// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 02.10.2018
Rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy pro hrubý nepoměr plnění
I. Samotná okolnost, že se účastníku smlouvy na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy. Účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Právní předpisy účinné do 31. 12. 2013 nemají žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), není-li taková cena v rozporu s cenovými předpisy.
Nelze ovšem vyloučit, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu (nikoliv sám o sobě) naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy.
II. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že sjednaná kupní cena za převod podílových listů (2.000 Kč) je mnohonásobně nižší, než kolik činila v době uzavření kupní smlouvy cena obvyklá (14.160 Kč až 15.120 Kč). K této skutečnosti (jež sama o sobě nevede k závěru o rozporu uzavřené smlouvy s dobrými mravy) pak přistupují další okolnosti, za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Způsob, jakým žalobce oslovoval potenciální zájemce o prodej akcií (prostřednictvím reklamních letáků distribuovaných do poštovních schránek obyvatel) a jakým organizoval „hromadné“ uzavírání kupních smluv (předem připravené texty smluv, do nichž byly doplňovány pouze údaje o konkrétních prodávajících, převáděných cenných papírech a o výši kupní ceny, přítomnost pracovnice notáře, ověřování účtů prodávajících u centrálního depozitáře atd.), vyvolával dojem, že žalobce je osobou oprávněnou poskytovat hlavní investiční službu ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a tedy že jde v dané oblasti o profesionála.
Aniž Nejvyšší soud hodnotí okolnost, že žalobce neměl povolení České národní banky k poskytování takové investiční služby, je pro posouzení projednávané věci významné, že jeho zákazníci se oprávněně mohli domnívat, že jde o osobu, jež s nimi bude jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v jejich nejlepším zájmu (tedy v souladu s požadavky ustanovení § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Žalobce tak přitom jednoznačně nepostupoval, kupující neinformoval o skutečné ceně převáděných podílových listů, zneužil její neznalosti této skutečné hodnoty a sjednal s ní cenu mnohonásobně nižší, než činila cena obvyklá. Současně nelze přehlédnout, že celé jednání včetně uzavření smlouvy a ověření podpisu prodávající na plné moci proběhlo ve velmi krátké době (cca 5 minut), neumožňující reálné seznámení s obsahem smlouvy.
Tyto okolnosti v poměrech projednávané věci ve svém souhrnu odůvodňují závěr o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3467/2016, ze dne 27. 6. 2018
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou ze dne 31. 10. 2013 se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované osobně se dostavit ke kterémukoliv subjektu, který má se společností Centrální depozitář cenných papírů, a. s. (dále též jen „centrální depozitář“) uzavřenou smlouvu o účastenství v něm a učinit právní úkon, kterým převede na žalobce 2.400 ks zaknihovaných podílových listů fondu J&T PERSPEKTIVA smíšený otevřený podílový fond, J&T INVESTIČNÍ SPOLEČNOST, a. s. (dále též jen „podílové listy“) na účet cenných papírů žalobce, a zaplacení smluvní pokuty 3.040 Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, č. j. 28 Cm 188/2013-71, zamítl žalobu o uložení (výše specifikované) nepeněžité povinnosti (výrok I.) i o zaplacení smluvní pokuty (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení žalované a státu (výroky III. a IV.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaná se na základě žalobcovy letákové reklamy na „odkup zlata a kuponových knížek“ dostavila dne 29. 11. 2011 do restaurace v Penzionu Stadion v B., kde (jako prodávající) uzavřela se žalobcem (jako kupujícím) kupní smlouvu o převodu podílových listů (dále též jen „smlouva“) za kupní cenu ve výši 2.000 Kč (0,833 Kč za jeden podílový list); kupní cena byla žalobcem v celé výši uhrazena při podpisu kupní smlouvy. Žalovaná současně udělila žalobci plnou moc k převodu podílových listů na účet žalobce; podpis na plné moci legalizovala přítomná pracovnice notáře.
2) V prostorách restaurace, kde „odkup“ probíhal, byly i další osoby, které přišly na základě letákové reklamy prodat své cenné papíry. Spolu s kupujícím byl přítomen jeho bratr, měli zde připravené stolky, ke kterým lidé jednotlivě přistupovali a předkládali jim kupónové knížky. Kupující si vždy ověřil pomocí notebooku (po zadání rodných čísel), zda zájemci o prodej mají otevřený účet u centrálního depozitáře, následně vyplnil předem předtištěnou kupní smlouvu a přítomná pracovnice notářky ověřila podpis prodávajících na plné moci, jež „měla sloužit k přeregistraci cenných papírů“. Celý proces trval cca 5 minut na jednoho prodávajícího.
3) Ve stejný den žalobce prováděl „odkup“ i v dalších obcích, a obdobně tak činil i v předešlých letech.
