// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.12.2016

Zánik trestnosti a aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb.

Na případy zániku trestnosti nelze aplikovat ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, podle kterého právo na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. V posuzovaném případě je proto nutné uzavřít, že pokud byla žalobkyně trestně stíhaná pro pokus vraždy a následně byla obžaloby zproštěna z důvodu, že trestnost pokusu vraždy zanikla, odpovědnost státu za újmu žalobkyni tím způsobenou není vyloučena ustanovením § 12 odst. 1) písm. b) OdpŠk.

Forma a případná výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním však nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Pokud zde soudy shledaly splnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni trestním stíháním pro pokus vraždy, měly na prvém místě zabývat otázkou, zda by se žalobkyni mělo nad rámec konstatování porušení práva vůbec nějakého zadostiučinění dostat. Při hledání odpovědi na tuto otázku není podstatné, jak velká újma byla trestním stíháním žalobkyni způsobena, ale jsou rozhodné okolnosti, které k trestnímu stíhání žalobkyně vedly a zejména podíl žalobkyně na jejich vzniku. Pokud žalobkyně skutečně konala s úmyslem usmrtit či poškodit zdraví, lze si jen stěží představit, že by měla být ze strany státu, představujícího jeho obyvatele, kompenzována za újmu způsobenou tím, že pro dané jednání byla trestně stíhána, nad rámec konstatování porušení jejích práv.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4670/2014, ze dne 27. 9. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se v řízení domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že proti ní bylo zahájeno a vedeno trestní řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, a dále v důsledku nepřiměřené délky uvedeného trestního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 9. 2013, č. j. 42 C 160/2011-82, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 438 000 Kč (výrok I), řízení do částky 133 000 Kč zastavil (výrok II), zamítl žalobu ohledně částky 229 000 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I ohledně částky 9 500 Kč potvrdil, ohledně částky 28 500 Kč jej změnil tak, že se v této části žaloba zamítá, a ohledně částky 400 000 Kč a ve výroku IV o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Usnesením ze dne 13. 2. 2002 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro trestný čin vraždy ve stadiu pokusu (§ 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon), usnesením ze dne 15. 2. 2002 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro organizátorství trestného činu loupeže spáchaného ve formě spolupachatelství [§ 9 odst. 2, § 10 odst. 1 písm. a) a § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona]. Žalobkyně jako podezřelá při výslechu dne 13. 2. 2002 podrobně popsala přípravu loupežného přepadení pana R. V. Dne 12. 5. 2003 byla na žalobkyni podána obžaloba. Rozsudkem Městského soudu ze dne 26. 6. 2003 byla žalobkyně odsouzena pro pokus trestného činu vraždy. Rozsudek byl Vrchním soudem dne 2. 12. 2003 zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze, který dalším rozsudkem ze dne 7. 5. 2004 žalobkyni odsoudil za pokus trestného činu vraždy a za organizátorství trestného činu loupeže. Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu částečně zrušil a rozhodl, že žalobkyně je vinna spácháním pokusu trestného činu vraždy a návodu k trestnému činu loupeže. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 4 Tz 109/2005, vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch žalobkyně, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se žalobkyně zrušil a zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 42 T 5/2006-992, žalobkyni zprostil obžaloby. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 11. 1. 2011. Obžaloby z pokusu trestného činu vraždy byla žalobkyně zproštěna proto, že trestnost činu zanikla [§ 226 písm. e) trestního řádu], obžaloby z organizátorství trestného činu loupeže proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obžalovaná [§ 226 písm. c) trestního řádu].

5. Soud prvního stupně dále zjistil, že trestní stíhání žalobkyně bylo často medializováno. Žalobkyně pracovala v době zahájení trestního stíhání patnáct let jako aranžérka na výstavištích a dosahovala příjmu asi 80 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uvedla, že po propuštění z vazby nemohla najít práci a následně pracovala jako aranžérka v květinářství, kde měla plat 7 500 Kč měsíčně. Po čtyřech měsících musela práci ukončit, neboť vedení květinářství se dozvědělo o jejím trestním stíhání. Žalobkyně otěhotněla, v květnu 2004, když se mělo konat soudní jednání, byla žalobkyně ve stresu, byla hospitalizována na gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice Brno pro krvácení, bolesti v podbřišku a hrozící potrat. Žalobkyně měla v těhotenství problémy způsobené stresem z trestního stíhání, syn se narodil v osmém měsíci těhotenství, dne 23. 10. 2004. U syna žalobkyně byla zjištěna mimointelektová nezralost, nebyl způsobilý začít školní docházku v běžném termínu, měl nerovnoměrně rozloženy intelektové schopnosti v dolní polovině průměru. Dále žalobkyně uvedla, že kvůli trestnímu stíhání musela několikrát měnit zaměstnání a nakonec skončil i její vztah s přítelem a otcem jejího syna, protože nemohli vést normální rodinný život. Aby žalobkyně celou situaci zvládla, užívala antidepresiva. Musela se odstěhovat z domu po babičce, neboť nevydržela bydlet se sousedy, kteří na ni pokřikovali, že nesnesou v ulici vražedkyni. Rodiče žalobkyně bydlí na malé vesnici, po dobu trestního stíhání byli společensky vyčleněni, otec žalobkyně asi rok nevycházel ven. Synovi žalobkyně vyprávějí jeho otec a babička věci z minulosti, což se na vztahu syna s matkou negativně projevuje.

6. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ a uzavřel, že žaloba je částečně důvodná. Celková délka trestního řízení byla nepřiměřená, neboť činila osm let a jedenáct měsíců. Vznik nemajetkové újmy se v takových případech předpokládá a žalobkyně má právo na její zadostiučinění. Při určení výše zadostiučinění vycházel soud prvního stupně s ohledem na značně nepřiměřenou dobu trvání řízení z částky 18 000 Kč za každý rok jeho trvání (9 000 Kč za každý z prvních dvou let trvání řízení). Takto určenou základní částku zadostiučinění za celé řízení ve výši 142 500 Kč soud dále upravoval podle kritérií ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a zvýšil ji z důvodu většího významu trestního řízení pro žalobkyni o 20 % (na 171 000 Kč). Dále uvedl, že řízení bylo skutkově složitější, neboť žalobkyně byla stíhána pro dva trestné činy a bylo potřeba provedení rozsáhlejšího dokazování. Pokud by však soudy od počátku správně aplikovaly ustanovení o zániku trestnosti, pak by řízení ohledně trestného činu pokusu o vraždu bylo skončeno velmi rychle a dále by se jednalo pouze o řízení pro jeden trestný čin – z tohoto důvodu soud základní částku pro složitost řízení ani nesnížil, ani nezvýšil. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již vyplatila 133 000 Kč (co do této částky žalobkyně vzala žalobu zpět a soud řízení zastavil), přiznal soud žalobkyni dalších 38 000 Kč (171 000 Kč – 133 000 Kč).

7. Dále se soud prvního stupně zabýval nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání. Pro trestný čin vraždy byla žalobkyně zproštěna obžaloby z důvodu, že trestnost pokusu trestného činu zanikla, tedy nikoliv z důvodů uvedených v § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Jiná je situace, pokud jde o trestní stíhání žalobkyně pro organizování trestného činu loupeže. To si žalobkyně sama zavinila, když se k tomuto trestnému činu doznala, podrobně věc popsala a tím způsobila, že bylo trestní stíhání proti ní zahájeno. Ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk tak žalobkyně nemá právo na náhradu škody, která jí v souvislosti se stíháním pro tento trestný čin vznikla. Jelikož soud uzavřel, že ustanovení § 12 OdpŠk nelze aplikovat na odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni trestním řízením vedeným pro pokus trestného činu vraždy, není pro zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v tomto řízení významné, že žalobkyně byla současně stíhána i pro organizátorství trestného činu loupeže (a toto trestní stíhání si zavinila sama). Za pokus trestného činu hrozila žalobkyni vyšší trestní sazba, a tudíž nemajetková újma, která jí vznikla, souvisela právě s trestním stíháním pro pokus vraždy. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně řádně tvrdila a prokázala vznik nemajetkové újmy, která jí byla způsobena vedením uvedeného trestního stíhání. Bylo prokázáno, že žalobkyni vznikla újma poškozením jejího dobrého jména a pověsti, ale i nemajetková újma v osobním, rodinném a pracovním životě. Přestože ze zpráv o psychologických vyšetřeních nezletilého se nepodává přímá souvislost problémů nezletilého, je všeobecně známo, že stres v těhotenství není příznivým pro vývoj plodu. Medializace případu pak zesílila negativní dopad trestního stíhání na život žalobkyně. Při určení výše zadostiučinění soud zohlednil vysoký trest odnětí svobody, který žalobkyni v průběhu celého řízení hrozil, závažné důsledky vedení trestního stíhání na pověst a osobní, rodinný a pracovní život žalobkyně a skutečnost, že byla významně překročena přiměřená délka řízení. Za každý z těchto faktorů soud přiznal žalobkyni 15 000 Kč ročně, celkem tedy 45 000 Kč ročně, tj. 401 250 Kč za celé řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala zadostiučinění ve výši 400 000 Kč a soud je žalobou vázán, přiznal žalobkyni uvedenou částku.

