// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.01.2017

Odpovědnost za škodu způsobenou porušením BOZP předpisů

Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance.

Předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení § 349 odst. 1 zák. práce je rovněž nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a které – mimo jiné - vymezuje hygienické limity lokální svalové zátěže a postup jejího měření a hodnocení.

Jestliže zaměstnavatel zařadil práce vykonávané zaměstnancem do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, kde nejsou překračovány hygienické limity stanovené zvláštním předpisem, přesto však v rámci pracovního poměru zaměstnanci přiděloval práci, při jejímž výkonu byly překračovány hygienické limity (nejvyšší přípustné hodnoty) lokální svalové zátěže stanovené právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, porušil právní povinnost.

Je otázkou, co lze považovat u jednotlivého zaměstnance za dostatečně dlouhou dobou pro to, aby se u něj projevilo onemocnění v důsledku překračování hygienických limitů v odškodnitelné podobě; tato skutečnost je nepochybně dána tím, jaká je vnímavost konkrétního zaměstnance vůči výkonu této nadměrně zatěžující práce.

Povinností zaměstnavatele je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena, aby se zaměstnanec mohl sám rozhodnout, zda v případě, že se jedná o práci rizikovou, má přesto zájem tuto práci u zaměstnavatele vykonávat.

Práce vykonávané v daném případě zaměstnancem byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy. Bylo-li tedy v daném případě zjištěno překročení hygienických limitů u nejčastěji prováděných prací zaměstnance, lze důvodně předpokládat negativní vliv na jeho zdraví, i když výkon činností trval podle mínění zaměstnavatele „krátkou dobu“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3039/2015, ze dne 7. 11. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 265 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2008
§ 349 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2008
§ 384 odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2008
§ 369 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2008

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 160.249,- Kč s úrokem z prodlení od 1.9.2009 do 31.12.2009, a aby jí od září 2009 vyplácela pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 14.451,- Kč „do doby, než žalobkyně nalezne odpovídající zaměstnání nebo do věku 65 let, tj. do září 2046“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované byla zaměstnána od 24.7.2006 do 31.10.2008 jako operátor výroby. Postupně začínala mít zdravotní potíže a při lékařských vyšetřeních bylo zjištěno, že trpí syndromem cubitálního tunelu vpravo. Oddělení nemocí z povolání a pracovního lékařství Okresní nemocnice v Kladně uznalo onemocnění žalobkyně jako ohrožení nemocí z povolání, které vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované. Za dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 vznikla žalobkyni škoda ve výši 49.381,- Kč, a od 1.11.2008 do srpna 2009 vznikla škoda ve výši rozdílu mezi rozhodným výdělkem 13.842,- Kč (valorizovaným od 1.1.2009 na 14.451,- Kč) a výší podpory poskytované úřadem práce po ukončení zaměstnání, tedy celkem 110.868,- Kč. I když žalobkyně rozvázala se žalovanou pracovní poměr ze zdravotních důvodů, a tím předešla dalšímu poškozování svého zdraví, žalovaná odmítá vzniklou ztrátu hradit s odůvodněním, že nejde o nemoc z povolání, nýbrž pouze o ohrožení nemocí z povolání, s nímž zákoník práce nárok na náhradu škody nespojuje.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4.11.2010 č.j. 121 C 160/2009-110 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 71.326,60 Kč „k rukám právního zástupce žalované“. Ve věci samé dospěl k závěru, že s uznáním ohrožení nemocí z povolání není spojen vznik nároku na náhradu škody, tedy ani na náhradu ztráty na výdělku během pracovní neschopnosti i po jejím skončení, neboť odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle zákoníku práce nastupuje při splnění odpovědnostních předpokladů. Nepřiznání náhrady škody nelze hodnotit ani jako výkon práva realizovaný v rozporu s dobrými mravy. Naopak přiznání nároku na náhradu škody spočívajícího v náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení v důsledku ohrožení nemocí z povolání, by vedlo k oslabení ochrany práv zaměstnavatele stanovených zákoníkem práce a k nežádoucímu narušení jistoty v pracovněprávních vztazích.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.6.2011 č. j. 23 Co 194/2011-122 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Dovodil, že pouze v případě, že zaměstnavatel zaměstnance pro ohrožení nemocí z povolání převede na jinou práci, náleží mu podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce mzdový doplatek do průměrného výdělku, jehož dosahoval před převedením. Z vylíčených skutkových okolností nelze rovněž dospět k závěru, že by žalovaná odpovídala za škodu na zdraví žalobkyně podle ustanovení § 265 zák. práce. Porušení právní povinnosti „žalobkyně zřejmě spatřuje v tom, že pracovala za podmínek, za nichž vzniká onemocnění nemocí z povolání“. Jestliže je onemocnění žalobkyně možno hodnotit podle speciálních právních předpisů jako ohrožení nemocí z povolání, kdy je zohledněno nadměrné jednostranné přetěžování, a příslušná ustanovení zákoníku práce důsledky ohrožení nemocí z povolání upravují, nelze dospět k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobkyně podle obecných ustanovení zákoníku práce o náhradě škody. Protože žalobkyně nebyla převedena na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, když navíc žalobkyně skončila pracovní poměr okamžitým zrušením dne 31.10.2008 a lékařský posudek, v němž bylo konstatováno ohrožení nemocí z povolání, je až ze dne 26.11.2008, nemohl se soud věcí zabývat ani z těchto hledisek. Vychází-li se ze skutkových tvrzení a provedených důkazů tak, jak byly uvedeny a navrhovány v průběhu celého řízení, nelze dospět k jinému závěru, než že žaloba není důvodná.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.8.2013 č.j. 21 Cdo 1597/2012-159 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem ke speciální úpravě onemocnění nemocí z povolání či ohrožení touto nemocí „není na místě“ se stejným onemocněním, které bylo uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, zabývat i z hlediska obecné odpovědnosti. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, podle níž, domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce; v takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance. Vzhledem k uvedenému tedy podle názoru dovolacího soudu není podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce). Protože se v posuzovaném případě jedná o škodu vzniklou při tzv. plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba odpovědnost za škodu v této věci posoudit podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení - jak dále zdůraznil - jsou škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. I když žalobkyně předložila „vyjádření KHS k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání“ ze dne 16.5.2008, které se porušením předpisů zabývá, měla být s ohledem na uvedenou možnost právního posouzení poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., aby s přihlédnutím k obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a nabídla k nim potřebné důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení postiženo vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení věci.

