// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 22.11.2018

Zákaz finanční asistence podle obchodního zákoníku

I. Smlouva o úvěru poskytnutém (budoucímu) akcionáři za účelem nabytí akcií akciové společnosti, jejíž smluvní stranou byla jako spoludlužník (zavázaný tento úvěr splatit společně s akcionářem) i dotčená akciová společnost, odporovala zákazu finanční asistence formulovanému v § 161e odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění. Smysl a účel zákazu finanční asistence (ochrana věřitelů společnosti) pak zásadně odůvodňoval neplatnost takové smlouvy pro rozpor se zákonem.

II. Zavázala-li se akciová společnost splatit úvěr poskytnutý některé z osob vypočtených v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., jde z ekonomického pohledu o obdobnou situaci, jako kdyby takový úvěr sama poskytla, popř. jako kdyby poskytla jeho zajištění. I taková smlouva tudíž podléhala pravidlům ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 64/2016, ze dne 23. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 161e odst. 1 obch. zák. ve znění do 19. 7. 2009
§ 196 odst. 1 obch. zák. ve znění naposledy změněném zák. č. 370/2000 Sb.

Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 76 ICm 3444/2012-273, určil, že pohledávky žalobce ve výši 465.419.531,26 Kč a ve výši 2.261.812.065,04 Kč (ke dni vydání rozhodnutí ve výši 410.606.122,26 Kč a 1.283.239.232,07 Kč) [dále též jen „sporné pohledávky“] přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s. (dále též jen „dlužník“ či „dlužník SK“) vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008 jsou po právu (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že sporné pohledávky jsou zajištěny zástavním právem k majetku ve výroku blíže specifikovaných společností a k listinným akciím zde uvedených zástavců a ručením osob vyjmenovaných ve výroku (výrok III.), zamítl žalobu vůči druhému žalovanému – insolvenčnímu správci dlužníka (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Dlužník je součástí podnikatelského seskupení, jež tvoří koncern a jehož mateřskou společností (ovládající osobou) je BOHEMIA CRYSTALEX TRADING a. s. (dále jen „společnost BCT“ a „skupina BCT“). Dalšími členy seskupení jsou společnosti CRYSTALEX a. s., Sklo Bohemia, a. s. a Sklárny BOHEMIA a. s.

2) Dne 20. 6. 2001 uzavřely Citibank a. s., Česká spořitelna, a. s., ČSOB a. s., Komerční banka, a. s., Raiffeisenbank a. s. a Všeobecná úvěrová banka a. s. (jako věřitelé) se společnostmi ze skupiny BCT (jako dlužníky) „smlouvu o multitranšovém syndikovaném úvěru ve znění 23 dodatků“ (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž měl být dlužníkům poskytnut úvěr až do celkové výše 3,250 mld. Kč, a to ve dvou tranších. Každému z dlužníků měla být poskytnuta část úvěru „dle dohodnuté participace“, dlužníci se zavázali splatit celý úvěr i s příslušenstvím společně a nerozdílně.

3) Dlužníci byli „personálně propojeni ve svém statutárním orgánu v osobách p. K. a S“.

4) Největší objem finančních prostředků poskytla Citibank a. s., která současně byla „agentem, aranžérem a agentem pro zajištění“. Žalobce je universálním právním nástupcem Citibank a. s.

5) Dlužník zajistil svůj závazek ze smlouvy o úvěru „svým veškerým majetkem“.

6) Dlužníci čerpali obě tranše. Tranši A zcela splatili, z tranše B určené k financování provozních potřeb dlužníků splatila toliko společnost BCT 132.000.000 Kč, ostatní dlužníci nesplatili (na jistinu dluhu) ničeho. Dlužník SK čerpal v rámci tranše B 450.000.000 Kč.

7) Valná hromada dlužníka SK konaná dne 18. 6. 2001 vyslovila souhlas s uzavřením smlouvy o úvěru, s tím, že na jejím základě bude dlužník zavázán s ostatními dlužníky společně a nerozdílně, jakož i se zajištěním úvěru v usnesení příkladmo vypočtenými způsoby.

