// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 31.05.2016
Likvidace pojistné události uvedením poškozené věci do původního stavu
Jestliže pojišťovna nesdělila poškozenému, že se škodnou událostí bude nakládáno jako s totální škodou, naopak přistoupila na likvidaci pojistné události opravou vozidla a vycházela při určení výše náhrady škody a odpovídající výše pojistného plnění z částky vynaložené poškozeným na opravu vozidla, tj. uvedení poškozené věci do původního stavu, pak již není možné určit náhradu škody jako rozdíl obvyklé ceny věci před a po poškození. Takový postup by vedl ve svém důsledku k přenesení nákladů na odstranění následků škodné události na poškozeného.
Za uvedené situace je třeba při určení náhrady vycházet z výše nákladů na opravu vozidla a posuzovat již pouze účelnost a nezbytnost těchto nákladů. Jestliže je vzájemný poměr výše náhrady škody určený dvěma způsoby (uvedení do původního stavu vs. náhrada obvyklé ceny věci) nejistý a navíc je rozhodnutí poškozeného zvolit opravu vozidla podpořeno postojem pojišťovny likvidující pojistnou událost, nelze z následného závěru znalce, že se jednalo o totální škodu a oprava nebyla rentabilní, učiněného až v řízení před soudem, vyvozovat, že náklady vynaložené na opravu vozidla nebyly účelné. Hlediskem významným pro určení výše náhrady je v takovém případě otázka, zda opravou došlo ke zhodnocení vozidla a k případnému bezdůvodnému obohacení poškozeného. Pokud znalec uzavřel, že nedošlo ke zhodnocení věci a oprava toliko obnovila předešlý stav, je nepodstatné, že znalec zároveň vyhodnotil škodu jako totální.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5173/2015, ze dne 22. 3. 2016
Dotčené předpisy: § 443 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 134.649 Kč jako náhrady škody způsobené při dopravní nehodě ze dne 10. 5. 2009 na jeho motocyklu H. D., kterou zavinil občan Slovenské republiky pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná je subjektem povinným k náhradě vzniklé škody podle § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná po předložení faktury v celkové výši 308.965 Kč za opravu poškozeného motocyklu vyplatila žalobci částku 174.316 Kč, neboť zkrátila pojistné plnění o amortizaci, tedy o předpokládané zhodnocení vozidla opravou ve výši 134.649 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 11 C 407/2013-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134.649 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovanou, neboť dle § 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. Pokud jde o nárok samotný, vyšel soud z posudku znalce, který vyhodnotil cenu opravy jako přiměřenou, a ze zjištění, že pojišťovna žalobce neinstruovala, že škodná událost bude posuzována jako totální škoda, naopak vyšla z částky vynaložené na opravu, od níž nesprávně odečetla částku údajného zhodnocení. Na základě ustálené judikatury Ústavního soudu pak uzavřel, že pokud obnova původního stavu vozidla není možná jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k náhradě nákladů účelné opravy na poškozeného, a zvýhodňovat tak škůdce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 55 Co 86/2015-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá co do částky 65.665 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s posouzením námitky promlčení. Při určení výše škody dle § 442 odst. 1 odst. 2 obč. zák. však platí, že se hradí skutečná škoda a pouze je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Za situace, kdy soudní znalec dospěl k závěru, že se jedná o totálně zničené vozidlo a jeho oprava nebyla rentabilní, činí skutečná škoda částku 243.300 Kč, již určil jako vzniklou škodu na motocyklu znalec. Nad tuto částku se již nejednalo o účelné a nezbytné náklady na uvedení motocyklu do původního stavu, a proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Ačkoli dovolatel zcela určitě nevymezil, v řešení jaké otázky hmotného či procesního práva spatřuje přípustnost dovolání, z obsahu jeho podání je zřejmé, že namítá odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudu ústavního v otázce určení výše skutečné škody a výše náhrady, jež měla být poskytnuta pojistitelem za uvedení vozidla do předešlého stavu. Namítá, že za situace, kdy opravou bylo dosaženo původního stavu poškozené věci a nedošlo k jejímu zhodnocení, není možné vyjít ze znalcem určené hodnoty věci před poškozením, ale z částky skutečně vynaložené na uvedení v předešlý stav. Pokud odvolací soud vyšel pouze z hodnoty stanovené znaleckým posudkem, dovolatel považuje tento postup za ryze formalistický a rozporný s ústavním principem ochrany práv a právem na spravedlivý proces. Na závěr dovolatel uvádí několik otázek, jež dle jeho názoru nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu explicitně řešeny, a to zda je po poškozeném možno požadovat, aby prováděl průzkum trhu pro určení rentability uvedení poškozené věci v původní stav, či aby ze svého nesl náklady na opravu poškozené věci, pokud náklady opravy přesáhnou hodnotu věci stanovenou následně znalcem, a konečně zda je jednání žalované v souladu se zákonem, pokud ubezpečila dovolatele o tom, že uhradí náklady na opravu, a následně tento příslib odvolala. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu změnil, případně rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní otázky uvedené v dovolání shledává naprosto zavádějícími, neboť neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu, ani na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Z těchto důvodů považuje dovolání za nepřípustné. Odvolací soud posoudil výši škody v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí odpovídá závěrům znalce o neúčelnosti opravy motocyklu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky způsobu určení výše škody vzniklé při dopravní nehodě na vozidle, jež poškozený nechal následně opravit. Tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenými závěry dovolacího i Ústavního soudu, a v tomto směru je dovolání také důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením. Poškození vozidla při dopravní nehodě nepochybně vede ke vzniku skutečné škody na věci, neboť majetkový stav poškozeného se snižuje právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Výše škody je ve smyslu § 443 obč. zák. dána rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením, tj. jeho obvyklou (tržní) cenou, a jeho sníženou hodnotou po poškození, tj. opět obvyklou cenou havarovaného vozidla. Na tomu odpovídající náhradu má poškozený právo bez ohledu na to, jak s poškozeným vozem dále naloží, tedy zda jej opraví či nikoliv, neboť účelem náhrady je reparovat zmíněné snížení majetkového stavu. Způsob, jakým poškozený na poškození vozu reaguje, je zpravidla okolností se škodnou událostí nesouvisející, a nemůže se proto promítat do rozsahu náhrady, která náleží vůči odpovědné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, publikované pod C 871 a C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále jen „Soubor“).