Okresní soud v Kladně (poté, co žalobkyně se souhlasem soudu změnila žalobu tak, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti požaduje jen do 6.11.2009) rozsudkem ze dne 13.5.2014 č.j. 121 C 160/2009-267 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 34.518,- Kč s úrokem z prodlení od 1.10.2009 do zaplacení a 119.793,- Kč s úrokem z prodlení od 7.11.2009 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 8.002,20 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 93.356,60 Kč „k rukám právního zástupce žalobkyně“ a České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši 7.940,- Kč. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „žalobkyně v řízení prokázala naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu zaměstnavatele podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce“. Poukázal na skutečnost, že „v řízení bylo prokázáno, a to zejména zprávou Krajské hygienické stanice ze dne 14.11.2008 v kontextu s výpovědí žalobkyně, že ze strany žalované došlo k porušení právní povinnosti ve vztahu k výkonu pracovní činnosti žalobkyně, při kterém bylo zjištěno u nejčastěji prováděných prací žalobkyní překračování hygienických limitů“. Dále „bylo prokázáno, že v důsledku uvedeného překračování hygienických limitů a tím přetěžování horních končetin žalobkyně začala mít žalobkyně zdravotní problémy s pravou horní končetinou, pro které byla v pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 (které vyústily až v ohrožení nemocí z povolání, konkrétně syndromu cubitálního tunelu lehkého vpravo)“ a následně ukončila pracovní poměr okamžitým zrušením ze zdravotních důvodů. Protože důvodem pracovní neschopnosti žalobkyně byly „zdravotní problémy v souvislosti s ohrožením nemocí z povolání (v níž tyto vyústily) a pracovní poměr rozvázala též pro tyto problémy“, soud prvního stupně dovodil, že „žalovaná je odpovědná za škodu, která tímto žalobkyni vznikla, tj. za ztrátu na výdělku jak po dobu pracovní neschopnosti, tak i po jejím skončení“ až do 6.11.2009, kdy podle vyjádření Krajského úřadu Středočeského kraje „již bylo možné k datu 6.11.2009 uzavřít, že žalobkyně netrpí ani lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo“. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vycházel z průměrného výdělku žalobkyně před vznikem škody (tj. vypočteného z období třetího čtvrtletí roku 2007, neboť pracovní neschopnost žalobkyně započala 19.10.2007), od něhož odečetl žalobkyni vyplacené nemocenské dávky, a dospěl tak k částce 34.518,- Kč. Na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přiznal žalobkyni 119.793,- Kč, když jako výdělek před vznikem škody použil pravděpodobný výdělek, kterého by žalobkyně dosáhla na pracovní pozici operátora výroby, kterou vykonávala před pracovní neschopností, a od něj odečetl v každém jednotlivém měsíci částku 8.000,- Kč představující výdělek ve výši minimální mzdy, neboť žalobkyně byla po dobu, za niž požaduje náhradu, evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání.

Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27.11.2014 č.j. 23 Co 443/2014-302 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výrocích I., III. a IV.“ (tj. ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni celkem 154.311,- Kč s úrokem z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.392,- Kč „do rukou právního zástupce žalobkyně“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „je třeba při respektování názoru vysloveného v (předešlém) rozhodnutí Nejvyššího soudu shledat odpovědnost žalované za škodu žalobkyně vzniklou v důsledku porušení právní povinnosti žalované splňovat všechny požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb.“, neboť „pokud by ze strany žalované nejen subjektivně, ale i objektivně byly dodrženy všechny podmínky ochrany zdraví při práci tak, jak jsou stanoveny cit. nařízením, nemohlo by k ohrožení nemocí z povolání žalobkyně dojít“. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že žalobkyni se „především podařilo prokázat, že její onemocnění lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo bylo důsledkem výkonu práce pro žalovanou“. Z vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 14.11.2008, která vycházela z hodnocení konkrétních prací vykonávaných žalobkyní u žalované (žalobkyně pracovala nejčastěji ve skladu a na lince startérů), vyplývá, že „u nejčastěji prováděných pracovních operacích byly zjištěny nadlimitní hodnoty“ překračující hygienické limity stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb., tj. že „při práci žalobkyně byla splněna kritéria nadměrnosti a jednostrannosti zátěže podle cit. nařízení vlády“, přičemž „mimoprofesionální zátěž nebyla zjištěna“. Následná škoda vzniklá žalobkyni ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 je podle názoru odvolacího soudu „škodou, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku výkonu práce pro žalovanou“, jestliže podle odborného vyjádření MUDr. Huberta Rosického byly důvodem pracovní neschopnosti žalobkyně „zdravotní problémy v souvislosti s ohrožením nemocí z povolání – syndromem cubitálního tunelu vpravo“. Protože k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované ke dni 31.10.2008 došlo též pro tyto zdravotní problémy, odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „mezi onemocněním žalobkyně syndromem cubitálního tunelu a skončením pracovního poměru u žalované, v jehož důsledku došlo k poklesu jejího výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je příčinná souvislost“, a to až do 6.11.2009, kdy podle vyjádření Krajského úřadu Středočeského kraje „již bylo možné k tomuto datu uzavřít, že žalobkyně netrpí ani lehkým syndromem kubitálního tunelu vpravo“. Byla-li žalobkyně, „která má velmi nízkou kvalifikaci a trpěla onemocněním cubitálního tunelu“, vedena v této době v seznamu uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, přisvědčil soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce správně oproti pravděpodobnému výdělku, který by žalobkyně dosáhla u žalované na své původní pracovní pozici, započetl výdělek ve výši minimální mzdy. Pokud jde o samotnou výši náhrady odkázal odvolací soud na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož výpočtem „se ztotožňuje“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci, neboť odvolací soud podle jejího názoru „nesprávně vyložil vztahující se právní předpisy, především § 265 zák. práce ve vztahu k § 384 odst. 3 zák. práce a § 369 zák. práce upravující rozsah odškodnění“, a „nepostupoval ani podle závazného právního názoru NS vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1597/2012 ze dne 26.8.2013“ a také se v právním názoru odchýlil od ustálené judikatury. Zdůraznila, že předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnavatele za vzniklou škodu na zdraví uplatňovanou žalobkyní podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce „nebyly v řízení žalobkyní v úplnosti ani tvrzeny ani prokázány“. Podle tohoto ustanovení může být dovolatelka odpovědná pouze za tu škodu, kterou způsobila žalobkyni porušením právních povinností. Ve smyslu ustanovení § 384 odst. 3 zák. práce platí pro způsob a rozsah této náhrady ustanovení o pracovních úrazech, přičemž podle ustálené judikatury – jak dále uvedla – jsou jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody samostatné a je proto třeba samostatně zkoumat, zda jsou u každého z nich naplněny předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Odvolacímu soudu vytkla, že se tímto posuzováním splnění předpokladů obecné odpovědnosti u jednotlivých dílčích nároků vůbec nezabýval. Odvolací soud odvozuje odpovědnost dovolatelky od zjištění ohrožení žalobkyně nemocí z povolání, ačkoli „se samotným zjištěním ohrožení nemocí z povolání není bezprostředně spojen vznik škody“. Jde pouze „o preventivní institut pracovního i veřejného zdravotnického práva, jehož smyslem a cílem je předejít budoucímu vzniku škody na zdraví zaměstnance tím, že je mu znemožněno, aby si další prací v potenciálně škodlivém prostředí přivodil zdravotní újmu – nemoc z povolání“. Zdravotní způsobilost zaměstnance při ohrožení nemocí z povolání však není omezena tak, aby mu znemožňovala výdělečnou činnost. Pokud žalobkyně po skončení pracovního poměru nepracovala, „nebylo to podle názoru dovolatelky z důvodu jejího zdravotního stavu, ale výhradně pro místní nedostatek pracovních míst na trhu práce“, o čemž „svědčí i její následné pracovní uplatnění, kdy vykonává od 1.6.2010 dosud práci servírky, tedy pracuje s rukama“. Dále namítala, že vyjádření Krajské hygienické stanice ze dne 14.11.2008 „neprokazuje porušení povinností, v jejichž důsledku došlo k poškození zdraví žalobkyně“, neboť v závěru se uvádí „pouze to, že žalobkyně pracovala v letech 2006-2007 za podmínek, při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování, nikoli to, že by k ohrožení nemocí z povolání mělo dojít právě v důsledku práce u žalované v letech 2006-2007“. Navíc se vyjádření týká pouze některých činností, které žalobkyně v rámci pracovního zařazení vykonávala. Podle názoru dovolatelky mělo být zkoumáno, v jakém rozsahu žalobkyně vykonávala činnosti, u nichž mělo docházet k překračování hygienických limitů, „což je pro případ obecné odpovědnosti za škodu podstatné“. O tomto závěru „nesvědčí“ ani lékařský posudek MUDr. Baumannové o uznání ohrožení nemocí z povolání, protože toto rozhodnutí, které je („při absenci předpisu, který by stanovil podle jakých pravidel má být ohrožení nemocí z povolání posuzováno“) „ponecháno na subjektivní úvaze příslušného zdravotnického zařízení“, „pouze konstatuje“, že zaměstnanec koná práce, při jejichž dalším výkonu může objektivně vznikat nemoc z povolání. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky rovněž vzít v úvahu délku trvání výkonu práce žalobkyně u žalované (od 24.7.2006 do 18.10.2007) a „posoudit, zda za tak krátkou dobu mohlo dojít výkonem činnosti k poškození zdraví“. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že „odvolací soud porušil procesní předpisy, pokud při svém závěru ohledně vzniku obecné odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 265 zák. práce vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“, neboť „hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné namítá, že „odvolací soud porušil procesní předpisy, pokud při svém závěru ohledně vzniku obecné odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 265 zák. práce vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“, neboť „hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.“. Touto výtkou však uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 24.7.2006 (a jejích dodatků) jako „operátor výroby“. Od 19.10.2007 do 31.10.2008 byla z důvodu onemocnění lehkým synromem cubitálního tunelu vpravo v pracovní neschopnosti (v jejím průběhu se podrobila operaci). Dopisem ze dne 31.10.2008 rozvázala okamžitě pracovní poměr „ze zdravotních důvodů“, a od 1.11.2008 byla vedena Úřadem práce v Kladně v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě lékařského posudku vydaného oddělením nemocí z povolání v Kladně (prim. MUDr. Alicí Baumannovou) dne 26.11.2008 (které nabylo právní moci dne 17.12.2008), bylo její onemocnění (syndrom cubitálního tunelu vpravo lehký = lehký útlak loketního nervu v oblasti loketního žlábku) zjištěné dne 17.12.2007 „po komplexním posouzení zdravotního stavu před vznikem onemocnění, výsledku lékařských vyšetření a na základě ověření podmínek vzniku onemocnění“ uznáno jako ohrožení nemocí z povolání „podle kapitoly II. a položky IX seznamu nemocí z povolání“. Podle vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 14.11.2008, která při svém šetření k ověření podmínek vzniku onemocnění žalobkyně vycházela z hodnocení konkrétních prací vykonávaných žalobkyní u žalované, „byly u nejčastěji prováděných pracovních operacích (výkonový tester, kompletace spojky, práce ve skladu…) zjištěny nadlimitní hodnoty“, překračující hygienické limity lokální svalové zátěže stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb., „tzn. že při práci žalobkyně byla splněna kriteria nadměrnosti a jednostrannosti zátěže podle cit. nařízení vlády“; „mimoprofesionální zátěž: nezjištěna“. Žalobkyně touto žalobou požaduje po žalované náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.11.2008 do 6.11.2009 s odůvodněním, že onemocnění, které bylo důvodem pracovní neschopnosti a pro které musela zanechat dosavadní práce, „vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované“ v důsledku „porušení právních povinností žalované překračováním povolených hygienických limitů“.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé – jak vyplývá z jeho odůvodnění – mimo jiné na vyřešení právní otázky předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (ztrátu na výdělku) způsobenou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady škody na výdělku, která jí měla vzniknout za dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008, a poté za dobu po skončení uvedené pracovní neschopnosti – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2008, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb. a č. 451/2008 Sb. (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Citované ustanovení upravuje tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Jde o bezvýhradnou odpovědnost, která vylučuje jakoukoli subjektivní kategorii odpovědnostního právního vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu; zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců a – jak správně uvádí odvolací soud - zákon neumožňuje ani liberaci zaměstnavatele (srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu III, Praha 1980, s. 83). Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce jsou škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody.

Namítá-li dovolatelka, že „se samotným zjištěním ohrožení nemocí z povolání není bezprostředně spojen vznik škody“, potom opětovně přehlíží, že – jak dovolací soud vyložil již ve svém předchozím rozsudku 26.8.2013 č.j. 21 Cdo 1597/2012-159 – domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli (tak jako žalobkyně v posuzované věci) náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9.1970 sp. zn. 3 Cz 22/1971, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972, pod č. 12). Vzhledem k uvedenému tedy není – jak se žalovaná mylně domnívá – podstatné, jaké onemocnění učinilo žalobkyni nezpůsobilou k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce).

Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (§ 349 odst. 1 zák. práce). Předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení § 349 odst. 1 zák. práce, je rovněž nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a který – mimo jiné - vymezuje hygienické limity lokální svalové zátěže a postup jejího měření a hodnocení (srov. § 25 a Přílohu 5 tohoto nařízení).

V posuzovaném případě ze zprávy Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 14.11.2008 o šetření, provedeném dne 30.5.2008 na základě požadavku pracovně lékařského pracoviště Nemocnice Kladno k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., vyplývá, že práce vykonávané žalobkyní u žalované byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, kde nejsou překračovány hygienické limity stanovené zvláštním předpisem [srov. § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 432/2003 Sb.]. V rámci tohoto šetření však bylo „měřením a hodnocením lokální svalové zátěže“ zjištěno, že při dlouhodobém provádění prací, které žalobkyně vykonávala u žalované nejčastěji (na startérové lince a ve skladu), „jsou překračovány dané hygienické limity“, stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb. pro lokální svalovou zátěž, a jsou „splněna kriteria nadměrnosti a jednostrannosti zátěže dle cit. nařízení“. Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že žalovaná porušila právní povinnost, jestliže žalobkyni byla v rámci pracovního poměru přidělována práce, při jejímž výkonu jsou překračovány hygienické limity (nejvyšší přípustné hodnoty) lokální svalové zátěže stanovené právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Žalovaná v dovolání dále vytýká odvolacímu soudu, že u každého z dílčích nároků na náhradu škody náležitě nezkoumal „zda žalobkyni vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením právních povinností ze strany žalované“. Tato námitka dovolatelky rovněž není důvodná.

Žalobkyní požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jsou dílčími nároky náhrady jiné škody na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (srov. § 384 odst. 3, § 369 odst. 1 zák. práce). Dovolatelce lze přisvědčit, že tyto dílčí nároky jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, a závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. 5 Cz 32/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 10). U každého z těchto dílčích nároků na náhradu škody je proto třeba samostatně zkoumat, zda jsou předpoklady odpovědnosti splněny.

Škoda, která vzniká zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nastává proto, že zaměstnanec, který byl pro následky porušení pracovní povinnosti podle zvláštních právních předpisů neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku nemocenské dávky. Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem porušení právní povinnosti snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené mu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky porušení právní povinnosti stejný výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vzniká dnem, k němuž byl zaměstnanec neschopen práce. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku a porušením právní povinnosti (v daném případě porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem porušení této právní povinnosti, tj. bez jejího porušení by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku porušení právních povinností, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Porušení právní povinnosti nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin, neboť příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou (jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp.zn. 21 Cdo 300/2001).

V projednávané věci odvolací soud z výsledků provedeného dokazování dovodil, že důvodem pracovní neschopnosti žalobkyně od 19.10.2007 do 31.10.2008, a tedy i ztráty na jejím výdělku v tomto období, byly zdravotní problémy žalobkyně související s onemocněním lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo, které „bylo důsledkem výkonu práce pro žalovanou“, při kterém „byly překračovány hygienické limity“ stanovené příslušným právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Protože k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované ke dni 31.10.2008 došlo též pro tyto zdravotní problémy, odvolací soud rovněž shledal „příčinnou souvislost mezi onemocněním žalobkyně syndromem cubitálního tunelu vpravo a skončením pracovního poměru u žalované, a v důsledku toho ztrátou na výdělku žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti“ od 1.11.2008. Za situace, kdy – jak zdůrazňuje odvolací soud – „mimoprofesionální zátěž nebyla zjištěna“, je proto třeba s přihlédnutím k výše uvedeným, obecně přijímaným východiskům dospět k závěru, že mezi ztrátou na výdělku žalobkyně a porušením právní povinnosti žalované vyplývající z předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je vztah příčinné souvislosti, neboť z okolností, které vyšly v řízení najevo, je zřejmé, že nebýt porušení právní povinnosti žalované (kdyby nebyly překračovány hygienické limity při výkonu práce žalobkyně), k poškození zdraví žalobkyně by nedošlo, žalobkyně by dál mohla vykonávat sjednanou práci u žalované, a tedy ztráta na výdělku žalobkyně by nevznikla tak, jak vznikla.

Dovolatelce lze přisvědčit potud, že z hlediska závěru o příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku žalobkyně a porušením právní povinnosti žalované není podstatný obsah lékařského posudku vydaného oddělením nemocí z povolání v Kladně (prim. MUDr. Alicí Baumannovou) dne 26.11.2008, kterým bylo onemocnění žalobkyně uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, a ani není podstatný jeden ze závěrů uvedený ve vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 14.11.2008 o tom, že „žalobkyně pracovala v letech 2006-2007 za podmínek, při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování – syndrom cubitálního tunelu vpravo lehký“, neboť tyto úsudky odborných pracovišť skutečně „neprokazují porušení povinností, v jejichž důsledku došlo k poškození zdraví žalobkyně“. Žalovaná však přehlíží, že v závěru téhož vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 14.11.2008 se rovněž výslovně uvádí, že „u nejčastěji prováděných pracovních operacích (výkonový tester, kompletace spojky, práce ve skladu…) byly zjištěny nadlimitní hodnoty“, překračující hygienické limity lokální svalové zátěže stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb., což zcela jistě představuje úsudek státního orgánu veřejného zdraví, který je důležitý (významný) pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Zpochybňuje-li dovolatelka příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti ze strany žalované, rovněž tím, že „nadlimitní hodnoty“ byly shledány pouze u některých činností, které žalobkyně v rámci pracovního zařazení vykonávala, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že Krajská hygienická stanice Středočeského kraje při svém šetření důsledně vycházela z údajů o rozložení práce žalobkyně v době před vznikem jejího onemocnění, přičemž měřeny a hodnoceny (z hlediska přípustných hodnot lokální svalové zátěže) byly konkrétní práce, které žalobkyně u žalované prováděla nejčastěji (tj. práce ve skladu a na lince startérů NISSAN Pathfinder, které sestávaly ze tří etap – předvýroba, výrobní linka a závěrečné práce na lince).

