// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.12.2016
Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení nezletilé osobě
Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení vzniká i nezletilým osobám, které v důsledku svého nízkého věku nemohou mít dostatečnou povědomost o průběhu řízení.
V takovém případě nelze aplikovat závěr dovozený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, dle nějž „[n]evěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Je tak nutné odlišovat situaci, kdy účastník řízení o jeho existenci vůbec neví a kdy účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si průběh řízení neuvědomuje. V druhém případě v souladu s judikaturou ESLP je nutné vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3116/2016, ze dne 18. 10. 2016
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 98 353 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 247/2008 (dále jen „posuzované řízení“).
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 6. 2008. Žalobkyně se v řízení domáhala přiznání odškodnění bolesti vůči Fakultní nemocnici Královské Vinohrady vzniklé v souvislosti s postupem nemocnice během porodu žalobkyně dne 3. 4. 2005. Následně soud prvního stupně důkladně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení skončilo dne 28. 5. 2014. Posuzované řízení tak trvalo 6 let. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že na délku řízení mělo vliv jednak jednání žalobkyně, která nereagovala včas na výzvy soudu, jednak vypracování složitých znaleckých posudků. Z uvedených důvodů řízení nepřiměřeně dlouhým neshledal. Dále dospěl k závěru, že žalobkyni, která v době zahájení řízení měla 3 roky a v době ukončení 9 let, žádná újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení vzniknout nemohla.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se s právním závěrem ohledně délky posuzovaného řízení, které naopak nepřiměřeně dlouhým shledal, čímž byla naplněna první podmínka odpovědnosti státu za újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Uvedl, že imateriální újma ve smyslu OdpŠk je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou sice obtížně prokazatelné, nicméně pojmově vychází z předpokladu, že poškozený o dlouhotrvajícím řízení ví, uvědomuje si je a má v souvislosti s tím nějaké psychické trauma. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010. Žalobkyně sama si řízení nebyla a ani dost dobře nemohla být vědoma, tím méně si pak mohla být vědoma jakéhokoli nesprávného úředního postupu v jeho průběhu, a nemohla tedy v příčinné souvislosti s průtažností předmětného řízení ani utrpět psychickou újmu jakéhokoli charakteru. Nad rámec svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že by v tomto konkrétním případě, resp. v případech, kdy je účastníkem průtažného řízení nezletilé dítě v takovém věku, kdy ještě není s to intelektuálně chápat existenci a obsah soudního řízení, byla dána aktivní legitimace k uplatnění přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem na straně zákonného zástupce, který za dítě se souhlasem soudu žalobu podává, činí procesní úkony, řízení se účastní, a tedy i vnímá jeho nedostatečnost a v souvislosti s tím může pociťovat psychické trauma.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně (otázka 1), nebo jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázka 2 a 3). Dovolatelka formuluje následující otázky:
1) Má nemajetková újma ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk výhradně charakter újmy psychické?
2) Je přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyloučeno v případě duševní nezpůsobilosti nezletilého účastníka řízení?
3) Vylučuje aktivní legitimace k uplatnění přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení na straně zákonného zástupce duševně nezpůsobilého nezletilého účastníka řízení nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení u takového nezletilého účastníka řízení?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá, že dovolací soud ve své judikatuře, oproti rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, jež aplikoval odvolací soud, zjevně nevnímá imateriální újmu ve smyslu § 31a OdpŠk jako újmu čistě psychickou, ale, shodně s názorem Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ nebo „ESLP“), šířeji jako újmu morální, což se odrazilo v judikatuře vztahující se k újmě vzniklé právnickým osobám, na niž dovolatelka odkazuje, či vzniklé dědicům původního účastníka řízení, na niž dovolatelka rovněž odkazuje. Dále namítá, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu je zároveň účinným prostředkem nápravy ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dovolatelka odkazuje na čl. 2 Úmluvy o právech dítěte, jenž jakoukoliv diskriminaci na základě duševní nezpůsobilosti výslovně zakazuje. Dále odkazuje na čl. 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jenž stanoví, že v řízení, které se týká dítěte, je soudní orgán povinen konat rychle, aby nedošlo ke zbytečným průtahům. Ve vztahu k třetí otázce dovolatelka opět analogicky poukazuje na závěry judikatury vztahující se k újmě vzniklé právnickým osobám.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ohledně třetí dovolatelkou vymezené otázky, neboť aktivní legitimací zákonného zástupce se odvolací soud zabýval pouze nad rámec svého rozhodnutí, tudíž nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.
Pokud jde o první dvě otázky, dovolatelka těmito obsahově vymezuje právní otázku jedinou, a to zda nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení vzniká nezletilým osobám, které v důsledku svého nízkého věku nemohou mít dostatečnou povědomost o průběhu řízení. Dovolací soud shledal dovolání pro řešení této otázky přípustným, neboť daná otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání je důvodné.
O nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu v penězích. Představuje opak škody; nemajetková újma je tedy nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze tak hovořit o škodě morální, ideální, imateriální, za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce. Projevuje se tedy v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot [srov. Občanský zákoník: komentář. Svazek VI, (§ 2521 až 3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Rekodifikace. ISBN 978-80-7478-630-3, § 2956].
Vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou – tedy je nutné posoudit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru jednotlivce. Neprokazuje se tedy to, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod cítit se poškozený (srov. KOLBA, Jan a Martina ŠULÁKOVÁ. Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci. Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN 978-80-7502-027-7).
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou Evropského soudu vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z judikatury Evropského soudu plyne, že tento soud, aniž by se výslovně zabýval danou otázkou, přiznává náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením také nezletilým, a to bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelé mohli mít o probíhajícím řízení povědomí či nikoli (viz např. rozsudek ESLP ve věci Mikulić proti Chorvatsku ze dne 7. 2. 2002, stížnost č. 53176/99, kde stěžovatelce v řízení o určení otcovství bylo v době podání stížnosti pouhých 5 let, přičemž řízení stále probíhalo; dále např. rozsudek ESLP ve věci Oršuš a ostatní proti Chorvatsku ze dne 17. 7. 2008, stížnost č. 15766/03, kde stěžovatelům, narozeným mezi léty 1988 až 1994, byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za řízení, které trvalo mezi léty 2002 až 2007; dále např. rozsudek ESLP ve věci Vrtar proti Chorvatsku ze dne 7. 1. 2016, stížnost č. 39380/13).
Nelze rovněž odhlédnout od toho, že náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení plní funkci kompenzačního prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Absence tohoto prostředku nápravy před novelou č. 160/2006 Sb. byla předmětem kritiky Evropského soudu vůči České republice (srov. Rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice, ze dne 10. 7. 2003, stížnost č. 53341/99). Případné vyloučení náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení u osob, které si průběh řízení neuvědomují, by Českou republiku opět stavělo do situace, kdy by právní řád v rozporu s čl. 13 Úmluvy neumožňoval účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem při porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z výše uvedeného tudíž plyne, že na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat závěr dovozený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, dle nějž „[n]evěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Je tak nutné odlišovat situaci, kdy účastník řízení o jeho existenci vůbec neví a kdy účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si průběh řízení neuvědomuje. V druhém případě v souladu s výše citovanou judikaturou ESLP je nutné vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení. Odvolací soud tudíž postupoval nesprávně, když dospěl k závěru, dle nějž dovolatelce újma nevznikla.
Z výše uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Autor: -mha-