Jestliže ovšem poškozený vozidlo nechá opravit, může výši škody vyčíslit cenou opravy, sestávající zpravidla z ceny provedených prací a ceny vyměněných (náhradních) dílů. Od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být případně odečtena částka odpovídající jejímu zhodnocení opravou (pokud k němu skutečně dojde) oproti původnímu stavu, jinak by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a znamenalo to zvýšení obvyklé ceny opravené věci. Zhodnocení poškozeného vozidla opravou ovšem nastává jen tehdy, dojde-li ke zvýšení jeho obvyklé ceny, nikoliv tzv. technickým zhodnocením či zvýšením technické hodnoty. Technická hodnota je pak vyjádřením technických vlastností věci, a její zvýšení nemusí nutně znamenat zvýšení ceny obvyklé. Poškozený má tedy v první řadě právo na náhradu škody odpovídající rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla ve stavu poškozeném. Rozhodne-li se pro opravu, zakládá mu to právo výběru požadovat náhradu škody vyčíslenou druhým způsobem, totiž hodnotou opravy, to již však s případným odpočtem zhodnocení, pokud k němu dojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, uveřejněný v Souboru pod C 14535).
Soud prvního stupně při určení výše majetkové újmy žalobce v důsledku dopravní nehody vyšel v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti jeho vozidla, a to za podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně. Použil tedy druhý shora uvedený způsob stanovení výše náhrady škody a tento právní názor je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, z něhož jak prvoinstanční soud, tak také odvolací soud při svém rozhodnutí vycházely, ale i s nálezem z doby pozdější, v němž se Ústavní soud k uvedeným právním vývodům přihlásil (nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13), a ostatně je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 36/2013, publikovaný v Souboru pod C 14064, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2659/2007, uveřejněný v Souboru pod C 7834).
Účelnost nákladů vynaložených na opravu se pak kromě jiného poměřuje i srovnáním jejich výše s hodnotou vozidla před poškozením. Měly-li by být náklady vyšší, půjde zpravidla o opravu neúčelnou a poškozenému se hradí hodnota vozidla s odečtením ceny jeho použitelných částí, tedy částka, která by měla postačovat k tomu, aby si poškozený místo zbytečně nákladné opravy pořídil jiné vozidlo v odpovídající kvalitě.
V dané věci je hodnocení účelnosti provedené opravy ovlivněno tím, že poškozený má nárok, aby mu škoda byla nahrazena poskytnutím pojistného plnění (plnění z garančního fondu). Pak je opodstatněné, že při odstraňování následků škodné události postupuje v součinnosti s pojistitelem odpovědnosti škůdce či Českou kanceláří pojistitelů v případech plnění z garančního fondu.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovanou pověřená pojišťovna nesdělila žalobci, že se škodnou událostí bude nakládáno jako s totální škodou, naopak přistoupila na likvidaci pojistné události opravou vozidla a vycházela při určení výše náhrady škody a odpovídající výše pojistného plnění z částky vynaložené dovolatelem na opravu vozidla, tj. uvedení poškozené věci do původního stavu. V takovém případě pak již není možné užít první ze shora uvedených způsobů určení výše peněžní náhrady, tedy určit náhradu jako rozdíl obvyklé ceny věci před a po poškození. Takový postup by vedl ve svém důsledku k přenesení nákladů na odstranění následků škodné události na poškozeného a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i dovolacího soudu výše zmíněnou. Za uvedené situace je třeba při určení náhrady vycházet z výše nákladů na opravu vozidla a posuzovat již pouze účelnost a nezbytnost těchto nákladů. Jestliže je vzájemný poměr výše náhrady škody určený dvěma výše zmíněnými způsoby nejistý a navíc je rozhodnutí poškozeného zvolit opravu vozidla podpořeno postojem pojišťovny likvidující pojistnou událost, nelze z následného závěru znalce, že se jednalo o totální škodu a oprava nebyla rentabilní, učiněného až v řízení před soudem, vyvozovat, že náklady vynaložené na opravu vozidla nebyly účelné. Hlediskem významným pro určení výše náhrady je v takovém případě otázka, zda opravou došlo ke zhodnocení vozidla a k případnému bezdůvodnému obohacení dovolatele. Pokud znalec uzavřel, že nedošlo ke zhodnocení věci a oprava toliko obnovila předešlý stav, je nepodstatné, že znalec zároveň vyhodnotil škodu jako totální.
Z uvedeného je nepochybné, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-