8) Dlužníci (včetně dlužníka SK) svůj závazek ze smlouvy o úvěru opakovaně uznali.

9) Insolvenční soud vyhláškou ze dne 22. 9. 2008 zahájil insolvenční řízení, usnesením ze dne 8. 1. 2009 zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce a usnesením ze dne 9. 2. 2009 prohlásil na majetek dlužníka konkurs.

10) Žalobce (věřitel č. 220) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka sporné pohledávky v celkové výši 2.727.231.596,30 Kč jako zajištěné, sestávající z pohledávky ve výši 465.419.531,26 Kč (jistina 450.000.000 Kč, příslušenství 15.419.531,26 Kč, přihláška č. 223/1) z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého přímo dlužníkovi podle smlouvy o úvěru a z pohledávky ve výši 2.261.812.065,047 Kč (jistina 2.222.573.547,09 Kč, příslušenství 39.238.517,95 Kč, přihláška č. 223/2) z titulu „solidární odpovědnosti dlužníka za splacení“ úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům.

11) Právní předchůdce (původně prvního) žalovaného společnost Středočeská plynárenská, a. s. (věřitel č. 186) na přezkumném jednání konaném dne 30. 3. 2009 popřel (spolu s dalšími věřiteli) spornou pohledávku, a to v části přihlášené pod č. 223/1 do pravosti a v části přihlášené pod č. 223/2 do pravosti, výše a pořadí. Odkázal přitom na § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a namítal „nedostatek určitosti souhlasu valné hromady dlužníka se zajištěním“, „vybočení souhlasu valné hromady dlužníka se zajištěním“ z mezí označeného ustanovení, jde-li o podmínky v obchodním styku obvyklé, neplatnost smlouvy o úvěru, jde-li o solidární závazek dlužníka za splacení úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům, a porušení zákazu finanční asistence podle § 161e obch. zák.

12) Insolvenční správce dlužníka sporné pohledávky nepopřel.

13) Žalobci bylo doposud vyplaceno (mimo rozvrh) 317.592.866,24 Kč z celkového výtěžku zpeněžení majetku spadajícího do majetkové podstaty ve výši 389.765.618 Kč.

Insolvenční soud, maje popěrný úkon žalovaného za neúčinný z důvodu jeho neurčitosti, uzavřel, že již z tohoto důvodu je žaloba v rozsahu, v němž směřuje proti popírajícímu věřiteli, důvodná.

S ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti insolvenčního řízení a při vědomí toho, že projednávaný incidenční spor brání skončení insolvenčního řízení, však insolvenční soud věcně posoudil i „důvody popření pravosti“ sporných pohledávek, a dospěl k závěru, že nejsou dány.

Podle insolvenčního soudu smlouva o úvěru není neplatná podle § 196a obch. zák., neboť ji dlužníci neuzavřeli s osobami v tomto ustanovení vypočtenými, ale s bankami. Obsahem smlouvy pak není ani zajištění závazku osob tam vypočtených.

Smlouvu o úvěru neshledal neplatnou ani pro porušení § 161e obch. zák., neboť finanční prostředky byly poskytnuty „jako provozní a nikoliv akviziční“.

Maje zajištění „pasivní solidaritou všech dlužníků a zástavním právem k jejich majetku“ za obvyklé, insolvenční soud nepovažoval za nutné prokazovat „obvyklost či neobvyklost této úvěrové transakce v obchodním styku“.

Jelikož insolvenční správce sporné pohledávky nepopřel, insolvenční soud žalobu v rozsahu, v němž směřovala proti němu, zamítl.

Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce a žalovaného v napadených výrocích I., II., III. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – na rozdíl od soudu insolvenčního – považoval popěrný úkon žalovaného za dostatečně určitý, poukazuje na to, že ani insolvenční soud nevycházel ze závěru o neurčitosti popěrného úkonu; v opačném případě by žalobu zamítl jako nedůvodnou (sporné pohledávky by nebyly popřeny).

