// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 05.12.2016

Porušení povinnosti státního orgánu oznámit spáchání trestného činu

Porušení povinnosti státního orgánu oznámit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, plynoucí z § 8 odst. 1 věty druhé trestního řádu představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1008/2016, ze dne 26. 9. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 8 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se žalobou domáhá po žalované částky 1 065 729 000 Kč jako náhrady škody, přičemž uvádí, že je majitelkou pohledávky v uvedené výši a že ohledně této pohledávky bylo jednáno v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 307/2011, přičemž její žaloba byla zamítnuta. Škoda žalobkyni vznikla zmařením jí vlastněné pohledávky v důsledku jednání soudců Městského soudu v Praze, konkrétně JUDr. Ireny Saralievové, JUDr. Michala Fridricha a JUDr. Ivany Klimešové. Uvedení soudci dle tvrzení žalobkyně věc nesprávně hodnotili, neučinili potřebná zjištění, dopustili se jednání ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu a nesplnili povinnost vyplývající z § 8 odst. 1 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť neučinili oznámení orgánům činným v trestním řízení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 12 C 174/2013-213, rozhodl tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 065 729 000 Kč s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 1. 1. 2008 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 15 Co 254/2015-407, k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu majetkové škody u žalované a že žalovaná stanoviskem ze dne 2. 12. 2013 odmítla škodu uhradit. Tvrzená pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 3. 11. 2009 postupitelem, společností Vnukum s. r. o., na kterou byla pohledávka postoupena společností Prefa Pardubice a. s., a to smlouvou ze dne 27. 10. 2009. Mezi účastníky nebyly sporné skutkové okolnosti ohledně průběhu předmětného řízení, pokud jde o jednotlivá rozhodnutí vydaná v namítaném řízení; rozhodné skutečnosti nadto byly zjištěny i z předmětného spisu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011, č. j. 15 C 2/2008-272, byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala náhrady škody ve výši 1 065 729 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 1. 2008, jež jí měla vzniknout na základě nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí vydaného v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pobočka Pardubice. Městský soud v Praze posledně uvedený rozsudek (po zopakovaném a doplněném dokazování) potvrdil rozsudkem ze dne 16. 2. 2012, č. j. 20 Co 307/2011-462, mimo jiné s tím, že se ztotožnil se závěrem, že za zjištěné skutkové situace nelze dovodit porušení dohledových činností. Ústavní stížnosti žalobkyně a dvou vedlejších účastníků na straně žalobkyně podaných proti uvedeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Žaloba žalobkyně pro zmatečnost podaná proti týmž rozhodnutím byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2012, č. j. 15 C 2/2008-555. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013-611 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2012, č. j. 15 C 2/2008-555, zrušeno a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, a řízení o žalobě pro zmatečnost tak není skončeno. Rovněž není skončeno řízení o žalobě na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc tak, že žalobcem požadovaný nárok je třeba předně hodnotit z pohledu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť jestliže žalobkyně vytýká soudům nesprávný úřední postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a zpochybňuje učiněné právní závěry, jedná se o nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřující k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu. I kdyby se soudy dopustily žalobcem uváděných nesprávností, mohla by být zvažována pouze odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přičemž uvedené nesprávnosti by samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohly. Jelikož se namítaný postup přímo projevil v obsahu konečného rozhodnutí, které není nezákonným, absentuje odpovědnostní titul k náhradě škody. Soud v řízení o náhradě škody správnost rozhodnutí vydaného v namítaném řízení přezkoumávat nemůže. Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze svými rozhodnutími žádnou pohledávku žalobkyni zmařit nemohly, jen ji neshledaly po právu. Konstrukce předkládaná žalobkyní je nesmyslná. Jelikož žalobkyní tvrzená pochybení v namítaném řízení nemohou být již ze své podstaty příčinou vzniku škody, absentuje tak zcela i příčinná souvislost. Co se týče žalobkyní obecně tvrzené nečinnosti soudců, kteří měli dospět k jinému závěru, než k jakému dospěli, a na základě tohoto jiného závěru měli podat trestní oznámení, je uvedená nečinnost předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost, v němž žalobkyně tvrdí, že neoznámením se soudci dopustili trestného činu. Řízení o žalobě pro zmatečnost není skončeno. Jestliže bude žalobkyně v řízení o zmatečnost úspěšná, dojde ke zrušení meritorních rozhodnutí a řízení ve věci samé bude pokračovat. Chyběla by tak základní žalobní konstrukce, že došlo vydanými rozhodnutími ke zmaření pohledávky projednávané právě v namítaném řízení. Žaloba proti žalované je proto předčasná.

