// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 26.05.2016
Sjednání odstupného pro případ výpovědi podle § 52 písm. g) zák. práce
Právo zaměstnance na odstupné může být sjednáno i pro případ rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Výkon práva na takové odstupné není v rozporu s dobrými mravy, ledaže by cílem jednání zaměstnance nebylo dosažení zaplacení jeho pohledávky, nýbrž by v rozporu s ustálenými dobrými mravy bylo vedeno přímým úmyslem způsobit zaměstnavateli újmu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, ze dne 15. 3. 2016
Dotčené předpisy:
§ 67 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010
§ 14 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010
§ 52 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 24. 6. 2013 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 154.231,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2006 jako vedoucí provozu, že podle dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 1. 5. 2009 mu náležela za vykonanou práci měsíční mzda ve výši 23.125,- Kč, kterou mu žalovaná přestala počínaje měsícem lednem 2011 vyplácet, a že proto žalobce „ukončil ke dni 18. 3. 2011 okamžitě svůj pracovní poměr“. Žalovaná mu neuhradila dlužnou mzdu za období od 1. 12. 2010 do 18. 3. 2011 ve výši 82.878,- Kč, odstupné ve výši 68.553,- Kč a příspěvek na penzijní připojištění sjednaný v dodatku č. 2 k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2008 za měsíce prosinec 2010 až březen 2011 ve výši 2.800,- Kč.
Poté, co žalovaná namítla, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil již dne 30. 11. 2010 na základě výpovědi dané žalobci podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, kterou žalobce dne 30. 9. 2010 odmítl převzít, a co Okresní soud v Náchodě při jednání dne 2. 10. 2013 sdělil účastníkům „předběžný závěr“, že na základě provedeného dokazování má za prokázané, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 30. 9. 2010, a že „nárok na zaplacení dlužné mzdy by bylo možno právně posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení“, žalobce podáním ze dne 27. 12. 2013 doručeným Okresnímu soudu v Náchodě dne 31. 12. 2013 změnil žalobu tak, že se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 229.696,14 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2011 do zaplacení. Změnu žaloby zdůvodnil zejména tím, že vzhledem k tomu, že soud „vyslovil právní názor“, že jeho pracovní poměr u žalované skončil výpovědí ke dni 30. 11. 2010, požaduje nyní, aby mu žalovaná uhradila odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku podle dodatku č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeného dne 1. 1. 2008, v němž bylo sjednáno, že žalovaná je povinna při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany žalované vyplatit žalobci odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku a že toto ujednání neplatí v případě skončení pracovního poměru z důvodů uvedených v „§ 53 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce“.
Okresní soud v Náchodě – poté, co usnesením ze dne 19. 2. 2014 č. j. 58 C 32/2013-138 připustil změnu žaloby - rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 č. j. 58 C 32/2013-153 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 84.044,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Dalibora Jandury a České republice – Okresnímu soudu v Náchodě doplatek soudního poplatku ve výši 3.770,- Kč. Dovodil, že platně vzniklý pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 30. 11. 2010 na základě výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, kterou mu žalovaná doručila dne 30. 9. 2010 a určení jejíž neplatnosti soudem se žalobce nedomáhal, že žalobci vzniklo právo na odstupné ve výši desetinásobku průměrného výdělku podle dodatku č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeného dne 1. 1. 2008, který „přiznává“ nárok na odstupné i v případě skončení pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení povinnosti zaměstnance, a že vzhledem k námitce promlčení důvodně uplatněné žalobcem nemohl přihlédnout k tomu, že se žalovaná dovolala neplatnosti dohody o odstupném. Soud prvního stupně však shledal, že uplatnění nároku na odstupné žalobcem je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), neboť žalovaná ukončila pracovní poměr výpovědí z důvodu zaviněného závažného porušení povinností ze strany žalobce, který si vysoké odstupné „nechal přislíbit“ v době, kdy byl jednatelem žalované, která byla zřízena jako občanské sdružení, jehož činnost má nepodnikatelský charakter a zčásti jde o aktivitu veřejně prospěšnou, založenou zvláště na dobrovolné práci jeho členů, a přiznání odstupného by proto nepřiměřeně zvýhodnilo žalobce nejen na úkor žalované, ale též ve vztahu k ostatním členům. Uzavřel, že žalobce, který krátce před ukončením pracovního poměru skončil s výkonem funkce statutárního orgánu žalované a jehož odchod byl vyvolán rozpory mezi skupinami členů „s různými pohledy na další směřování žalované“, „skutečně zneužívá své právo na odstupné k určitému zvýhodnění svého postavení v rámci spolku způsobem, který je vzhledem k okolnostem nepřípustný a je též v rozporu s dobrými mravy“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2014 č. j. 17 Co 229/2014-216 doplněným a opraveným usnesením ze dne 22. 