Odvolací soud zdůraznil, že dlužník SK společně s ostatními dlužníky ze smlouvy o úvěru tvořili podnikatelské seskupení, u jehož členů je obvyklé a předpokládá se, že spolu úzce spolupracují a své aktivity vzájemně kooperují. Poskytnutí jediného úvěru takovým dlužníkům a jeho rozdělení mezi ně, stejně jako solidární odpovědnost za jeho splacení, není přistoupením k závazku ve smyslu § 533 a § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a „nepřekračuje rámec běžného obchodního styku mezi společnostmi tvořícími koncern a navíc solidarita dlužníků, která není přistoupením k závazku jiného dlužníka, není zajištěním závazku jiné osoby ve smyslu § 196a obch. zák.“.

Valná hromada dlužníka dala souhlas jak k uzavření smlouvy o úvěru, tak ke všem způsobům zajištění úvěru podle smlouvy o úvěru. „K solidaritě dlužníka se splněním jednoho úvěru podle úvěrové smlouvy“ valná hromada souhlas dát nemohla, „neboť nejde o zajištění závazku jiné osoby z úvěru“.

Správným pak odvolací soud shledal i závěr, podle něhož smlouva o úvěru není neplatná pro porušení § 161e obch. zák. I pokud by společnost BCT v rozporu se smlouvou o úvěru použila poskytnuté prostředky na koupi akcií dlužníka, nezaložilo by to neplatnost smlouvy o úvěru, ale pouze „sankce dohodnuté ve smlouvě“ a právo věřitele odstoupit od smlouvy, „což se nestalo“.

Jelikož obchodní zákoník nevyžadoval pro smlouvu o úvěru písemnou formu, nemá podle odvolacího soudu žádný vliv na její platnost skutečnost, že písemná žádost dlužníka o čerpání úvěru z roku 2001 byla podána až v roce 2008.

Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou té části prvního výroku, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku insolvenčního soudu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek výkladu § 196a a § 161e obch. zák., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (s ohledem na specifika projednávané věci) zcela vyřešeny.

Podle přesvědčení dovolatele nese smlouva o úvěru, jíž se dlužník zavázal společně a nerozdílně splatit i část úvěru poskytnutého ostatním dlužníkům a svůj závazek zajistil svým majetkem, veškeré znaky závazku, jehož obsahem je zajištění závazku jiné osoby, a podléhá tudíž ustanovení § 196a obch. zák. Jde totiž o složený právní úkon, jehož obsahem bylo vedle úvěru pro konkrétního dlužníka též zajištění závazků ostatních spoludlužníků. Materiálně bylo obsahem závazku zvýšení jistoty pro věřitele, a tedy zajištění pohledávky.

Smlouvu o úvěru je podle dovolatele nutno posuzovat v kontextu smlouvy o střednědobém úvěru, kterou stejné banky uzavřely se společností BCT na koupi akcií sklářských společností (včetně dlužníka). Prostředky poskytnuté podle této smlouvy však nedostačovaly k pokrytí kupní ceny těchto akcií a navíc značně přesahovaly finanční možnosti společnosti BCT z pohledu adekvátního zajištění. Proto byla uzavřena smlouva o úvěru, u níž byl úvěr zajištěn majetkem ovládaných osob. Dlužník sám takovou smlouvu nepotřeboval uzavírat, nicméně společnost BCT a financující banky ano.

Dlužnická solidarita podle smlouvy o úvěru z důvodů popisovaných dovolatelem „zásadně vybočila z podmínek obvyklých v obchodním styku aprobovaných § 196a odst. 1 obch. zák.“; smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná.

Závěr, podle něhož jde o transakci obvyklou v obchodním styku, jenž odvolací soud přijal, aniž by posoudil, jakou adekvátní výhodu či protiplnění měl dlužník za převzetí tohoto závazku, popř. jak mu byla kompenzována újma tímto závazkem způsobená, a bez jakékoliv opory v provedeném dokazování, odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Dovolatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že právě závazky ze smlouvy o úvěru nakonec vedly k úpadku dlužníka (stejně jako ostatních společností ze skupiny), a to přesto, že sám „generoval svou činností roční obrat 1,72 mld. Kč“.

