// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.08.2016
Rozhodnutí o důležité záležitosti dle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů
Posuzované rozhodnutí shromáždění vlastníků bytových jednotek, jímž bylo rozhodnuto o provedení celkové revitalizace domu (která zahrnovala zateplení stěn domu, zateplení střešního pláště včetně nové hydroizolace, zateplení stropů, výměnu starých oken a dveří, úpravu předních i zadních vstupních dveří, lodžií a balkonů, a odvětrávání aj.) a jejím financování formou přijetí úvěru od peněžního ústavu ve výši 4,7 mil. Kč, představuje rozhodnutí o důležité záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.
Lze-li podle judikatury dovolacího soudu za rozhodnutí o důležité záležitosti pokládat výměnu oken v domě hrazenou z fondu údržby (srov. NS 22 Cdo 1423/2009), tím spíše bude rozhodnutím o důležité záležitosti ve smyslu citovaného ustanovení rozhodnutí shromáždění v dané věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4386/2015, ze dne 8. 6. 2016
Dotčené předpisy: § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou dne 26. 5. 2014 a změněnou se souhlasem soudu se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti shromáždění vlastníků bytových jednotek žalovaného konaného dne 26. 11. 2013, alternativně pak vyslovení neplatnosti všech rozhodnutí přijatých tímto shromážděním. Důvody pro vyslovení neplatnosti napadených usnesení shromáždění vlastníků jednotek žalovaného spatřoval v jejich rozporu se zákonem, případně stanovami žalovaného. V této souvislosti uvedl, že shromáždění vlastníků dne 26. 11. 2013 řídil předseda výboru společenství, jemuž skončilo funkční období, že pozvánka na shromáždění neměla náležitosti určené stanovami, že nebyla zjišťována usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním, že na shromáždění hlasovala jako vlastník osoba (A. M.), která již nebyla vlastníkem jednotky, že bylo připuštěno hlasování v zastoupení, ačkoli to stanovy neumožňovaly, a že hlasy pro přijetí usnesení shromáždění byly počítány podle velikosti podílů jednotlivých vlastníků, nikoli podle hlav ve smyslu § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“).
Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 15 Cm 87/2014-77, zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti shromáždění vlastníků bytových jednotek žalovaného konaného dne 26. 11. 2013 (výrok I.) i žalobu na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých tímto shromážděním (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III).
Zjistil, že žalobce je členem žalovaného a spolu se svou manželkou Ing. K. Č. má ve společném jmění manželů jednotku v předmětném domě, s níž je spojen podíl o velikosti 27/502 na společných částech domu. Společenství konalo dne 26. 11. 2013 shromáždění, jehož předmětem bylo projednání a schválení revitalizace domu podle zpracované projektové dokumentace za cenu ve výši 4,7 milionu Kč, financovanou bankovním úvěrem, a volba členů výboru. Ze shromáždění byl pořízen zápis, podle něhož se jej zúčastnili vlastníci jednotek (případně jejich zmocněnci) disponující 84,46 % všech hlasů. Pro revitalizaci domu hlasovalo 79,08 % podílu všech vlastníků, proti hlasoval vlastník s 5,38 % hlasů (žalobce).
