podmínky zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku za splněné, když nelze přístup ke stavbě zajistit jinak. Ač žalovaný uvedl, že nebrání v přístupu k předmětnému septiku a navrhl přístup k němu dohodou na podkladě finančního plnění ve výši určené žalovaným, dospěl soud prvního stupně k závěru o nutnosti zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu tak, aby byly vztahy zcela právně upraveny a nedocházelo v budoucnu k neshodám. Bez zřízení věcného břemene by nemohli žalobkyně ani vedlejší účastníci k němu přistupovat a zejména ho vyvážet. Přihlédl i k tomu, že žalovaný při převzetí pozemků v restituci o existenci předmětného septiku věděl a že odvádění odpadu do septiku z rodinných domů vedlejších účastníků trvá již více jak 50 let. Věcné břemeno nijak neomezuje vlastnická práva žalovaného, který na svých pozemcích nehospodaří, jedná se o pozemky v bezprostřední blízkosti cesty. Rozsah věcného břemene vymezil soud prvního stupně podle příslušného geometrického plánu, a to na dobu 5 let, jak navrhovala žalobkyně. Náhrada za omezení vlastnického práva byla stanovena ve výši 47 786 Kč, když se jedná o částku, k níž dospěl soudem ustanovený znalec. Nepřisvědčil tak návrhu žalovaného na náhradu ve zcela nepřiměřené částce ve výši 1 051 292 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 Co 479/2013-847, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že hodnota nezastavěného pozemku činí 225 828 Kč, hodnota věcného břemene činí 47 786 Kč, proto náhradu za zřízení služebnosti určil znalec součtem těchto hodnot ve výši 273 614 Kč. Odvolací soud stanovil náhradu na základě vlastní úvahy, kdy zohlednil zejména to, že nezbytná cesta poskytne jízdu po pozemcích žalovaného vozidly s větší zátěží. Současně přihlédl k tomu, že se nezbytná cesta zřizuje toliko na období 5 let. Shledal proto přiměřenou náhradu ve výši 47 786 Kč. Pokud by odvolací soud vycházel z úvahy znalce, který zahrnul do ceny věcného břemene i hodnotu samotného pozemku, pak by se v případném prodloužení v omezení vlastnického práva žalovaného dostala celková náhrada do výše, která by byla neadekvátní hodnotě samotného pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla doposud vyřešena. Zdůrazňuje, že žalobkyně zřídila předmětný septik v rozporu s platnými právními předpisy, tato stavba nebyla zkolaudována, přičemž žalobkyně v řízení výslovně uvedla, že septik pro sebe nepotřebuje, neboť její kanalizační přípojka není využívána pro potřeby stávajícího provozu žalobkyně, slouží toliko k potřebě vedlejších účastníků. Žalobkyně tak nemá faktický ani právní zájem na zřízení věcného břemene a ve prospěch vedlejších účastníků nemůže být věcné břemeno zřízeno. Žalovaný upozorňuje, že v minulosti v přístupu k předmětnému septiku nebránil, žalobkyně naopak narušuje jeho vlastnické právo k dotčeným pozemkům. Žalobkyni jde jen o to, aby mohla po dobu soudních řízení, která proti žalovanému vede, užívat jeho pozemky zdarma. Doba využití předmětného septiku je do budoucna krátká, neboť po vybudování kanalizace v obci nebude již využitelný. Namítá, že překážkou zřízení nezbytné cesty je, pokud vlastník pozemku nabídl vlastníku stavby zajištění přístupu smluvně; dále zřízení nezbytné cesty brání ta skutečnost, že věcné břemeno byl oprávněn zřídit ve správním řízení orgán, který rozhodoval o vydání pozemků podle restitučního návrhu žalovaného, odkazuje přitom na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3998/2009. Rovněž namítá, že věc neměla být posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb. Nesouhlasí ani se stanovenou výší náhrady za zřízení věcného břemene, neboť neodráží újmu, která žalovanému nastane zřízením nezbytné cesty, sám přitom požadoval v řízení částku řádově vyšší. Rozporuje jednotlivé úvahy odvolacího soudu týkající se stanovení přiměřené náhrady, zejména nesouhlasí se skutečností, že na dotčených pozemcích ničeho nepěstuje ani nechová, nevyužívá je, když bydlí mimo obec, také poukazuje na svůj vyšší věk (68 let), na srdeční a další onemocnění. Zdůrazňuje i znění § 1030 občanského zákoníku, který upravuje úplatu a odčinění újmy za zřízení práva nezbytné cesty. Otázka úplaty a odčinění újmy nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu posouzena, v čemž spatřuje přípustnost dovolání. Pro případ naplnění prvního dovolacího důvodu navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení; pro případ, že první dovolací nebude naplněn, navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalovanému přizná náhradu za zřízení nezbytné cesty ve výši 273 614 Kč a náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že žalovaný se sice snaží dovolací soud přesvědčit o důvodnosti dovolání, své námitky však náležitě neodůvodňuje, nijak neupozorňuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl dovolací soud odchýlit. Obsahem dovolání je opakování toho, co uvedl již v průběhu řízení, přičemž soudy obou stupňů se s jeho námitkami řádně a správně vypořádaly. Rovněž náhrada je stanovena správně za situace, kdy má dojít k omezení vlastnického práva žalovaného na dobu 5 let. Nenastala přitom situace, že by naznačenou otázku měl posoudit dovolací soud. Dovolání není důvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