4) Tržní hodnota převáděných podílových listů se v roce 2011 pohybovala v rozmezí 5,90 až 6.30 Kč za jeden podílový list (14.160 Kč až 15.120 Kč za všechny převáděné podílové listy). Žalovaná nebyla žalobcem informována o tržní ceně jí převáděných podílových listů (ačkoliv článek V odst. 2 smlouvy uvádí opak).
5) Podle smlouvy měla žalovaná po jejím podpisu „poskytnout součinnost nezbytnou k realizaci převodu předmětných cenných papírů na nabyvatele přes CDCP, který nahradil SCP“. Pokud by součinnost na písemnou výzvu bezodkladně neposkytla, zavázala se uhradit nabyvateli smluvní pokutu ve výši 8 % z kupní ceny za každý uplynulý měsíc prodlení s poskytnutím součinnosti.
6) Dopisem ze dne 7. 3. 2012 žalobce požádal žalovanou o poskytnutí součinnosti k realizaci převodu podílových listů, která spočívala v dostavení se na některou pobočku centrálního depozitáře a realizaci obchodu, neboť plná moc udělená žalobci žalovanou nebyla centrálním depozitářem akceptována. Dále žalovanou vyzval k zaplacení smluvní pokuty za prodlení s poskytnutím součinnosti.
7) Dopisem ze dne 18. 5. 2012 žalovaná požádala žalobce o zaslání smlouvy (neboť žádnou doposud neobdržela) a všech dokumentů, které pří jejím podpisu podepsala; uvedla, že podle toho zváží další právní kroky.
8) Dopisem ze dne 15. 7. 2013 zaslal žalobce žalobkyni předžalobní výzvu a vyzval ji k součinnosti.
9) Žalovaná opětovně žádala žalobce dopisem ze dne 26. 7. 2013 o zaslání smlouvy.
10) Dopisem ze dne 14. 8. 2013 žalobce opětovně vyzval žalovanou k součinnosti a jako přílohu žalované poslal kopii smlouvy.
Soud prvního stupně předně zdůraznil, že nakládání s investičními nástroji podléhá zvláštní právní úpravě obsažené zejména v zákoně č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“). Žalobce přitom po řadu let bez příslušného oprávnění vykonával činnost poskytovatele investičních služeb. U třetích osob (potenciálních prodávajících) mohl vyvolat dojem, že je osobou kvalifikovanou, jednající s odbornou péčí a v zájmu osob, které mu cenné papíry nabízely.
Pro posouzení projednávané věci považoval soud za podstatné, že žalobce žalovanou při podpisu smlouvy neinformoval o následné povinnosti dostavit se k účastníku centrálního depozitáře za účelem převodu podílových listů na účet žalobce, a to za poplatek „cca 800 Kč“. Ve výzvách k poskytnutí součinnosti žalobce nijak nekonkretizoval právní úkon, který by měla žalovaná učinit. To učinil až v žalobě.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že se „žalobce domáhá výkonu subjektivního práva, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, což je důvodem pro odepření takového výkonu soudem“ ve smyslu § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V této souvislosti přihlédl zejména k tomu, že žalobce vykonával nedovolenou činnost, u třetích osob mohl vyvolat zdání, že je osobou jednající s odbornou péčí, opomněl třetí osoby informovat o dalších povinnostech, které ze smluv o převodu cenných papírů vyplývaly, a žalované nepředal ani stejnopis smlouvy, přičemž žalovaná je „laikem“ v oblasti investování cenných papírů.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Cmo 108/2015-188, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že uložil žalované povinnost součinnosti specifikovanou v tomto výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, uzavřel, že „obě strany při uzavírání smlouvy vycházely z toho, že k dokončení převodu dojde na základě plné moci, obě strany v tomto směru tedy měly rovné postavení“. Zákon „přesně vymezuje, kdy k převodu vlastnictví cenných papírů dojde a stanoví také povinnosti stran převodu“. Je přitom „závazný pro každého, každému je přístupný a jeho neznalost nikoho neomlouvá“.
Pokud se žalovaná dozvěděla, že k převodu na základě plné moci nedojde, měla povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy, jež splňuje náležitosti § 13 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Žalovaná od smlouvy neodstoupila, pouze odmítala činit další úkony potřebné k převodu. Splnění povinnosti požadované žalobcem žalovanou „nijak výrazně osobně nezatíží, nebude pro ni znamenat nějaké výrazně zvýšené náklady, a proto není důvod splnění povinnosti uložené zákonem po žalované nepožadovat“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dovozujíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené) otázky hmotného práva, zda lze smlouvu o převodu podílových listů kvalifikovat jako absolutně neplatné právní jednání pro rozpor s dobrými mravy, jestliže kumulativně nastanou následující okolnosti: hrubý nepoměr mezi smluvní a skutečnou cenou podílových listů, porušení zákonných povinností jedné ze smluvních stran, nezkušenost a důvěra jedné smluvní strany a úmysl druhé smluvní strany vydělat na její úkor a dále nepředání stejnopisu kupní smlouvy a neposkytnutí kontaktních údajů (dále též jen „první otázka“).
