// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.12.2016

Spoluzavinění poškozeného chodce přecházejícího vozovku mimo přechod

I. Jednání chodce, který bez rozhlédnutí vstoupil mimo přechod pro chodce zcela neočekávaně a nenadále do cesty přijíždějícímu vozidlu necelou sekundu před střetem, lze důvodně považovat za takové počínání, které zcela a v plném rozsahu bylo příčinou nepříznivého účinku plynoucího z provozu motorového vozidla na osobu chodce.

II. Nelze automaticky vinit řidiče automobilu z nepřiměřené rychlosti, jestliže (jakkoli nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností) nemůže střetu nijak zabránit. Zaviněné porušení právní povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se řidič při pohybu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci. Důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude; může-li řidič rozpoznat, že jde o osoby nezletilé, zjevně fyzicky nebo duševně postižené nebo osoby vyššího věku, musí dbát zvýšené opatrnosti a naopak předpokládat jiný způsob chování.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3807/2014, ze dne 24. 8. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 4 zák. č. 361/2000 Sb.
§ 18 zák. č. 361/2000 Sb.
§ 427 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 441 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 55 C 138/2011-132, uložil žalované zaplatit každému z žalobců 72.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 48.000,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči každému z žalobců zamítl; o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna nahradit každému z žalobců náklady řízení ve výši 9.147,60 Kč a vedlejší účastník na straně žalované je povinen nahradit každému z žalobců náklady řízení ve výši 9.147,60 Kč, konečně byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 7.200,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 10. 2008 kolem 17:00 hod. při dopravní nehodě na přímém úseku silnice III. třídy č. 1546 mimo obec Chvalkov A. K. (v době nehody řidič a vlastník vozidla Opel Vectra RZ CBJ 38-51 bez zákonného pojištění pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla) srazil chodce M. M., čímž mu způsobil smrtelné zranění. Bylo zjištěno, že A. K. jel rychlostí 72,8–80,4 km/h a přibližoval se k místu, kde v opačném směru u krajnice stála dvě vozidla. Na tuto situaci řidič reagoval tak, že sundal nohu z plynu, svoji rychlost výrazně nesnížil. Z bližšího vozidla (Citroen AX) vystoupil M. M., obešel zezadu automobil, posunkem poděkoval řidiči zadního vozidla a vkročil do vozovky v místech mezi oběma stojícími vozidly s úmyslem přejít na druhou stranu, aniž by se rozhlédl, a dostal se tak do kolize s vozidlem A. K., které bylo v daný okamžik od něj vzdáleno 18,2–20,1 m, ke střetu došlo za cca 0,9 s. Řidič na pohyb chodce reagoval, ale vzhledem k poměrně krátké vzdálenosti uvedenou rychlostí (72,8–80,4 km/h) narazil do chodce levou přední částí vozidla. Oba účastníci nehody byli dobře viditelní, mohli se navzájem zpozorovat na vzdálenost minimálně 60–70 m, ani jeden nebyl pod vlivem alkoholu. Řidič mohl srážce předejít, jestliže by snížil rychlost zhruba na 40 km/h. Z toho soud dovodil, že řidič porušil § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“), přičemž ve smyslu § 441 obč. zák. je na straně poškozeného spoluzavinění ve výši 70 %, neboť porušil § 54 odst. 2 silničního zákona. Soud proto shledal jen částečnou odpovědnost řidiče za škodu podle § 420 i § 427 obč. zák. v rozsahu 30 %. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně a) je matkou poškozeného a s žalobcem b) žijí spolu od roku 2006 jako druh a družka ve společné domácnosti, společně financují svoje výdaje a tento stav nadále trvá, s poškozeným měli pěkný vztah, proto jsou oba žalobci aktivně legitimovaní podle § 444 odst. 3 písm. c) a f) obč. zák., neboť žalobkyně je matkou poškozeného a žalobce b) je osobou blízkou. Mají tak nárok na plnění ve výši 30 % ze zákonem stanovené částky 240.000,- Kč (každý ze žalobců požadoval 120.000,- Kč) z garančního fondu vůči České kanceláři pojistitelů podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 53 Co 512/2013-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni je každému z žalobců zaplatit společně a nerozdílně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně z náležitě zjištěného skutkového základu vyvodil odpovídající závěry právní. Ztotožnil se s tím, že aktivní legitimace obou žalobců byla doložena (žalobce v rozhodné době žil se zemřelým a jeho matkou ve společné domácnosti) i s tím, že podstatnou část viny na nehodě nese sám poškozený, který bez rozhlédnutí vkročil do vozovky takovým způsobem, že řidič, s ohledem na povolenou rychlost, kterou jel, už nedokázal nehodě zabránit. Řidič přesto mohl vzhledem k neobvyklé dopravní situaci, na kterou měl dostatečný výhled, zpozornět a zpomalit jízdu, pak by při pomalejší jízdě mohly být následky nehody méně intenzivní.