// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.08.2006
K závadě ve sjízdnosti a odpovědnosti správce komunikace
I. Objektivní odpovědnost správce komunikace za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle zák. č. 13/1997 Sb. je spojována s takovým stavem na vozovce, který tvoří závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 cit. zák. Rozhodnutí o této odpovědnosti závisí především na zjištění stavu vozovky v době a v místě nehody a na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti.
II. Nyní platný zákon ani jeho prováděcí předpis (vyhl. č. 104/1997 Sb.) na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. 12 odst. 2 vyhl. č. 35/1984 Sb.) neuvádí ani příkladmo skutečnosti, které závadu ve sjízdnosti tvoří (např. ojedinělé místo s náledím vzniklým námrazou). Avšak přímo ze znění § 26 odst. 6 cit. zák. vyplývá, že v podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve sjízdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy. O závadu ve sjízdnosti komunikace se nejedná, nejde-li o natolik významnou změnu ve sjízdnosti, kterou řidič ani při obezřetné jízdě respektující stav komunikace a důsledky povětrnostních vlivů nemůže předpokládat a reagovat na ni.
III. Sama skutečnost, že zasněžená vozovka nebyla v době nehody posypána, neodpovídá pojmu „závada ve sjízdnosti“.
IV. „Souvislá námraza“ je v 26 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. uvedena jako důsledek povětrnostní situace, které má řidič přizpůsobit svůj způsob jízdy, nikoliv jako příklad nepředvídatelné závady ve sjízdnosti.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, ze dne 26. července 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené advokátkou, proti žalované S. a ú. s. J. k., o zaplacení 375.203,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 34/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2005, č. j. 5 Co 2972/2004-206, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se na správci komunikace domáhala zaplacení částky 375.203,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené na jejím autě dne 3. 2. 2001, kdy vůz řízený jejím známým při vjezdu do zatáčky na zasněžené silnici dostal smyk a sjel ze silnice. Dle tvrzení žalobkyně byla havárie způsobena závadou ve sjízdnosti vozovky, jejíž údržba spadá do správy žalované.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č. j. 18 C 34/2003-130 ve znění opravného usnesení ze dne 11. 10. 2004, č.j. 18 C 34/2003-160, žalobu na zaplacení částky 375.203,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8% od 20. 4. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že v době nehody byla na vozovce slabá vrstva sněhu, sněžit začalo krátce před nehodou, vozovka nebyla posypána a z obou stran silnice byla osazena dopravní značka „jiné nebezpečí„ – „nebezpečí náledí“. Dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by v den dopravní nehody v místě, kde k ní došlo, byla vozovka pokryta náledím, nebo že by zde existovala jiná kvalifikovaná závada ve sjízdnosti, kterou by žalovaná neodstranila nebo nezmírnila nebo na ni neupozornila. Soud proto neshledal odpovědnost správce komunikace za závadu ve sjízdnosti podle § 26 a 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též silničního zákona), a protože žalovaná prováděla zimní údržbu silnice II. třídy v souladu s operačním plánem zimní údržby a žádnou povinnost stanovenou právním předpisem neporušila, neodpovídá za škodu ani podle § 420 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, č. j. 5 Co 2972/2004-206, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že situaci na silnici v době nehody, jak byla prokázána, nelze právně hodnotit jako závadu ve sjízdnosti ve smyslu příslušných ustanovení silničního zákona, a vzhledem k tomu, že správce komunikace neporušil ani povinnosti uložené mu vyhláškou č. 104/1997 Sb. při údržbě a odstraňování závad ve sjízdnosti, není jeho odpovědnost dána ani podle § 420 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci při nesprávném výkladu právního pojmu „závada ve sjízdnosti“. Namítá, že odvolací soud tento pojem nevyložil správně, ale v rozporu s právními předpisy a s ustálenou judikaturou. Poukazuje na to, že možnosti řidiče přizpůsobit pohyb vozidla takové závadě ve sjízdnosti, jakou je zledovatělá vozovka, jsou velmi omezené, a řidič nemohl včas reagovat ani na dopravní značku, varující před možným náledím, neboť s ohledem na její umístění ji uviděl, až když kolem ní přejížděl. Nebylo prokázáno, že by řidič při řízení něčím pochybil. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pouze ojedinělé místo s náledím se považuje za závadu ve sjízdnosti, neboť tento názor nemá oporu v zákoně č. 13/1997 Sb., který jako příklad povětrnostních situací a jejich důsledků, které mohou zhoršit či přerušit sjízdnost, uvádí i souvislou námrazu, což je opak výrazu „ojedinělá“. Dále vytýká odvolacímu soudu, že ignoruje rozhodnutí správního orgánu o tom, že zavinění řidiče na dopravní nehodě není prokázáno. Uvádí, že situace v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1495/2003 odpovídá právě situaci na vozovce před předmětnou nehodou (ze zasněžené posypané vozovky zcela nečekané najetí na zledovatělou a neposypanou část). Poukazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (25 Cdo 1036/2004, Rc 3/2000, 25 Cdo 1697/98, 25 Cdo 2101/2000), dovozuje, že situace na vozovce v době nehody odpovídá pojmu závada ve sjízdnosti, a namítá, že podle plánu zimní údržby měla být celá komunikace udržována posypem, i když vyhl. č. 104/1997 Sb. takovou povinnost nestanoví. Navrhla, aby rozsudek soudu druhého i prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení - dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka ve výkladu pojmu „závada ve sjízdnosti“ a namítá nesprávnou aplikaci § 27 odst. 2 a § 26 odst. 6 zák. č. 13/1997 Sb. Vzhledem k tomu, že k výkladu pojmu závada ve sjízdnosti podle nyní platného zákona č. 13/1997 Sb. se dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi nevyjádřil, činí tato právní otázka napadené rozhodnutí zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákonů č. 13/1997 Sb. (§ 48), č. 281/1997 Sb., č. 259/1998 Sb., č. 146/1999 Sb., č. 102/2000 Sb., č. 132/2000 Sb. , č. 102/2000 Sb. (část), č. 489/2001 Sb., č. 259/2002 Sb., č. 256/2002 Sb., č. 320/2002 Sb. (tj. ve znění účinném k okamžiku vzniku škody), uživatelé dálnice, silnice nebo místní komunikace nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. Vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit (odst. 2 cit. ust.).
Podle § 26 odst. 1 citovaného zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím. Podle odstavce 6 závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle § 26 odst. 5 cit. zákona o pozemních komunikacích jsou povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrností situace a jejich důsledky.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že objektivní odpovědnost správce komunikace za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle zák. č. 13/1997 Sb. je spojována s takovým stavem na vozovce, který tvoří závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 cit. zák. Rozhodnutí o této odpovědnosti závisí především na zjištění stavu vozovky v době a v místě nehody a na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti.
Nyní platný zákon ani jeho prováděcí předpis (vyhl. č. 104/1997 Sb.) na rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. 12 odst. 2 vyhl. č. 35/1984 Sb.) neuvádí ani příkladmo skutečnosti, které tuto závadu tvoří (např. ojedinělé místo s náledím vzniklým námrazou). Avšak přímo ze znění § 26 odst. 6 cit. zák. vyplývá, že v podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve sjízdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy. Proto i podle současné právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti platí, že sama skutečnost, že zasněžená vozovka nebyla v době nehody posypána, neodpovídá pojmu „závada ve sjízdnosti“, jak bylo dovolacím soudem vyloženo ve vztahu k předchozímu zákonu č. 135/1961 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) např. v rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1172/97 a obdobně v rozsudku ze dne 16. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96. Jestliže v daném případě se podle skutkových zjištění na vozovce v místě a v době nehody nevyskytovaly vady mající charakter závady ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 zák. č. 13/1997 Sb., nejedná se o objektivní odpovědnost správce komunikace podle silničního zákona. Právní názor odvolacího soudu na odpovědnost správce komunikace za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti je tedy správný.
K námitkám v dovolání lze dodat, že „souvislá námraza“ je v 26 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. uvedena jako důsledek povětrnostní situace, které má řidič přizpůsobit svůj způsob jízdy, nikoliv jako příklad nepředvídatelné závady ve sjízdnosti. O závadu ve sjízdnosti komunikace se nejedná, nejde-li o natolik významnou změnu ve sjízdnosti, kterou řidič ani při obezřetné jízdě respektující stav komunikace a důsledky povětrnostních vlivů nemůže předpokládat a reagovat na ni. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, k nehodě došlo v únoru při jízdě do zatáčky na zasněžené neposypané silnici, a je tedy zřejmé, že takovou okolnost, jakou je nebezpečí smyku, může řidič předvídat.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), vyplývá z vylíčení důvodů dovolání, že nesouhlasí rovněž s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, zejména v otázce stavu vozovky a způsobu jízdy řidiče. Napadá tedy rozsudek odvolacího soudu i v otázce skutkových zjištění. Avšak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm,. b) o. s. ř. správné, dovolací soud proto dovolání zamítl (ust. § 243b odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-