6. Odvolací soud v první řadě zhodnotil jako nedůvodnou námitku podjatosti člena odvolacího senátu, již žalobkyně vznesla při jednání odvolacího soudu, a v odvolacím řízení pokračoval. Zabýval se též námitkou, že ve věci jednal pro podjatost vyloučený soudce, přičemž ani tuto neshledal důvodnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dána existence nezákonného rozhodnutí, neboť zde chybí pro nezákonnost zrušené či změněné pravomocné rozhodnutí, a tvrzená pochybení při projednání žalobcova nároku nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, neboť vytýkaná jednání jsou postupem soudu, který vedl k vydání konečného rozhodnutí.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Žalobkyně podala dovolání výslovně jak proti rozsudku soudu odvolacího, tak i proti rozsudku soudu prvního stupně. V úvodu dovolání je avizováno, že přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř. od toho, že:
„Zneužitím podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aplikace Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen „Trestné činy praní výnosů zločinu“:

1) a popřeli § 8 odst. (1) souvětí druhé TŘ o povinnosti učinit oznámení orgánům činným v trestním řízení skutečností nasvědčujících tomu, že z nespornosti tvrzení žalobce vyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že byly proti České republice a vlastnickým právům žalobce spáchány trestné činy, což znamená, že se nalézací a odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v žalovaných souvislostech,

2) prostřednictvím zdroje bezpráví, který je čerpán z rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k popření čl. 95 odst. (1) Ústavy ČR, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, což nebylo dosud s přihlédnutím k části první hlavy I a § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,

a

3) nesprávné právní posouzení věci ke korupční legalizaci výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva právního předchůdce žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupců tehdejšího koncernu právního předchůdce žalobce a ovládajícímu společníkovi úpadce RASTRA AG-CZ a. s., a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s., zneužitého k útoku na majetek právního předchůdce žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno.“

Výše uvedené body žalobkyně rozvádí dále v dovolání, jež čítá celkem 161 stran textu. Dovolání je obtížně srozumitelné, přičemž jeho převážná část je věnována polemice se závěry soudů v jiných řízeních a osočování soudců a orgánů žalované z účasti na nelegálních a trestných aktivitách. Navzdory uvedenému je z dovolání patrné, že žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, jenž neshledal nesprávný úřední postup v jednání soudců Městského soudu v Praze, kteří v rámci rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 20 Co 307/2011 neučinili trestní oznámení, ač tak dle názoru žalobkyně učinit měli. Žalobkyně uvedené posouzení shledává rozporným s právním názorem, který byl uveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 323/2011.

8. Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že žalobkyně a další subjekty spojené s konkursním řízením vedeným na majetek společnosti RASTRA AG-CZ před Krajským soudem v Hradci Králové vedou před Obvodním soudem pro Prahu 2 proti žalované minimálně 20 sporů, jejichž skutkový základ je vždy ve spojení s tímto konkursním řízením. Řada z nich je již pravomocně rozhodnuta, nicméně do většiny rozsudků byla žalobci podána dovolání, která jsou svým obsahem téměř totožná s dovoláním v této věci. Většina podání žalobkyně i dalších subjektů čítají desítky i stovky stran, přičemž tvrzení jsou nesystémová, vesměs nedoložená, nepřehledná a na hranici projednatelnosti. Dovolání nenaplňuje podmínky dovolání stanovené zákonem a žalovaná nepovažuje za smysluplné vyjadřovat se k žalobkyní přednášeným tvrzení, která nemají oporu ve skutkovém ani právním stavu, když se jedná o domněnky a svérázné, nekonformní výklady práva; nemluvě o nactiutrhačných tvrzeních. Žalovaná navrhla, aby dovolání, nebude-li odmítnuto, bylo zamítnuto.


