// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 19.11.2018
Zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným soudem
I. Zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným soudem je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je zpravidla – s ohledem na důsledky, které má pro společnost a ostatní společníky – na místě přikročit až tehdy, není-li možné důvody, pro které se společník domáhá zrušení své účasti ve společnosti, překlenout jinak.
Má-li proto společník k dispozici jiné (méně „radikální“) nástroje k ochraně svých práv či zájmů, je nutné zásadně trvat na tom, aby tyto nástroje využil přednostně. To platí i ve vztahu k jeho oprávnění domáhat se u soudu poskytnutí konkrétní informace podle § 156 odst. 2 z. o. k.
Ve výjimečných případech však nelze společníkovi bránit v tom, aby se domáhal zrušení své účasti ve společnosti, aniž předtím vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. Tak tomu může být například tehdy, znemožňuje-li společnost společníkovi dlouhodobě a opakovaně výkon jeho práv (např. práva na informace) a z dosavadního chování společnosti (jejích jednatelů) lze usuzovat, že jednotlivé nástroje ochrany těchto práv, které má společník k dispozici, nebudou dostatečně (trvale) účinné.
Jinak řečeno, zrušit účast společníka ve společnosti je možné pouze tehdy, lze-li takové opatření považovat za proporcionální povaze a závažnosti důvodů, pro které se společník domáhá zrušení své účasti, důsledkům, které by pro něj mělo nevyhovění žalobě, jakož i dopadům, jež bude mít zrušení jeho účasti na společnost a na ostatní společníky. Lze-li k ochraně práv společníka využít jiný nástroj, jehož dopady na společnost a ostatní společníky jsou méně závažné, nebude zpravidla možné žalobě podle § 205 odst. 1 z. o. k. vyhovět.
II. Závěry přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 při výkladu § 148 odst. 1 obch. zák. se obecně prosadí i ve vztahu k obdobné úpravě obsažené v § 205 odst. 1 z. o. k.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1950/2017, ze dne 6. 9. 2018
Dotčené předpisy:
§ 205 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb.
§ 155 zák. č. 90/2012 Sb.
§ 156 odst. 1 a 2 zák. č. 90/2012 Sb.
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dne 17. 8. 2015 se žalobkyně domáhá zrušení své účasti v žalované.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 30 Cm 121/2015-310, zrušil účast žalobkyně v žalované (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:
1) Žalobkyně je od roku 2007 společnicí žalované s podílem o velikosti 33 %. Dalšími společníky žalované jsou T. K. s podílem o velikosti 33 % a L. Ch. s podílem o velikosti 34 %.
2) V době od 28. 7. 2011 do 7. 12. 2012 byla žalobkyně jednatelkou žalované. Z této funkce žalobkyně odstoupila.
3) Žalobkyně se od konce roku 2012 dlouhodobě a opakovaně domáhala po žalované sdělení zejména ekonomických informací a zpřístupnění dokladů o činnosti žalované, a to včetně úplného účetnictví společnosti a seznamu odběratelů a dodavatelů.
4) Žalovaná žalobkyni odmítá sdělit informace a poskytnout doklady týkající se jejích odběratelů a dodavatelů a zpřístupnit úplné účetnictví, sdělila jí pouze základní informace a zpřístupnila jí pouze některé doklady, jako např. účetní závěrky.
5) Po úmrtí J. K. fakticky (z hlediska výroby) i právně (jednání za žalovanou) žalovanou vedl L. K., manžel žalobkyně, který byl z funkce manažera odvolán jednateli žalované T. K. a L. Ch. dopisem ze dne 7. 12. 2012.
6) Žalobkyně navrhovala ukončení své účasti v žalované jak převodem svého podílu na ostatní společníky, tak dohodou společníků, avšak tyto návrhy byly T. K. a L. Ch. odmítnuty.
7) V rámci mimosoudních jednání žalovaná nabízela žalobkyni naturální vypořádání spočívající v nabytí majetku žalované, a to zásob materiálu v hodnotě 488.506 Kč, zásob hotových výrobků v hodnotně 1.849.807 Kč a nemovitostí – výrobního a skladového objektu „ areál B.“, včetně funkčně souvisejících pozemků v hodnotě cca 1.000.000 Kč.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že dlouhodobé odmítání poskytování informací žalobkyni představuje znemožňování výkonu práv společnice, zejména práva na kontrolu, a je dostatečným důvodem, proč po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat další setrvání v žalované ve smyslu § 205 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Soud zároveň zohlednil, že jak žalobkyně, tak shodně žalovaná chtějí, aby žalobkyně nadále nebyla společnicí žalované. Vzal v úvahu rovněž skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě nehraje v žalované žádnou významnou roli, jejím odchodem žalovaná tudíž nic neztratí. Zrušení účasti žalobkyně v žalované, i s ohledem na zjevně antagonistické vztahy mezi společníky, naopak shledal v konečném důsledku za přínosné a pozitivní i pro žalovanou, včetně „všech jejích společníků“.
Za nedůvodnou shledal soud prvního stupně argumentaci žalované, podle níž požadované informace žalobkyni neposkytuje z obavy jejich možného zneužití v neprospěch žalované s ohledem na to, že manžel žalobkyně L. K. se angažuje ve společnosti TEXOTECH s. r. o., v níž je jediným společníkem a jednatelem jeho bratr J. K. a na niž již dříve převedl nejvýznamnější zakázky žalované. Jednatelé žalované podle soudu mohou omezit poskytnutí informací pouze z důvodů uvedených v § 156 odst. 1 z. o. k., ty však v daném případě naplněny nejsou. O tvrzených skutečnostech navíc žalovaná věděla již v roce 2012, avšak neučinila nic pro to, aby se ochránila před následky případného nekalosoutěžního jednání.
Soud prvního stupně neshledal (žalovanou tvrzený) důvod pro zachování účasti žalobkyně v žalované spočívající v údajné nemožnosti výplaty vypořádacího podílu ani z vlastních, ani z cizích zdrojů. Žalovaná sama potvrdila, že vlastní majetek, bez kterého je schopna se obejít bez ohrožení její existence, a který proto může zpeněžit za účelem výplaty vypořádacího podílu. Žalovaná ani neprokázala nemožnost výplaty vypořádacího podílu z cizích zdrojů. Vyjádření Komerční banky, a. s., která odmítla poskytnout žalované úvěr na nákup podílu žalobkyně v žalované, považoval soud za nepodstatné, odkazuje na § 149 odst. 1 z. o. k., podle něhož je vyloučen převod podílu na samotnou společnost.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zrušení účasti žalobkyně v žalované zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud měl za to, „že za situace, kdy na jedné straně nelze vyloučit možnost důvodného odepření poskytnutí požadovaných informací a na druhé straně má společník právo si povinnost k poskytnutí informací ‚vyžalovat‘ v řízení k tomu určeném, je žaloba o zrušení účasti společníka ve společnosti z důvodu neposkytování požadovaných informací předčasná, nepokusil-li se předtím společník o postup dle ustanovení § 156 odst. 2 z. o. k. Je totiž nutno mít na zřeteli, že ukončení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným, která má zpravidla pouze několik málo společníků, je vždy podstatným zásahem do poměrů této společnosti, protože takovému společníkovi je třeba vyplatit vypořádací podíl ve výši dosahující obvykle několika desítek procent vlastního kapitálu a splnění této povinnosti, pokud je vůbec možné, může vést až k zániku společnosti. Společník, který není spokojen se svým postavením ve společnosti, by proto měl vyčerpat všechny jiné možnosti, které mu zákon poskytuje předtím, než se k tomuto ‚ultima ratio‘ uchýlí“.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, podle něhož „vidí-li tedy žalobkyně skutečně jako důvod, pro který na ní nelze spravedlivě požadovat setrvání v žalované společnosti, v ‚pouhém‘ neposkytování některých jí požadovaných informací (a jiný důvod soud prvního stupně neshledal), je namístě, aby nejprve vyvolala soudní řízení o žalobě podle § 156 odst. 2 z. o. k., v němž se bude soud zabývat posouzením důvodnosti odmítavého stanoviska žalované, a teprve bude-li v tomto řízení úspěšná, soudní rozhodnutí však nebude žalovaná respektovat, bude zde jednoznačný důvod pro ukončení její účasti ve společnosti soudem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené), zda se společník může u soudu domáhat zrušení své účasti ve společnosti s ručením omezeným pro dlouhodobé porušování jeho práva na informace teprve poté, kdy mu byla ochrana tohoto práva přiznána soudním rozhodnutím podle § 156 odst. 2 z. o. k. a společnost soudní rozhodnutí odmítla respektovat.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud zcela pominul, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování k otázce důvodnosti odmítavého stanoviska žalované k poskytování informací dovolatelce a že se s touto otázkou vypořádal jako s otázkou prejudiciální.
