// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 05.12.2018
Uplatnění neúčinnosti právních úkonů podle § 111 IZ od 1. ledna 2014
I. Vzhledem k době, ve které žalovaná banka odepsala peněžní prostředky z účtu dlužníka (21. listopadu 2011 až 5. ledna 2012), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (1. října 2013) je v dané věci pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinné právní úkony dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, rozhodné znění uvedeného ustanovení účinné do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že insolvenční správce podal žalobu dne 17. dubna 2014, je pro posouzení, jakým způsobem měl uplatnit (zákonnou) neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodné ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.
II. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.
III. S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce.
IV. Hmotně právní i procesně právní účinky žaloby zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoli neobsahuje všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné skutečnosti v průběhu řízení.
I pro odpůrčí žalobu podle § 235 a násl. insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu.
V posuzované věci měl soud prvního stupně vyzvat žalujícího insolvenčního správce postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., aby odstranil nesoulad mezi vylíčením rozhodujících skutečností (uplatněním odpůrčího nároku) a žalobním petitem, jenž neobsahoval (výslovný) požadavek na určení neúčinnosti dotčených právních úkonů.
V. „Odčerpání“ peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovanou bankou je zde plněním dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru; skutečnost, že banka, která vedla účet dlužníka, zmíněné částky (sama) odepsala v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o revolvingovém úvěru z účtu, na tomto závěru nic nemění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, ze dne 30. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 111 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 235 odst. 2 IZ. ve znění od 1. 1. 2014
§ 239 odst. 4 IZ. ve znění od 1. 1. 2014
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
§ 153 odst. 2 o. s. ř.
§ 43 o. s. ř.
§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 11 C 28/2014-54, uložil žalované (Komerční bance, a. s.), aby zaplatila žalobci (JUDr. P. K., insolvenčnímu správci BITUMAT CZ, a. s.) částku 14.286.776,69 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 21. února 2014 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalované (výroky II. a III.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Městský soud v Praze vyhláškou ze dne 18. listopadu 2011, č. j. MSPH 60 INS 21235/2011-A-2, oznámil, že označeného dne bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka BITUMAT CZ, a. s., s tím, že téhož dne v 13.00 hod. byla vyhláška zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Dále vyhláška obsahuje poučení, podle něhož je dlužník povinen se zdržet nakládání s majetkovou podstatou a majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití, nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli nezanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Toto omezení se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.
2) Usneseními ze dne 1. října 2013, č. j. MSPH 60 INS 21235/2011-A-73, a ze dne 3. prosince 2013, č. j. MSPH 60 INS 21235/2011-B-7, Městský soud v Praze (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. P. K. a následně prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
3) Ve dnech 21. listopadu 2011 až 5. ledna 2012 žalovaná v souladu se smlouvou o revolvingovém úvěru č. 99001267800, ze dne 10. června 2011 (ve znění dodatku ze dne 9. listopadu 2011), „odčerpala“ z účtu dlužníka, který sama vedla jako banka, z titulu splátek podle označené smlouvy celkem 14.286.776,69 Kč.
4) Žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 17. dubna 2014 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 14.286.776,69 Kč, maje za to, že „čerpání finančních prostředků z účtu dlužníka“ je v rozporu se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem). Podáním došlým soudu prvního stupně 18. srpna 2014 žalobce dále doplnil, že šlo o „plnění“ učiněné v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.
5) Usnesením ze dne 14. dubna 2015, č. j. Ncp 239/2015-40, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 111 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013), ustanovení § 246 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) a vycházeje z ustanovení § 159 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) – uzavřel, že „žaloba o uhrazení pohledávky za majetkovou podstatou z titulu porušení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona není incidenčním sporem. Neúčinnost úkonu dlužníka porušujícího omezení dané § 111 insolvenčního zákona nastává již ze zákona a žalované vzniklo tímto neúčinným úkonem bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat“.
V této souvislosti zdůraznil, že „odčerpání finančních prostředků ve výši 14.286.776,69 Kč z účtu dlužníka není evidentně nikoli zanedbatelné zmenšení majetku dlužníka“, přičemž současně jde o projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžní závazek) svému věřiteli. Potud poukázal na „stanovisko Nejvyššího soudu zveřejněné ve věci 29 Cdo 677/2011“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27 února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 60/2014“).