Poukazujíc na skutkové okolnosti projednávané věci a na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněném pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že kupní smlouva naplňuje všechny znaky lichevní smlouvy a odporuje dobrým mravům, což odvolací soud pominul. Zdůrazňuje, že jí žalobce nevydal stejnopis smlouvy, v důsledku čehož ho dovolatelka ani nemohla kontaktovat a bylo jí tak znemožněno od smlouvy odstoupit.
Žalobce měl s dovolatelkou podle jejího přesvědčení zacházet jako se zákazníkem ve smyslu zákona o podnikání na kapitálovém trhu, sdělit jí informace o skutečné ceně jí převáděných podílových listů, jakož i o jejích povinnostech a dalších úkonech potřebných k převodu podílových listů. Odvolací soud neposoudil, jaké dopady mělo porušení uvedených povinností pro platnost uzavřené smlouvy.
Dovolatelka dále Nejvyššímu soudu předestírá (jako dosud neřešenou) otázku, zda ujednání o její povinnosti poskytnout žalobci součinnost odporuje § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“ a „druhá otázka“). Má za to, že tomu tak je, neboť jí nebylo poskytnuto žádné vysvětlení o obsahu této povinnosti. Jde přitom o ujednání, které může založit značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Namítá, že koncept kupní smlouvy „je jedním z nejjednodušších smluvních vztahů“ a není proto potřeba jej vysvětlovat spotřebiteli. Povinnost součinnosti je jednou ze základních povinností prodávajícího, která vyplývá nejen ze smlouvy, ale i ze zákona a je zřejmá i laikovi. Ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu se na žalobce nevztahují, neboť není a nikdy nebyl obchodníkem s cennými papíry ve smyslu § 5 zákona. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení první otázky jím otevřené, již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu se podává, že:
1) Samotná okolnost, že se účastníku smlouvy na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy.
2) Účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Právní předpisy účinné do 31. 12. 2013 nemají žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), není-li taková cena v rozporu s cenovými předpisy.
3) Nelze ovšem vyloučit, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu (nikoliv sám o sobě) naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy.
Srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96 (uveřejněný pod číslem 64/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1117/2010, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3835/2010.
4) Současně platí, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem „dobré mravy“ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená „nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“.
Srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že sjednaná kupní cena za převod podílových listů (2.000 Kč) je mnohonásobně nižší, než kolik činila v době uzavření kupní smlouvy cena obvyklá (14.160 Kč až 15.120 Kč).
K této skutečnosti (jež – jak plyne z výše citované judikatury – sama o sobě nevede k závěru o rozporu uzavřené smlouvy s dobrými mravy) pak přistupují další okolnosti (zjištěné soudem prvního stupně a zdůrazňované dovolatelkou), za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Způsob, jakým žalobce oslovoval potenciální zájemce o prodej akcií (prostřednictvím reklamních letáků distribuovaných do poštovních schránek obyvatel) a jakým organizoval „hromadné“ uzavírání kupních smluv (předem připravené texty smluv, do nichž byly doplňovány pouze údaje o konkrétních prodávajících, převáděných cenných papírech a o výši kupní ceny, přítomnost pracovnice notáře, ověřování účtů prodávajících u centrálního depozitáře atd.), vyvolával dojem, že žalobce je osobou oprávněnou poskytovat hlavní investiční službu ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a tedy že jde v dané oblasti o profesionála.
Aniž Nejvyšší soud hodnotí okolnost, že žalobce neměl povolení České národní banky k poskytování takové investiční služby, je pro posouzení projednávané věci významné, že jeho zákazníci se oprávněně mohli domnívat, že jde o osobu, jež s nimi bude jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v jejich nejlepším zájmu (tedy v souladu s požadavky ustanovení § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Žalobce tak přitom jednoznačně nepostupoval, dovolatelku neinformoval o skutečné ceně převáděných podílových listů, zneužil její neznalosti této skutečné hodnoty a sjednal s ní cenu mnohonásobně nižší, než činila cena obvyklá. Současně nelze přehlédnout, že celé jednání včetně uzavření smlouvy a ověření podpisu prodávající na plné moci proběhlo ve velmi krátké době (cca 5 minut), neumožňující reálné seznámení s obsahem smlouvy.
Přestože tyto okolnosti, jež v poměrech projednávané věci ve svém souhrnu odůvodňují závěr o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy, plynou z obsahu spisu a ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, a přestože odvolací soud tato skutková zjištění považoval za správná, v rozporu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je nijak nezohlednil při posuzování žalobou uplatněného nároku. Jeho právní posouzení tudíž není správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž se pro nadbytečnost zabýval druhou otázkou (předestřenou dovolatelkou), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-