// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 30.01.2019

Uplatnění práva na zaplacení směnky vůči směnečnému rukojmímu

Uplatnění práva na zaplacení směnky vůči směnečnému rukojmímu za výstavce směnky vlastní nebrání ani okolnost, že směnka nebyla (před podáním žaloby) předložena k placení ani výstavci směnky, ani směnečnému rukojmímu. Účinky předložení směnky k placení nastanou vůči žalovanému směnečnému rukojmímu okamžikem, kdy se seznámí s obsahem podané žaloby a směnky. Jestliže žalovaný směnečný rukojmí ani poté směnku nezaplatil, nemůže s úspěchem namítat, že majiteli směnky nevzniklo právo na 6% úroky ode dne splatnosti a směnečnou odměnu (čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4087/2016, ze dne 24. 10. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
čl. I. § 38 zák. č. 191/1950 Sb.
čl. I. § 32 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb.
čl. I. § 48 zák. č. 191/1950 Sb.
 
Kategorie: cenné papíry; zdroj:
www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 30 Sm 141/2003-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni směnečný peníz 85.762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 285.873,40 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 1.000.000 Kč.

Rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 30 Cm 107/2004-559, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti (výrok I.) a uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.194.792,80 Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhého žalovaného:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz (ve vztahu ke druhému žalovanému) ponechán v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 15.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 50.000 Kč a ve výroku o nákladech řízení co do částky 600.000 Kč (první výrok).

2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz (ve vztahu ke druhému žalovanému) ponechán v platnosti ve výroku o nákladech řízení též ohledně částky 400.000 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu zrušuje (druhý výrok).

3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz (ve vztahu ke druhému žalovanému) ponechán v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 70.762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 235.873,40 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu nevydává (třetí výrok).

4/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1.180.707,31 Kč (čtvrtý výrok).

5/ Uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 128.087,70 Kč (pátý výrok).

Odvolací soud (mimo jiné) vyšel z toho, že:

1/ Původní žalobkyně (Česká konsolidační agentura) se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky vlastní vystavené ve Zlíně dne 30. dubna 1997 společností HARD JESENÍK, a. s. na řad České spořitelny, a. s. (dále též jen „banka“), znějící na směnečný peníz 85.762.022,53 Kč, splatné ve Zlíně u České spořitelny, a. s. dne 31. května 2000 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství žalovaní. Banka převedla rubopisem směnku na právního předchůdce původní žalobkyně Konsolidační banku Praha, s. p. ú.

2/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2004, č. j. 30 Sm 141/2003-47 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 6 Cmo 181/2004-57), vyhověl návrhu původní žalobkyně, aby do řízení na její místo vstoupila společnost AB - CREDIT a. s., na niž byla sporná směnka po podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu indosována.

3/ Proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým soud prvního stupně návrhu žalobkyně vyhověl, podal druhý žalovaný námitky, v nichž (mimo jiné) namítal, že sporná směnka nebyla „kvalifikovaně“ předložena k placení.

4/ V průběhu řízení o námitkách Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2005, č. j. 30 Cm 107/2004-107, s odkazem na částečné zpětvzetí žaloby směnečný platební rozkaz do částky 70,762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení a odměnou ve výši 235.873,40 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; dále rozhodl, že žalobkyni bude vrácen soudní poplatek ve výši 400.000,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 12 Cmo 79/2014-645, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

5/ Druhému žalovanému nebyl (s ohledem na nesprávný postup soudu prvního stupně při doručování některých písemností, jež nebyly druhému žalovanému zasílány jakožto fyzické osobě, která je účastníkem řízení, nýbrž jako advokátovi do jeho advokátní kanceláře) doručen stejnopis podané žaloby (návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu).

Na tomto základě odvolací soud především přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého námitka nepředložení směnky k placení nemůže být důvodná již z toho důvodu, že ani případným nepředložením směnky k placení k zániku směnečného nároku nedochází. K tomu dále doplnil, že druhý žalovaný navíc ani není výstavcem sporné směnky, nýbrž avalistou, jemuž se směnka k placení nepředkládá.