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok o platební povinnosti ve věci samé, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Tato otázka spočívá v posouzení míry účasti chodce na způsobení škody na jeho zdraví, jestliže vstoupí do jízdní dráhy vozidla jedoucího rychlostí 70-80 km/h v okamžiku, kdy je vozidlo od něj vzdáleno pouze 18-20 m, a současně v posouzení, zda je řidič motorového vozidla jedoucího po rovném a přehledném úseku pozemní komunikace mimo obec za jasného počasí a nesnížené viditelnosti povinen na základě § 4 písm. a) silničního zákona a § 18 odst. 1 silničního zákona povinen snížit rychlost jízdy (až na 40 km/h), pokud před sebou vidí v protisměrném jízdním pruhu dospělého chodce stojícího mezi dvěma za sebou stojícími vozidly. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávně dovodily porušení silničního zákona vedlejším účastníkem, a odvolává se na usnesení policejního orgánu č. j. ORCB-5251-54/TČ-2008-71-SOL, podle nějž vedlejší účastník žádnou z povinností uložených mu zákonem neporušil, neboť od řidiče, který řídil osobní vozidlo rychlostí povolenou a přiměřenou povětrnostním podmínkám, stavu vozovky, apod., nelze žádat, aby omezil rychlost svého vozidla tak, aby mohl včas zastavit vozidlo tehdy, vyskytne-li se nepředvídaná situace způsobená tím, že sám chodec hrubě poruší pravidla silničního provozu. Vůči těmto závěrům se podle dovolatele odvolací soud postavil přehlíživě, neboť přestože není rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro soud závazné, základním východiskem právních úvah obou rozhodujících orgánů je posouzení souladu jednání vedlejšího účastníka s ustanoveními silničního zákona. Podle názoru dovolatele vedlejší účastník za škodu neodpovídá, neboť k úmrtí poškozeného došlo výlučně v důsledku protiprávního jednání samotného poškozeného, není tak splněn předpoklad vzniku nároku na plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., žaloba měla být tudíž zamítnuta. Dovolatelka také namítá, že v řízení nebyla prokázána existence společné domácnosti žalobců a poškozeného, protože nelze dovodit, že by společně uhrazovali náklady na své potřeby ve smyslu § 115 obč. zák. Vyslechnutí svědci se vyjádřili pouze ke společnému bydlení zúčastněných, nikoliv již k jejich finančnímu hospodaření. Odvolací soud vedení společné domácnosti žalobců a poškozeného dovodil, chybí ovšem jakékoliv vysvětlení, jakými úvahami se řídil, jaké konkrétní důkazy hodnotil a jak z nich dovodil naplnění znaků společné domácnosti. Napadené rozhodnutí je podle dovolatelky v tomto ohledu nepřezkoumatelné a představuje porušení práva na soudní ochranu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání odkázali na argumenty ze svých jednotlivých podání z předchozích částí řízení. Zdůrazňují, že jednání poškozeného by bez přispění vedlejšího účastníka nemělo žádný následek. Následek vznikl až ve vzájemné souvislosti jednání obou osob. Se vzájemným poměrem účasti se soudy vypořádaly dostatečně. Řidič sice nepřekročil rychlostní limit, porušil však generální klauzuli § 18 odst. 1 silničního zákona tím, že nepřizpůsobil rychlost svým schopnostem, stavu komunikace a jiným okolnostem, které bylo možno předvídat. Pohyb poškozeného byl sice náhlý, ale nikoliv nepředvídatelný. Z provedeného dokazování a znaleckých posudků je také zřejmé, že mezi bokem stojících vozidel a bokem vozu projíždějícího zůstala vzdálenost pouze 47,5 mm (při srovnání se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zřejmě míněno cm), přičemž bezpečná vzdálenost při rychlosti 60-100 km/h činí 1,18 m, řidič tedy nezachoval ani dostatečný boční odstup. S tím, jak soudy věc posoudily, se jinak ztotožňují. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 3. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro otázku tzv. spoluzavinění poškozeného chodce přecházejícího vozovku mimo přechod na střetu s vozidlem, která byla vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; dovolání je z tohoto důvodu opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.