Dovolatelka má za to, že odvolacím soudem formulovaná povinnost upřednostnit návrh na rozhodnutí soudu o žalobě na poskytnutí informace před návrhem na ukončení účasti ve společnosti z důvodu dlouhodobého a opakovaného neposkytnutí informací nemá oporu v zákoně. Podání obou návrhů je zcela v dispozici společníka a každý z těchto návrhů má svůj rozdílný důvod a také svůj rozdílný účel.
Žaloba podle § 156 z. o. k. řeší podle dovolatelky konflikt „ex post“, vztahuje se vždy ke konkrétní požadované informaci a společnosti je soudem případně uloženo pouze poskytnutí té informace, které se soudní řízení týkalo. Poskytnutí další informace, byť stejného charakteru, jen za jiné období, už soudní rozhodnutí společnosti neukládá, z čehož vyplývá, že ohledně takové informace by bylo nutné podat další žalobu. I kdyby společnost opakovaně odmítala poskytovat společníkovi jím požadované informace a společník by se svého práva na informace musel domáhat opakovanými žalobami, nemohl by podle dovolatelkou zpochybněného závěru odvolacího soudu úspěšně u soudu navrhnout zrušení své účasti ve společnosti, pokud by společnost jednotlivá soudní rozhodnutí respektovala a informace na základě nich společníkovi poskytovala.
Podle dovolatelky „skutečnost, kdy na základě podání návrhu na poskytnutí informací a následného řízení může navrhovatel utrpět škodu“ (v případech, kdy během řízení o návrhu na poskytnutí informací dochází ke snižování vlastního kapitálu společnosti, a tím i hodnoty případného vypořádacího podílu), „ačkoli by dle zákona o obchodních korporacích mohl využít jiných nástrojů, vylučuje obligatorní podání návrhu na poskytnutí informací dle § 156 z. o. k.“.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že zruší účast dovolatelky v žalované.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je „zcela správný a je i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 205 odst. 1 z. o. k., v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.
Dovolání je důvodné.
Podle § 205 odst. 1 z. o. k. společník může navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval; to neplatí, jedná-li se o jediného společníka.
Podle § 155 z. o. k. společník má právo na valné hromadě i mimo ni požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva na informace určená společenskou smlouvou; to platí obdobně pro společníkova zástupce, bude-li zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti tuto skutečnost doloží.
Podle § 156 z. o. k. jednatelé mohou poskytnutí informace podle § 155 zcela nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud
a) jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu,
b) je požadovaná informace veřejně dostupná (odstavec 1).
V případě sporu rozhodne na návrh společníka o tom, zda je společnost povinna informaci poskytnout, soud; k právu uplatněnému po uplynutí 1 měsíce ode dne oznámení o odmítnutí poskytnutí informace se nepřihlíží (odstavec 2).
Až do 31. 12. 2013 upravoval právo společníka domáhat se zrušení své účasti ve společnosti s ručením omezeným § 148 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jenž určoval, že:
Společník nemůže ze společnosti vystoupit, může však, nejde-li o jediného společníka, navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval. Ustanovení § 113 odst. 5 a 6 platí obdobně.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu posledně citovaného ustanovení se podává, že:
1) Při rozhodování o ukončení účasti společníka ve společnosti musí soud dbát jak na to, aby odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému zásahu do poměrů navrhovatele, tak na to, aby jeho přiznáním nedošlo k neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě jejích společníků. Ochrana poskytovaná soudem se musí vztahovat nejen na navrhovatele, ale i na společnost a ostatní společníky. V tom směru musí soud zejména dbát na to, aby újma způsobená kterékoli ze zúčastněných osob nebyla nepřiměřená, tj. aby důsledky zásahu do poměrů společnosti nebyly podstatně závažnější, než újma vzniklá navrhovateli z nepřiznání práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2084/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 275/2005).
2) Pro posouzení podmínek ke zrušení účasti společníka ve společnosti není rozhodující, jak se choval společník (navrhovatel) ve vztahu ke společnosti, rozhodující je, jak se chovala společnost a její společníci k navrhovateli. Hodnocení chování navrhovatele ke společnosti by bylo namístě teprve tehdy, pokud by soud shledal důvody pro ukončení účasti společníka ve společnosti a vážil, zda by na jedné straně odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému zásahu do poměrů navrhovatele a na druhé straně zda by jeho přiznáním nedošlo k neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě jejích společníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2006).