Za opodstatněné neměl rovněž výhrady druhého žalovaného, podle kterých mu soud prvního stupně odňal nesprávným postupem při doručování stejnopisu žaloby (případně dalších písemností) možnost jednat před soudem. Podle odvolacího soudu by totiž uvedené pochybení mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci jen tehdy, nebyl-li by druhý žalovaný schopen (pro neznalost žalobních tvrzení) formulovat v rámci podaných námitek svoji obranu proti žalobu uplatněnému nároku. K ničemu takovému však v projednávané věci nedošlo. Druhý žalovaný nejenže námitkovou obranu řádně zformuloval, ale následně byl v průběhu řízení s obsahem žaloby rovněž seznámen.

Neshledávaje důvodnými ani další námitky druhého žalovaného, odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že druhému žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Protože soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému (nesprávně) v platnosti v celém rozsahu, přestože již usnesením ze dne 2. června 2005 rozhodl (s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby) o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen v rozsahu odpovídajícím nárokům, o nichž dosud nebylo (výše uvedeným způsobem) rozhodnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a maje za to, že Nejvyšší soud doposud v daných souvislostech neřešil otázku „nepředložení směnky k placení směnečnému rukojmímu v kontextu prodlení s placením, jakož i otázku předložení směnky k placení (nejpozději před rozhodnutím o směnečném platebním rozkazu) jakožto podmínky placení a tedy podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu, resp. rozsudku, který směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti“.

Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování námitky nepředložení směnky k placení nesprávně vyložil ustanovení čl. I. § 38 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), z něhož jednoznačně plyne, že „zákon předložení směnky přikazuje, avalistu nevyjímaje“. Přestože prezentace směnky avalistovi není nutná z důvodu zachování postižních práv, je nutná jako úkon upomínací (s ohledem na princip odnosnosti dluhu) a legitimační (majitel směnky se tím prokazuje jako osoba, které směnka svědčí). Bez prezentace rovněž není možné uvažovat o vydání kvitované směnky proti zaplacení. Podle dovolatele přímý směnečný dlužník, jemuž nebyla směnka předložena, nemusí směnku platit, není v prodlení s její úhradou (přestože již směnka dospěla) a nelze po něm požadovat ani „úroky z prodlení“ a odměnu.

V projednávané věci se nemůže ve vztahu k dovolateli uplatnit ani judikaturou dovozovaná fikce předložení směnky doručením stejnopisu směnečné žaloby, neboť dovolatel nikdy nebyl žalobou „obeslán“. Jestliže nebyla sporná směnka dovolateli předložena k placení, „nejsou splněny podmínky pro placení směnky, nejsou tedy splněny podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu ani rozsudku, který směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti“.

Dovolatel dále namítá, že řízení je zatíženo „nakumulováním množství procesních vad“, které v převážné míře mají původ v chybném postupu soudu prvního stupně při doručování žaloby, jakož i dalších soudních písemností (z nichž některé nebyly druhému žalovanému dosud vůbec doručeny). Tato pochybení soudu prvního stupně měla podle dovolatele za následek, že 1/ směnečným platebním rozkazem mu byla uložena povinnost „v rozsahu směnečného peníze a příslušenství, které již nemělo oporu v řízení“, 2/ že soud vedl námitkové řízení „v rozsahu zrušeného směnečného platebního rozkazu bez řádného návrhu“ a 3/ že byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Podle žalobkyně řízení před soudy nižších stupňů netrpí vytýkanými vadami, bylo řádně zahájeno a vedeno, v řízení byl tvrzen skutkový stav a byl též zjištěn řádným dokazováním. Hledání marginálních procesních pochybení, která nemohla mít žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a nijak druhého žalovaného nezkrátila na jeho procesních právech, představuje podle žalobkyně pouze další účelové obstrukční jednání žalovaného.

Za přiléhavou nepovažuje ani argumentaci dovolatele ohledně (ne)předložení směnky k placení. Podle žalobkyně jednak prezentaci směnky nahrazuje již podání žaloby, nikoli až její doručení žalovanému, jednak dovolatel byl v projednávané věci o průběhu řízení a povaze i výši uplatněného nároku informován, což je zjevné již z faktu, že proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky. Ostatně, i kdyby předložení směnky nahrazovalo až doručení žaloby žalovanému, bylo by nutné dovodit, že žaloba byla dovolateli v posuzovaném případě doručena, neboť se dostala do sféry jeho vlivu. Odvolacím soudem konstatovaný formální nedostatek při doručování žaloby měl sice za následek opětovné otevření lhůty pro podání námitek, na skutečnosti, že dovolatel se o uplatnění nároku žalobkyní soudní cestou dozvěděl, však uvedený nedostatek v doručování nic nemění.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.

Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu podaného dovolání) i v jeho měnících výrocích (druhý a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu). V tomto rozsahu však dovolání není subjektivně přípustné, když dovolateli napadenou částí rozhodnutí odvolacího soudu (jíž bylo ve vztahu k dovolateli v konečném důsledku rozhodnuto o odklizení části směnečného platebního rozkazu) nebyla způsobena žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, příp. změní (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu bez dalšího odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

V rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle čl. I. § 38 odst. 1 směnečného zákona směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní.

Podle čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona majitel může postihem žádat:

1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány;

2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti;

3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty;

4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.

Z ustanovení čl. I. § 53 odst. 1 směnečného zákona se podává, že zmeškáním lhůt stanovených k předložení směnky na viděnou nebo na určitý čas po viděné, k protestaci pro nepřijetí nebo pro neplacení, k předložení směnky k placení při doložce "bez útrat" ztrácí majitel svá práva proti indosantům, výstavci a všem ostatním osobám směnečně zavázaným vyjma příjemce.

Podle ustanovení čl. I. § 32 odst. 1 směnečného zákona je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil.

Z ustanovení čl. I. § 78 odst. 1 směnečného zákona se pak podává, že výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky.

Konečně z ustanovení čl. I. § 77 směnečného zákona plyne, že pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku (mimo jiné) o placení (§§ 38 až 42) a postihu pro neplacení (§§ 43 až 50, 52 až 54) [odstavec 1]. Pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§ 30 až 32) [odstavec 3].

Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že práva majitele vůči přímým dlužníkům ze směnky (jímž je v projednávané věci rovněž druhý žalovaný coby směnečný rukojmí za výstavce směnky vlastní) jsou právy přímými, jež nejsou podmíněna žádnými dalšími úkony ani skutečnostmi. Právo na zaplacení směnky lze proto vůči přímému dlužníku úspěšně uplatnit u soudu i tehdy, jestliže směnka nebyla prezentována k placení. Nedostatek takového předložení způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod číslem 37, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopise číslo 4, ročník 2003, pod číslem 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007.

V soudní praxi ostatně není pochyb ani o tom, že směnečný rukojmí – bez ohledu na to, za koho se na směnce zaručil – přímo prezentátem směnky (tedy osobou, jíž je nezbytné pro zachování práv vůči postižním dlužníkům předložit směnku k placení podle čl. I. § 38 směnečného zákona) není. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněného pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1801/2010).

Jakkoli nemá nepředložení směnky směnečnému rukojmímu k placení žádný vliv na jeho povinnost směnku zaplatit, nelze pominout, že prezentace směnky (coby upomínacího cenného papíru) představuje – i ve vztahu ke směnečnému rukojmímu – též kvalifikovanou „výzvu k plnění“. Smyslem a účelem takového upomínacího úkonu je zejména to, aby i směnečný rukojmí měl vůbec možnost zjistit, kdo je ze směnky legitimován a případně mohl též ověřit, zda jde o směnku jím skutečně podepsanou.

K naplnění uvedeného účelu přitom zjevně postačí, bude-li směnka směnečnému rukojmímu předložena až po uplynutí lhůty určené ustanovením čl. I. § 38 směnečného zákona, popřípadě až v samotném průběhu sporu o zaplacení směnky. Do okamžiku prezentace směnky směnečný rukojmí není (nemůže být) v prodlení s úhradou svého směnečného závazku, přičemž zaplatí-li směnku bezprostředně po prezentaci, nevznikne mu ani povinnost hradit nároky vypočtené v ustanovení čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona (úroky, útraty a směnečnou odměnu). Nezaplatí-li však směnečný rukojmí směnku ani poté, co mu byla směnka (byť opožděně) prezentována, bude naopak majitel oprávněn požadovat kromě směnečného peníze rovněž všechny výše uvedené nároky. Jejich vznik je totiž podmíněn právě tím, že dlužník směnku nezaplatí (srov. čl. I. § 28 odst. 2 směnečného zákona), rozsah těchto nároků je pak dán přímo ustanovením čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona (6% úrok ode dne splatnosti směnky, útraty a směnečná odměna).