12. 2014 č. j. 17 Co 229/2014-220 zastavil řízení o odvolání žalobce proti části výroku rozsudku soudu prvního stupně, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 1.182,64 Kč s úroky z prodlení, a proti výroku, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Náchodě doplatek soudního poplatku ve výši 3.770,- Kč (z důvodu zpětvzetí odvolání v této části), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.519,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Dalibora Jandury. S přihlédnutím k důvodu rozvázání pracovního poměru a zvláštní povaze zaměstnavatele, kterým je spolek, a z ostatních důvodů vyložených soudem prvního stupně dospěl shodně k závěru, že uplatnění nároku na odstupné žalobcem je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že je třeba oddělovat činnost žalobce z pracovněprávního vztahu a z výkonu funkce jednatele, kdy žalobce jako zaměstnanec vykonával administrativní činnost, která nebyla „v ničem mimořádná“, a proto nepřihlédl k poklesu příjmů žalobce spojovaných jím se skončením pracovního poměru ve specifickém oboru provozování historických vlaků, v němž je podle žalobce obtížné získat jiné zaměstnání, kterým žalobce „ospravedlňoval vysoké odstupné“. Žalobce podle přesvědčení odvolacího soudu „nesledoval dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, dosáhnout jednorázového peněžitého plnění představujícího určitou formu odškodnění zaměstnance zaměstnavatelem za zpravidla nezaviněnou ztrátu zaměstnání, ale byl veden úmyslem způsobit mu určitou újmu, ať už materiální, či v poloze jisté i morální satisfakce za způsob ukončení pracovního poměru“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s argumentací soudů, že žalovaná jako spolek má zvláštní povahu, a namítá, že z pohledu pracovního práva mají spolky stejné postavení jako kterýkoli jiný zaměstnavatel a že i pro ně musí platit ustanovení zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů. Vytýká soudům, že při posuzování „naplnění právního rámce rozporu nároku s dobrými mravy“ nevzaly v úvahu, že žalovaná nechala žalobce vykonávat jeho práci až do „března následujícího roku“, práci od něho přebírala, ukládala mu úkoly, nedala mu žádné výstupní doklady při skončení zaměstnání výpovědí a žalobce tak „udržovala“ v tom, že jeho pracovní poměr stále trvá, a že dovodily „zištný úmysl žalobce“, aniž by hodnotily „situaci komplexně“ a vzaly v úvahu důvody změny žaloby; žalobce již pak totiž neměl jinou možnost, jak se po zaměstnavateli „čehokoli domoci“, a proto jen „aplikoval“ ustanovení, které bylo platně sjednáno v pracovní smlouvě, což „žádný ze soudů nezpochybnil a i judikatura dává možnost sjednat odstupné odchylně od ustanovení zákoníku práce“. Dovolatel má za to, že postup, kdy se „ničím nepřezkoumaný důvod výpovědi bere v úvahu při posouzení souladu jeho požadavku s dobrými mravy“, aniž by se soudy zabývaly tím, zda skutečně došlo ze strany žalobce k porušení povinností, je v rozporu s hmotným právem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části a žalobě vyhověl, nebo aby rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil a „vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce „v celém rozsahu“ zamítl, neboť považuje napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, za „věcně správný“. Dodala, že žalobce vykonával v pracovním poměru – s ohledem na obsah pracovní smlouvy a skutková zjištění o vykonávané práci - činnosti „příslušné“ výkonu funkce statutárního orgánu žalované, což „s sebou nese toliko fakticitu zaměstnání, resp. nevzniknutí smluvního vztahu v rovině pracovní smlouvy“, a že proto žalobci nenáleží „žádné smluvní či zákonné benefity mající výsostný původ v pracovním právu“, tj. ani „hypotetické“ odstupné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaná a žalobce, který byl jejím jednatelem do 24. 4. 2010, kdy se této funkce vzdal, uzavřeli dne 1. 12. 2006 pracovní smlouvu, která „nahradila“ pracovní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 1. 1. 1999 a ve které se žalobce zavázal vykonávat práci vedoucího provozu, že v dodatku č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeném dne 1. 1. 2008 si žalobce s žalovanou ujednali, že při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany žalované vyplatí žalovaná žalobci odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku s tím, že toto ujednání neplatí při výpovědi dané žalovanou z důvodů uvedených v „§ 53 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce“, a že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 30. 11. 2010 na základě výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovanou dne 30. 9. 2010 podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Oproti požadavku žalobce na zaplacení odstupného žalovaná namítla, že uplatnění takového nároku je v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při posuzování hmotněprávní otázky, zda žalobce vykonal své právo na odstupné v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá odstupného, na které mu (podle jeho názoru) vzniklo právo při skončení pracovního poměru dne 30. 11. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že poskytování odstupného při rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem může být - na rozdíl o právní úpravy poskytování odstupného účinné do 31. 12. 2006 - upraveno (smlouvou nebo vnitřním předpisem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zák. práce) odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na odstupné v dalších případech (z jiných důvodů), než které jsou stanoveny (vypočteny) v ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 732/2011, který byl uveřejněn pod č. 106 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 613/2011, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013). Právo žalobce na odstupné proto mohlo být v dodatku č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeném mezi ním a žalovanou dne 1. 1. 2008 sjednáno též pro případ rozvázání pracovního poměru výpovědí žalované podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, přestože ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce s tímto důvodem rozvázání pracovního poměru vznik práva na odstupné nespojuje.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1 zák. práce). Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuálním) vedlejším následkem vznik majetkové nebo nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012).
V tom, že žalobce požadoval po žalované odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku, které mu náleželo (by mu mělo náležet) na základě dodatku č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeného dne 1. 1. 2008, protože pracovní poměr mezi ním a žalovanou skončil výpovědí žalované dne 30. 11. 2010, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy, neboť žalobce postupoval v souladu se zákonem a v případné majetkové nebo nemajetkové újmě, která by tím vznikla (mohla vzniknout) žalované, lze spatřovat jen vedlejší následek, který je právem dovolený; z okolností případu a z toho, co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání žalobce nebylo dosažení zaplacení jeho pohledávky, ale – aniž by žalobce sledoval smysl a účel splnění dluhu žalované – přímý úmysl způsobit žalované újmu.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že uplatnění nároku žalobce na odstupné podle dodatku č. 2 k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2008 je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval tím, zda žalobce vykonával u žalované činnost v pracovněprávním vztahu, přestože bylo v řízení zjištěno, že byl až do 24. 4. 2010 statutárním orgánem žalované (jejím jednatelem), která vznikla jako občanské sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“), a která se od 1. 1. 2014 považuje za spolek podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. § 3045 odst. 1 občanského zákoníku).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu občanského sdružení vzniklého podle zákona č. 83/1990 Sb. nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu občanského sdružení není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy, nýbrž stanovami občanského sdružení [srov. § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 83/1990 Sb.], ledaže by stanovami bylo určeno, že jmenováním (nebo volbou) na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr; právní předpisy ani povaha občanského sdružení však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro toto sdružení na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1850/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3104/2010).
Byl-li náplní pracovního poměru žalobce u žalované výkon činnosti statutárního orgánu (jednatele), aniž by výkon této činnosti v pracovním poměru určovaly stanovy žalované, byla by pracovní smlouva, kterou měl být pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou založen (ať už šlo o pracovní smlouvu ze dne 1. 12. 2006, nebo ze dne 1. 1. 1999), neplatným právním úkonem [srov. § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006], na základě něhož by mezi účastníky nemohl vzniknout pracovněprávní vztah. Nebyl-li mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr, nemohlo by dojít ani k jeho skončení, a žalobci by proto nemohlo vzniknout právo na odstupné sjednané v dodatku č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeném dne 1. 1. 2008, které bylo podmíněno skončením (v době uzavření tohoto dodatku již založeného) pracovního poměru výpovědí ze strany žalované. Vznikl-li platně pracovní poměr mezi účastníky (na základě pracovní smlouvy nebo jmenování na vedoucí pracovní místo – srov. § 33 zák. práce) poté, co se žalobce dne 24. 4. 2010 vzdal funkce jednatele žalované, mohl by mít právo na odstupné při skončení pracovního poměru výpovědí danou mu žalovanou dne 30. 9. 2010 ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku, kterého se v této věci domáhá, jen v případě, že by právo žalobce na takové plnění bylo dohodnuto v rámci podmínek tohoto pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se věcí z hlediska uvedeného právního posouzení nezabýval, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do 228.513,50 Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Náchodě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-