Konečně měl soud prvního stupně za nevýznamné, že „čerpání finančních prostředků bylo v souladu se smluvním ujednáním dlužníka a žalované obsaženým v dodatku ze dne 9. listopadu 2011 ke smlouvě o úvěru“.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. dubna 2016, č. j. 94 Co 302/2015-103, rozsudek soudu prvního stupně (mimo jiné) změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud − vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného (a mezi účastníky nesporného) skutkového stavu − na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ve věci jde o incidenční spor, který měl být řešen v rámci insolvenčního řízení. Okolnost, že Vrchní soud v Praze rozhodl, že v prvním stupni jsou k projednání věci příslušné okresní soudy, na výše uvedeném ničeho nemění, pročež „bylo třeba postupovat podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona upravujících pravidla incidenčních sporů“.
Odvolací soud dále akcentoval, že ve smyslu čl. II. zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, „bylo třeba použít znění insolvenčního zákona účinné do 31. prosince 2013“; podle ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona se pak „neúčinnost dlužníkových právních úkonů zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům“.
V situaci, kdy „bylo žalováno na plnění, aniž by předem insolvenčním správcem byla zažalována neúčinnost právního úkonu v souladu s ustanovením § 235 odst. 2 insolvenčního zákona“, nelze žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., maje za to, že do 31. prosince 2013 nebyl insolvenční správce omezen v tom směru, že by byl povinen domáhat se vyslovení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, které jsou neúčinné ex lege podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona, žalobou podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona. V této souvislosti poukázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněném pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“).
Dále na rozdíl od odvolacího soudu považuje za správné rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o věcné příslušnosti okresního soudu, když má za „evidentní, že zde není úkonu dlužníka (a to ani ve formě opomenutí), jemuž by bylo možno odporovat“, jelikož „předmětné částky byly jednostranně strženy z bankovního účtu dlužníka, který vedla i zcela ovládala žalovaná“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání (pro nevymezení důvodu přípustnosti dovolání) odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 111 insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Vzhledem k době, ve které žalovaná odepsala peněžní prostředky z účtu dlužníka (21. listopadu 2011 až 5. ledna 2012), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (1. října 2013) je pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinné právní úkony dlužníka, rozhodné ustanovení § 111 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že žalobu v dané věci podal žalobce dne 17. dubna 2014, je pro posouzení, jakým způsobem měl žalobce uplatnit (zákonnou) neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodné ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona, nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí (odstavec 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné (odstavec 3).
Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu ustanovení § 111 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) ustálena na závěrech, podle nichž:
1) Posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („V případech, kdy žalovaný získal z odporovatelných právních úkonů dlužníka majetkový prospěch, může /měla by/ mít odpůrčí žaloba jen podobu žaloby na plnění, směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění nebo k vydání peněžité náhrady ve výši prospěchu získaného odporovatelným právním úkonem. Posouzení případné neúčinnosti odporovatelných právních úkonů je v těchto situacích řešením právní otázky toliko předběžné povahy.“).
Srov. např. R 60/2014.
2) Ustanovení § 111 insolvenčního zákona upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení; tato úprava má smysl jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka. K tomu, aby se tato neúčinnost prosadila, není nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou.
S účinností od 1. ledna 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. § 235 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014).
Viz R 62/2017, jakož i důvody rozsudku ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 ICdo 17/2016.
3) Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanovením § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona.
Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.
Uvedené závěry, byť formulované při výkladu § 235 a násl. insolvenčního zákona, jsou uplatnitelné i při výkladu § 111 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.
Srov. např. R 60/2014, jakož i rozsudky ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014 a ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 ICdo 17/2016.
Zbývá posoudit, jakým způsobem měl (a musel) insolvenční správce uplatnit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka (§ 111 insolvenčního zákona) podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4).
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že žaloba musí obsahovat − jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000). Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003).
Došlo-li k opravě nebo doplnění nesprávné nebo neúplné žaloby, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu).
Zůstávají-li účinky žaloby, včetně stavení běhu promlčecí doby, zachovány i tehdy, trpí-li původní žaloba vadami, které brání pokračování řízení, jestliže žalobce tyto vady odstraní (ať už sám či z podnětu soudu – srov. § 43 o. s. ř.), platí tím spíše, že (hmotně právní i procesně právní) účinky žaloby zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoli neobsahuje všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné skutečnosti v průběhu řízení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013.
