// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.11.2018
Promlčení po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty
Je-li zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka), zástavní právo již nemůže být v rámci konkursu realizováno a může být nadále uplatňováno jen v řízení o žalobě zástavního věřitele podané proti zástavnímu dlužníku. Pro stavení běhu promlčecí doby zástavního práva ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. není za těchto okolností významné, zda dále pokračuje konkursní řízení (popřípadě též řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené do konkursu), nýbrž to, zda zástavní věřitel řádně pokračuje v řízení o zástavním právu zahájeném přihlášením pohledávky do konkursu s uplatněním práva na její oddělené uspokojení i poté, co byla zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka). Tak je tomu tehdy, jestliže zástavní věřitel v přiměřené době po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty podá u soudu žalobu, kterou vůči zástavnímu dlužníku uplatní zástavní právo, a jestliže nebrání řádnému pokračování řízení zahájeného touto žalobou. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené době, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu.
Jestliže (podle okolností případu) zástavní věřitel v řízení řádně pokračuje podáním žaloby na uspokojení nároku ze zástavního práva, promlčecí doba zástavního práva nezačne dále běžet dnem právní moci rozhodnutí o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty, ale její běh bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) řízení. Kdyby však zástavní věřitel řádně v řízení nepokračoval, neboť by po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty v přiměřené lhůtě nepodal žalobu na uspokojení svého nároku ze zástavního práva, pokračoval by běh promlčecí doby právní mocí rozhodnutí soudu o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1564/2018, ze dne 14. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 100 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994
§ 100 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994
§ 112 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994
§ 151f odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994
§ 397 obch. zák. ve znění do 28. 11. 1993
§ 407 odst. 1 obch. zák. ve znění do 28. 11. 1993
§ 20 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb.
§ 28 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb.
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 18. 5. 2012 domáhal, aby mu žalovaní zaplatili „5 000 000 Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu takového plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí – pozemku parc., o výměře 234 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a budovy, rod. dům (dříve v katastru nemovitostí vedeno jako objekt bydlení), postavené na uvedeném pozemku parc., vše v katastrálním území V., obec P., část obce – V., zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P., nebo z výtěžku prodeje spoluvlastnických podílů žalovaných na těchto nemovitostech“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě smlouvy o úvěru č. 00-398405/1, uzavřené dne 19. 3. 1993 mezi Agrobankou Praha, a. s., a společností K.E.M., spol. s r. o. (dále jen „dlužník“), byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 17 500 000 Kč, že konečná splatnost úvěru byla sjednána do 20. 3. 1997, že celá jistina z úvěru ve výši 17 500 000 Kč zůstala neuhrazená, že dne 17. 12. 1998 a dne 12. 12. 2002 uznal dlužník písemně svůj závazek z úvěrové smlouvy, že na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené dne 19. 3. 1993 mezi Agrobankou Praha, a. s., jako zástavním věřitelem, a V. B., jako zástavcem, bylo k zajištění pohledávky na splacení úvěru ve výši 17 500 000 Kč s příslušenstvím zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 5. 5. 1993, že V. B. převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalované a že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobce. Uvedl, že na majetek dlužníka byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003 č. j. 89 K 5/2003-13 prohlášen konkurs, že dne 17. 7. 2003 přihlásil do konkursního řízení svou pohledávku a uplatnil právo na oddělené uspokojení z titulu zástavního práva, že ani dlužník ani správce konkursní podstaty předmětnou pohledávku nepopřeli, popřena byla pouze žalovanými, že žalobce podal žalobu na určení existence předmětné pohledávky a že pohledávka nebyla dosud v konkursním řízení ani mimo ně ani z části uhrazena. Dodal, že předmětné nemovitosti, zapsané v konkursní podstatě, byly na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2007 č. j. 13 Cmo 255/2006-163 z konkursní podstaty vyloučeny, proto nemůže dojít k jejich zpeněžení v rámci konkursního řízení, a že zástavní právo není promlčeno, neboť dlužník uznal svůj dluh (17. 12. 1998 a 12. 12. 2002) a žalobce svoji pohledávku přihlásil do konkursního řízení přihláškou ze dne 16. 7. 2003.