3) Nepřekonatelné rozpory mezi společníky mohou být důvodem pro zrušení společnosti, nemůže-li z toho důvodu společnost vykonávat činnost. Podání trestního oznámení na společníka není samo o sobě (bez dalšího) důvodem pro ukončení jeho účasti ve společnosti. Takové oznámení může být v konkrétním případě jen výrazem toho, že statutární orgán společnosti vykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře. Narušení vztahů mezi společníky u funkční společnosti není samo o sobě důvodem pro zrušení účasti společníka ve společnosti, neboť je třeba zjišťovat, co je důvodem takového narušení vztahů a jaké jsou jeho důsledky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 789/2005).
4) Odvolání jednatele z funkce, a to bez ohledu na to, že je jednatel společníkem, je právem společníků. Takové odvolání proto nemůže být samo o sobě důvodem pro zrušení účasti společníka ve společnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 194/2004).
5) Zda společník uzavře se společností pracovní smlouvu, či nikoli je věcí dohody mezi nimi, přičemž rovněž platí, že na uzavření takové smlouvy nemá společník právní nárok (nestanoví-li jinak společenská smlouva). Skončení pracovního poměru proto nemůže být bez dalšího (samo o sobě) důvodem pro zrušení účasti společníka ve společnosti (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 194/2004).
6) To, že menšinový společník nemůže ovlivnit poměry ve společnosti, je přirozeným důsledkem velikosti jeho obchodního podílu a platí to pro všechny společnosti s menšinovými společníky; ani z toho důvodu proto nelze bez dalšího účast společníka ve společnosti zrušit (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 194/2004).
7) Skutečnost, že ostatní společníci odmítli odkoupit podíl některého společníka, popř. mu prodat své vlastní podíly, neodůvodňuje sama o sobě zrušení jeho účasti ve společnosti (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 194/2004, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2006).
Tyto závěry – byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 při výkladu § 148 odst. 1 obch. zák. – se prosadí i ve vztahu k obdobné úpravě obsažené v § 205 odst. 1 z. o. k.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným soudem je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je zpravidla – s ohledem na důsledky, které má pro společnost a ostatní společníky – na místě přikročit až tehdy, není-li možné důvody, pro které se společník domáhá zrušení své účasti ve společnosti, překlenout jinak.
Má-li proto společník k dispozici jiné (méně „radikální“) nástroje k ochraně svých práv či zájmů, je nutné zásadně trvat na tom, aby tyto nástroje využil přednostně. To platí i ve vztahu k jeho oprávnění domáhat se u soudu poskytnutí konkrétní informace podle § 156 odst. 2 z. o. k.
Ve výjimečných případech však nelze společníkovi bránit v tom, aby se domáhal zrušení své účasti ve společnosti, aniž předtím vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. Tak tomu může být například tehdy, znemožňuje-li společnost společníkovi dlouhodobě a opakovaně výkon jeho práv (např. práva na informace) a z dosavadního chování společnosti (jejích jednatelů) lze usuzovat, že jednotlivé nástroje ochrany těchto práv, které má společník k dispozici, nebudou dostatečně (trvale) účinné.
Jinak řečeno, zrušit účast společníka ve společnosti je možné pouze tehdy, lze-li takové opatření považovat za proporcionální povaze a závažnosti důvodů, pro které se společník domáhá zrušení své účasti, důsledkům, které by pro něj mělo nevyhovění žalobě, jakož i dopadům, jež bude mít zrušení jeho účasti na společnost a na ostatní společníky. Lze-li k ochraně práv společníka využít jiný nástroj, jehož dopady na společnost a ostatní společníky jsou méně závažné, nebude zpravidla možné žalobě podle § 205 odst. 1 z. o. k. vyhovět.
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož dlouhodobé protiprávní odmítání poskytování informací dovolatelce představuje znemožňování výkonu práv společnice, zejména práva na kontrolu, a je dostatečným důvodem, proč po dovolatelce nelze spravedlivě požadovat další setrvání v žalované. Odvolací soud, veden nesprávným právním názorem o bezvýjimečné nutnosti vyčerpání ostatních prostředků ochrany, tento závěr soudu prvního stupně nepodrobil řádnému přezkumu, tj. nezabýval se tím, zda ze strany společnosti jde skutečně o protiprávní jednání takové intenzity, že na dovolatelce nelze spravedlivě požadovat, aby v žalované setrvala.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Zbývá dodat, že s účinností od 1. 1. 2014, na rozdíl od předchozí právní úpravy [srov. § 9 odst. 3 písm. g), § 120 odst. 2 a § 200e o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013], je řízení o zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným řízením sporným, ovládaným zásadou projednací, zásadou koncentrace řízení a zásadou neúplné apelace [srov. § 9 odst. 2 písm. e), § 120, § 114c odst. 5, § 118b, § 205a a § 211a o. s. ř.].
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-