Konečně v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) uzavřel, že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Odpůrčí žaloba podle § 235 a násl. insolvenčního zákona směřující proti právnímu úkonu spočívajícímu v peněžitém plnění musí oproti běžné žalobě na zaplacení peněžitého plnění obsahovat kromě skutkových okolností ohledně platby, též další tvrzení podle dikce insolvenčního zákona, jako jsou např. tvrzení o úpadku dlužníka v okamžiku provedení napadeného úkonu a tvrzení o skutečnostech, pro které má žalobce předmětný právní úkon za neúčinný.
V projednávané věci je tak určující obsah žaloby (a jejího případného doplnění).
Žaloba (č. l. 1 - 2) obsahuje označení účastníků řízení (žalobce JUDr. P. K., insolvenční správce dlužníka BITUMAT CZ, a. s., žalovaná Komerční banka, a. s.), předmětu řízení (o zaplacení částky ve výši 14.286.776,69 Kč) a údaj „návrh na vydání platebního rozkazu“. V textu jsou dále obsažena tvrzení o tom, že: a) dne 18. listopadu 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, dne 1. října 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem; b) po zahájení insolvenčního řízení „došlo“ ze strany žalované k jednostrannému odčerpání finančních prostředků z účtu dlužníka, který žalovaná vedla, včetně dat a částek; c) čerpání finančních prostředků z účtu dlužníka nemá oporu v zákoně a naopak je v přímém rozporu s insolvenčním zákonem (principem insolvenčního řízení je, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon). Konečně žaloba obsahuje návrh, aby soud vydal platební rozkaz, jímž žalované uloží, aby žalobci zaplatila částku 14.286.776,69 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. února 2014 do zaplacení.
V podání označeném jako „replika k vyjádření žalovaného k podané žalobě“, došlém soudu dne 18. srpna 2014, žalobce (mimo jiné) dodal, že převody z účtu dlužníka žalovaná realizovala „v rozporu s § 111 odst. 1“ insolvenčního zákona.
Jakkoli žaloba (doručená soudu dne 17. dubna 2014) obsahuje zcela určitý petit, vylíčení rozhodujících skutečností je natolik kusé, že bez dalšího neumožňovalo posoudit, z jakého důvodu vlastně žalobce požaduje po žalované zaplacení žalované částky; z jejího obsahu rozhodně nelze usuzovat na to, že by šlo o odpůrčí žalobu podle ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona.
Teprve z podání žalobce ze dne 18. srpna 2014 lze – vzhledem k poukazu na ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s tvrzením o zvýhodnění žalované na úkor ostatních věřitelů – usuzovat na to, že žalobce se domáhá vůči žalované zaplacení žalované částky, maje v žalobě specifikované „odčerpání finančních prostředků z účtu dlužníka“ za neúčinné, jinými slovy, že uplatňuje odpůrčí nárok podle insolvenčního zákona.
Tomu ostatně odpovídá i námitka nedostatku věcné příslušnosti soudu (č. l. 25 - 26), kterou žalovaná reagovala na podání žalobce ze dne 18. srpna 2014, a podle níž jsou k projednání (odpůrčí) žaloby věcně příslušné krajské soudy.
Za stavu, kdy i pro poměry odpůrčí žaloby podle ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že žalobu, včetně podání ze dne 18. srpna 2014 je nutno posuzovat jako celek, měl soud prvního stupně vyzvat žalobce (postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř.), aby odstranil nesoulad mezi vylíčením rozhodujících skutečností (uplatněním odpůrčího nároku) a žalobním petitem, jenž neobsahoval (výslovný) požadavek na určení neúčinnosti dotčených právních úkonů.
Jestliže soud prvního stupně výše popsaným způsobem nepostupoval a odvolací soud jeho pochybení přehlédl, zůstalo řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); proto rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Pro další průběh řízení Nejvyšší soud doplňuje, že v poměrech dané věci jde zcela jednoznačně o incidenční spor (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně nemá pochybnosti o tom, že „odčerpání“ peněžních prostředků z účtu dlužníka žalovanou je plněním dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru; skutečnost, že žalovaná jako banka, která vedla účet dlužníka, zmíněné částky, v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o revolvingovém úvěru, z účtu (sama) odepsala, na tomto závěru nic nemění.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-