Shodné závěry dovozuje rovněž právní teorie (srov. např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 135-136 a 168-169) a vychází z nich též rozhodovací praxe soudů nižších stupňů (viz např. důvody rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 7 Cmo 115/2005, uveřejněného v časopise Právní rozhledy číslo 23, ročník 2006, str. 871).

Právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníku (a to i ve vztahu ke směnečnému rukojmímu) pak mohou nastat, jak ustáleně dovozuje judikatura (srov. v této souvislosti např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1937/2000 a sp. zn. 29 Odo 483/2002, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009), také doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku.

O tom, že výše popsané právní účinky, jež se pojí s předložením směnky k placení směnečnému rukojmímu, nastaly (nejpozději) v průběhu řízení také vůči dovolateli, přitom Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá.

V poměrech projednávané věci byl dovolatel (jak též přiléhavě poukazuje žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání) s obsahem podané žaloby obeznámen, přičemž nemohl mít (a také zjevně neměl, jak se podává z celého průběhu řízení) jakékoliv pochybnosti o tom, kdo a na základě jaké směnky vůči němu žalobní nárok uplatnil. Z obsahu spisu je zřejmé, že dovolatel již 19. září 2003 do spisu (jehož součástí v té době byla jak podaná žaloba, tak kopie sporné směnky) nahlížel, proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podal odůvodněné námitky, jimiž se bránil povinnosti spornou směnku zaplatit, přičemž dovolatel se též osobně zúčastnil jednání konaného dne 2. června 2005, u něhož byl (mimo jiné) proveden důkaz spornou směnkou.

Za tohoto stavu – i kdyby dovolateli vskutku nebyl z jím namítaných důvodů řádně doručen stejnopis žaloby – nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu rozumně uvažovat o tom, že dovolateli nebyla sporná směnka prezentována, jinak řečeno, že dovolatel nebyl žalobkyní k plnění ze sporné směnky (alespoň v průběhu daného sporu) vyzván.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že uplatnění práva na zaplacení směnky vůči žalovanému jako směnečnému rukojmímu za výstavce směnky vlastní nebránila v posuzovaném případě ani okolnost, že sporná směnka nebyla (před podáním žaloby) předložena k placení ani výstavci směnky, ani směnečnému rukojmímu. Účinky předložení směnky k placení nastaly vůči žalovanému okamžikem, kdy se seznámil (mohl seznámit) s obsahem podané žaloby a sporné směnky. Jestliže žalovaný ani poté směnku nezaplatil, nemůže s úspěchem namítat, že majiteli směnky nevzniklo právo na 6% úroky ode dne splatnosti a směnečnou odměnu (čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona).

Jelikož v projednávané věci bylo dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud také tím, zda řízení netrpí vadami vytýkanými dovolatelem, popř. jinými vadami, k jejichž existenci (u přípustného dovolání) Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné takové vady však neshledal.

K argumentaci dovolatele, podle níž mělo být řízení zatíženo „nakumulováním množství procesních vad“, jež měly za následek, že 1/ směnečným platebním rozkazem mu byla uložena povinnost „v rozsahu směnečného peníze a příslušenství, které již nemělo oporu v řízení“, 2/ že soud vedl námitkové řízení „v rozsahu zrušeného směnečného platebního rozkazu bez řádného návrhu“ a 3/ že byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, Nejvyšší soud poznamenává následující:

Ad 1/ Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti pouze v rozsahu směnečného peníze ve výši 15.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 50.000 Kč a ve výroku o nákladech řízení co do částky 600.000 Kč; na věcnou správnost tohoto rozhodnutí tudíž vytýkané pochybení soudu prvního stupně zjevně žádný vliv mít nemůže.

Ad 2/ Ze stejného důvodu nemůže obstát ani tato výhrada dovolatele.

Ad 3/ K otázce dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, ve kterém vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V poměrech projednávané věci navíc odvolací soud tím, že dovoláním napadeným rozsudkem ve vztahu k těm částem (původně) žalobou uplatněného nároku, o nichž již dříve bylo soudem prvního stupně rozhodnuto (s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby) usnesením ze dne 2. června 2005, jen napravil pochybení soudu prvního stupně, stěží mohl porušit jakoukoliv zásadu civilního soudního řízení a zatížit řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl [(§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů