// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.01.2017

Právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání

Právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze uplatnit i v případech, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci jinému orgánu z důvodu, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. V takových případech je nutno na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí dle § 8 OdpŠk.

Ani v případě, kdy by jednání poškozeného, pro které byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, nebyla by vyloučena odpovědnost státu za škodu (majetkovou újmu) způsobenou poškozenému trestním stíháním podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán.

Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem k vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

Skutečnost, že se zde poškozený dopustil fyzického násilí, nelze proto zohlednit ve vztahu k nároku poškozeného na náhradu škody spočívající v nákladech trestního řízení, ale lze ji zohlednit při stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu trestním stíháním mu způsobenou. Poškozený však musí mít vždy v kompenzačním řízení možnost prokázat, že jednání, kterého se dopustil, bylo zákonem povolené a nelze mu je tedy přičítat k tíži ani při stanovení formy a výše zadostiučinění – o takovou situaci by se jednalo, kdyby se poškozený jednání dopustil např. v nutné obraně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, ze dne 18. 10. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 12 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Nemajetková újma, za kterou žalobce požaduje jako zadostiučinění částku 100 000 Kč s příslušenstvím, měla žalobci vzniknout v důsledku jeho trestního stíhání, které skončilo postoupením věci k projednání přestupkovému orgánu. Škoda ve výši 45 486 Kč s příslušenstvím měla žalobci vzniknout v důsledku vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení, které skončilo postoupením věci, a v důsledku vynaložení nákladů na právní zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo zastavením z důvodu, že správní orgán nestihl projednat podezření ze spáchání přestupku v jednoroční lhůtě.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 23 C 315/2013-32, v celém rozsahu zamítl, Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Soud prvního stupně vzal za prokázaný mezi účastníky nesporný průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 58 T 389/2011. To bylo skončeno usnesením o postoupení věci správnímu orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu s tím, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být správním orgánem posouzen jako přestupek. V následném přestupkovém řízení vedeném u Magistrátu statutárního města Teplice uložil správní orgán žalobci příkazem ze dne 11. 1. 2013 za přestupek pokutu. Žalobce podal proti uvedenému příkazu dne 28. 1. 2013 odpor, rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 správní orgán řízení zastavil podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť od doby spáchání skutku uplynul jeden rok a odpovědnost za spáchání přestupku zanikla.

4. Soud prvního stupně se při právním posouzení věci zabýval nejprve otázkou, zda skončení trestního stíhání postoupením věci podle ustanovení § 222 odst. 2 trestního řádu činí zahájení a další vedení trestního stíhání z hlediska nároků nespojených s vazbou nezákonným ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk a jejich judikaturního výkladu. Vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejm. z rozhodnutí ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991), která výkladem zákona dovodila nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsouzením, ale jiným rozhodnutím. Okruh těchto jiných kvalifikovaných rozhodnutí zakládajících odpovědnostní titul je nicméně zužován. Soud prvního stupně uvedl, že „nevidí prostor pro úvahu o tom, že by rozhodnutí podle § 222 odst. 2 o. s. ř. (pozn. Nejvyššího soudu: správně tr. ř.), není-li posléze přestupkové řízení skončeno ‚zprošťujícím‘ (v širším smyslu) rozhodnutím, činilo zahájené trestní stíhání nezákonným, zakládajícím právo na náhradu škody (nemajetkové újmy) …“ „Náklady obhajoby mohly být ostatně zcela vynaloženy žalobcem stejně tak v řízení ‚od počátku‘ přestupkovém jako v řízení trestním, což platí i o žalobcem tvrzené nemajetkové újmě ztotožnitelné s pocity frustrace, stresu, či s tvrzenou společenskou dehonestací.“ Nárok na náhradu újmy nemůže podle soudu prvního stupně z logiky věci svědčit osobě, jež se dle odůvodněného předpokladu trestního soudu dopustila skutku, který může být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Otázku, zda se žalobce dopustil přestupku, sice přestupkový orgán nevyřešil pravomocně kladně, tj. neuznal žalobce pravomocně vinným přestupkem, důvod, proč se tak stalo, však spočívá právě jen v plynutí času, neboť přestupkový orgán řízení zastavil pro zánik trestnosti přestupku.

