// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.10.2016
Předběžná činnost jako provozní činnost ve smyslu § 420a odst. 1 obč. zák.
Za provozní činnost se ve smyslu § 420a odst. 1 obč. zák. považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní.
Jestliže je učiněn skutkový závěr, že příčinou škody byla činnost předběžná, může být ve smyslu § 420a obč. zák. odpovědný pouze ten, kdo předběžnou činnost přímo vykonával (provozovatel) nebo kdo provedení činnosti smluvně zadal. V případě odlišnosti subjektů, které vykonávají činnost hlavní a předběžnou, tak nemůže být odpovědný ten, kdo se na předběžné činnosti jako příčině škody vůbec nepodílel.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4873/2015, ze dne 1. 8. 2016
Dotčené předpisy: § 420a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalovaným domáhá náhrady škody ve výši 4.600.000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že z důvodu ražby tunelu v Brně v rámci stavby Velkého městského okruhu (dále též jen „ražba Královopolského tunelu“) prováděného žalovanými 1), 2) a 3) musela být vyklizena a staticky zajištěna budova č. 34 ve vlastnictví žalované 4) na Palackého třídě v Brně (dále též jen „budova“), v níž žalobkyně z titulu nájmu užívala nebytové prostory k provozu jatek, v důsledku čehož nemohla žalobkyně od 1. 10. 2006 užívat předmět nájmu, a tedy ani provozovat svou podnikatelskou činnost, a vznikly jí zbytečné náklady na odstupné propuštěným zaměstnancům, smluvní pokuty z nedodržených obchodních smluv, na demontáž a odvoz technologií, právní služby a znalecké posudky, jakož i ušlý zisk.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č.j. 8 C 231/2008-701, žalobu vůči všem žalovaným zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně užívala budovu na základě nájemní smlouvy se žalovanou 4) za účelem jatečního zpracování hospodářských zvířat a zabezpečení výukových a výzkumných potřeb žalované 4). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2021. V době od července 2001 do srpna 2003 se uskutečnila v rámci výstavby městského dopravního okruhu ražba průzkumných štol, na které se jako zhotovitelé podílely žalované 1), 2) a 3), v prostoru pod budovou byla ražba štol provedena v březnu a dubnu 2003. Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále též jen „ŘSD“) v pozici investora uzavřelo s žalovanou 4) dne 30. 6. 2003 dohodu o podmínkách zabezpečovacích prací na objektech, jejichž statické narušení v souvislosti s ražbou průzkumných štol nelze vyloučit. ŘSD a žalovaná 4) se dále dohodly na odstranění špatného stavebně technického stavu budovy, na které je nutno provést zajišťovací sanační práce, jelikož budova je v bezprostřední blízkosti průzkumných štol a budoucích Královopolských tunelů a bude stavbou dotčena. Dne 16. 10. 2006 vyzval autorský dozor budovy žalovanou 4) k vyklizení suterénu budovy z důvodu nebezpečí statické poruchy, na základě této výzvy následně kvestor žalované 4) vyzval 17. 10. 2006 žalobkyni k okamžitému vyklizení suterénu budovy a ukončení všech aktivit. Provoz jatek byl ukončen 20. 10. 2006. Žalovaná 4) vypověděla 2. 1. 2007 žalobkyni nájem budovy s tříměsíční výpovědní dobou z důvodu změny stavby, jež brání užívání prostoru. Zahájení ražby Královopolských tunelů bylo dohodnuto na 17. 1. 2008. Soud došel k závěru, že odpovědnost žalovaných 1), 2) a 3) za škodu podle § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) není dána, jelikož budova se nacházela v havarijním stavu již před ražbou průzkumných štol. Žalobkyně budovu ještě dlouhou dobu po ražbě průzkumných štol užívala a byla nucena ji vyklidit v důsledku sanačních prací, které byly prováděny pro havarijní stav budovy, na němž se částečně podílela ražba tunelů a průzkumných štol, částečně pak pro obecný stav budovy jako důsledek jejího stáří a použitých materiálů. Sanační práce představovaly preventivní opatření před plánovanou ražbou Královopolských tunelů. Škoda způsobená provozní činností musí mít přímý původ v oné provozní činnosti, mezi příčiny škody nelze tedy řadit preventivní opatření, která mají vzniku škody zamezit. Z