Soudy obou stupňů správně dovodily, že odpovědnost za škodu způsobenou motorovým vozidlem při dopravní nehodě se řídí ustanovením § 420 obč. zák. v případě porušení právní povinnosti (zákonem stanovených pravidel silničního provozu) ze strany řidiče vozidla a ustanovením § 427 obč. zák., zakládajícím odpovědnost provozovatele vozidla, vznikla-li škoda v důsledku projevů zvláštní povahy provozu vozidla. V obou případech se uplatní i ustanovení § 441 obč. zák. o tzv. spoluzavinění škody samotným poškozeným, jestliže přispěl svým počínáním ke škodlivému následku. Závěr odvolacího soudu, že míra účasti usmrceného chodce činí jen 70 %, není správný.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Spoluzavinění poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení (terminologicky spíše přesněji spolupůsobení si škody poškozeným – srov. též výstižnější dikci ustanovení § 2918 o. z., účinného od 1. 1. 2014) znamená, že jednání (opomenutí) poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody, nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese následky všech okolností, které nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Tento právní institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák.), tak u případů odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a zavinění, jakou je například i § 427 obč. zák.).

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 4 písm. a) silničního zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.

Podle § 18 odst. 1 silničního zákona musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Podle § 54 odst. 2 silničního zákona mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.

Nejvyšší soud se ve své judikatuře konstantně staví k výkladu § 18 silničního zákona tak, že při posuzování vzdálenosti, na kterou má řidič rozhled, je potřeba brát v potaz nejen povětrnostní a terénní podmínky, ale rovněž dopravní situaci. Je-li v jízdní dráze řidiče překážka nebo je předvídatelné, že se do jeho jízdní dráhy může dostat, je řidič povinen na takovou situaci reagovat a přizpůsobit jízdu okolnostem; toto pravidlo se typicky aplikuje například při dodržování bezpečné vzdálenosti nebo jízdě v místech, kde lze očekávat vstup chodce, popř. jiných účastníků silničního provozu do vozovky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 9/2012, nebo ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014). Tato judikatura ovšem řeší případy týkající se pohybu vozidla v obci v blízkosti přechodu pro chodce či autobusové zastávky, kde bylo třeba předpokládat riziko vstupu chodce do vozovky. Podobně se lze stavět k situacím, kdy je rozhled řidiče blokován jinými vozidly nebo objekty. Součástí povinné ohleduplnosti řidiče vůči chodcům je i povinnost předvídat, že se chodec náhle objeví z míst, která jsou – zejména ve městě – různým způsobem zakryta, např. zaparkovanými vozidly, vozidly hromadné dopravy stojícími v zastávkách, ale také pomaleji jedoucími vozidly, jež jsou předjížděna. Pokud rychlost jízdy neumožní řidiči zastavit na vzdálenost jeho rozhledu a pokud mu tato rychlost zároveň neumožní včas reagovat na přítomnost chodce, který vystoupí z prostoru, do něhož řidič nemá rozhled, je namístě uvažovat o tom, že jde o rychlost nepřiměřenou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 7 Tz 247/2000, v němž šlo ovšem o situaci v obci, kde řidič srazil chodce při předjíždění cyklisty).

Závěr o přiměřené rychlosti se musí vždy odvíjet od posouzení individuálních skutkových okolností a měl by dbát obecných zásad přiměřenosti, jakož i zohlednit plynulost silničního provozu, jež má na bezpečnost také vliv. Přestože je provoz motorového vozidla z podstaty věci spojen se zvýšeným rizikem, nelze po řidičích formalisticky vyžadovat natolik úzkostlivé chování, jež by fakticky znemožnilo plynulý provoz motorových vozidel. Klíčové je, zda řidič na zvýšené riziko reagoval, a to způsobem, který lze považovat za adekvátní s přihlédnutím ke všem významným okolnostem, a to zejména k dopravní situaci a k senzorickým, kognitivním a motorickým schopnostem řidiče.

Nelze automaticky vinit řidiče automobilu z nepřiměřené rychlosti, jestliže (jakkoli nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností) nemůže střetu nijak zabránit. Zaviněné porušení právní povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se řidič při pohybu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, a též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981 sp. zn. 3 Tz 20/81, publikované pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude; může-li řidič rozpoznat, že jde o osoby nezletilé, zjevně fyzicky nebo duševně postižené nebo osoby vyššího věku, musí dbát zvýšené opatrnosti a naopak předpokládat jiný způsob chování (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 1994, sp. zn. 7 To 288/94, publikované v časopise Soudní rozhledy pod číslem 5/1995).

Z porovnání konkrétních skutkových okolností v posuzované věci s popsanými případy, kdy ustálená soudní judikatura klade zvýšené nároky na pozornost řidiče a přizpůsobení rychlosti a způsobu jízdy ve vztahu k chodci vyskytujícímu se v obci v jízdní dráze či v její blízkosti, je zřejmé, že požadavek odvolacího soudu na řidiče není přiměřený.

V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění (jeho správnost podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), že řidič při jízdě na přímém úseku mimo obec při dobré viditelnosti sledoval situaci v provozu a na výskyt dvou za sebou stojících vozidel při krajnici v opačném směru reagoval nezvyšováním rychlosti jízdy, takže obě vozidla míjel ve svém jízdním pruhu nikoliv maximální povolenou rychlostí, nýbrž poněkud sníženou (zjištěno rozpětí 72,8–80,4 km/h), přičemž v okamžiku (0,9 s před střetem), kdy se od místa střetu nacházel ve vzdálenosti 18,2–20,1 m, vstoupil poškozený chodec nenadále do vozovky. Stojící vozidla ve výhledu nepřekážela, protože podle znaleckých posudků se řidič s chodcem mohli vidět na vzdálenost minimálně 60-70 m. Řidič na kritický pohyb chodce reagoval, ale vzhledem ke krátké vzdálenosti již nemohl střetu zabránit. Dvě vozidla odstavená u krajnice, tj. mimo místa, kde vozidla běžně zastavují, s osobou pohybující se v jejich blízkosti, lze považovat za nestandardní situaci v silničním provozu, jež si vyžaduje řidičovu reakci. Klíčovou je zde proto otázka, zda bylo v dané situaci adekvátní, že řidič reagoval pouze sundáním nohy z plynu a zda dosažená rychlost byla rychlostí přiměřenou. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, chodec vstoupil do jízdní dráhy řidiče náhle a bez rozhlédnutí, ačkoliv při běžné pozornosti musel vozidlo dostávající se do již bezprostřední blízkosti vidět. Nebylo zároveň prokázáno, že by svůj záměr přejít silnici (navíc v místě, které k tomu není standardně určeno) dal jakkoliv najevo. Podle znaleckého posudku bylo možno za těchto okolností střetu zabránit jen při rychlosti vozidla cca 40 km/h. Tak výrazné snížení rychlosti při jízdě mimo obec jen pro míjení stojících vozidel, mezi nimiž se pohybuje osoba, nevykazující známky úmyslu vstoupit do vozovky, nelze ovšem považovat za opodstatněné, neboť po řidiči nelze vyžadovat, aby fakticky na sebe převzal veškerou zodpovědnost za dění na silnici, a přizpůsobil svoji jízdu nejhoršímu možnému scénáři, jestliže nic nenasvědčovalo, že by mohl nastat.

Ze skutkových závěrů odvolacího soudu dále vyplývá, že poškozený vstoupil náhle do vozovky, a to bez rozhlédnutí, aniž zřejmě registroval přijíždějící vozidlo, neboť těsně před vkročením do vozovky gestikulací komunikoval směrem k řidiči za ním stojícího vozidla, tedy se těsně před vstupem do vozovky díval zcela opačným směrem (z jeho pohledu vlevo, nikoliv vpravo, kam byl povinen se rozhlédnout). Tím vytvořil zcela neočekávanou překážku, kterou řidič, s ohledem na princip omezené důvěry vyložený ve vztahu k této konkrétní situaci, nemohl předpokládat a nemohl střetu předejít. Nelze za této situace vytýkat řidiči, že preventivně nesnížil rychlost či úplně nezabrzdil, aby mohl chodec přejít, a že neprovedl výrazný brzdný manévr, jehož potřeba se do okamžiku necelé jedné sekundy před střetem nejevila být nutnou. Pak nelze dovodit, že rychlost jeho jízdy byla nepřiměřená dané situaci, kterou ke kritickému momentu dovedl neuvážený pohyb chodce. Porušení § 18, popř. § 4 silničního zákona a z toho plynoucí odpovědnost podle § 420 obč. zák. na straně řidiče A. K. proto nelze dovodit; k podobnému závěru dospěl i policejní orgán, když usnesením ze dne 31. 3. 2009, č. j. ORCB-5251-34/TČ-2008-71, věc podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona odložil. Neporušil-li řidič právní povinnost, není založena jeho odpovědnost za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.

Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.

Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku je odpovědností založenou na tom, že se z hlediska podmínek vzniku odpovědnostního vztahu nepředpokládá porušení právní povinnosti. Rozhodující je, zda škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozu zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, kdy se odpovědná osoba (provozovatel) nemůže zprostit odpovědnosti tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění liberačních důvodů (§ 428 obč. zák.); zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, pohybují se zpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která prostředek buď vlastní, či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.

Při aplikaci ustanovení o objektivní odpovědnosti pak není vyloučeno použití společných ustanovení k odpovědnosti za škodu (§ 438–450 obč. zák.), která se vztahují ke všem typům odpovědnosti podle občanského zákoníku a mezi něž patří i shora vyložené ustanovení § 441 obč. zák. Byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 428 věty druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, Souboru C 8671).

Soudy obou stupňů správně dovodily, že v posuzované věci by se povinnost žalované České kanceláře pojistitelů poskytnout plnění z garančního fondu mohla odvinout i od objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, byla-li škoda vyvolána zvláštní povahou provozu automobilu, při střetu s nímž utrpěl poškozený chodec smrtelné poranění. Jízda vozidla je typická pro provoz silničních vozidel a je charakteristickou vlastností silničního provozu, tedy právě jeho zvláštní povahou; střet vozidla s chodcem, při němž se projeví rychlost, hmotnost i kinetická energie vozidla způsobilá přivodit poškození zdraví, je pak projevem této zvláštní povahy a zakládá odpovědnost provozovatele za škodu podle § 427 obč. zák., pokud není naplněn liberační důvod uvedený v § 428 obč. zák. nebo není účinek provozu vyvolán jednáním či opomenutím poškozeného chodce ve smyslu § 441 obč. zák.

Popsané jednání chodce, který bez rozhlédnutí vstoupil zcela neočekávaně a nenadále do cesty přijíždějícímu vozidlu necelou sekundu před střetem, lze důvodně považovat za takové počínání, které zcela a v plném rozsahu bylo příčinou nepříznivého účinku plynoucího z provozu motorového vozidla na osobu chodce. Jde o natolik neodvratitelné jednání (z pohledu provozu vozidla), které je srovnatelné s případy vstupu chodce pod kola již projíždějícího vozidla na přechodu pro chodce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007, Soubor C 8347) nebo sklouznutí pod kola míjejícího vozidla (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 482/2008, Soubor C 7224, spolu s usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2010/09). Ve všech těchto případech dovolací soud dovodil plný podíl na straně poškozeného chodce (§ 441 obč. zák.), a lze proto uzavřít, že závěr odvolacího soudu o pouhém 70% spoluzavinění chodce v posuzované věci neodpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu při aplikaci § 441 obč. zák. na případy střetů chodce s kolemjedoucím vozidlem.

Ze všech těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčené části nesprávné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o platební povinnosti žalované mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

Dovolací soud nevyužil zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proto nákladové výroky rozsudku krajského soudu i rozsudku soudu prvního stupně spolu s výrokem o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články