Účelem úvěru ve skutečnosti bylo poskytnout společnosti BCT prostředky na zaplacení kupní ceny akcií ostatních společností – dlužníků ze smlouvy o úvěru (včetně dlužníka SK), což bylo bankám poskytujícím úvěr známo. Uvedenému nasvědčuje i skutečnost, že v rozporu s podmínkami obvyklými v obchodním styku nebylo dodržení formálně sjednaného účelu (financování provozních potřeb) ze strany financujících bank zajištěno, kontrolováno ani vynucováno.

Byla-li část poskytnutého úvěru s vědomím žalobce (jeho právního předchůdce) použita společností BCT k nákupu akcií dlužníka, šlo o zakázanou finanční asistenci a porušení § 161e obch. zák., v důsledku čehož je smlouva o úvěru neplatná. Odvolací soud zcela pominul důkazy, které dovolatel předkládal k prokázání svého tvrzení, že společnost BCT použila významnou část úvěru na nákup akcií dlužníka a že se tak dělo s vědomím financujících bank, maje za významné, jaký účel úvěru je uveden ve smlouvě. Tím se však odchýlil jak od názorů publikovaných v odborné literatuře, tak i od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, a (zejména) ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010.

Neplatnost smlouvy o úvěru pak způsobují i chybějící určité souhlasy valných hromad všech spoludlužníků. Poskytnutý souhlas valné hromady dlužníka SK má dovolatel za „vágní a neurčitý“, představující „neplatný bianco souhlas“ s jakýmkoliv zajištěním. Společnost BCT navíc neměla o udělení tohoto souhlasu hlasovat, „neboť hlasovala ve vlastní věci“.

Dovolatel dále poukazuje na to, že namítal nevymahatelnost sporných pohledávek pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) a „nedostatek řádné odborné péče na straně žalobce“. Úvěrující banky se „nestaraly o poskytnuté úvěry s řádnou péčí tak, jak jim ukládá zákon o bankách, jelikož dlužník již v roce 2002 neplnil závazné finanční ukazatele“ dle smlouvy a banky „nezesplatnily celý úvěr dle podmínek smlouvy“. Soudy se těmito námitkami nezabývaly. Přitom právě poskytnutý úvěr byl důvodem „kolapsu sklářského odvětví v ČR“. Podle dovolatele jde o otázku hmotného práva, jež doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena.

Za nesprávný pak dovolatel považuje i názor odvolacího soudu, podle kterého není významné, že písemná žádost o poskytnutí úvěru byla vypracována až v roce 2008, těsně před zahájením insolvenčního řízení. Přitom bylo na žalobci, aby prokázal, že v roce 2001 byly splněny všechny zákonné předpoklady poskytnutí úvěru, včetně žádosti o úvěr. Tato otázka není podle dovolatele jednoznačně vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu.

Podle dovolatele žalobce (jeho právní předchůdce) poskytl dlužníku finanční prostředky bez právního důvodu, a jde o promlčený nárok z bezdůvodného obohacení; dovolatel přitom námitku promlčení vznesl.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu včetně rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu výroků I., II. a V. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné, napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení dovoláním otevřených otázek výkladu § 196a, § 161e a § 265 obch. zák., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Pro řešení otázek výkladu § 161e a § 196a obch. zák. je rozhodné jejich znění účinné ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ve znění naposledy změněném zákonem č. 370/2000 Sb.). Ustanovení § 265 obch. zák. pak nedoznalo změn za celou dobu účinnosti obchodního zákoníku.

1) K výkladu § 161e obch. zák., v rozhodném znění.

Podle § 161e odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, společnost nesmí při nabývání vlastních akcií poskytovat zálohy a nesmí poskytovat půjčky ani úvěry pro účely nabytí jejích akcií ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejích akcií zajišťovat.

