// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.02.2019
K výkladu § 260 odst. 1 zákona o přeměnách
Ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách nezakládalo oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou obchodní společností (družstvem) nezhoršila.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2007/2017, ze dne 27. 11. 2018
Dotčené předpisy: § 260 odst. 1 zák. č. 125/2008 Sb. ve znění do 31. 12. 2011
Kategorie: obchodní společnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Návrhem podaným u Městského soudu v Praze dne 2. 4. 2013 se navrhovatelka podle § 260 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále též jen „zákon o přeměnách“) domáhá určení, že dobytnost pohledávky K. L. a O. P. za XY (dálen též jen „společnost“) ve výši celkem 300.000 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení se v důsledku rozdělení společnosti odštěpením sloučením nezhoršila a že navrhovatelka neručí za tuto pohledávku podle § 257 zákona o přeměnách.
V návrhu navrhovatelka tvrdí, že dne 27. 8. 2010 byla do obchodního rejstříku u Městského soudu v Praze ve vložce B 16860 zapsána přeměna podle projektu rozdělení odštěpením sloučením ze dne 23. 6. 2010, jíž se mimo jiné účastnily navrhovatelka jako nástupnická společnost a společnost jako jedna z rozdělovaných společností. K. L. a O. P. se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhají žalobou podanou proti společnosti jako dlužnici a navrhovatelce jako ručitelce zaplacení částky 300.000 EUR s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které na jejich úkor získala společnost tím, že za ni plnili, co po právu měla plnit sama. Navrhovatelka má za to, že dobytnost pohledávky K. L. a O. P. za společností se v důsledku přeměny nezhoršila, neboť společnost po zápisu přeměny do obchodního rejstříku disponovala majetkem dostatečným k uspokojení pohledávek obou věřitelů. Navrhovatelka proto za dluh společnosti neručí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. 79 Cm 46/2013-50, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je pod sp. zn. 19 C 102/2012 vedeno řízení, v němž se K. L. a O. P. domáhají na společnosti a na navrhovatelce zaplacení 300.000 EUR. Navrhovatelka (jako ručitelka) navrhla přerušit řízení do doby rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 46/2013, Obvodní soud pro Prahu 1 však tomuto návrhu nevyhověl s tím, že je schopen si otázku ručení navrhovatelky posoudit sám.
Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně dovodil, že návrh je svou povahou „žalobou“ na určení podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, u níž je předpokladem úspěšnosti prokázání naléhavého právního zájmu navrhovatelky. Podle soudu prvního stupně „za situace, kdy je podána žaloba na plnění, nelze žalovat na určení“, a není proto dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Soud prvního stupně dále uvedl, že odkaz navrhovatelky na § 260 zákona o přeměnách neobstojí, neboť toto ustanovení lze aplikovat „výhradně ve spojení s ustanovením § 35 a § 257 až 259 zákona o přeměnách, které upravují problematiku ochrany věřitelů při rozdělení, jakož i s ustanovením článku 12 Šesté směrnice Rady 82/981/EHS ze dne 17. 12. 1982, založené na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností, kterou zákon o přeměnách implementuje“. Soud prvního stupně uzavřel, že „rozhodnutí o tom, zda se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že nabízená jistota byla dostatečná, může být učiněno pouze v rámci řízení podle § 35 odst. 2 zákona o přeměnách“.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Podle odvolacího soudu § 260 zákona o přeměnách „nelze chápat jako samostatný institut zakládající právo ručitele domáhat se u soudu určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila. Uvedené ustanovení je třeba chápat v kontextu se soudním řízením zahájeným k návrhu věřitele podle § 35 odst. 2 zákona o přeměnách, tedy v případech, kdy věřitel nejprve uplatnil právo na poskytnutí dostatečné jistoty a o dostatečném zajištění pohledávky rozhodoval soud podle § 35 odst. 2.“
Odvolací soud nesdílel názor navrhovatelky, že „její právní zájem“ na požadovaném určení plyne přímo z § 260 zákona o přeměnách, a přisvědčil soudu prvního stupně též v tom, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není dán, neboť otázku ručení navrhovatelky si Obvodní soud pro Prahu 1 posoudí jako otázku předběžnou v řízení sp. zn. 19 C 102/2002.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Jde o otázky
1) „aktivní legitimace nástupnické společnosti k podání žaloby o určení, že nedošlo ke zhoršení dobytnosti pohledávky dle § 260 zákona o přeměnách“, a
2) „povahy žaloby o určení dobytnosti podle § 260 odst. 1 zákona o přeměnách“.
Dovolatelka má za to, že je aktivně legitimována k podání návrhu o určení dobytnosti pohledávky podle § 260 zákona o přeměnách, aniž by musela splnit „jakékoliv podmínky uměle vytvořené nesprávným výkladem“ tohoto zákonného ustanovení odvolacím soudem. Uvádí, že část třetí hlava I díl 4 zákona o přeměnách je označena jako „Některá ustanovení o ochraně věřitelů a dlužníků při rozdělení“ a lze z ní gramatickým výkladem dovodit, že nezakládá pouze aktivní legitimaci věřitele, ale i dlužníka.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je návrh o určení dobytnosti pohledávky svou povahou návrhem určovacím podle § 80 písm. c) o. s. ř. Má za to, že naléhavý právní zájem není nutné prokazovat, neboť vyplývá z § 260 zákona o přeměnách.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrhu vyhoví, popř. aby rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K. L. a O. P. považují dovolání navrhovatelky za zcela nedůvodné, souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vzhledem k tomu, že společnost byla ke dni 3. 3. 2018, tedy po zahájení dovolacího řízení, vymazána z obchodního rejstříku bez právního nástupce, Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k ní podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu § 260 odst. 1 zákona o přeměnách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona o přeměnách ve znění účinném do 31. 12. 2011 (Článek II bod 1. zákona č. 355/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle § 35 zákona o přeměnách věřitelé zúčastněných obchodních společností nebo družstev při fúzi nebo rozdělení nebo věřitelé zanikající obchodní společnosti a přejímajícího společníka při převzetí jmění nebo věřitelé obchodní společnosti nebo družstva měnící svoji právní formu, kteří přihlásí své pohledávky do 6 měsíců ode dne, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, a kteří nemohou požadovat uspokojení svých pohledávek, mohou požadovat poskytnutí dostatečné jistoty, jestliže se v důsledku přeměny zhorší dobytnost jejich pohledávek. Marným uplynutím lhůty uvedené ve větě první toto právo zaniká (odstavec 1).
Nedojde-li mezi věřitelem a zúčastněnou obchodní společností nebo družstvem při fúzi nebo rozdělení nebo mezi věřitelem a zanikající obchodní společností nebo přejímajícím společníkem při převzetí jmění nebo mezi věřitelem a obchodní společností nebo družstvem měnící svoji právní formu k dohodě o způsobu zajištění pohledávky, rozhodne o dostatečném zajištění soud s ohledem na druh a výši pohledávky (odstavec 2).
Podle § 257 zákona o přeměnách každá z nástupnických obchodních společností nebo družstev ručí za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované obchodní společnosti nebo družstva na ostatní nástupnické obchodní společnosti nebo družstva nebo zůstaly rozdělované obchodní společnosti nebo družstvu, společně a nerozdílně až do výše čistého obchodního majetku uvedeného v posudku znalce pro ocenění jmění (odstavec 1).
Podle § 258 zákona o přeměnách ručením podle § 257 nejsou zajištěny pohledávky, jejichž věřitelům bylo poskytnuto zajištění podle § 35 až 39 a § 259.
Podle § 259 zákona o přeměnách nebude-li dosaženo dohody o poskytnutí dostatečné jistoty do 9 měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, nebo v téže lhůtě nebude dohodnutá jistota poskytnuta, ručí všechny nástupnické a rozdělované obchodní společnosti nebo družstva za splnění dluhů odpovídající takto nezajištěným pohledávkám věřitelů podle § 257.