III. Formální náležitosti dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. Byť je třeba přisvědčit názoru vyjádřenému žalovanou, že dovolání je na hranici projednatelnosti, náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. jsou v dovolání obsaženy. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2015, č. j. 12 C 174/2013-213, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 15 Co 254/2015-407, je přípustné pro řešení otázky, zda porušení povinnosti plynoucí z § 8 odst. 1 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), soudem v civilním řízení představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

15. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
16. Podle § 8 odst. 1 trestního řádu státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.

17. Dovolací soud opakovaně uvádí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), že se v jeho praxi ustálil právní závěr, dle nějž v případě nesprávného úředního postupu, třebaže není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). Jinými slovy při rozhodovací činnosti jde pouze o takový úřední postup, jehož případná nesprávnost se nijak nedotkla správnosti samotného rozhodnutí.

18. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, která nevede k vydání rozhodnutí. Podle konkrétních okolností může být nesprávný úřední postup představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Aby šlo o postup „úřední“, musí tak postupovat osoby, které plní úkoly státního orgánu, a tento postup musí sloužit výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ustanovení § 13 OdpŠk tedy je, že stát (prostřednictvím svých orgánů či jiných subjektů) vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování (srov. VOJTEK, Petr.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012).

19. Oznamovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, je právem jak fyzických a právnických osob, tak i orgánů veřejné moci. Ustanovení § 8 odst. 1 věty druhé trestního řádu pak zakládá povinnost státním orgánům (jakožto podmnožině orgánů veřejné moci) takto učinit (srov. např. PÚRY, František. Poznámky k oznamování trestné činnosti státními orgány, právnickými a fyzickými osobami. Trestněprávní revue. C. H. Beck, 2013, 2013(7-8), s. 161-168.), a to neprodleně, státnímu zástupci nebo policejním orgánům.

20. Povinnost stanovená § 8 odst. 1 věty první trestního řadu představuje právními normami předepsané pravidlo pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Současně je obtížně představitelná (ne-li vyloučená) situace, kdy by se porušení uvedené povinnosti bezprostředně odrazilo v obsahu v řízení vydaného rozhodnutí.

21. Namítala-li tedy dovolatelka, že jí škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti vyplývající státnímu orgánu z § 8 odst. 1 věty první trestního řádu, byl závěr odvolacího soudu, že žalobcův nárok nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, nesprávný či (v daných souvislostech, jež jsou popsány níže) zjednodušující.

22. Dovolací soud dovolání neshledal (navzdory výše uvedenému) důvodným, neboť dovolatelkou požadovanému nároku nemůže být vyhověno. Dovolatelka v žalobě uvedla, že jí škoda vznikla zmařením pohledávky, o níž bylo zamítavě rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 307/2011. Pravomocně a tedy i závazně, ve smyslu § 159a o. s. ř., byla mezi dovolatelkou a stejnou žalovanou vyřešena otázka existence dovolatelčiny pohledávky za žalovanou, kterážto je otázkou předběžnou v nyní posuzovaném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015). Jelikož existence pohledávky v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 307/2011 nebyla shledána, vycházela dovolatelka ve své žalobě v této věci z „a priori“ nesprávného předpokladu (že vlastní pohledávku), přičemž soudy závěr o neexistenci pohledávky nemohly v tomto řízení revidovat (viz § 159a odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, jestliže bylo dříve pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně pohledávku za žalobkyní nemá, nelze dospět k závěru, že pohledávka byla nesprávným úředním postupem žalované zmařena.

23. Dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé zkoumal, zda v řízení došlo k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal.

24. S dovolatelkou se nelze ztotožnit, namítá-li, že měla být v průběhu řízení poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť smyslem § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. je poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení. Uvedená ustanovení v žádném případě nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu nestrannosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293-2016).

25. Vadou řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ani skutečnost, že soud ve věci nevydal usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť záleží na diskreci soudu, zda bude v rámci přípravy jednání postupovat podle § 114b odst. 1 o. s. ř., či § 114a odst. 2 o. s. ř. (k významu formulace právní normy „soud může…“ viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod číslem 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2345/2010, není přiléhavý, neboť dovolací soud se v něm vyjadřoval k otázce, kdy je postup dle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyloučen.


VI. Závěr

26. Nejvyšší soud, vzhledem k výše uvedené zjevné neexistenci jednoho z právních předpokladů nároku, považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto (a řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

28. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články