Žalovaní 1) – 4) namítali zejména promlčení zástavního práva, neboť vzhledem k tomu, že zajištěná pohledávka se promlčela nejpozději dne 16. 3. 2007 (deset let ode dne, kdy promlčecí lhůta začala poprvé běžet), došlo také k promlčení zástavního práva, které by se jinak promlčelo již ve lhůtě tří let (16. 3. 2000), avšak k jeho promlčení nemůže dojít dříve, než k promlčení zajištěné pohledávky, a vznesli vzájemný návrh, kterým se domáhali určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem ze zástavní smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 6. 2016 č. j. 20 C 90/2012-405 žalobě vyhověl, zamítl „návrh žalovaných na určení, že nemovitosti pozemek parc. a budova na pozemku parc., nacházející se v katastrálním území V., nejsou zatíženy zástavním právem vzniklým na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřené dne 19. 3. 1993 mezi společností Agrobanka Praha, a. s., a paní V. B., a zapsaným vkladem do katastru nemovitostí na listu vlastnictví, rozhodnutím Katastrálního úřadu P. – m., pod číslem jednacím V-2/3046/93“, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalobci 630 666 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., a České republice 7 370 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že dne 19. 3. 1993 uzavřeli Agrobanka Praha, a. s., a dlužník smlouvu o úvěru, v níž se Agrobanka Praha, a. s., zavázala poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 17 500 000 Kč, že dne 19. 3. 1993 uzavřeli Agrobanka Praha, a. s., jako zástavní věřitel, V. B. jako zástavce a dlužník smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem k zajištění úvěru ve výši 17 500 000 Kč s příslušenstvím, že konečná splatnost úvěru nastala dne 20. 3. 1997, že dlužník dne 17. 12. 1998 a 12. 12. 2002 písemně uznal co do důvodu a výše svůj dluh vůči Agrobance Praha, a. s., že usnesením ze dne 22. 5. 2003 č. j. 89 K 5/2003-13 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, že žalobce přihláškou ze dne 16. 7. 2003 řádně přihlásil svou pohledávku do tohoto konkursu, že vzhledem k tomu, že pohledávka byla v plné výši uznána správcem konkursní podstaty a dlužníkem, ale její pravost byla popřena žalovanými, podal žalobce dne 9. 2. 2004 žalobu na určení existence pohledávky v přihlášené výši, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2007 č. j. 13 Cmo 255/2006-163 vyloučil předmětné nemovitosti z konkursní podstaty dlužníka a že konkurs na majetek dlužníka byl v roce 2013 zrušen pro nedostatek majetku. Soud prvního stupně dovodil, že obě uznání dluhu jsou platnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 323 obchodního zákoníku, a proto nastala vyvratitelná právní domněnka, že závazek v době uznání dluhu existoval, a že zástavní smlouva není neplatná, neboť je možné zřídit zástavní právo i k určité pohledávce vzniklé v budoucnu. Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru začala běžet 20. 3. 1997, že pohledávka byla dlužníkem dvakrát uznána, naposledy 12. 12. 2002, a že byla do konkursu přihlášena jako zajištěná dne 17. 7. 2003 ještě před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty, která běžela od posledního uznání dluhu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávka nebyla v době přihlášení do konkursu promlčená (promlčela se uplynutím „maximální“ desetileté promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku až ke dni 20. 3. 2007), a že proto nemohlo být v době přihlášení pohledávky do konkursu promlčené ani zástavní právo. Dovodil, že podle § 112 občanského zákoníku došlo ke stavení promlčecí lhůty zástavního práva, která skončila „až s koncem konkursu v roce 2013“, a že žalobce proto podal žalobu včas. Dodal, že i když byly nemovitosti dne 15. 2. 2008 vyloučeny z konkursní podstaty dlužníka, pohledávka byla dále vedena v seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení a žalobce podal poté, co byla žalovanými popřena, incidenční žalobu; nebyl proto důvod k závěru, že žalobce svou pohledávku řádně neuplatnil v soudním řízení a v tomto řízení řádně nepokračoval.
K odvolání žalovaných 1) – 4) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 19 Co 295/2017-617 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 69 212 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že promlčecí doba zástavního práva skončila až se zrušením konkursu 19. 7. 2013, neboť uznání dluhu ze dne 17. 12. 1998, které žalovaní „zpochybňovali“, je zcela průkazné a soud prvního stupně správně vycházel z toho, že listina nebyla „antidatována“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) – 4) dovolání. Namítají, že podmínky stavení promlčecí doby podle ustanovení § 112 občanského zákoníku nebyly naplněny, neboť žalobce v incidenčním řízení (které je podle žalovaných zahájeným řízením ve smyslu § 112 občanského zákoníku) řádně nepokračoval, a to z důvodu, že po dobu více než pět let neodstranil nedostatek podmínek řízení, návrhem na přerušení incidenčního sporu podle ustanovení § 110 občanského soudního řádu projevil nezájem na meritorním rozhodnutí a souhlasil s přerušením řízení podle ustanovení § 109 občanského soudního řádu do doby jeho zastavení. Mají za to, že přerušení promlčecí doby zástavního práva, jímž byla zajištěna pohledávka přihlášená do konkursního řízení, netrvalo až do pravomocného ukončení konkursního řízení, ale do okamžiku, kdy byl předmět zástavního práva pravomocně vyloučen z konkursní podstaty dlužníka, tedy do 15. 2. 2008, neboť tímto okamžikem přešlo dispoziční oprávnění k podání návrhu na zpeněžení zástavy z konkursního správce na žalobce, a že zástavní právo bylo promlčeno uplynutím řádné tříleté promlčecí lhůty ode dne, kdy je mohl žalobce opětovně uplatnit, tj. od 15. 2. 2008 do 15. 2. 2011. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných pro nepřípustnost odmítl, popřípadě zamítl, neshledá-li žádný důvod k odmítnutí, neboť žalovaní v dovolání napadají skutková zjištění soudů o konkrétním procesním postupu stran v incidenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 32/2004 a dále poukazují na údajný rozpor mezi judikaturou dovolacího soudu týkající se § 112 občanského zákoníku a závěry soudů ve vztahu k postupu žalobce v incidenčním řízení, avšak přehlížejí, že rozhodnutí soudů nejsou založena na průběhu incidenčního řízení, ale samotného konkursního řízení. Dodal, že řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty nemohlo mít na běh promlčecí lhůty zástavního práva vliv, neboť žalobce nebyl účastníkem ani iniciátorem tohoto řízení a nemohl jej nijak ovlivnit; kromě toho poté, co byla zástava z konkursního řízení vyloučena, konkursní řízení, ve kterém bylo zástavní právo náležitě uplatněno, probíhalo i nadále.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že dne 19. 3. 1993 uzavřeli Agrobanka Praha, a. s., a dlužník smlouvu o úvěru, v níž se Agrobanka Praha, a. s., zavázala poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 17 500 000 Kč, že dne 19. 3. 1993 uzavřeli Agrobanka Praha, a. s., jako zástavní věřitel, V. B. jako zástavce a dlužník smlouvu o zřízení zástavního práva k pozemku parc., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 234 m2, a budově, rod. dům, postavené na pozemku parc., vše v katastrálním území V., obec P., část obce – V., zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P., k zajištění úvěru ve výši 17 500 000 Kč s příslušenstvím, že konečná splatnost úvěru nastala dne 20. 3. 1997, že dlužník dne 17. 12. 1998 a 12. 12. 2002 písemně uznal co do důvodu a výše svůj dluh vůči Agrobance Praha, a. s., že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003 č. j. 89 K 5/2003-13 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, že žalobce přihláškou ze dne 16. 7. 2003 doručenou Městskému soudu v Praze dne 17. 7. 2003 řádně přihlásil do tohoto konkursu svou pohledávku za dlužníkem ze smlouvy o úvěru s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení (mimo jiné) předmětných nemovitostí, že vzhledem k tomu, že pohledávka byla v plné výši uznána správcem konkursní podstaty a dlužníkem, ale její pravost byla popřena žalovanými, podal žalobce dne 9. 2. 2004 žalobu na určení existence pohledávky v přihlášené výši, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2007 č. j. 13 Cmo 255/2006-163, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2008, vyloučil předmětné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka, že konkurs na majetek dlužníka byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2013 č. j. 89 K 5/2003-247 zrušen pro nedostatek majetku a že řízení o určení existence pohledávky žalobce za dlužníkem bylo z tohoto důvodu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013 č. j. 3 Cm 32/2004-375 zastaveno. Kupní smlouvou ze dne 23. 12. 1996 V. B. převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalované a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2003 Agrobanka Praha, a. s., v likvidaci, postoupila svou pohledávku za dlužníkem ze smlouvy o úvěru na žalobce.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaký vliv na běh promlčecí doby zástavního práva ve smyslu ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů má okolnost, že v průběhu konkursu na majetek obligačního dlužníka, do kterého zástavní věřitel řádně přihlásil svoji pohledávku zajištěnou zástavním právem, jsou nemovitosti tvořící předmět zástavního práva vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty obligačního dlužníka. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) – 4) je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětná zástavní smlouva byla uzavřena dne 19. 3. 1993 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 28. 11. 1993 (dále jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110); k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva věřitele, neboť promlčením sice jeho právo nezaniká, nemůže však být soudem přiznáno, jestliže dlužník před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Právo věřitele trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Promlčení podléhá též zástavní právo, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008].
Protože v projednávané věci zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu a nebylo zástavním dlužníkem (zástavními dlužníky) písemně uznáno co do důvodu a výše, došlo by k promlčení zástavního práva marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, což bylo (vzhledem ke splatnosti pohledávky dne 20. 3. 1997) dne 21. 3. 1997; zástavní právo by proto bylo promlčeno dne 20. 3. 2000 (srov. § 122 odst. 2 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 věta třetí obč. zák.), nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, ale je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání (§ 407 odst. 1 věta první obch. zák.). Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (srov. § 408 odst. 1 obch. zák.).
V projednávané věci je zajištěná pohledávka pohledávkou z obchodního závazkového vztahu, jejíž splatnost měla nastat dne 20. 3. 1997. Počínaje dnem 21. 3. 1997 proto počala plynout čtyřletá promlčecí doba, která by skončila dnem 20. 3. 2001. Vzhledem k tomu, že dlužník svůj závazek – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - písemně uznal co do důvodu a výše dne 17. 12. 1998 a dne 12. 12. 2002, běžela nová čtyřletá promlčecí doba od 18. 12. 1998 a následně od 13. 12. 2002. Přihlásil-li proto žalobce svoji pohledávku do konkursního řízení přihláškou došlou soudu dne 17. 7. 2003, nebyla pohledávka v době přihlášení do konkursu promlčená, a proto nemohlo být promlčeno ani zástavní právo. Promlčecí doba pohledávky uplynula na základě ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. dnem 20. 3. 2007.
Podle ustanovení § 112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Konkursní věřitelé přihlašují své pohledávky do konkursu ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvádějí, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu [srov. § 20 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“)]. Přihláška pohledávky do konkursního řízení má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (§ 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání). Věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva podle § 553 obč. zák. nebo postoupením pohledávky podle § 554 obč. zák. (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna (srov. § 28 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání).
Aby mohl být plně prosazen cíl konkursu (srov. § 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), plnění zástavního dlužníka odlišného od osobního dlužníka, který je v konkursu, se může za trvání konkursu (s účinky řádného splnění dluhu ze zástavní smlouvy) dostat zástavnímu věřiteli jen prostřednictvím konkursu (postupem podle ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání), a to jen v případě, že věřitel svou pohledávku v konkursu řádně přihlásil a uplatnil právo na oddělené uspokojení. Přihlášením pohledávky zajištěné zástavním právem a uplatněním odděleného uspokojení ve smyslu ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání je proto v konkursním řízení uplatněno - vedle pohledávky - i zástavní právo, které ji zajišťuje, a dochází tak ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. ke stavení promlčecí doby zástavního práva.
V právní teorii ani v soudní praxi není pochybností o tom, že ke stavení promlčecí doby podle ustanovení § 112 obč. zák. dochází v době od zahájení řízení (nebo připojení se k řízení) o nároku, o jehož promlčení jde, až do jeho pravomocného skončení za podmínky, že v tomto řízení je řádně pokračováno (věřitel nebrání řádnému pokračování řízení). V projednávané věci jde o posouzení, za jakých podmínek je řádně pokračováno v řízení o zástavním právu uplatněném přihláškou v konkursu v případě, kdy samotné konkursní řízení sice pokračuje, ale nemovitosti, které tvoří předmět zástavního práva, jsou v průběhu konkursního řízení vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka).