Podle § 260 zákona o přeměnách se ustanovení § 257 nepoužije, jestliže soud určí, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že nabízená jistota byla dostatečná (odstavec 1).
Výrok rozhodnutí soudu, jímž je určeno, že se zhoršila dobytnost pohledávky v důsledku rozdělení nebo že nabízená jistota je nedostatečná, je závazný pro všechny orgány veřejné moci, navrhovatele a pro všechny nástupnické a rozdělované obchodní společnosti nebo družstva (odstavec 2).
Dovolatelce lze přisvědčit, že ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách výslovně neodkazuje na řízení podle § 35 odst. 2 zákona o přeměnách, v němž soud na návrh věřitele nebo dlužníka rozhoduje, zda se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele zhoršila, popř. zda dlužníkem nabízená jistota je dostatečná. Gramatický výklad tohoto ustanovení tudíž může vést k (dovolatelkou předestíranému) závěru, podle něhož jí citované ustanovení zakládá samostatné právo domáhat se určení, že v důsledku rozdělení se dobytnost pohledávky nezhoršila, nebo že nabízená jistota byla dostatečná.
Opačnému závěru však nasvědčuje výklad teleologický, historický i systematický.
Právní úprava přeměn obchodních společností a družstev dříve obsažená v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), byla z tohoto zákona vyňata a s účinností od 1. 7. 2008 vložena do samostatného zákona o přeměnách.
Důvodová zpráva k návrhu zákona o přeměnách (sněmovní tisk číslo 359/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 5. volební období 2006 – 2010), str. 142, uvádí:
„Úprava na ochranu práv věřitelů a také dlužníků při rozdělení stojí jako doplňující k obecné úpravě ochraně věřitele při přeměně obchodní společnosti nebo družstva. Přitom se obsahově tato úprava přejímá z dosavadního ustanovení § 220x obch. zák. s tím, že se odstraňuje dosavadní systém křížových odkazů a činí drobné stylistické a legislativně-technické úpravy tak, aby byla zajištěna ochrana věřitelů a dlužníků i při rozdělení odštěpením.“
Podle § 220x obch. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, platilo, že každá z nástupnických společností ručí za závazky, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé společnosti na ostatní nástupnické společnosti, společně a nerozdílně až do výše čistého obchodního majetku uvedeného v posudku znalce podle § 69c odst. 6, nejméně však do výše základního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze. Ručení zaniká, jestliže nástupnická společnost poskytne věřiteli nebo věřitelům ostatních nástupnických společností plnění v této výši. Ručením podle první věty nejsou zajištěny pohledávky, jejichž věřitelům bylo poskytnuto zajištění podle následujících odstavců (odstavec 1). Věřitelé zaniklé společnosti mají právo žádat, aby jim nástupnické společnosti poskytly jistotu za účelem zajištění jejich pohledávek, jestliže se v důsledku rozdělení zhorší dobytnost jejich pohledávek. Není-li dále stanoveno jinak, použijí se přiměřeně ustanovení § 220j (odstavec 2). Nebude-li dosaženo dohody o poskytnutí dostatečné jistoty do devíti měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, nebo v téže lhůtě nebude dohodnutá jistota poskytnuta, ručí všechny nástupnické společnosti za splnění závazků odpovídající takto nezajištěným pohledávkám věřitelů podle odstavce 1 (odstavec 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, jestliže soud určí, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že nabízená jistota byla dostatečná. Výrok pravomocného rozhodnutí soudu, jímž je určeno, že se zhoršila dobytnost pohledávky v důsledku rozdělení nebo že nabízená jistota je nedostatečná, je závazný pro všechny orgány, navrhovatele a pro všechny nástupnické společnosti (odstavec 4).
Podle § 215 odst. 4 obch. zák., který se obdobně použil též pro ochranu věřitelů při fúzi sloučením a při rozdělení (§ 220j odst. 1 věta druhá obch. zák.), nedojde-li mezi věřiteli a společností k dohodě o způsobu zajištění pohledávky, rozhodne o dostatečném zajištění soud s ohledem na druh a výši pohledávky.