výše uvedených důvodů soud dovodil, že přerušení provozu žalobkyně, které nastalo v důsledku sanačních prací, není v příčinné souvislosti s provozní činností žalovaných 1), 2) a 3) při ražbě průzkumných štol. Ve vztahu k žalované 4) soud uzavřel, že obecnou odpovědnost za škodu vyvolanou přerušením podnikatelské činnosti žalobkyně jí nelze přičítat, jelikož škodný následek byl dílem souhry řady okolností. Budova byla sice v neutěšeném stavu již v době uzavření nájemní smlouvy s žalobkyní, avšak uvedená skutečnost nebyla obecně známa a na stav budovy měla vliv také ražba průzkumných štol i samotných tunelů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č.j. 20 Co 20/2015-879, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dále jej změnil ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 4) tak, že co do částky 2.082.491 Kč řízení zastavil, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 4). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, doplnil pouze skutkové zjištění, že sanaci budovy prováděla toliko žalovaná 1). Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že provozní činnost žalovaných 1), 2) a 3) při ražbě průzkumných štol nebyla bezprostřední příčinou škody vzniklé žalobkyni vyklizením budovy, především pak chybí souvislost časová. Statické zajištění budovy mělo preventivní charakter a důvodem nutnosti jeho provedení byla zejména poloha budovy a její obecně špatný stavebně technický stav, naopak nebylo prokázáno, že by jedinou a hlavní příčinou statického zajištění budovy byla ražba průzkumných štol. Ke statickému zajištění budovy by muselo být stejně přikročeno před vlastní ražbou Královopolských tunelů. Závěr soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2) a 3) je tedy správný. Ve vztahu k žalovanému 1) ovšem odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nezhodnotil samotné statické zajištění budovy prováděné výlučně žalovaným 1) jako možnou příčinu škody, neboť bylo-li vyklizení budovy důsledkem sanačních prací, je dána odpovědnost žalovaného 1) za škodu vzniklou touto provozní činností, a to v době před skončením nájemního vztahu. Odvolací soud se poté ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 4), když z její strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti. Nezbytnost statického zajištění budovy a nutnost jejího vyklizení vznikla mimo vůli žalované 4) v důsledku realizace městského okruhu Brno (ražba Královopolských tunelů). O havarijním stavu budovy se žalovaná 4) dozvěděla až ze znaleckého posudku v roce 2005. V rozsahu zastavení řízení pak žalobkyně uplatňovala vůči žalované 4) totožné nároky, o kterých bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 162/2009.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud údajně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny. Ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 3) namítá nesprávné právní posouzení otázky, mezi jakými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti. Žalobou se totiž domáhala náhrady škody způsobené provozní činností – ražbou průzkumných štol a samotných Královopolských tunelů, případnou příčinnou souvislostí mezi škodou a ražbou Královopolských tunelů se však odvolací soud vůbec nezabýval. S ražbou tunelů totiž úzce souvisí i nutnost preventivního statického zajištění budovy (to ostatně konstatoval též odvolací soud), tedy nebýt ražby tunelů, nebylo by nutno budovu zajišťovat. Dále s odkazem na judikaturu dovolacího soudu poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nesprávně uvažoval o příčině „bezprostřední“ a vyzdvihl jen souvislost časovou, což však mělo za důsledek nesprávný závěr o příčinné souvislosti, neboť dle judikatury může být příčin i více a rozhodující je, zda se jedná o příčinu „podstatnou“. Dále v dovolání upřesňuje s odkazem na jednotlivé v řízení provedené důkazy, proč byla předmětná provozní činnost podstatnou příčinou škody. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škodu v podobě ušlého zisku může po žalované 1) požadovat toliko do okamžiku ukončení nájmu výpovědí. Pro takové omezení není zákonná opora, zvláště když k nemožnosti užívat předmět nájmu a následnému ukončení nájmu výpovědí došlo právě v důsledku škodných událostí. Ve vztahu k žalované 4) dovolatelka namítá nesprávný závěr o absenci porušení právní povinnosti. Dovolatelka se domnívá, že žalovaná 4) měla jednak obecnou povinnost jako vlastník udržovat budovu v dobrém stavebním stavu, tato povinnost ostatně plynula i ze stavebního zákona tehdy účinného, dále jí tížila obecná prevenční povinnost a měla také povinnost plynoucí z nájemní smlouvy zajistit řádný a nerušený výkon nájemních práv. Uvedené povinnosti však žalovaná 4) nedodržela. Z provedených důkazů dovolatelka dovozuje, že žalovaná 4) si špatného stavebně technického stavu budovy musela být vědoma již před uzavřením nájemní smlouvy, ale žalobkyni neinformovala a uzavřela s ní nájemní smlouvu v trvání 19 let. S ohledem na vědomost o stavu budovy a délku trvání nájmu se jeví v rozporu s obecnou prevenční povinností, že žalovaná 4) nájem vypověděla namísto uzavření dohody o pouhém přerušení nájmu a dalším užívání budovy po odpadnutí překážky. Vůči částečnému zastavení řízení pak dovolatelka namítá, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně byl uplatněný nárok na náhradu škody opřen o zcela odlišnou skutkovou okolnost – neplatnou výpověď z nájmu.
Žalovaná 3) se zcela ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a dovolání žalobkyně má za nepřípustné, jelikož odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jak vyplynulo z dokazování, důvody pro skončení nájmu spočívaly ve stavu budovy, nikoliv v provozní činnosti žalované 3). Navrhuje zamítnutí dovolání.
Žalovaná 4) považuje napadené rozhodnutí za souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tedy navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Se závěry odvolacího soudu se ztotožňuje. I když nelze vyloučit špatný stav budovy již v okamžiku uzavření nájemní smlouvy, účastníci smlouvy o této skutečnosti nevěděli – žalovaná 4) se o havarijním stavu budovy dozvěděla až ze znaleckého posudku zpracovaného v roce 2005. Žalovaná 4) zároveň s dostatečným předstihem informovala žalobkyni o nezbytnosti stavebních úprav budovy. V návaznosti na to již v polovině roku 2005 probíhala jednání o ukončení nájemní smlouvy, žalobkyně tedy měla dostatek času reagovat na nepříznivou situaci. Žalovaná 4) tak neporušila žádnou svou povinnost.
Žalované 1) a 2) se k podanému dovolání nevyjádřily.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Jestliže dovolatelka napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl k jejímu odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a ve výroku o náhradě nákladů státu, dovolatelka neuvedla důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tedy obligatorní náležitost, bez které dovolání nelze projednat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3) dovolatelka namítá nesprávné posouzení existence příčinné souvislosti mezi jejich provozní činností a vzniklou škodou.
Rozhodné hmotné právo se v dané věci podává z § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé takový vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
Přípustný dovolací důvod by mohla představovat pouze námitka, že se odvolací soud nezabýval případnou příčinnou souvislostí mezi škodou a ražbou samotného Královopolského tunelu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ovšem plyne, že se soud zabýval ražbou průzkumných štol, sanací budovy i ražbou Královopolského tunelu jako možnými příčinami vzniku škody. Ražbu Královopolského tunelu v daném kontextu zohlednil jako činnost hlavní, před jejímž započetím bylo nutné budovu sanovat. S ohledem na zjištěný okamžik započetí ražby Královopolského tunelu, jenž teprve následoval po vyklizení budovy, tedy po vzniku škody žalobkyně, pak nelze odvolacímu soudu vyčítat, že neuvažoval výslovně o přímé souvislosti mezi škodou a ražbou Královopolského tunelu, jež logicky nepřichází v úvahu (škoda zde předchází příčinu). Jako příčinu škody soud shledal sanaci budovy, tedy činnost předběžnou a předcházející samotné ražbě Královopolského tunelu.
Za provozní činnost se ve smyslu § 420a odst. 1 obč. zák. považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3907/2009, či v odborné literatuře Škárová, M. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1219).
S ohledem na výše uvedené je nutné v daném případě pohlížet na ražbu průzkumných štol a sanaci budovy jako na činnosti předcházející činnosti hlavní (ražba Královopolského tunelu). I činnosti předběžné se považují za provozní činnost. Jestliže je učiněn skutkový závěr, že příčinou škody byla činnost předběžná, může být ve smyslu § 420a obč. zák. odpovědný pouze ten, kdo předběžnou činnost přímo vykonával (provozovatel) nebo kdo provedení činnosti smluvně zadal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1562/2010). V případě odlišnosti subjektů, které vykonávají činnost hlavní a předběžnou, tak nemůže být odpovědný ten, kdo se na předběžné činnosti jako příčině škody vůbec nepodílel. Za stavu, kdy odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že příčinou škody je sanace budovy (činnost předběžná), je zřejmé, že za škodu nemohou být činěny odpovědné žalované 2) a 3), které se na předběžné činnosti nepodílely.
Lze uzavřít, že odvolací soud v kontextu skutkových souvislostí řádně uvažoval také vliv ražby Královopolského tunelu jako činnosti hlavní na vznik škody a příčinnou souvislost v dílčí otázce, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, tak v daném případě škody způsobené provozní činností posoudil v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V další své argumentaci stran posouzení příčinné souvislosti pak dovolatelka zpochybňuje konkrétní skutkové závěry o tom, co bylo příčinou škody, a na základě vlastní interpretace důkazů dovozuje skutkové závěry (že ražba průzkumných štol byla příčinou škody) odlišné od těch, které učinily nalézací soudy. Uvedená argumentace ovšem nepředstavuje přípustný dovolací důvod, nýbrž je zpochybněním zjištěného skutkového stavu, jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl, a to podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči žalované 4) dovolatelka namítá nesprávný závěr o absenci protiprávního jednání žalované 4) a dovolací důvody v tomto směru odvíjí od tvrzení o porušení její prevenční povinnosti jakožto vlastníka budovy, činí tak ale prostřednictvím vlastních skutkových závěrů (že žalovaná věděla o špatném stavu budovy) odlišných od těch, jež učinily nalézací soudy. Jestliže dovolatelka z provedených důkazů dovozuje určitá skutková zjištění se současným zpochybněním hodnocení důkazů a skutkových závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, tyto námitky rovněž nesměřují proti právnímu posouzení věci, a tudíž nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud pak v případě nepřípustnosti dovolání nemůže přezkoumávat případný nesprávný postup soudu spočívající v zastavení části řízení i přes neexistenci překážky věci rozsouzené. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně odvolací soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu by byla žaloba tak jak tak zamítnuta a toto jeho právní posouzení nebylo dovoláním úspěšně zpochybněno.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, soud rozhodne v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 a § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jelikož však ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2), 3) a 4) se tímto rozhodnutím řízení ve věci končí, rozhodl dovolací soud o nákladech dovolacího řízení podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jelikož žalovaná 2), které by toto právo s ohledem na odmítnutí dovolání žalobkyně náleželo, žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevynaložila.
S ohledem na odmítnutí odvolání je pak žalobkyně povinna nahradit žalovaným 3) a 4) účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Advokát žalované 3) podal ve věci vyjádření k dovolání ze dne 18. 9. 2015, advokát žalované 4) podal vyjádření k dovolání ze dne 28. 8. 2015. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a činí 26 700 Kč. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna i náhrada výdajů se podle § 137 odst. 3 písm. a) a 151 odst. 2 o. s. ř. navyšuje o 21% náhradu DPH (5 670 Kč). Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení žalované 3) i žalované 4) 32 670 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-