Tam, kde pohledávka konkursního věřitele byla zjištěna s právem na oddělené uspokojení, přiznává zákon o konkursu a vyrovnání (v ustanovení § 28 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) odděleným věřitelům právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna. Samozřejmým předpokladem takového postupu je, že majetek, který slouží k zajištění pohledávky odděleného věřitele, byl sepsán do konkursní podstaty a tam zpeněžen. V případě, kdy se přes soupis takového majetku do konkursní podstaty nakonec prosadí silnější právo jiné osoby, v jehož důsledku je uvedený majetek ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen (zpravidla na základě soudního rozhodnutí o vylučovací žalobě), nemůže být realizováno ani právo na oddělené uspokojení věřitele z takového majetku, bez zřetele k tomu, že bylo v konkursu zjištěno. Jde-li o uplatnění zajištění z titulu zástavního práva, podílí se zajištěný konkursní věřitel (zástavní věřitel) po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce na uspokojení své pohledávky vůči úpadci, který je jeho osobním dlužníkem, při rozvrhu jako věřitel bez práva na oddělené uspokojení; vůči úpadci, který byl pouze jeho zástavním dlužníkem, nemá po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty právo na uspokojení při rozvrhu vůbec (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 5372/2007, které bylo uveřejněno pod č. 102 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010).
Z uvedeného vyplývá, že je-li zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka), zástavní právo již nemůže být v rámci konkursu realizováno a může být nadále uplatňováno jen v řízení o žalobě zástavního věřitele podané proti zástavnímu dlužníku. Pro stavení běhu promlčecí doby zástavního práva ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. není za těchto okolností významné, zda dále pokračuje konkursní řízení (popřípadě též řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené do konkursu), nýbrž to, zda zástavní věřitel řádně pokračuje v řízení o zástavním právu zahájeném přihlášením pohledávky do konkursu s uplatněním práva na její oddělené uspokojení i poté, co byla zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka). Tak je tomu tehdy, jestliže zástavní věřitel v přiměřené době po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty podá u soudu žalobu, kterou vůči zástavnímu dlužníku uplatní zástavní právo, a jestliže nebrání řádnému pokračování řízení zahájeného touto žalobou. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené době, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu. Jestliže (podle okolností případu) zástavní věřitel v řízení řádně pokračuje podáním žaloby na uspokojení nároku ze zástavního práva, promlčecí doba zástavního práva nezačne dále běžet dnem právní moci rozhodnutí o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty, ale její běh bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) řízení. Kdyby však zástavní věřitel řádně v řízení nepokračoval, neboť by po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty v přiměřené lhůtě nepodal žalobu na uspokojení svého nároku ze zástavního práva, pokračoval by běh promlčecí doby právní mocí rozhodnutí soudu o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty.
V projednávané věci žalobce uplatnil zástavní právo k předmětným nemovitostem přihlášením pohledávky zajištěné zástavním právem a uplatněním odděleného uspokojení z výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí dne 17. 7. 2003 v konkursu prohlášeném na majetek dlužníka usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003 č. j. 89 K 5/2003-13, a proto dnem 17. 7. 2003 došlo ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. ke stavení promlčecí doby zástavního práva. Vzhledem k tomu, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2007 č. j. 13 Cmo 255/2006-163, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2008, byly předmětné nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka, bylo pro případné další stavení promlčecí doby zástavního práva – jak vyplývá z výše uvedeného - významné, zda žalobce řádně pokračoval v řízení o zástavním právu zahájeném přihlášením pohledávky do konkursu s uplatněním práva na její oddělené uspokojení podáním žaloby na uspokojení nároku ze zástavního práva v přiměřené době po vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka. Protože odvolací soud se věcí z tohoto pohledu – veden nesprávným právním názorem, že promlčecí doba zástavního práva skončila až se zrušením konkursu na majetek dlužníka usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2013 č. j. 89 K 5/2003-247 – nezabýval, není jeho rozsudek správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-