Soud prvního stupně předně uzavřel, že pro vyslovení neplatnosti shromáždění vlastníků jako celku nenachází zákonnou oporu. Shromáždění vlastníků je orgánem společenství, jako je obdobně valná hromada orgánem akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným. Nelze proto vyslovit neplatnost shromáždění vlastníků jako orgánu společenství, ale pouze usnesení tímto orgánem přijatých. Ohledně žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., zdůraznil, že žaloba byla podána včas (v šestiměsíční prekluzivní lhůtě od přijetí usnesení) a osobou k tomu aktivně věcně legitimovanou (přehlasovaným vlastníkem jednotky). V případě usnesení, kterým byla schválena revitalizace domu, dovodil (vycházeje zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007), že nejde o usnesení, jímž bylo rozhodnuto o důležité záležitosti ve smyslu citovaného ustanovení. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že za důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. nelze považovat mimo jiné komplexní úpravu bytového domu (spočívající ve výměně oken, vchodových dveří, zateplení obvodového zdiva a zateplení půdního prostoru), jež je s ohledem na stáří domu obvyklá a jíž nedojde k podstatným změnám na budově; přitom v projednávaném případě jde o typově shodnou situaci (celkovou revitalizaci domu). Bylo-li dále napadeno i usnesení o volbě členů výboru společenství, měl soud prvního stupně za to, že žalobcem namítané porušení stanov při svolání shromáždění (spočívající v absenci údaje o možnosti seznámit se podklady k bodům jednání) a při jeho řízení (členem výboru, jemuž skončil mandát) nemohly mít závažné právní následky, které by odůvodňovaly vyslovení neplatnosti napadeného usnesení. Soud prvního stupně neshledal důvodné ani námitky žalobce, že nebyla zjišťována usnášeníschopnost před každým hlasováním za situace, kdy se počet členů shromáždění v jeho průběhu neměnil, že někteří vlastníci byli zastoupeni zmocněncem, neboť tento postup stanovy žalovaného připouštěly, a že se hlasování zúčastnila A. M., která již nebyla vlastníkem jednotky, protože její výkon hlasovacího práva neměl na výsledek hlasování vliv. K námitce nesprávnosti použité metodiky počítání hlasů na shromáždění uvedl, že výsledky hlasování o usnesení schvalujícím revitalizaci domu byly vyčísleny správnou metodou, neboť systematickému a teleologickému výkladu ustanovení § 11 odst. 5 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb., které předurčilo kvórum pro přijetí dotčeného usnesení o revitalizaci (tříčtvrtinovou většinou všech vlastníků jednotek v domě), odpovídá počítání hlasů podle velikosti podílů na společných částech domu upravené pro všechny případy hlasování v § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 Cmo 73/2015-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích I. a II. o věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákon neumožňuje vyslovení neplatnosti shromáždění žalovaného jako jeho orgánu. Dále po doplnění dokazování k rozsahu plánované revitalizace považoval za správný i jeho názor, že rozhodnutí o revitalizaci domu v tomto případě nepředstavuje rozhodnutí o důležité záležitosti a že tento nedostatek (nenaplněné věcné hledisko dle § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb.) brání soudu ve věcném projednání uplatněného nároku, což odůvodnil poukazem na obdobný skutkový stav jako ve věci posuzované Nejvyšším soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 3246/2007. Konečně ohledně vyslovení neplatnosti rozhodnutí o volbě výboru žalovaného s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 924/2012 uzavřel (poté, co v odvolacím řízení zjistil, že žalobce se hlasování o volbě členů výboru zdržel), že žalobce za této situace není oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení rozhodnutí shromáždění, proti jehož přijetí nehlasoval.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnil tvrzením, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný. Odvolací soud mu při rozhodování o neplatnosti usnesení o volbě výboru odejmul status „přehlasovaného vlastníka“, ačkoli svým postojem dal jasně najevo, že s rozhodnutím nesouhlasí, neboť od prvopočátku schůze konané dne 26. 11. 2013 zpochybňoval legitimitu konání shromáždění a následně se zdržel podpisu na listinách, z nichž dle jeho názoru nebyl zřejmý jejich účel. Žalobce tak má za to, že pokud v rámci schůze shromáždění vznesl aktivně své námitky, nemůže mu být odebrán status „přehlasovaného vlastníka“, a to ani v případě, pokud by se zdržel hlasování, s nímž vyjádřil nesouhlas. V dalších námitkách žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v případě usnesení o schválení revitalizace domu se nejedná o „důležitou záležitost“ ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., jestliže lodžie, balkóny a okna jsou ve výlučném vlastnictví jednotlivých vlastníků a jestliže dojde ke změně vzhledu celého domu a ekonomickému zatížení vlastníků úvěrem na 20 let. V dalším bodu dovolání žalobce upozorňuje, že by měla být změněna judikatura ve prospěch „hlasování podle hlav“ v případech podle ust. § 11 odst. 4 (míněn zřejmě odst. 5) věty druhé zákona č. 72/1994 Sb., kdy „aplikovaná judikaturní interpretace nerovnosti velikosti hlasů dle podílů členů společenství je v rozporu se zájmy spoluvlastníků jako společenství obyvatel sdílejících společný totožný prostor“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání vyhovuje předepsaným náležitostem (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se zabýval jeho přípustností.