5. Odvolací soud doplnil dokazování o provedení důkazu podstatným obsahem trestního spisu a zjistil, že žalobce v písemném vyjádření učiněném v průběhu trestního řízení uvedl, že poškozeného udeřil do obličeje, ten spadl na zem a způsobil si otok oka, naraženou tvář a z nosu se mu spustila krev.

6. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil tak, že žalobce sice nebyl vinným ze spáchání přestupku, důvodem pro zastavení přestupkového řízení však bylo pouze uplynutí zákonem stanovené lhůty a zánik odpovědnosti za přestupek. Daný stav je obdobný tomu, který posuzoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. V tom Nejvyšší soud konstatoval, že okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek zánik oprávnění státu uložit pachateli trestného činu přiměřený trest a zánik povinnosti pachatele přiměřený trest strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Odvolací soud uvedl, že „za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovícího, že nárok na náhradu škody (a tedy i na zadostiučinění za nemajetkovou újmu – poznámka odvolacího soudu) nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání (zde přestupkové řízení – poznámka odvolacího soudu) zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. … Namítá-li žalobce, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, je třeba zdůraznit, že sám žalobce v písemném vyjádření učiněném v průběhu trestního řízení uvedl, že poškozeného M. K. udeřil do obličeje … Byť tedy žalobce v trestním ani přestupkovém řízení nebyl shledán vinným, není sporu o tom, že se dopustil fyzického ataku ve vztahu k poškozenému K., který měl za následek jeho poranění v oblasti oka, což lze stěží charakterizovat jako jednání zákonem dovolené.“ Odvolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobci nepřísluší právo na náhradu škody ani právo na náhradu eventuálně vzniklé nemajetkové újmy.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil jako dovolací důvody následující právní otázky, jež podle něj dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny:
a) Zda lze považovat za zákonné trestní stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu a obviněný nebyl poté uznán vinným ani ze spáchání přestupku. Podle žalobce bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že bylo jednoznačně prokázáno, že jednání, kterého se měl dopustit, není trestným činem. Je bez významu, že soud současně postoupil věc jinému orgánu k posouzení, zda tímto jednáním, které není trestným činem, nemohlo dojít ke spáchání přestupku. Žalobce připomíná, že nebyl uznán vinným ani ze spáchání přestupku. Je sice pravdou, že přestupkové řízení bylo zastaveno pro uplynutí prekluzivní lhůty, ale tato lhůta uplynula pouze pro naprosto liknavý přístup správního orgánu.

b) Zda lze za situace, kdy v posuzované věci nebyla vykonána vazba, trest či ochranné opatření, aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Podle žalobce je naprosto nepřípadný odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 408/2013. V obou uvedených věcech totiž došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, při současném vyslovení jasného přesvědčení soudu, který řízení zastavoval, o vině obviněných. V projednávané věci je však situace jiná, neboť soud jednoznačně vyslovil názor, že ke spáchání trestného činu nedošlo.

8. Na okraj žalobce uvádí, že odmítá rovněž závěr odvolacího soudu, že se dopustil nezákonného jednání, neboť tento závěr soud učinil bez jakýchkoliv relevantních důkazů. Soud v podstatě vyslovil vinu žalobce přinejmenším ze spáchání přestupku, k čemuž není oprávněn. Žalobce sice připustil fyzický kontakt mezi ním a údajně poškozeným, ale zároveň vysvětlil, že se jednalo o reakci na snahu údajně poškozeného napadnout žalobce. Posouzení všech aspektů a okolností jednání, které bylo původně posuzováno jako trestný čin, je vysoce nad rámec možností řízení o náhradě škody a nalézacímu soudu v tomto druhu řízení nepřísluší.

9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání a jeho formální náležitosti

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. Ibod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda lze za nezákonné rozhodnutí (z hlediska dosavadní rozhodovací praxe) považovat usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud trestní stíhání skončilo postoupením věci jinému orgánu z důvodu, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Uvedená otázka proto zakládá přípustnost dovolání.

15. Dovolání je přípustné rovněž pro řešení otázky, zda lze aplikovat § 12 odst. 1 OdpŠk pokud soud v trestním řízení jednoznačně vyslovil názor, že ke spáchání trestného činu nedošlo, avšak žalobce se dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán. Tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

16. Otázky, pro jejichž řešení je dovolání přípustné, se týkají existence právního titulu, na jehož základě měly vzniknout dva nároky uplatněné žalobcem (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením a vedením trestního řízení a na náhradu majetkové újmy spočívající ve vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení). Protože je právě existence daného právního titulu, nikoli jednotlivé nároky žalobce, předmětem dovolání, neuplatní se v této věci ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy spočívající ve vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení limit pro přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 71/2001, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2259/2011).

17. Dovolání však podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není přípustné v části týkající se nároku na náhradu škody, která měla spočívat ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v přestupkovém řízení. Žalobce v dosavadním řízení ohledně uplatněných nároků na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům obhajoby v trestním řízení a na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům zastoupení v přestupkovém řízení neuvedl peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit (srov. dále odst. 40 tohoto rozhodnutí) – uvedl pouze, že dohromady oba tyto nároky mají činit 45 486 Kč. Je tedy zřejmé, že nárok na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení v přestupkovém řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a zároveň nezávisí na vyřešení otázek, pro jejichž řešení je dovolání přípustné (srov. odst. 16). Nejvyšší soud sice vzhledem k uvedenému nemohl dovolání žalobce týkající se tohoto nároku odmítnout (neboť neznal přesnou výši částky, do které by dovolání odmítl), avšak uvedeným nárokem žalobce se nemohl ani zabývat, neboť dovolání pro něj není přípustné.


IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

18. Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

19. Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

21. Stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci [§ 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 trestního řádu]. V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury (srov. odst. 20 odůvodnění) je nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí (§ 8 OdpŠk).

22. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému, srov. formulaci „by mohl být“ v ustanovení § 222 odst. 2 a obdobných ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (§ 226 písm. b/ trestního řádu). V takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a navazující judikatury.

23. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu, předpokládá i § 9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ustanovení § 33 OdpŠk).

24. Pokud ohledně této otázky dospěl odvolací soud k opačnému závěru, je jeho právní posouzení nároků žalobce nesprávné.

25. K uvedenému je třeba dodat, že otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání.

26. Samostatnost obou řízení vyplývá nejen z toho, že podléhají odlišným procesním pravidlům, ale též z autonomie správního orgánu rozhodujícího o přestupku v tom, jak s postoupením věci soudem naloží. Z tohoto pohledu je postoupení věci trestním soudem přestupkovému orgánu rovnocenné ve vztahu k jiným podnětům, na jejichž základě správní orgán může přestupkové řízení zahájit (srov. § 67 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle kterého podkladem pro zahájení řízení o přestupku je oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana o přestupku, poznatek z vlastní činnosti správního orgánu nebo postoupení věci orgánem činným v trestním řízení.).

27. Nejvyšší soud podotýká, že výše uvedená úvaha není v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ten vykládá pojem obvinění z trestného činu, obsažený v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tzv. autonomním způsobem a čl. 6 uvedené úmluvy, garantující právo na spravedlivý proces, aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. Campbell a Fell proti Spojenému království, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 6. 1984, č. 7819/77 a 7878/77, § 69 - 73). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí, které mohou být v těchto řízeních uděleny). Výklad provedený v nynějším rozhodnutí Nejvyšším soudem se však netýká aplikace procesních záruk na přestupková řízení, ale otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou vedením trestního řízení, které neskončilo odsouzením. Jde přitom o nárok, který nevyplývá z Úmluvy, ale výlučně z vnitrostátního práva, a proto na něj není výše zmíněná judikatura ESLP použitelná.

28. Nejvyšší soud se dále zabýval další otázkou, pro kterou shledal dovolání přípustným, a to zda lze na daný případ aplikovat ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk.

29. Podle ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk nemá právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám (písm. a), nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (písm. b).

30. Judikatura Nejvyššího soudu použití uvedeného ustanovení výkladem vztáhla i na situace, kdy nárokuje náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a jenž byl zproštěn obžaloby. Právo na náhradu újmy vzniklé trestním stíháním tedy nemá ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991).

31. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§ 172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§ 307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§ 309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive s obecnými principy spravedlnosti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, na který v napadeném rozhodnutí odkazuje odvolací soud, se od nyní projednávané věci zásadně odlišuje zjištěním trestního soudu, že v něm vystupující žalobci trestný čin spáchali. Jeho závěry proto nelze použít v nyní posuzované věci, ve které trestní soud věc uzavřel s tím, že se žalobce trestného činu nedopustil.

33. Odkazu odvolacího soudu na § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk v tom směru, že žalobce neměl být trestně odpovědný, neodpovídají skutková zjištění v dané věci. V době přijetí zákona č. 82/1998 Sb. znal trestní zákon jen dva důvody, pro něž nebyl pachatel trestního činu trestně odpovědný, a to nedostatek věku a nedostatek příčetnosti (§ 11 a § 12 zákona č. 140/1961 Sb.). Ani jeden z těchto důvodů se netýkal žalobce.

34. Odvolací soud fakticky shledal výluku odpovědnosti státu v tom, že se měl žalobce dopustit jednání, pro které byl následně trestně stíhán, tj. zavinil si trestní stíhání sám a stát za jeho újmu neodpovídá podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk.

35. Jestliže odvolací soud uvádí, že se žalobce dopustil fyzického ataku ve vztahu k panu K., a dovozuje z toho, že žalobce nemá nárok na náhradu škody, která mu vznikla trestním stíháním, jsou tyto jeho závěry v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání proti němu znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, není naplněna již tím, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002).

36. Z uvedeného je zřejmé, že ani v případě, kdy by jednání žalobce, pro které byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, nebyla by vyloučena odpovědnost státu za škodu (majetkovou újmu) způsobenou žalobci trestním stíháním podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán.

37. Obdobně Nejvyšší soud rozhodl v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a to ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy. V něm dále uvedl, že specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod ustanovení §12 OdpŠk, lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Stejně tak je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění posoudit postup orgánů činných v trestním řízení (podrobněji viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Lze zde i odkázat na závěr dosažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, dle nějž v případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem na její rozdílný charakter v porovnání s náhradou škody (majetkové újmy) a zákonný požadavek § 31a odst. 2 OdpŠk přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody ve směru nemožnosti zohlednit jednání poškozeného, pro které byl stíhán, neuplatní. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem k vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

38. Skutečnost, že se žalobce dopustil fyzického násilí, nelze proto zohlednit ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech trestního řízení, ale lze ji zohlednit při stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu trestním stíháním mu způsobenou. Žalobce však musí mít vždy v kompenzačním řízení možnost prokázat, že jednání, kterého se dopustil, bylo zákonem povolené a nelze mu je tedy přičítat k tíži ani při stanovení formy a výše zadostiučinění – o takovou situaci by se jednalo, kdyby se žalobce jednání dopustil např. v nutné obraně [srov. § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích], což ostatně v nyní posuzovaném případě žalobce tvrdí.

39. V dalším řízení tedy soudy vezmou do úvahy, že i postoupení věci do přestupkového řízení trestním soudem zakládá nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a tím pádem i nárok žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy trestním stíháním mu způsobené. Při stanovení formy a případně výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci měla v důsledku trestního stíhání vzniknout, se budou zabývat tvrzením žalobce, že se násilí vůči panu K. dopustil v nutné obraně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3094/2014) a že mu proto náleží nad rámec konstatování porušení práva i zadostiučinění v penězích.

40. Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, zabýval se Nejvyšší soud rovněž otázkou, zda řízení trpělo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť soud prvního stupně žalobce nevyzval, aby ohledně každého jednotlivě uplatněného nároku (na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům obhajoby v trestním řízení a na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům zastoupení v přestupkovém řízení) uvedl peněžitou částku, kterou z titulu tohoto nároku požaduje zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/2014) a odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil (srov. odst. 17 odůvodnění). Je na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení uvedené pochybení napravil.


V. Závěr

41. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil rozsudek odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno napadené rozhodnutí, se vztahují také na rozhodnutí soudu prvního stupně a ve věci bude navíc třeba provést další dokazování, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právním názorem Nejvyššího soudu jsou soudy v dalším řízení vázány (§ 243 g o. s. ř. věta první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.).

42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

43. Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články