// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 31.05.2016
Určení okruhu nadbytečných zaměstnanců v rozhodnutí o organizační změně
Okruh nadbytečných zaměstnanců může být v rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně vyjádřen nejen druhem práce sjednaným nebo vykonávaným jednotlivými zaměstnanci, nýbrž jakýmkoli jiným způsobem (uvedením profesní skupiny, platové třídy, organizačního útvaru, který se zrušuje apod.), z něhož bude s určitostí patrno, která pracovní místa (jaký jejich počet) považuje zaměstnavatel nadále za nepotřebná. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, pak rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2457/2015, ze dne 24. 3. 2016
Dotčené předpisy: § 52 písm. c) zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 31. 5. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť funkční místo žalobkyně, která byla zařazena do odboru justičního, oddělení organizace soudů, státních zastupitelství a resortní výchovy, kde vykonávala činnost spočívající ve „tvorbě koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“, bylo rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 pro nadbytečnost zrušeno.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 2001 jako „právník – odborný referent“, že od listopadu 2007 vyřizovala též nově vzniklou agendu insolvenčních správců, že se v důsledku organizační změny spočívající ve zřízení insolvenčního odboru od 1. 6. 2010 a ve zrušení míst žalobkyně a její kolegyně V. nestala nadbytečnou, neboť dva a půl roku vykonávala činnost týkající se insolvenčních správců, byla ředitelem odboru a vrchním ředitelem označena za odborníka „přes insolvenční správce“ a vydala písemný souhlas se svým „přesunutím“ do insolvenčního odboru, a že výpověď je patrně reakcí na její „alternativní návrh dalšího postupu při vyřizování agendy insolvenčních správců“, podle něhož měl být ponechán dosavadní stav, případně mělo být v rámci justičního odboru zřízeno zvláštní oddělení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 C 263/2010-39 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 000 Kč. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010 byl do organizační struktury žalované s účinností od 28. 5. 2010 „zakomponován“ nově zřízený insolvenční odbor o dvou odděleních, kterým byla současně stanovena náplň činnosti, že rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 byla s účinností od 31. 5. 2010 zrušena 2 pracovní místa v justičním odboru, oddělení organizace soudů a státních zastupitelství a resortní výchovy (dále též „organizační oddělení“), specifikovaná toliko platovými třídami (14. a 10. platová třída), a současně bylo zřízeno 8 pracovních míst v odboru insolvenčním, že ke dni 31. 5. 2010 skončil pracovní poměr právníka dr. P. zařazeného v organizačním oddělení justičního odboru do 14. platové třídy a že k tomuto dni byli do organizačního oddělení justičního odboru přijati noví zaměstnanci Mgr. K. a Mgr. K. Dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou organizační změnou [která nebyla „zaměřena na změnu ve složení zaměstnanců žalované (působících v organizačním oddělení) z hlediska jejich profesního zaměření, druhu konané práce, zvláštních kvalifikačních předpokladů, ale byla jí provedena prostá redukce zaměstnanců“], neboť předpokládané snížení počtu zaměstnanců v organizačním oddělení o jednoho zaměstnance splňujícího kvalifikační předpoklad vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu (tj. platově zařazeného v 11. až 16. platové třídě) mělo (mohlo) nastat jinak než rozvázáním pracovního poměru výpovědí danou žalobkyni, a to skončením pracovního poměru dr. P.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2013 č. j. 62 Co 553/2012-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi „výpovědí žalobkyně a organizačním opatřením žalované ze dne 31. 5. 2010“, neboť ke dni 31. 5. 2010, kdy byla žalobkyni doručena výpověď, bylo – jak odvolací soud zjistil z listiny nazvané „personální obsazení insolvenčního odboru ke dni 1. 6. 2010, resp. 15. 7. 2010“ - v nově zřízeném insolvenčním odboru neobsazené 1 pracovní místo odborného referenta (právníka) ve 14. platové třídě, které odpovídalo kvalifikaci žalobkyně, jejíž specializací v justičním odboru byla aplikace zákona o insolvenčních správcích (jednalo se tedy o stejný druh práce, který žalobkyně vykonávala „na svém předchozím působišti“). Uzavřel, že žalobkyně proto nemohla být ke dni doručení výpovědi pro zaměstnavatele nadbytečnou, a to ani zčásti.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 2385/2013-81 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná jen proto, že žalovaná měla v době výpovědi volné pracovní místo právníka v nově zřízeném insolvenčním odboru, které odpovídalo druhu práce vykonávané žalobkyní před výpovědí z pracovního poměru, neboť právní úprava pracovněprávních vztahů účinná ode dne 1. 1. 