Předně je třeba uvést, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává proti celému výroku I. odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., tj. jakoby i proti výroku, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na vyslovení neplatnosti shromáždění vlastníků jednotek žalovaného konaného dne 26. 11. 2013. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti této části výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti podáno nebylo. Proti této části výroku totiž dovolatel nikterak nebrojil a v poměru k uvedené části výroku schází v dovolání jakékoli odůvodnění.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vycházel dovolací soud při posuzování věci z dosavadních právních předpisů - zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném v době konání shromáždění (26. 11. 2013), tedy ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Dovolání směřuje jednak proti výroku, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o vyslovení neplatnosti usnesení o volbě výboru. Při řešení této otázky odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, jenž dovolacími námitkami zpochybnit nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce se hlasování o usnesení o volbě výboru společenství zdržel. V důsledku toho uzavřel, že nehlasuje-li vlastník, který je přítomen na shromáždění vlastníků jednotek proti přijetí usnesení, není oprávněn (aktivně legitimován) domáhat se zrušení takového rozhodnutí shromáždění. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2012, nebo ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010), od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci, pro kterou lze pouze vzhledem k obsahu námitek dovolatele doplnit, že vlastník projevuje svůj názor hlasováním o usnesení, a je proto nerozhodné, jak se v průběhu diskuse o něm vyjadřoval. Z těchto důvodů proto dovolací soud dovolání žalobce v této části podle § 241c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovoláním byl dále napaden výrok, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o vyslovení neplatnosti usnesení o revitalizaci domu. Dovolání je v této části přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. otázky, zda předmětné usnesení představuje důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.
Dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí zčásti spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Citované ustanovení zakládá přehlasovanému vlastníku právo obrátit se na soud v případě, že nesouhlasí s usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti. Jeho účelem je ochrana práv a oprávněných zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení. Soud při projednání žaloby podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom však nelze přehlédnout, že při rozhodování podle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech.
Z věcného hlediska je právo přehlasovaného vlastníka obrátit se na soud omezeno pouze na „důležité záležitosti“. K výkladu uvedeného slovního spojení se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 (na něž poukázaly oba soudy). V něm dovodil, že důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se rozumí taková záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Podle takto nastavených kritérií však neposuzoval „důležitost“ komplexních úprav domu srovnatelných s jeho celkovou revitalizací, jak se snad oba soudy mylně domnívaly, nýbrž až následné „provádění těchto úprav a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“. Jestliže tedy Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění vlastníků jednotek nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), nelze z toho usuzovat, že o takovou záležitost nešlo ani v usnesení, které je předmětem řízení v dané věci; oproti usnesení, jež bylo zkoumáno v uvedeném případě, totiž předmětné usnesení řeší diametrálně odlišnou záležitost.
V projednávaném případě se dovolatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění, jímž bylo rozhodnuto o provedení celkové revitalizace domu (která zahrnovala zateplení severozápadní a jihovýchodní stěny domu, zateplení střešního pláště včetně nové hydroizolace, zateplení stropu nad 1. přízemním podlažím a části nad zadním schodištěm v 1. nadzemním podlaží, výměnu starých oken a dveří, úpravu předních i zadních vstupních dveří, lodžií a balkonů, a odvětrávání aj.) a jejím financování formou přijetí úvěru od peněžního ústavu ve výši 4,7 mil. Kč. S přihlédnutím k uvedenému je zřejmé, že v souzené věci jde o záležitost, jež běžně není předmětem jednání shromáždění vlastníků jednotek (jde o vcelku zásadní rozhodnutí s dlouhodobějším dopadem do poměrů společenství), u níž lze předpokládat, že významně ovlivní komfort bydlení v domě (a to nejen v průběhu její realizace, nýbrž především po jejím dokončení) a lze ji pokládat za poměrně závažnou i se zřetelem k proklamované (relativně vysoké) finanční náročnosti jejího provedení, jež je v daném případě ještě podtržena zvolenou formou zabezpečení prostředků na její úhradu (přijetím úvěru od peněžního ústavu, který si vyžádá rovněž placení úroků a bankovních poplatků). Z toho vyplývá, že záležitost řešená předmětným usnesením citelně zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek - členů společenství. Proto nelze pokládat za správný právní názor, že uvedené rozhodnutí shromáždění nepředstavuje rozhodnutí o důležité záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Navíc lze-li podle judikatury dovolacího soudu za rozhodnutí o důležité záležitosti pokládat výměnu oken v domě hrazenou z fondu údržby (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009), tím spíše bude rozhodnutím o důležité záležitosti ve smyslu citovaného ustanovení rozhodnutí shromáždění v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu není v části posouzení platnosti usnesení schvalujícího revitalizaci domu správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ho zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat k dovolatelem vznesené otázce „hlasování dle velikosti podílů či tzv. dle hlav“, že neřešil-li danou otázku odvolací soud, pak zde není prostor proto, aby se jí zabýval dovolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-