V rozsudku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněném pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2010“), Nejvyšší soud – vycházeje z toho, že účelem zákazu tzv. finanční asistence je ochrana věřitelů společnosti poskytující asistenci – uzavřel, že situace, kdy společnost převezme (podle § 531 odst. 1 obč. zák.) dluh jiné společnosti z úvěrové smlouvy, podle které byl poskytnutý úvěr účelově vázán na nákup akcií společnosti, vyvolává tytéž účinky, jako kdyby společnost nákup akcií od počátku sama financovala, tedy jako kdyby jiné společnosti poskytla (v rozsahu, v němž došlo k převzetí dluhu) půjčku nebo úvěr za účelem nákupu těchto akcií. Takové jednání se zjevně protiví § 161e obch. zák., v důsledku čehož je smlouva o převzetí dluhu absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.

Lze-li za finanční asistenci podle R 60/2010 považovat převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru, poskytnutého na koupi akcií společnosti přebírající dluh, platí, že zákazu finanční asistence odporuje i smlouva o úvěru, v níž se akciová společnost (jako spoludlužník) zaváže splatit poskytnutý úvěr společně s osobou, které je úvěr poskytnut za účelem koupě akcií emitovaných akciovou společností. V důsledku této smlouvy totiž akciové společnosti vzniká – stejně jako v případě převzetí dluhu – povinnost splatit úvěr poskytnutý za účelem nabytí jejích akcií, tedy nastává obdobná situace, jako kdyby tento úvěr sama poskytla, případně zajistila. Skutečnost, že osoba, jíž byl úvěr za účelem nabytí akcií společnosti poskytnut, je taktéž zavázána spolu se společností (společně a nerozdílně), na uvedeném závěru ničeho nemění.

Jinak řečeno, smlouva o úvěru poskytnutém (budoucímu) akcionáři za účelem nabytí akcií akciové společnosti, jejíž smluvní stranou je jako spoludlužník (zavázaný tento úvěr splatit společně s akcionářem) i dotčená akciová společnost, odporuje zákazu finanční asistence formulovanému v § 161e odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění. Smysl a účel zákazu finanční asistence (ochrana věřitelů společnosti) pak zásadně odůvodňuje neplatnost takové smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.); srov. R 60/2010.

Smlouva, jíž akciová společnost zajistí závazek třetí osoby ze smlouvy o úvěru, poskytnutém za účelem nabytí jejích akcií, pak bez dalšího odporuje zákazu finanční asistence podle § 161e odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, a je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že byl-li úvěr poskytnut (také) za účelem nabytí akcií dlužníka SK (popř. i dalších spoludlužníků) společností BCT, je smlouva o úvěru neplatná pro rozpor s § 161e odst. 1 obch. zák.

V (dovolatelem přiléhavě citovaném) rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4124/2010 Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování, zda byl respektován zákaz finanční asistence upravený v § 161e odst. 1 obch. zák., je právně významné, na jaký skutečný dohodnutý účel, nikoliv účel „jen ve smlouvě uvedený“, byly peněžní prostředky z úvěru dlužníkem vynaloženy, tedy zda to bylo na nabytí akcií emitovaných akciovou společností (v označené věci zástavce) či nikoliv. Účel deklarovaný ve smlouvě zde není sám o sobě významný; rozhodný je skutečně sjednaný účel, na nějž byly prostředky vynaloženy.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že považoval-li odvolací soud za nevýznamné, na jaký účel společnost BCT použila prostředky z úvěru (maje za významný účel ve smlouvě formálně uvedený), a nezabýval-li se zkoumáním skutečně sjednaného účelu poskytnutého úvěru, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Byly-li totiž finanční prostředky z poskytnutého úvěru částečně použity podle skutečné dohody s věřiteli společností BCT na koupi akcií dlužníka (a popř. i dalších spoludlužníků), je smlouva o úvěru (přinejmenším zčásti) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s § 161e odst. 1 obch. zák.

2) K výkladu § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., v rozhodném znění.

Podle § 196a obch. zák., v rozhodném znění, společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec první). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec druhý).

