// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.12.2016

Význam předmětu řízení při odškodňování nepřiměřené délky řízení

Význam předmětu řízení pro poškozeného jako kritérium pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není neměnnou veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení či zvýšení.

Možnou změnu významu řízení pro účastníka je nutné zohlednit také při řešení otázky, zda nezájem účastníka o průběh řízení vede k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy na jeho straně. Z nezájmu účastníka o průběh řízení totiž jednoznačně plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pouze v té části, po níž již ze strany daného účastníka zájem projevován nebyl. Nelze však bez dalšího dovodit nižší význam řízení pro účastníka rovněž v té části, kdy z jeho strany zájem o průběh řízení projevován byl. Je tudíž nezbytné se zvláště zabývat možnou změnou významu předmětu řízení pro účastníka a také okamžikem, kdy k takové změně došlo. K vyvrácení domněnky vzniku újmy by pak mohlo dojít pouze tehdy, pokud by část řízení, kdy účastník zájem o průběh řízení projevoval, byla ve vztahu k té části, kdy již zájem účastníka projevován nebyl, pouze marginální.

Důvodem zpětvzetí žaloby může být i změna významu předmětu řízení pro žalobce. Nelze však z tohoto procesního úkonu účastníka řízení bez dalšího dovodit, že řízení pro něj nemělo význam od samého počátku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4968/2015, ze dne 26. 9. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 14 C 32/2014-73, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím každé z žalobkyň, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil. Žalovaných částek se žalobkyně domáhaly z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 118/92 (dále jen „posuzované řízení“).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně dne 30. 3. 1992 podaly žalobu, jíž se domáhaly nahrazení vůle žalovaného (státního podniku Velkochov laboratorních zvířat, s. p.) k uzavření dohody o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dne 20. 10. 1998 Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu rozsudkem č. j. 13 C 118/92-111 zamítl. Po odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně dne 23. 6. 1999 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Od uvedeného data do dne 28. 2. 2012, kdy byla po předchozí telefonické žádosti Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručena žádost právní zástupkyně žalovaného (Balmed Praha, státní podnik, právního nástupce původního žalovaného) o zaslání pravomocného meritorního rozhodnutí ve věci, úkony soudu nelze zjistit, neboť se spis nedohledal. Předmětný spis byl naposledy zachycen v rejstříku z roku 2001, kde bylo uvedeno, že řízení bylo dne 30. 7. 1999 zastaveno, avšak bez vyznačení právní moci a informace, že by spis byl předán na spisovnu. Dne 4. 9. 2012 byla zahájena rekonstrukce spisu. Bývalý právní zástupce žalobkyň v mezidobí zemřel. Jeho nástupkyně Mgr. Kateřina Mayerová Bitterová dne 8. 8. 2013 vzala žalobu zpět. Dne 19. 9. 2013 byl soudu doručen přípis žalobkyně a), že zpětvzetí žaloby neodpovídá její vůli. Dne 24. 9. 2013 bylo řízení zastaveno. Vzhledem k uvedeným okolnostem nelze jednoznačně určit, zda řízení skutečně skončilo až dne 24. 9. 2013, když z rejstříků plyne datum skončení řízení dne 30. 7. 1999, kdy řízení bylo zastaveno. Avšak nic jiného než tento údaj uvedený výsledek nepotvrzuje. Je tudíž pochybné tvrzení žalobkyň, že řízení trvalo 22 let.

Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právními závěry soudu prvního stupně. Žalobu shledal nedůvodnou s ohledem na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyně. Závěr o nepatrném významu řízení pro žalobkyně dovodil z jejich procesního chování od doby zrušujícího usnesení odvolacího soudu do doby, kdy byly osloveny soudem v souvislosti s rekonstrukcí spisu iniciovanou podnětem žalovaného. V dané době žalobkyně celou věc ztratily ze zřetele. Hodnocení významu řízení pro žalobkyně je dále potvrzeno i jejich dalším procesním postupem, a to zpětvzetím žaloby. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyň, že není povinností účastníků řízení urgovat správný chod soudnictví. Nicméně poukázal na zásadu, dle níž si má každý hlídat a chránit svá práva, přičemž v soudním řízení, v němž má procesní postavení žalobce, má v zahájeném řízení řádně pokračovat a svá žalobou uplatněná práva bránit a prosazovat. Bylo proto na místě, aby se žalobkyně v posuzovaném řízení domáhaly aktivity svého advokáta, jinak se podílely na délce i výsledku posuzovaného řízení. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že domněnka vzniku nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s délkou posuzovaného řízení byla vyvrácena.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Odklon od Stanoviska dovolatelky spatřují v tom, že

1) odvolací soud ignoroval metodu výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, neboť správně měl nejprve dojít k základní částce vycházející z celkové délky řízení a až posléze tuto částku upravit podle kritérií dle § 31 a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Přípustnost dovolání dovolatelky dále spatřují v tom, že napadané rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelky formulují následující otázky:
2) Jakou konkrétní měrou má být účastník řízení aktivní a případně urgovat soudní orgán, aby nebyl posuzován za neaktivního, a to za situace, kdy soud ztratil spis a nelze tak dohledat procesní úkony o případné aktivitě účastnic řízení.
3) Zda z úkonu zpětvzetí žaloby lze vždy vyložit a prokázat skutečnost, že pro účastníka řízení mělo původní řízení nepatrný význam, a to za situace, kdy je účastník ve značně pokročilém věku, řízení trvá dvaadvacet let a účastník s ohledem na svůj věk není schopen hledat kvalifikovaného právního zástupce pro zcela specifické řízení o restitučním nároku.
4) Zda má být přiznána náhrada jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu alespoň za část řízení, ve kterém byl účastník v řízení zcela prokazatelně aktivní (zde po dobu 7 let, tj. do roku 1999, kdy bylo rozhodnuto k odvolání žalobkyň o zrušení rozsudku prvoinstančního soudu).

Jako dovolací důvod dovolatelky uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelky namítají, že odvolací soud jim nesprávně přikládal k tíži, že neprovedly zjistitelný úkon dle § 174a zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatelky poukazují na zvýšený význam předmětu restitučního řízení, přičemž poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 234/98. Dále namítají, že odvolací soud nezohlednil vyšší věk dovolatelek. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že dovolatelkám plně vyhoví.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

První dovolatelkami vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od závěrů dosažených ve Stanovisku ani závěrů na něj navazující judikatury. Dovolatelky pomíjejí, že pro aplikaci metody výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění dle bodu VI Stanoviska je předně nutný závěr, dle nějž je stát v daném konkrétním případě povinen nahradit újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Pro tento závěr je nezbytné naplnění tří podmínek, a to 1) existence nepřiměřené délky řízení, 2) vznik újmy na straně účastníka řízení, 3) vznik újmy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Ve vztahu k druhé a třetí podmínce Nejvyšší soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu. V daném případě odvolací soud dospěl k závěru o vyvrácení této domněnky s poukazem na marginální význam předmětu řízení pro dovolatelky. Jelikož již z toho důvodu dospěl k závěru, že dovolatelkám újma nevznikla, a tudíž není dána povinnost žalované k náhradě újmy, nemohl se zabývat výpočtem výše přiměřeného zadostiučinění.

Ani druhá dovolatelkami vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež jsou pro Nejvyšší soud závazná, plyne, že po roce 1999 dovolatelky v posuzovaném řízení neučinily žádný úkon. Otázka, jakou měrou měly být dovolatelky v řízení aktivní a urgovat soud, aby následně nebyly posuzovány jako neaktivní, je tudíž, za situace, kdy dovolatelky o řízení neprojevily žádný zájem, otázkou hypotetickou. Nezájmem účastníka o průběh řízení se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014: „Lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že tato okolnost svědčí o marginálním významu řízení pro dovolatele, a rovněž závěru odvolacího soudu, že přiznání finančního zadostiučinění by za těchto okolností bylo v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. Stanoviska, náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro účastníka.“

Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení posledních dvou dovolatekami vymezených otázek, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

Dovolání je důvodné.