2007 nepřevzala institut tzv. nabídkové povinnosti, a proto zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 zákoníku práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by pro něho byla vhodná. Vytknul odvolacímu soudu, že - veden tímto nesprávným právním názorem - se nezabýval okolnostmi významnými pro posouzení příčinné souvislosti mezi nadbytečností žalobkyně pro žalovanou a organizačními změnami, které žalovaná ve výpovědi spojuje s rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010, jímž byla mimo jiné v organizačním oddělení justičního odboru žalované zrušena 2 „funkční“ místa (ve 14. a 10. platové třídě). Protože z uvedeného rozhodnutí ministryně spravedlnosti o zrušení pracovních míst v organizačním oddělení justičního odboru bez dalšího nevyplývá, že by se toto opatření mělo týkat i pracovního místa žalobkyně, měl se odvolací soud zabývat zejména tím, zda žalobkyně byla jediným zaměstnancem v organizačním oddělení justičního odboru zařazeným do 14. platové třídy (v takovém případě by jedno ze dvou zrušených pracovních míst v uvedeném oddělení muselo být místo, které zastávala žalobkyně), nebo zda takových zaměstnanců bylo více; v posléze uvedeném případě by bylo významné, zda a popřípadě kým bylo rozhodnuto o zrušení pracovního místa žalobkyně, neboť pouze takové rozhodnutí by mohlo být rozhodnutím o organizační změně, v jehož důsledku by se žalobkyně mohla stát pro žalovanou nadbytečnou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 č. j. 62 Co 553/2012-155 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování vycházel ze zjištění, že v organizačním oddělení justičního odboru žalované byly ve 14. platové třídě zařazeny celkem tři zaměstnankyně, a to JUDr. I. B., Mgr. R. L. a žalobkyně, že v personálním oddělení justičního odboru byla zařazena ve 14. platové třídě právnička Mgr. E. K., která byla zaměstnaná v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, jenž byl žalovanou zrušen ve zkušební době dne 12. 7. 2010, a taktéž JUDr. Z. P., jehož pracovní poměr skončil dne 30. 4. 2010, a že nejdůležitější pracovní činností JUDr. B., žalobkyně, Mgr. K. a JUDr. P., kterému navíc náleželo ještě posuzování návrhů nových právních předpisů s celostátní působností, byla podle náplně práce „tvorba koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“, v katalogu prací žalovanou označená jako „Správa justice (14.1.)“. Dospěl k závěru, že za situace, kdy z rozhodnutí ministryně spravedlnosti č. 10/2010 vyplývá pouze to, že v justičním odboru, organizačním oddělení, má být zrušeno jedno „funkční“ místo ve 14. platové, a není tedy zřejmé, že by se toto organizační opatření zaměstnavatele mělo týkat konkrétního pracovního místa žalobkyně, neboť v rozhodné době (ke dni 31. 5. 2010) působili v organizačním oddělení justičního odboru tři zaměstnanci zařazení ve 14. platové třídě (JUDr. I. B., Mgr. R. L. a žalobkyně) a v personálním oddělení justičního odboru navíc v této době působila Mgr. E. K. (zařazená rovněž ve 14. platové třídě), nebylo organizační změnou ze dne 31. 5. 2010 zrušeno konkrétní pracovní místo obsazené žalobkyní, a proto se žalobkyně nemohla stát v důsledku tohoto organizačního opatření pro žalovanou nadbytečnou; není proto splněna podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť není založena příčinná souvislost mezi organizační změnou uvedenou ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2010 a nadbytečností žalobkyně. Dodal, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná přijala k rozhodnému dni „jiné“ organizační opatření týkající se pracovního místa žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně interpretoval“ právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2385/2013-81 a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že podmínka příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností konkrétního zaměstnance může být splněna pouze tehdy, pokud již rozhodnutí o organizační změně obsahuje označení konkrétního nadbytečného zaměstnance. Má za to, že v případě, kdy rozhodnutí o organizační změně dopadá potencionálně na více zaměstnanců v konkrétním organizačním útvaru, je následné určení nadbytečného zaměstnance výhradně v působnosti zaměstnavatele; takové rozhodnutí podle ustálené judikatury nepodléhá soudního přezkumu a nadbytečný zaměstnanec může být označen až ve výpovědi z pracovního poměru. Dovolatelka uvedla, že rozhodnutím o organizační změně, jehož cílem a smyslem bylo snížení počtu zaměstnanců, byli dotčeni výhradně zaměstnanci organizačního oddělení, že je proto nerozhodné, zda v jiných organizačních útvarech pracovali zaměstnanci zařazení do stejné platové třídy jako žalobkyně, avšak s jiným druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě, a že žalobkyně, která nikdy „nevznesla námitku“, že by se v důsledku rozhodnutí o organizační změně měla stát nadbytečnou některá z dalších dvou zaměstnankyň organizačního oddělení zařazených do 14. platové třídy, byla informována, že zrušovaným pracovním místem je její pracovní místo. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „soudu k dalšímu řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť odvolací soud věc projednal a rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku. Poukázala na to, že žalovaná ve svém dovolání pomíjí skutkové zjištění soudů o „neexistenci“ příčinné souvislosti mezi organizační změnou uvedenou ve výpovědi z pracovního poměru a nadbytečností žalobkyně, činí vlastní odlišné skutkové závěry, odkazuje na judikaturu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, a „dezinterpretuje (ne)existenci“ příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o organizační změně uvedeným ve výpovědi a nadbytečností žalobkyně v rozporu se závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 21. 8. 2001 uzavřena pracovní smlouva, podle níž byla žalobkyně zařazena do odboru organizace a dohledu a v níž bylo jako druh práce dohodnuto „prověřování úrovně řídící a kontrolní činnosti předsedů soudů na úseku občanskoprávním a obchodním; vyhodnocování činnosti soudů na úseku občanskoprávním, obchodním a správním; provádění prověrek rychlosti a plynulosti řízení na úseku občanskoprávním a obchodním; výkon státního dohledu ministerstva nad činností notářů“. Dohodou ze dne 18. 