Podle § 220za odst. 1 obch. zák. platilo, že, není-li dále stanoveno jinak, použijí se na rozdělení sloučením přiměřeně ustanovení § 220r až 220y.
Podle § 220zb odst. 1 obch. zák. platilo, že na rozdělení odštěpením se založením nových společností (§ 69c odst. 2) se použijí přiměřeně § 220r až 220z a na rozdělení odštěpením sloučením (§ 69c odst. 2) se použije přiměřeně § 220za, nestanoví-li zákon jinak.
Podle § 220zb odst. 4 obch. zák. nebude-li zřejmé, jaký obchodní majetek a závazky tvořící část jmění rozdělované společnosti přešly na nástupnickou společnost, má se za to, že sporný obchodní majetek a závazky na nástupnickou společnost nepřešly. Nebude-li zřejmé, v jakém poměru nebo struktuře přešly majetek nebo závazky tvořící část jmění rozdělované společnosti na nástupnické společnosti, bude-li jich více, má se za to, že se nástupnické společnosti stávají spoluvlastníky přešlého majetku a že z přešlých závazků jsou nástupnické společnosti zavázány společně a nerozdílně. Výše ručení každé jednotlivé nástupnické společnosti podle § 220x odst. 1 věty první je omezena hodnotou části čistého obchodního majetku vyplývající z posudku znalce podle § 69c odst. 7 a výše ručení rozdělované společnosti je omezena výší jejího vlastního kapitálu vykázanou v zahajovací rozvaze rozdělované společnosti vyhotovované v souvislosti s rozdělením odštěpením. Ustanovení § 220x odst. 5 se nepoužije.
Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (sněmovní tisk číslo 476/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 3. volební období 1998 – 2002), str. 246, k § 220x uvádí:
„V případě, že je známo, na jakou nástupnickou společnost přešly závazky zaniklé společnosti, upravuje se, jako tomu již bylo v minulosti, solidární ručení nástupnických společností do výše vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze. Dále se zakotvuje právo věřitelů na dostatečné zajištění pohledávek, a pokud by takové zajištění nebylo poskytnuto, ručí solidárně všechny společnosti za splnění závazků odpovídající takto nezajištěným pohledávkám věřitelů neomezeně a společně a nerozdílně.“
Z citovaných ustanovení obchodního zákoníku a z důvodové zprávy k nim je zřejmé, že při rozdělení odštěpením sloučením nástupnické společnosti ze zákona ručily za splnění závazků odpovídajících nezajištěným pohledávkám věřitelů, jež přešly v důsledku rozdělení z rozdělované společnosti na ostatní nástupnické společnosti, nebo zůstaly rozdělované společnosti. Ručení však nevzniklo,
a) dohodli-li se věřitel a rozdělovaná společnost, popř. nástupnické společnosti, do devíti měsíců ode dne, kdy se zápis rozdělení odštěpením sloučením do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, na poskytnutí dostatečné jistoty, nebo byla-li v téže lhůtě dohodnutá jistota poskytnuta, anebo
b) v řízení podle § 215 odst. 4 obch. zák. soud pravomocně rozhodl, že se v důsledku rozdělení odštěpením sloučením dobytnost pohledávky nezhoršila, nebo že dlužníkem nabízená jistota byla dostatečná.
Zákon o přeměnách (podle úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě) dosavadní právní úpravu obsahově převzal.
Ochrana věřitelů zakotvená v zákoně o přeměnách tak spočívá především v možnosti (nikoli povinnosti) požadovat na dlužnících poskytnutí dostatečné jistoty za podmínek uvedených v § 35 až 39 zákona o přeměnách.
V případě přeměny rozdělením poskytuje zákon o přeměnách v § 257 až 264 věřitelům navíc ještě zvláštní ochranu (mimo jiné) ve formě ručení nástupnických společností za dluhy.
Toto zákonné ručení však nezajišťuje pohledávky těch věřitelů, kterým bylo poskytnuto zajištění podle § 35 až 39 a § 259 zákona o přeměnách (§ 258 zákona o přeměnách).