Předně nutno uvést, že ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3694/2014 Nejvyšší soud pouze nad rámec svého rozhodnutí uvedl, že nezájem účastníka o průběh řízení může vést k vyvrácení domněnky o vzniku újmy. Danou otázkou se v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud blíže nezabýval, neboť soudy nižších stupňů nezájem účastníka o průběh řízení zohlednily až při hodnocení přiměřené formy zadostiučinění.

Naopak v nyní posuzované věci soudy nižších stupňů svá rozhodnutí postavily právě na závěru, jenž Nejvyšší soud vyslovil pouze jako obiter dictum, tedy že z důvodu dlouhotrvajícího nezájmu účastnic řízení o jeho průběh je vyloučen vznik újmy na jejich straně.

Danou otázku však nelze hodnotit zcela izolovaně. Naopak i tuto otázku je třeba posoudit v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k posuzování významu řízení pro účastníka.

Pro posuzované řízení je významné, že šlo o řízení restituční, jež dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd. Primární účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).

V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Význam předmětu řízení pro poškozeného jako kritérium pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není neměnnou veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení či zvýšení.“

Právě možnou změnu významu řízení pro účastníka je nutné zohlednit také při řešení otázky, zda nezájem účastníka o průběh řízení vede k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy na jeho straně. Z nezájmu účastníka o průběh řízení totiž jednoznačně plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pouze v té části, po níž již ze strany daného účastníka zájem projevován nebyl. Nelze však bez dalšího dovodit nižší význam řízení pro účastníka rovněž v té části, kdy z jeho strany zájem o průběh řízení projevován byl. Je tudíž nezbytné se zvláště zabývat možnou změnou významu předmětu řízení pro účastníka a také okamžikem, kdy k takové změně došlo. K vyvrácení domněnky vzniku újmy by pak mohlo dojít pouze tehdy, pokud by část řízení, kdy účastník zájem o průběh řízení projevoval, byla ve vztahu k té části, kdy již zájem účastníka projevován nebyl, pouze marginální.

V nyní projednávané věci bylo řízení zahájeno v roce 1992, přičemž až do roku 1999 dovolatelky zájem o řízení projevovaly, což plyne ze zjištění soudu prvního stupně, dle nějž proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně brojily odvoláním. Ze zřetele dovolatelky posuzované řízení ztratily až po roce 1999. Část řízení trvající cca 7 let tak nelze označit za marginální.

Z výše uvedeného také plyne nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně vlivu zpětvzetí žaloby na posouzení významu předmětu řízení pro dovolatelky. Důvodem zpětvzetí žaloby totiž mohla být právě změna významu předmětu řízení pro dovolatelky. Nelze však z tohoto procesního úkonu účastníka řízení bez dalšího dovodit, že řízení pro něj nemělo význam od samého počátku. Takový závěr by byl rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž význam předmětu řízení pro účastníka nelze odvíjet od výsledku posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008).

Ve vztahu k námitce dovolatelek, že odvolací soud v rozporu se Stanoviskem nezohlednil jejich vyšší věk, dovolací soud uvádí, že v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a tam citované judikatuře vymezil, že osobami v pokročilejším věku nejsou myšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou tedy myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. V rozmezí, kdy řízení fakticky probíhalo a kdy také dovolatelky o jeho průběh jevily zájem, byly dovolatelky ve věku od 58 do 66 let. Po roce 1999, kdy soudy již (byť nesprávně) považovaly řízení za skončené a kdy ani dovolatelky o jeho průběh nejevily zájem, nelze soudům přikládat k tíži, že v daném období dovolatelky dosáhly věku vyššího 75 let a rychlost řízení, jejž považovaly za ukončené, tomu nepřizpůsobily.

Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení kritéria významu řízení pro dovolatelky nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články