K dovolání se vyjádřili samostatnými podáními vedlejší účastníci na straně žalobkyně a) a b), vedlejší účastníci na straně žalobkyně c) a d), vedlejší účastnice na straně žalobkyně e), vedlejší účastník na straně žalobkyně k) a vedlejší účastnice na straně žalobkyně n). Z vyjádření vyplývá nesouhlas s dovoláním a naopak souhlas s rozhodnutími soudů obou stupňů. Poukazují na „lži a polopravdy“ obsažené v dovolání, připomínají historii sporu, kdy nemělo dojít k vydání zastavěných pozemků v restitučním řízení bez současného zabezpečení práva přístupu k předmětnému septiku, a upozorňují na další újmu, která by jim vznikla, pokud by nezbytná cesta zřízena nebyla. Rovněž upozorňují, že žalovaný si při převzetí pozemků nestěžoval na existenci škod a předmětného septiku, septik byl postaven a je provozován v souladu s právními předpisy a tvoří součást obecní kanalizace, tedy veřejně prospěšné stavby. Není pravdou, že by chtěl žalovaný řešit problémy spojené s existencí septiku prodáním svých pozemků. Navrhují proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V první řadě žalovaný namítá, že odvolací soud posuzoval věc podle nesprávné právní úpravy.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Konkrétně z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněného pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se podává, že v řízeních o zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty zahájených do 31. 12. 2013, v nichž soud rozhoduje ve věci po 1. 1. 2014, je nutné nárok projednat a posoudit podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Správnost těchto závěrů potvrdil následně ve své rozhodovací praxi i dovolací soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014 (uveřejněné pod č. 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)], přičemž dovolací soud nehodlá na správnosti těchto závěrů, které byly přiměřeně aplikovány i v posuzované věci, čehokoliv měnit.
Dovolatel namítá, že zřízení věcného břemene nezbytné cesty je v posuzovaném případě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008 (uveřejněného pod č. C 8 623 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), se podává, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Občanský zákoník proto stanoví, že ke zřízení věcného břemene může soud přistoupit pouze v případě, kdy přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. Odvolací soud i v tomto případě dospěl ke správnému závěru, že přístup ke stavbě septiku může mít žalobkyně zajištěn i jinak než prostřednictvím práva odpovídajícího věcnému břemenu, a to v režimu § 141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. a § 127 odst. 3 obč. zák. … Septik je svou povahou stavbou, která slouží potřebám obyvatel rodinného domu, na který je napojen, jeho fungování však nezbytně nevyžaduje každodenní údržbu, a tudíž není nezbytný stálý přístup k němu. Vedle možného pravidelného provádění oprav či údržby septiku lze dále uvažovat o jeho čištění či vyvezení; k zajištění těchto funkcí jsou dostačující právní nástroje vyplývající z § 141 odst. 1 stavebního zákona a § 127 odst. 3 obč. zák. Při primární minimalizaci zásahů do práv vlastníka pozemku je zřejmé, že v takovém případě je namístě aplikace zákonných ustanovení, která vlastníku pozemku sice ukládají vymahatelné povinnosti směřující k účelu, jehož dosažení se žalobkyně domáhá, jeho pozemek však nezatěžují právem odpovídajícím věcnému břemenu. Navíc v případě neplnění takto uložených povinností se může žalobkyně na soud (správní orgán) obrátit s návrhem na vydání rozhodnutí, které upraví poměry účastníků do budoucna, a není tak nucena v případě každého eventuálního porušení zákonné povinnosti žalovaným domáhat se opakovaně vydání nového rozhodnutí.“
Ač uvedené závěry byly přijaty v poměrech § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), uplatní se i v poměrech § 1029 a násl. o. z., neboť z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. lze přiměřeně (tam, kde nový občanský zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při zřizování nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů zřídily věcné břemeno nezbytné cesty chůze a jízdy za účelem přístupu a provozování předmětného septiku ve vlastnictví žalobkyně v rozsahu podle příslušného geometrického plánu. Před zřízením nezbytné cesty se však soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s otázkou, zdali skutečně bylo v daném případě nezbytně nutné zřídit nezbytnou cestu k předmětnému septiku, když septik zpravidla nevyžaduje nezbytně každodenní údržbu, a tudíž neustálý přístup k němu, přičemž k zajištění provádění oprav a údržby, k jeho čištění a vyvezení poskytuje právní řád jiné prostředky, které méně omezují vlastníka než zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti; zejména lze poukázat na § 1021 o. z. zajišťující právo vstupu na sousední pozemek za účelem nezbytné údržby sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, dále § 1022 o. z. poskytující možnost provádět opravu stavby ze sousedního pozemku, a na § 141 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jestliže se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s otázkou jiného možného řešení, které bude méně invazivní ve vztahu k vlastníku dotčeného pozemku, je jejich právní posouzení neúplné, tudíž i nesprávné; důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1. o. s. ř.) byl tudíž uplatněn právem.
V této souvislosti dovolací soud podotýká, že podmínky vstupu na sousední pozemek ve smyslu § 1021 o. z. vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), kde také konkrétně vymezil, jakou judikaturu vztahující se k § 127 odst. 3 obč. zák. považuje za použitelnou i v poměrech o. z. a jeho § 1021 (R 3/1988, 22 Cdo 2019/2000 a 22 Cdo 1281/2002).
Dovolací soud dodává, že pokud je ustanovení § 1021 o. z. podmíněno zákonným požadavkem, že „daného účelu nelze dosáhnout jinak“, je zjevné, že tím není míněna možnost zřízení služebnosti, ale případy, kdy lze účelu dosáhnout např. nákladněji z vlastního pozemku.
V další fázi řízení se odvolací soud znovu bude řádně zabývat otázkou, zdali lze fungování předmětného septiku zajistit i jinými prostředky poskytovanými právním řádem. Dovolací soud v této souvislosti nevylučuje, že pokud dospějí nalézací soudy k závěru, že méně omezující nástroje nelze k zajištění řádné péče o septik použít, bude možno služebnost zřídit s vymezením podmínek jejího výkonu (zejména doba vstupu, resp. četnost a podmínky výkonu).
Nicméně ještě před posuzováním této skutečnosti se bude odvolací soud zabývat splněním všech základních podmínek vyplývajících z § 1029 a násl. o. z., jejichž naplnění nemohl posuzovat soud prvního stupně, neboť ten správně posuzoval nárok žalobkyně ještě podle zákona č. 40/1964 Sb. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014 (uveřejněné pod č. C 14 617 v Souboru)].
Z ustanovení § 1029 odst. 1 o. z. vyplývá, že podmínkou pro povolení nezbytné cesty je skutečnost, že vlastník nemovité věci ji (mimo jiné) nemůže řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.
Zákonný požadavek, že nelze nemovitost řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, míří především na případy, kdy tuto nemovitost nelze užívat právě proto, že absence jejího napojení na veřejnou cestu takovému užívání brání.
V poměrech souzené věci ale nelze také vyloučit úvahu, že k septiku žalobce nemá přístup nejenom z veřejné cesty, ale ani přímo ze svého pozemku a z tohoto důvodu jej nemůže bez dalšího omezení užívat. I v takovém případě není aplikace § 1029 a násl. bez dalšího vyloučena.
Z rozhodnutí odvolacího soudu však vůbec nevyplývá, zda se touto základní podmínkou zabýval, na základě jakých skutkových závěrů a s jakými závěry právními. V rozhodnutí odvolacího soudu tak absentuje základní úvaha, nakolik nelze předmětný septik (je-li nemovitou věcí) řádně užívat.
Posouzení této základní otázky je v dané věci namístě tím spíše, že dovolatel v průběhu řízení opakovaně namítal, že žalobkyně předmětný septik již nepoužívá pro potřeby svého stávajícího provozu a tento slouží pouze ke shromažďování odpadů z rodinných domů vedlejších účastníků a nikoliv k podnikání žalobkyně. Ostatně i soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že „v současnosti žalobkyně již pro svou činnost septik nepotřebuje, neboť likvidaci odpadních vod řeší jinak.“ Od tohoto skutkového zjištění soudu prvního stupně se však odvolací soud nijak neodchýlil a naopak výslovně zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vycházel.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že není zcela správným poukaz odvolacího soudu na aplikaci § 1276 o. z., jenž upravuje tzv. služebnost cesty. V usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že soud může rozhodnout o zřízení služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné cesty soudem (a to i formou služebnosti) je výslovně upraveno v § 1029 a násl. o. z. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.
Důvodným není naopak poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3998/2009, z něhož má podle dovolatele vyplývat nemožnost zřízení nezbytné cesty, neboť věcné břemeno mohlo být zřízeno toliko v restitučním řízení.
Předně je třeba zdůraznit, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3998/2009 (uveřejněného pod č. C 10 062 v Souboru), nijak nevyplývá, že by navrácení pozemku v restituci jakkoliv bránilo zřízení nezbytné cesty. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud toliko zdůraznil, že při restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový úřad zřídit věcné břemeno; jedná se však o jeho oprávnění, nikoliv o jeho povinnost. V rozsudku ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008 (uveřejněném pod č. C 8 623 v Souboru), pak Nejvyšší soud uvedl, že možnost zřízení věcného břemene při vydání pozemku je pro právní posouzení nároku na zřízení nezbytné cesty bez významu.
Protože dovolání směřující do zpochybnění povolení práva nezbytné cesty bylo shledáno dovolacím soudem důvodným, nezabýval se dovolací soud pro předčasnost námitkami směřujícími do výše poskytnuté náhrady za zřízení nezbytné cesty.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-