Požádá-li věřitel dlužníka o poskytnutí dostatečné jistoty a nedojde-li mezi nimi k dohodě o způsobu zajištění pohledávky, rozhodne na návrh některého z nich soud (§ 35 odst. 2 zákona o přeměnách). Rozhodnutí soudu určující, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila, nebo že nabízená jistota byla dostatečná, vylučuje zákonné ručení založené § 257 zákona o přeměnách (§ 260 odst. 1 zákona o přeměnách).
Ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách tudíž nelze aplikovat samostatně, nýbrž pouze ve spojení s § 35 odst. 2 zákona o přeměnách.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že § 260 odst. 1 zákona o přeměnách nezakládá oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou obchodní společností (družstvem) nezhoršila.
Shodný názor ostatně zastává též komentářová literatura. V poměrech obchodního zákoníku viz např. odvolacím soudem citovaný prof. JUDr. Jan Dědič a kol., Obchodní zákoník, Komentář díl III., POLYGON Praha 2002, s. 3013, v poměrech zákona o přeměnách pak Kuhn, P., Štenglová, I., Bílá, I., Havel, B. a kol. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 779-780.
Jde-li o odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, pak dovolatelka sice správně uzavírá, že vyplývá-li možnost domáhat se určení přímo z hmotněprávní normy, nemusí být úspěšnost návrhu podmíněna prokázáním naléhavého právního zájmu, když ten plyne přímo z příslušného ustanovení. Dovolatelka však přehlíží, že tento závěr lze učinit pouze za předpokladu, že hmotné právo „zmocňuje“ určitou osobu k podání takového návrhu a k zahájení řízení o určení. O takový případ s ohledem na shora uvedené v projednávané věci nejde.
Jinými slovy, neopírá-li se návrh určovací povahy o zákonné zmocnění plynoucí z hmotného práva, je třeba na danou věc aplikovat obecné procesněprávní ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., podle kterého je úspěšnost žaloby podmíněna prokázáním naléhavého právního zájmu.
Samotný závěr odvolacího soudu o tom, že naléhavý právní zájem dán není, dovolatelka nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotvírá.
Dovoláním otevřenou otázku tudíž odvolací soud posoudil správně. Přesto jeho rozhodnutí neobstojí.
U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostním vadám řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).
Z řečeného se podává, že je-li zahájeno řízení o splnění povinnosti a rozhodnutí sporu závisí na vyřešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, brání překážka věci zahájené (litispendence).
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 102/2012, které bylo zahájeno dne 22. 2. 2012, se K. L. a O. P. domáhají na navrhovatelce zaplacení 300.000 EUR z titulu zákonného ručení založeného § 257 zákona o přeměnách. Rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) bude zcela vypořádán právní vztah založený na řešení předběžné otázky existence zákonného ručení navrhovatelky. Zahájení řízení o žalobě na plnění proto brání tomu, aby probíhal následný spor o určení existence zákonného ručení navrhovatelky. Jestliže soudy přes tuto skutečnost takový spor projednaly a rozhodly o něm, zatížily řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a řízení podle § 243e odst. 4 o. s. ř. zastavil.
O náhradě nákladů řízení bylo ve vztahu mezi dovolatelkou a K. L. a O. P. rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., když dovolatelka zavinila zastavení řízení a K. L. a O. P. vzniklo vůči dovolatelce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady K. L. a O. P. sestávají z odměny jejich zástupce za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé ze dne 15. 8. 2014, účast na jednání soudu konaném dne 28. 5. 2015, vyjádření k odvolání ze dne 20. 8. 2015, účast na jednání odvolacího soudu konaném dne 5. 12. 2016 a vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 2.480 Kč za každého z nich a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu v poloviční výši 150 Kč za úkon (neboť se jedná o společný úkon dvou účastníků zastoupených týmž advokátem) za každého z nich. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.313,80 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal K. L. a O. P. (každému z nich) k tíži dovolatelky 19.093,80 Kč.
Ve vztahu mezi dovolatelkou a společností bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Autor: -mha-