3. 2005 byla pracovní smlouva změněna tak, že žalobkyně se s účinností od 1. 4. 2005 přeřazuje do odboru personálních věcí justice a že bude vykonávat především činnost spočívající ve „tvorbě koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství“. Doplňkem pracovní náplně ze dne 19. 11. 2007 byl obsah pracovní činnosti žalobkyně, zařazené již v justičním odboru, oddělení organizace soudů a státních zastupitelství a resortní výchovy, doplněn o „komplexní zajišťování aplikace zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, včetně příslušného správního řízení a rozhodování“. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010 ze dne 28. 5. 2010 byl s účinností od téhož dne zřízen insolvenční odbor o dvou odděleních, jimž byla současně stanovena náplň činnosti. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 byla „v souladu“ s rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 9/2010 převedena 3 „funkční“ místa z legislativního odboru do insolvenčního odboru, v němž bylo současně zřízeno 8 „funkčních“ míst, v legislativním odboru bylo zrušeno 1 „funkční“ místo v 7. platové třídě a v justičním odboru, organizačním oddělení bylo zrušeno 1 „funkční“ místo ve 14. platové třídě a 1 „funkční“ místo v 10. platové třídě. V organizačním oddělení justičního odboru byly zařazeny ve 14. platové třídě tři zaměstnankyně, a to JUDr. I. B., Mgr. R. L. a žalobkyně. Dne 31. 5. 2010 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu její nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí ministryně spravedlnosti č. 10/2010 o zrušení jejího „funkčního místa“.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem má být v rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně určen okruh nadbytečných zaměstnanců. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968 sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Podstatné je, aby bylo přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny. Pouze v takovém případě lze uvažovat o tom, že byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti zejména ve smyslu ustanovení § 37 až 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 18 zák. práce]; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).
V projednávané věci bylo rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 (mimo jiné) v justičním odboru, organizačním oddělení zrušeno jedno „funkční“ místo ve 14. platové třídě a jedno „funkční“ místo v 10. platové třídě. V organizačním oddělení justičního odboru byly zařazeny ve 14. platové třídě tři zaměstnankyně – JUDr. I. B., Mgr. R. L. a žalobkyně.
Okruh nadbytečných zaměstnanců může být v rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně vyjádřen nejen druhem práce sjednaným nebo vykonávaným jednotlivými zaměstnanci, nýbrž jakýmkoli jiným způsobem (uvedením profesní skupiny, organizačního útvaru, který se zrušuje apod.), z něhož bude s určitostí patrno, která pracovní místa (jaký jejich počet) považuje zaměstnavatel nadále za nepotřebná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 610/2013). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967 sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Vymezila-li žalovaná v rozhodnutí o organizační změně okruh nadbytečných zaměstnanců v organizačním oddělení justičního odboru uvedením platové třídy, ve které byla zrušovaná „funkční“ místa zařazena, mohlo mít rozhodnutí ministryně spravedlnosti č. 10/2010 ze dne 31. 5. 2010 za následek nadbytečnost jedné ze tří zaměstnankyň, mezi kterými byla i žalobkyně, zařazených na „funkčním“ místě ve 14. platové třídě v organizačním oddělení justičního odboru. Protože o výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje – jak bylo uvedeno výše – výlučně zaměstnavatel a protože s tímto výběrem může být zaměstnanec – stejně jako s rozhodnutím o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách - seznámen až ve výpovědi z pracovního poměru, není správný závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně nemohla stát v důsledku uvedeného organizačního opatření pro žalovanou nadbytečnou a že proto není (nemůže být) dána příčinná souvislost mezi organizační změnou uvedenou ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2010 a nadbytečností žalobkyně.
Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda rozhodnutí žalované o organizační změně ze dne 31. 5. 2010, vzhledem k němuž se žalobkyně měla stát pro žalovanou nadbytečnou, reflektovalo skutečnost, že žalovaná nebude mít možnost plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou byla žalobkyně jinak schopna a ochotna vykonávat, vzhledem k tomu, že žalobkyně se pro ni stává od účinnosti organizačních změn nadbytečnou. Je třeba totiž mít na zřeteli, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost, spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015). V projednávané věci se měl proto odvolací soud zabývat tím, zda z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců žalované se pro ni stal nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce žalobkyně sjednaný pracovní smlouvou (její pracovní činnost), nebo zda pro žalovanou byl tento druh práce i nadále potřebný, ale měl být nadále vykonáván v rámci jiného organizačního uspořádání žalované (v nově zřízeném insolvenčním odboru namísto odboru justičního, v němž žalobkyně vykonávala práci podle pracovní smlouvy před organizační změnou, k níž došlo na základě rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2010).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-