Dovolatelka v této souvislosti též vytýká odvolacímu soudu, že měl vzít v úvahu také délku trvání výkonu práce žalobkyně u žalované (od 24.7.2006 do 18.10.2007) a „posoudit, zda za tak krátkou dobu mohlo dojít výkonem činnosti k poškození zdraví“. Tato pochybnost v posuzované věci není namístě. Je totiž otázkou, co lze považovat u jednotlivého zaměstnance za dostatečně dlouhou dobou pro to, aby se u něj projevilo onemocnění v důsledku překračování hygienických limitů v odškodnitelné podobě; tato skutečnost je nepochybně dána tím, jaká je vnímavost konkrétního zaměstnance vůči výkonu této nadměrně zatěžující práce. Z tohoto důvodu se práce podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců a jejich rizikovosti pro zdraví, zařazují do čtyř kategorií (§ 37 odst. 1 věta první zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů). Rizikovou prací, kterou se pro účely zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce, při níž jsou překračovány hygienické limity a je nebezpečí vzniku nemoci z povolání nebo jiné nemoci související s prací, je práce zařazená do kategorie třetí a čtvrté a dále práce zařazená do kategorie druhé, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (srov. § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.). Povinností zaměstnavatele je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena [§ 133 odst. 1 písm. b) část věty před středníkem zák. práce], aby se zaměstnanec mohl sám rozhodnout, zda v případě, že se jedná o práci rizikovou, má přesto zájem tuto práci u zaměstnavatele vykonávat. Rizikovosti práce jsou pak rovněž přizpůsobeny požadavky na vstupní a preventivní lékařské prohlídky, jejichž smyslem a účelem je zhodnocení zdravotního stavu zaměstnance (potenciálního zaměstnance) ve vztahu ke sjednané práci. Práce vykonávané žalobkyní u žalované – jak bylo uvedeno již výše - byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy [srov. § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 432/2003 Sb.]. Bylo-li tedy v daném případě zjištěno překročení hygienických limitů u nejčastěji prováděných prací žalobkyně, lze důvodně předpokládat negativní vliv na její zdraví, i když výkon činností trval podle mínění dovolatelky „krátkou dobu“.

Opodstatněná není konečně ani námitka dovolatelky, že „pokud žalobkyně po skončení pracovního poměru nepracovala, nebylo to podle jejího názoru z důvodu jejího zdravotního stavu, ale výhradně pro místní nedostatek pracovních míst na trhu práce“, o čemž „svědčí i její následné pracovní uplatnění, kdy vykonává od 1.6.2010 dosud práci servírky, tedy pracuje s rukama“. V tomto směru je třeba vycházet především ze zdravotní dokumentace žalobkyně, ze které je patrno, že onemocnění žalobkyně lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo bylo v průběhu pracovní neschopnosti žalobkyně léčeno operativně (chirurgickým zákrokem) dne 28.2.2008, po operaci i po 1.11.2008 (tedy po skončení pracovní neschopnosti a rozvázání pracovního poměru u žalované z důvodu uvedeného onemocnění) nadále trval stav, kdy žalobkyně pro přetrvávající onemocnění lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo (projevující se bolestmi pravého lokte a omezením hybnosti pravého loketního kloubu) nebyla schopna práce se zátěží na pravou horní končetinu (viz např. lékařský nález pro posouzení zdravotního stavu žalobkyně ze dne 28.4.2009 vyžádaný Úřadem práce v Kladně). Tento stav trval objektivně až do 6.11.2009, kdy podle odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24.2.2010 č.j. 020031/2009/KUSK, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti lékařskému posudku oddělení nemocí z povolání v Kladně ze dne 8.1.2010, podle kterého žalobkyně již netrpí nemocí z povolání, „již bylo možné (na základě výsledku provedeného elektromyografického vyšetření) k datu 6.11.2009 uzavřít, že žalobkyně netrpí ani lehkým syndromem cubitálního tunelu vpravo“. Z uvedeného vyplývá, že práce servírky vykonávaná žalobkyní po tomto datu, i když jde o práci, kde „pracuje s rukama“, nemá v posuzované věci na opodstatněnost uplatněného nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žádný vliv.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články