8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce soudního řízení, a souhlasil i s tím, že řízení bylo složitější, neboť žalobkyně byla stíhána pro dva trestné činy. Nelze však přisvědčit závěru soudu prvního stupně o dřívějším ukončení řízení, pokud by soudy správně aplikovaly ustanovení o zániku trestnosti, neboť se jedná o spekulaci za situace, kdy řízení bylo vedeno pro dva trestné činy. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s tím, že za zvýšený význam řízení by základní částka zadostiučinění měla být zvýšena o 20 %, neboť složitost řízení byla soudem prvního stupně zohledněna už při stanovení základní částky ročního zadostiučinění na 18 000 Kč. Odvolací soud tedy neshledal důvody pro navýšení či snížení základní částky 142 000 Kč. Vzhledem k částce vyplacené žalovanou dobrovolně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v částce 9 500 Kč (142 000 Kč – 133 000 Kč) vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a pro 28 500 Kč žalobu zamítl.

9. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění za újmu vzniklou zahájením a vedením trestního stíhání, odvolací soud souhlasí se závěrem, že § 12 odst. 1 OdpŠk na daný případ aplikovat nelze a že žalobkyni náleží zadostiučinění, za předpokladu prokázání vzniku nemajetkové újmy. Odvolací soud však nemůže přisvědčit tomu, že by žalobkyně vznik újmy řádně prokázala, a to ať už jde o průběh jejího těhotenství zakončeného předčasným porodem, nebo o závěr o příčinné souvislosti mezi trestním řízením, stresem v těhotenství a problémy nezletilého syna žalobkyně. Není rovněž zcela jasné, jaká újma vznikla žalobkyni v pracovním životě. Bude proto třeba, aby soud vyzval žalobkyni postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby nejen řádně tvrdila rozhodné skutečnosti pro zjištění skutkového stavu, ale aby též navrhla odpovídající důkazy k jejich prokázání. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 400 000 Kč zrušil.


II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které podle svého obsahu napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se co do povinnosti žalované zaplatit částku 438 000 Kč zamítá. V dovolání uplatnila následující dovolací důvody:
11. Podle žalované je zásadní právní otázkou, zda v případě, kdy žalobkyně byla obžaloby zproštěna podle ustanovení § 226 písm. e) trestního řádu, tj. z důvodu zániku trestnosti činu, je možné trestní stíhání žalobkyně hodnotit jako nezákonné. Žalovaná trvá na názoru, že ve vztahu k trestnému činu organizátorství loupeže je namístě aplikace § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk a ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, resp. že v případě trestního stíhání pro pokus vraždy nelze učinit závěr o nezákonnosti trestního stíhání. Žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvádí, že soudní judikatura s pomocí výkladu zákona konstituovala nárok na náhradu újmy nevyplývající přímo ze zákona, způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným rozhodnutím, ale „jiným kvalifikovaným rozhodnutím“. Okruh těchto kvalifikovaných rozhodnutí je podle žalované judikaturou zužován (k tomu žalovaná opět odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 6/90 a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při posuzování nároku na náhradu újmy je principiálně podstatné, že poškozený se nedopustil protiprávního jednání, resp. že byl stíhán za jednání, které nebylo protizákonné (bylo dovolené). V daném případě se však žalobkyně dopustila činu jinak trestného, následně však nastaly okolnosti vedoucí k zániku trestní odpovědnosti.

12. Žalovaná je přesvědčena, že poskytnutí zadostiučinění by bylo v příkrém rozporu se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. a navíc ve zjevném rozporu s obecně sdílenou představou o spravedlnosti – k tomu žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobkyně při výsleších vylíčila svou aktivitu směřující k získání a podání léků poškozenému, přesně popsala počet tobolek, které připravila do skleničky, a kolik z nich poškozený pozřel, a dále také uváděla, že se s mnoha lidmi bavila o tom, že má v úmyslu poškozeného zabít. Sám trestní soud dospěl k závěru, že žalobkyně měla v úmyslu minimálně poškodit svého tehdejšího druha na zdraví a podáváním léků se o tento záměr i pokusila.

13. Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni náleží v souvislosti s průtahy v řízení odškodnění ve výši 142 000 Kč. Ani jeden ze soudů nedospěl k závěru, že by řízení bylo extrémně dlouhé, naopak soudy uzavřely, že v řízení k zásadním průtahům nedošlo. I přesto však stanovily základní částku v horní hranici intervalu 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

14. Žalovaná má dále za to, že pokud odvolací soud při stanovení základní částky za rok řízení přihlédl k významu řízení pro žalobkyni, pochybil, neboť tím založil možnou duplicitu, když žalobkyně se domáhá rovněž imateriální újmy z titulu nezákonného rozhodnutí.

15. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání a jeho přípustnost

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

18. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalované do části výroku napadeného rozsudku, kterým je změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se co do částky 28 500 Kč zamítá, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud je proto v uvedené části odmítl.

19. Dovolací soud se dále zabýval objektivní přípustností dovolání. V ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je uvedeno, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

20. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).

21. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Žalobkyně uplatňuje zadostiučinění za újmu z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Z hlediska přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující výše peněžitého plnění, o níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto a do níž směřuje dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98).

23. V případě nyní posuzovaném odvolací soud výrok soudu prvního stupně týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení změnil tak, že v částce 9 500 Kč vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a pro 28 500 Kč žalobu zamítl.

24. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání odmítl v části, ve které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o částce 9 500 Kč (když co do částky 28 500 Kč je již odmítl z jiného důvodu, srov. odst. 18). Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami žalované uvedenými výše v odst. 13 a 14, neboť ty se týkaly pouze nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, ohledně kterého dovolání není přípustné.

25. Dovolání ve zbylé části splňuje náležitosti požadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. - pro námitky uvedené výše v odst. 11 a 12 žalovaná řádně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou je podle ní řešení odvolacího soudu v rozporu. Nejvyšší soud proto ohledně uvedených námitek přistoupil k přezkoumání, zda je pro ně skutečně dán některý z předpokladů přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř., jak se domnívá žalovaná.

26. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

27. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

28. Nejvyšší soud se ve své judikatuře dosud nezabýval otázkou, zda v případě, kdy byla obžalovaná zproštěna obžaloby z důvodu, že trestnost pokusu trestného činu zanikla, lze aplikovat ustanovení § 12 OdpŠk, vylučující vznik práva na náhradu újmy. Uvedená otázka proto zakládá přípustnost dovolání.

29. Dovolání je přípustné i pro řešení otázky, zda je v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, aby žalobkyně obdržela zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena tím, že proti ní bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání v situaci, kdy se dopustila pokusu trestného činu, od kterého upustila a trestnost pokusu zanikla. Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud dosud rovněž nezabýval.


IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy Nejvyššího soudu

a) Zánik trestnosti a aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb.

30. Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

31. Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

32. Podle ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk nemá právo na náhradu škody ten,

a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo

b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

Podle ustanovení § 12 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud

a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (pozn. – pokud trestní řízení nebylo možno zahájit nebo v něm pokračovat pro absenci souhlasu poškozeného podle trestního řádu),

b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,

c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,

d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (pozn. – v § 172 odst. 2 trestního řádu).

33. Podle ustanovení § 8 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (odst. 1).

Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (odst. 2).

Trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně

a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo

b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku (odst. 3).

Ustanovením odstavce 3 však není dotčena trestnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již tímto svým jednáním spáchal (odst. 4).

34. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých (v § 12 OdpŠk neuvedených) důvodů. Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004).

35. V nyní posuzovaném případě vyvstává otázka, zda lze skutečnost, že trestnost pokusu trestného činu zanikla, podřadit pod ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk (podle kterého nemá právu na náhradu škody mj. ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný). Nelze totiž přehlédnout, že zákon č. 140/1961 Sb. používá v souvislosti s upuštěním od pokusu trestného činu pojem „zánik trestnosti“, avšak nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) používá pojem „zánik trestní odpovědnosti“. Mohly by proto vzniknout pochybnosti, zda se i na zánik trestnosti, nově zánik trestní odpovědnosti, má vztahovat ustanovení § 12 OdpŠk o skončení trestního řízení z důvodu, že ten, kdo spáchal čin jinak trestný, není trestně odpovědný.

36. V případě zániku trestnosti pokusu trestného činu dojde k dobrovolnému upuštění od dalšího jednání směřujícího k dalšímu spáchání trestného činu. Zákonodárce dává přednost odstranění nebezpečí, které z pokusu vzniklo chráněnému právnímu statku, před potrestáním pachatele za dokonaný trestný čin. Slibem zániku trestní odpovědnosti poskytuje pachateli pokusu určitou motivaci, aby od dokonání činu ještě včas upustil. Do popředí tu tedy vystupuje ochranná funkce trestního práva - ochrana společnosti před kriminalitou (srov. ŠÁMAL, Pavel in ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 302).

37. Ve své podstatě jde v případě zániku trestnosti pokusu trestného činu o příslib beztrestnosti pokusu výměnou za odstranění nebezpečí hrozícího chráněnému právnímu statku. Tomu je dána přednost před potrestáním pachatele za dokonaný trestný čin [srov. SOTOLÁŘ, Alexander in DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník (40/2009 Sb.): komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentář k § 21 odst. 3, dostupný v ASPI].

38. Jedná se tedy o situaci, kdy osoba, v úmyslu trestný čin spáchat, zahájila jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Následně však dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího k spáchání zamýšleného trestného činu (a buď sama odstranila nebezpečí hrozící chráněnému zájmu, nebo učinila o pokusu trestného činu oznámení příslušnému orgánu v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno).

39. Při zvažování, zda v takovém případě odpovídá stát za újmu vzniklou trestním stíháním stíhané osobě, nelze odhlédnout od toho, že tato osoba (včas) dobrovolně upustila od jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, a odstranila hrozící nebezpečí. Jestliže trestní zákon stanovuje, že takovéto jednání nebude považováno za trestné, pak pro takovéto jednání nelze danou osobu trestně stíhat. Pokud tak orgány činné v trestním řízení přesto učinily, odpovídá stát v obecné rovině za újmu, která jí zahájením a vedením trestního stíhání vznikla.

40. Na případy zániku trestnosti tedy nelze aplikovat ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, podle kterého právo na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný.

41. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že v době přijetí zákona č. 82/1998 Sb. znal trestní zákon, jen dva důvody, pro něž nebyl pachatel trestního činu trestně odpovědný, a to nedostatek věku a nedostatek příčetnosti (§ 11 a 12 zákona č. 140/1961 Sb.). Pouze na tyto dva důvody bylo možno výluku odpovědnosti státu podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ve vztahu k absenci trestní odpovědnosti stíhaného aplikovat, a proto i dnes je třeba takto dané ustanovení vykládat. Změna terminologie v trestním zákoníku (viz bod 35) se do jeho aplikace nijak nepromítla.

42. Obdobný závěr už Nejvyšší soud učinil obiter dictum v rozsudku ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2149/2012. Ve vztahu k odškodnění za vazbu je v něm uvedeno, že nárok na odškodnění vzniká mj. v případech, v nichž trestní stíhání zastaví v přípravném řízení státní zástupce nebo v nichž trestní soud rozsudkem zprostí obžalovaného obžaloby, z důvodu, že trestnost činu zanikla.

43. V nyní posuzovaném případě je proto nutné uzavřít, že pokud byla žalobkyně trestně stíhaná pro pokus vraždy a následně byla obžaloby zproštěna z důvodu, že trestnost pokusu vraždy zanikla, odpovědnost státu za újmu žalobkyni tím způsobenou není vyloučena ustanovením § 12 odst. 1) písm. b) OdpŠk.

44. Tuto otázku posoudil odvolací soud správně a dovolání ohledně ní proto není důvodné.

b) Forma a výše zadostiučinění v případě zániku trestnosti pokusu vraždy

45. Nejvyšší soud se dále zabýval druhým dovolacím důvodem, pro který je dovolání žalované přípustné, a to otázkou, zda je v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, aby bylo žalobkyni poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že trestnost pokusu trestného činu zanikla.

46. Formou a výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který ostatně žalovaná v dovolání odkazuje. Nejvyšší soud uvedl, že soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

47. Z uvedeného vyplývá, že se soudy, pokud shledaly splnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni trestním stíháním pro pokus vraždy, měly na prvém místě zabývat otázkou, zda by se žalobkyni mělo nad rámec konstatování porušení práva vůbec nějakého zadostiučinění dostat. Při hledání odpovědi na tuto otázku není podstatné, jak velká újma byla trestním stíháním žalobkyni způsobena, ale jsou rozhodné okolnosti, které k trestnímu stíhání žalobkyně vedly a zejména podíl žalobkyně na jejich vzniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3094/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Pokud by se prokázala tvrzení žalované o jednání žalobkyně, jak je uvedla v dovolání, tj. pokud žalobkyně skutečně konala s úmyslem usmrtit či poškodit zdraví R. V., lze si jen stěží představit, že by měla být ze strany státu, představujícího jeho obyvatele, kompenzována za újmu způsobenou tím, že pro dané jednání byla trestně stíhána, nad rámec konstatování porušení jejích práv.

48. Otázkou, zda se má žalobkyni dostat odškodnění újmy způsobené trestním stíháním nad rámec konstatování porušení jejích práv, se odvolací soud nezabýval a jeho právní posouzení daného nároku žalobkyně je proto neúplné a tudíž nesprávné.


V. Závěr

49. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části rušící rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
50. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články