Ustanovení § 196a obch. zák. sleduje především ochranu společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv, a zprostředkovaně i ochranu třetích osob, zejména věřitelů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 996/2004, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008, uveřejněné pod číslem 37/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 37/2011“).

Za tím účelem mimo jiné určuje, že zde vypočtené právní úkony může společnost učinit pouze za podmínek obvyklých v obchodním styku, přičemž jejich nedodržení bude zásadně mít (právě s ohledem na shora popsaný účel) za následek neplatnost dotčeného právního úkonu (zpravidla smlouvy o úvěru, půjčce či poskytnutí zajištění); v judikatuře srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4063/2007.

Podmínky obvyklé v obchodním styku v případě poskytnutí zajištění mimo jiné předpokládají, že osoba poskytující zajištění za to získá odpovídající protiplnění (srov. důvody R 37/2011).

Současně platí, obdobně jako při výkladu § 161e odst. 1 obch. zák., že zaváže-li se společnost splatit úvěr poskytnutý některé z osob vypočtených v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., jde z ekonomického pohledu o obdobnou situaci, jako kdyby takový úvěr sama poskytla, popř. jako kdyby poskytla jeho zajištění. I taková smlouva tudíž podléhá pravidlům ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák.

Konečně i v případě § 196a odst. 1 obch. zák. je osobou blízkou členovi představenstva akciové společnosti i tato akciová společnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012).

V poměrech projednávané věci měli všichni dlužníci ze smlouvy o úvěru shodné (některé) členy představenstva; ostatní spoludlužníci tak představovali osoby blízké členům představenstva dlužníka SK, a navíc šlo o osoby, jejichž jménem mohli členové představenstva dlužníka SK jednat ve smyslu § 196a odst. 2 obch. zák.

Zavázal-li se tudíž dlužník SK zaplatit úvěr poskytnutý i ostatním spoludlužníkům a zajistil-li svým majetkem splacení tohoto úvěru, podléhala smlouva o úvěru omezením upraveným v § 196a odst. 1 obch. zák.

Uzavřel-li odvolací soud, že smlouva o úvěru odpovídá podmínkám obvyklým v obchodním styku, aniž by tento svůj závěr opřel o jakákoliv skutková zjištění, ze kterých by se obvyklost podmínek ve smyslu shora popsaném podávala, je jeho závěr v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejm. R 37/2011).

Naopak námitku neurčitosti souhlasu valné hromady dlužníka SK se smlouvou o úvěru má Nejvyšší soud za nedůvodnou; k posuzování určitosti usnesení valné hromady podle § 196a obch. zák. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3649/2010. V projednávané věci lze souhlas valné hromady dlužníka SK považovat za dostatečně určitý, odpovídající shora popsanému účelu § 196a obch. zák. Za této situace se není nutné zabývat otázkou, jaký důsledek by v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 měla případná neurčitost usnesení valné hromady o udělení souhlasu.

3) K aplikaci § 265 obch. zák.

Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu posledně citovaného ustanovení se podává, že:

1) Korektiv zásadami poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (rozsudek ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016).

2) Účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (rozsudky ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, či ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a usnesení ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004).

3) Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (rozsudek ze dne ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006).

Srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1878/2017, a obdobně při výkladu pojmu dobré mravy i nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10.

Neposuzoval-li odvolací soud, zda žalobce s ohledem na okolnosti projednávané věci při přihlášení sporných pohledávek nepostupoval v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ačkoliv to dovolatel od počátku řízení namítá, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil v odpovídajícím rozsahu i je (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Insolvenční soud usnesením ze dne 14. 6. 2018, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-510, zrušil konkurs na majetek dlužníka SK z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující. Označené usnesení nabylo právní moci dne 30. 6. 2018. Jelikož v incidenčním sporu nelze nadále pokračovat [§ 159 odst. 3, § 309 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], Nejvyšší soud řízení zastavil.

O nákladech řízení pak Nejvyšší soud rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) a § 243b o. s. ř.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů