// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 02.10.2018
Přiměřené zadostiučinění v penězích za zásah do práv k obchodní firmě
Obchodní firma byla v souladu s § 12 obch. zák. chráněna před neoprávněným užíváním nehledě na to, zda zde existoval soutěžní vztah mezi poškozeným a tím, kdo obchodní firmu neoprávněně užívá (absolutní ochrana obchodní firmy). Tím spíše v oblasti absolutní ochrany obchodní firmy nehrál roli způsob, jakým se neoprávněný uživatel soutěže účastnil. Zákon pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za zásah do práv k obchodní firmě nestanovil žádné další speciální podmínky. Soud se musel pouze zabývat tím, zda zásahem do absolutní ochrany obchodní firmy vznikla nemajetková újma v takovém rozsahu, že je na místě přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích.
Co se týče nároku na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalé soutěže (relativní ochrana obchodní firmy), pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za nekalosoutěžní jednání rušitele zákon nestanovil žádné speciální podmínky a v řízení bylo na místě pouze prokázat (nad rámec podmínek generální klauzule nekalé soutěže upravených v § 44 odst. 1 obch. zák.), že soutěžitel dotčený nekalou soutěží utrpěl v souvislosti s ní nemajetkovou újmu, u níž nepostačuje její vyrovnání nepeněžitým přiměřeným zadostiučiněním. Zákon ani judikatura neformulovaly žádnou podmínku pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, která by spočívala ve způsobu, jakým se soutěžitel dotčený nekalou soutěží účastní trhu.
Jestliže tedy v posuzované věci soudy obou stupňů ve svém právním posouzení vycházely z toho, že žalobkyně je soutěžitelem, a přiměřené zadostiučinění jí nepřiznaly pouze s odkazem na to, že se trhu neúčastnila přímo, nýbrž prostřednictvím udělení licence jiné obchodní společnosti, je jejich právní posouzení nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1175/2018, ze dne 9. 7. 2018
Dotčené předpisy:
§ 12 obch. zák.
§ 44 obch. zák.
§ 53 obch. zák.
Kategorie: obchodní firma; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. září 2016, č. j. 1 Cm 10/2014-195, ve výroku I uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 89 939,16 EUR, ve výroku II zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 110 198,52 EUR a ohledně požadavku na zaplacení úroků z částky 54 740,64 EUR a ve výroku III rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 200 137,68 EUR z důvodu zásahu žalované do práv žalobkyně k ochranným známkám, k obchodní firmě a pro nekalou soutěž. Spor v tomto řízení navazoval na předchozí spor účastníků, vedený před soudem prvního stupně pod sp. zn. 41 Cm 87/2012, přičemž v uvedeném řízení bylo žalované uloženo, aby se zdržela užívání ochranné známky žalobkyně a aby se zdržela i užívání označení zaměnitelných s ochrannou známkou žalobkyně a také užívání jakýchkoliv označení obsahujících slovní či grafický prvek KINEX na měřících a rýsovacích přístrojích, nástrojích, zařízeních a potřebách, na měřidlech, na nářadí, na jejich obalech a atestech, dále aby se zdržela nabízení a prodávání takových výrobků pod těmito označeními a ochrannou známkou a stáhla tyto výrobky z trhu. Žalované byla v uvedeném řízení také uložena povinnost změnit obchodní firmu tak, aby neobsahovala slovo KINEX, a podat návrh na zápis změny do obchodního rejstříku; také jí byla uložena povinnost zrušit registraci doménových jmen kinex.cz a kinexcz.cz v centrálním registru doménových jmen. V onom řízení byl taktéž žalobkyni přiznán nárok na zaplacení částky 165 897,70 EUR sestávající z částky 115 897,70 EUR jako nároku z titulu náhrady újmy vlastníka ochranných známek KINEX za období od 26. října 2009 do 25. října 2011 podle § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále jen „zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví“), a částky 50 000 EUR spočívající v zadostiučinění za nehmotnou újmu žalobkyně z nekalé soutěže v období do října 2012 spočívající především ve vyvolání záměn produktů účastníků užíváním označení KINEX či označením zaměnitelným, dále částky 50 000 EUR za zásah do práv k obchodní firmě.
Soud prvního stupně uvedl, že v tomto řízení se žalobkyně domáhá dalšího zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 200 137,68 EUR, neboť ve výše popsaném řízení požadovala své nároky za konkrétní období, v tomto řízení požaduje nároky za období následující, přičemž požadovaná částka se skládá z částky 75 000 EUR za zásah do práv k obchodní firmě za období od 27. října 2012 do 18. listopadu 2015, dále z částky 35 195,52 EUR za nekalosoutěžní jednání za období od 26. října 2012 do 31. března 2014 a z částky 89 939,16 EUR za zásahy do práv k ochranné známce žalobkyně za období od 26. října 2011 do 31. března 2014. Žalobkyně uvedla, že za zásah do práv ke své obchodní firmě v rozhodném období považuje užívání zaměnitelné obchodní firmy žalované s jejím kmenem v původní podobě „KINEX cz“, který žalovaná změnila na KMITEX až 18. listopadu 2015, dále pak skutečnost, že žalovaná si nechala dne 20. února 2014 zaregistrovat doménu kinexczsro.cz, s níž se prezentovala na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně (29. září 2014 až 3. října 2014). Za zásahy do svých práv z ochranné známky žalobkyně považovala to, že žalovaná v období od 26. října 2011 do 31. března 2014 označovala své výrobky ochrannou známkou žalobkyně, příp. s ní zaměnitelnými označeními. Po celé období, za které žalobkyně požaduje zadostiučinění, již sama žalobkyně výrobky pod označením „kinex“ nevyráběla a nedistribuovala, na hospodářské soutěži se ale dle vlastních tvrzení účastnila tak, že poskytla licenci ke svým ochranným známkám společnosti KIN MT Group, s. r. o. (nyní KINEX Measuring s. r. o. podle obchodní firmy zapsané dne 17. prosince 2014).
Soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl, a to v rozsahu nároku na zaplacení zadostiučinění za zásah do práv z ochranné známky žalobkyně, neboť vzal na základě provedených listinných důkazů za prokázané, že žalovaná i ve sporném období bez souhlasu žalobkyně užívala k označení svých výrobků a služeb shodných s těmi, pro které je registrována ochranná známka žalobkyně, jednak ta označení, která jsou shodná s jejími ochrannými známkami, resp. s nimi zaměnitelná, případně taková označení, která vyvolávají v zákaznících dojem sounáležitosti s ochrannou známkou žalobkyně (označení „Made by Kinex“, dále „Made by Kinex cz“ apod.). Toto počínání žalované mělo dle soudu prvního stupně za následek další rozmělňování rozlišovací způsobilosti ochranné známky žalobkyně a snížení příznačnosti takového označení pouze pro výrobky, které mohou být takto označeny buď žalobkyní, nebo tím, komu žalobkyně udělí licenci. Soud prvního stupně tedy žalobě v souladu s § 5 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví vyhověl v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zadostiučinění z titulu nemajetkové újmy vzniklé zásahem do práv k ochranné známce.
Co se týče újmy vzniklé zásahem do práv k obchodní firmě a za nekalosoutěžní jednání, soud prvního stupně vyzval žalobkyni, aby tvrdila a vysvětlila, jaká nemajetková újma jí vznikla v důsledku jiných zásahů než zásahů do práv k její ochranné známce, když od roku 2008 již sama žádné výrobky nevyrábí ani nedistribuuje. Na tuto výzvu žalobkyně v podání vysvětlovala, že je soutěžitelem, a újmu spatřovala ve ztrátě rozlišovací způsobilosti obchodní firmy a poškození dobré pověsti. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že nepochybuje o tom, že žalobkyně je soutěžitelem, ovšem měl pochybnosti o výši a charakteru žalobkyni vzniklé újmy v souvislosti s nekalou soutěží a zásahem do práv k obchodní firmě, a to s ohledem na způsob, jakým se žalobkyně hospodářské soutěže od roku 2008 účastní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde nejsou dány podmínky pro přiznání zadostiučinění žalobkyni za toto jednání žalované, neboť žalobkyně se ve sporném období účastnila hospodářské soutěže pouze tak, že poskytovala licenci ke svým ochranným známkám třetímu subjektu (společnosti KIN MT Group, s. r. o., resp. KINEX Measuring s. r. o.), a újma, kterou žalobkyně tvrdí, tj. odliv zákazníků, reklamace a s tím spojená nedůvěra ve výrobky, není újmou, která by vznikla právě žalobkyni. K obdobnému závěru dospěl soud prvního stupně také ohledně újmy za zásahy do obchodní firmy, neboť žalobkyně sama se na trhu se svou obchodní firmou v žalovaném období již nijak neprezentovala a označení KINEX známé na trhu se zde pojilo s její ochrannou známkou, nikoli s její obchodní firmou. Soud prvního stupně poukázal na to, že s výrobky označenými KINEX je již několik let spojována společnost KIN MT Group s. r. o., a není mu tedy známo, jak by mohla žalobkyni vzniknout újma jinak, než zásahem do její ochranné známky (neboť pouze prostřednictvím ochranné známky se účastní trhu), a to takového charakteru, že by bylo potřeba ji reparovat penězi. Soud prvního stupně proto v této části žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. července 2017, č. j. 3 Cmo 283/2016-264, zamítl návrh žalobkyně na přerušení odvolacího řízení, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni vznikla nemajetková újma z důvodu zásahu žalované do práv žalobkyně z ochranné známky v rozhodném období a náleží jí tak peněžité zadostiučinění dle výroku I, nikoli již však v rozsahu dalších nároků, které žalobkyně uplatnila.
Odvolací soud na návrh žalované doplnil dokazování a zjistil, že v mezidobí bylo ke správní žalobě žalované zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o prohlášení ochranné známky „KINEX cz“ za neplatnou a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byly podány kasační stížnosti. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud řízení o odvolání přerušil a vyčkal na rozhodnutí o kasačních stížnostech. Podle odvolacího soudu nově učiněná zjištění ohledně ochranné známky žalované nejsou pro toto řízení rozhodná, a to vzhledem k pravomocnému rozhodnutí (v předchozím civilním řízení), jimž byla žalované uložena již dříve povinnost zdržet se užívání označení „kinex cz“ chráněného touto ochrannou známkou žalované, a nadto odvolací soud zdůraznil, že užívání tohoto označení bylo jen jedním z několika dalších důvodů, pro které soud prvního stupně shledal zásah do práv z ochranné známky žalobkyně. Odvolací soud proto zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení jako neopodstatněný.
K samotnému sporu odvolací soud uvedl, že ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že žalobkyně v řízení prokázala, že jednáním žalované v rozhodném období došlo k zásahu do jejích práv z ochranných známek a že jí vznikla z tohoto jednání nemajetková újma, a náleží jí tak peněžité zadostiučinění. Odvolací soud odkázal na své závěry v předchozím řízení a uvedl, že zásahy do práv z ochranné známky žalobkyně pokračovaly i v rozhodném období, jak zjistil soud prvního stupně z provedených důkazů. Podle odvolacího soudu jednání žalované vedlo ke vzniku nemateriální újmy žalobkyně spočívající v rozmělnění hodnoty její ochranné známky spolu s klamáním spotřebitelů ohledně původu zboží označeného klamavými a zaměnitelnými označeními žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který žalobkyni přiznal přiměřené zadostiučinění postupem a ve výši podle § 5 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví.
Odvolací soud také souhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, že žalobkyně v řízení neprokázala, že jí v souvislosti s tvrzeným zásahem do znění její obchodní firmy a tvrzenými projevy nekalé soutěže vznikla nemajetková újma, kterou by bylo třeba hradit pěnežitým zadostiučiněním v navrhované výši. Odvolací soud uvedl, že je správný závěr soudu prvního stupně, který jen ze zprostředkované účasti žalobkyně v hospodářské soutěži dovozuje, že pokud žalovaná zasahuje nadále do označení KINEX, pak nejde již o zásah do znění obchodní firmy žalobkyně a nekalosoutěžní jednání vůči žalobkyni, ale o jednání, které veřejnosti spojí s tím subjektem, který na trhu působí a výrobky a služby s označením KINEX oprávněně na trh umisťuje (tedy společnost KIN MT Group, s. r. o., resp. KINEX Measuring s. r. o.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním jak žalobkyně, tak i žalovaná. Žalobkyně svým včasně podaným dovoláním napadla druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, a to v tom rozsahu, ve kterém je tímto výrokem potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o tom, že žaloba se ohledně částky 110 198,52 EUR zamítá. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, příp. se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobkyně napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda se soud může při posuzování práv z ochrany obchodní firmy omezit na posouzení relativní ochrany z pohledu nekalosoutěžního a nemusí pak posuzovat namítaná práva na absolutní ochranu práv k obchodní firmě. S touto otázkou souvisí také další otázka formulovaná žalobkyní, a to zda v důsledku zásahu do práv k obchodní firmě představujícího porušení její absolutní ochrany může vzniknout právo na náhradu nemajetkové újmy i v případě, že takový zásah nepředstavuje porušení její relativní ochrany (v rámci nekalé soutěže). Obě uvedené otázky nebyly podle žalobkyně v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny.
Žalobkyně argumentovala tím, že odvolací soud otázku vzniku nemajetkové újmy v důsledku zásahů do její obchodní firmy nahlížel pouze z pohledu relativní ochrany, přestože žalobkyně v řízení opakovaně uvedla, že se domáhá absolutní ochrany obchodní firmy. Podle žalobkyně odvolací soud ani nevysvětlil, proč a podle které právní normy by mělo být relevantní, zda se žalobkyně účastní hospodářské soutěže zprostředkovaně či přímo. Podle žalobkyně nemůže být pochyb o zásazích žalované do práv k obchodní firmě žalobkyně, zásahy ostatně nezpochybnily ani soudy v tomto řízení a v předchozím civilním řízení byla vyřešena otázka, zda žalovaná neoprávněně zasahovala do práv žalobkyně k její obchodní firmě, a žalované byla uložena povinnost ke změně obchodní firmy. Podle žalobkyně ani dřívější ani současná právní úprava obchodní firmy nestanoví rozdílné podmínky pro úspěšné uplatnění odstraňovacích a reparačních nároků, nýbrž je vždy podmiňuje existencí zásahů do práv k dotčené obchodní firmě. Žalobkyně dále uvedla, že pro posouzení zásahů do obchodní firmy a z nich vzniklé újmy není rozhodné, jakým způsobem se konkrétní podnikatel účastní hospodářské soutěže, neboť žalobkyně požadovala přiměřené zadostiučinění z titulu absolutní ochrany obchodní firmy podle § 12 obch. zák., resp. § 423 odst. 2 o. z., kterou zákon poskytuje každému podnikateli zapsanému v obchodním rejstříku podle toho, kdo obchodní firmu užil poprvé, a to bez ohledu na předmět jeho podnikání či na to, zda je takový podnikatel v soutěžním vztahu s rušitelem. Podle názoru žalobkyně tak odvolací soud věc nesprávně posuzoval pouze z hlediska relativní ochrany obchodní firmy. Žalobkyně dále poukázala na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyni vznikla v důsledku zásahů žalované újma spočívající ve ztrátě rozlišovací způsobilosti její obchodní firmy, přičemž způsobilost rozlišit jednoho podnikatele od druhého je hlavní funkcí obchodní firmy. Podle žalobkyně je rozsudek odvolacího soudu rovněž vnitřně rozporný, pokud soud za zásahy do práva k ochranné známce žalobkyni zadostiučinění přiznal, avšak za zásahy do práva k obchodní firmě již nikoli.
Druhá část dovolání žalobkyně představovala argumentaci týkající se otázky definice soutěžitele a toho, jak je pojem soutěžitele vykládán pro účely práva proti nekalé soutěži v judikatuře Nejvyššího soudu, na jejíž četná rozhodnutí žalobkyně poukázala. Žalobkyně argumentovala, že přestože se v rozhodné již nevyráběla měřidla, byla soutěžitelem v hospodářské soutěži na relevantním trhu s měřidly a byla se žalovanou v soutěžním vztahu a má tedy právo na ochranu před nekalosoutěžním jednáním žalované. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu vztahujících se k otázce, koho lze považovat za soutěžitele, neboť z judikatorních závěrů vyplývá, že definici soutěže nelze omezovat pouze na přímé konkurenty, jak to učinil odvolací soud. Kromě četných odkazů na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k definici soutěžitele odkázala žalobkyně také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1526/2011, v němž Nejvyšší soud řešil soutěžní vztah vydavatele novin a subjektu, který sám nevydával žádné periodikum, ale činil tak prostřednictvím vydavatelského servisu. Závěry uvedeného rozsudku lze podle názoru žalobkyně analogicky aplikovat také na řešený případ a svědčí o tom, že pojem soutěžního vztahu je třeba vykládat široce.
Žalobkyně dále v dovolání namítala, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami. Žalobkyně na základě výše uvedeného navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 110 198,52 EUR a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Eventuálně žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil (a rovněž výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná svým včasně podaným dovoláním napadla výrok II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém potvrdil výrok I a výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a také výrok III rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Žalovaná uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalované napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, a to na nesprávném výkladu § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., neboť odvolací soud neprovedl důkazy navržené žalovanou. Podle žalované pokud by odvolací soud provedl jí navržené důkazy, nedospěl by k zásadně nesprávným skutkovým zjištěním a ani k nesprávnému právnímu posouzení věci z hlediska hmotného práva, naopak by musel dojít k závěru, že žalovaná se vůči žalobkyni žádného nekalosoutěžního jednání v rozhodném období nedopustila. Podle žalované napadený rozsudek spočívá dále na řešení procesní otázky vázanosti soudu pravomocnými rozsudky soudů v předchozím civilním řízení mezi totožnými účastníky. Žalovaná poukazovala na to, že odvolací soud nesprávně nepřihlédl k tomu, že tato rozhodnutí nejsou překážkou pro soudní řízení v této věci, a odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Žalovaná dále namítala, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 8 A 20/2014-105, vydaný ve správním soudnictví, kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy ÚPV, prokazuje, že žalovaná v rozhodné době užívala svou řádně zapsanou ochrannou známku, a tento rozsudek je podle § 159a odst. 3 o. s. ř. pro odvolací soud závazný. Odvolací soud se tak podle žalované odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukázala, když se rozsudkem vydaným ve správním soudnictví neřídil. Žalovaná dále v dovolání namítala nesprávné právní posouzení nároku žalobkyně na zadostiučinění za újmu způsobenou neoprávněným užíváním ochranné známky žalovanou. Podle názoru žalované je závěr soudů v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí poukázala, neboť žalovaná se vůči žalobkyni žádného nekalosoutěžního jednání nedopustila. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadených výroků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně i žalovaná se k podaným dovoláním vzájemně vyjádřily a ve vyjádřeních polemizovaly s tvrzenou přípustností i důvodností dovolání protistrany. Žalobkyně navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalované, a shodný návrh (ovšem ohledně dovolání žalobkyně) vznesla ve svém vyjádření i žalovaná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovoláních obou účastnic rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podaly osoby oprávněné zastoupené advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Co se týče dovolání žalované, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto dovolání není přípustné, neboť žádná z námitek formulovaných žalovanou není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz níže).
První námitka dovolatelky vztahující se k tomu, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, představuje námitku vady řízení, která nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Žalovaná nadto u této námitky, kterou formulovala jako otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neuvedla, od jakých konkrétních rozhodnutí či závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl podle jejího mínění odchýlit.
Další otázka žalované vztahující se k vázanosti soudu rozsudky soudů v předchozím civilním řízení mezi těmito účastníky také nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka tuto otázku postavila na tom, že soudy obou stupňů předchozí rozsudky braly jako překážku pro řízení v nyní řešené věci, což je ovšem vlastní tvrzení dovolatelky. Z rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, že by rozsudky v předcházejícím řízení považovaly za překážku. Soudy na závěry těchto rozsudků pouze odkazovaly s tím, že v proběhnuvším civilním řízení byly konstatovány zásahy do práv žalobkyně v období předcházejícím nyní rozhodnému období a vycházely z nich při posouzení, zda zásahy žalované trvaly i v obdobím následujícím, za které žalobkyně v tomto řízení požaduje přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou žalovanou. Druhá část této otázky formulované žalovanou směřovala k tomu, že odvolací soud nerespektoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 8 A 20/2014-105, vydaný ve správním soudnictví, kterým soud zrušil rozhodnutí předsedy ÚPV o prohlášení ochranné známky žalované za neplatnou. Na řešení této otázky vztahující se k tomu, zda měl odvolací soud respektovat uvedený rozsudek vydaný ve správním soudnictví, ovšem napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud totiž zdůraznil, že závěr o zásahu do ochranné známky žalobkyně byl soudem prvního stupně shledán z několika dalších důvodů (užívání dalších označení), než jen proto, že žalovaná užívala svoji ochrannou známku „Kinex cz“, které se uvedené rozhodnutí správního soudu týkalo. Nadto odvolací soud také odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, podle něhož i užití platně zapsané ochranné známky může být posouzeno jako jednání nekalé soutěže. Ani tato otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť otázka formulovaná dovolatelkou nesplňuje žádné z kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. K povinnosti dovolatele formulovat v dovolání otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Zbývající námitky žalované vztahující se k tomu, že se nedopustila nekalosoutěžního jednání, také nezaloží přípustnost dovolání, neboť žalovaná jimi pouze zpochybňovala správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, ale neformulovala právní otázku, která by splňovala kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Co se týče dovolání žalobkyně, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle § 12 odst. 1 obch. zák. kdo byl dotčen na svých právech neoprávněným užíváním firmy, může se proti neoprávněnému uživateli domáhat, aby se takového jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále může požadovat vydání bezdůvodného obohacení a přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích.
Podle § 44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.
Podle § 53 obch. zák. osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi k otázce přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích již několikrát vyjádřil, a to například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, v němž dospěl k závěru, že k tomu, aby soud mohl jednáním nekalé soutěže dotčenému účastníkovi přiznat právo na přiměřené zadostiučinění v penězích, musí být zde jako nepochybné zjištěno, že tento účastník utrpěl v souvislosti s jednáním nekalé soutěže nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě. Na tento rozsudek navázala také další rozhodnutí Nejvyššího soudu – viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4990/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 1351/2017.
V řešené věci se jednalo jednak o nárok, který žalobkyně požadovala z titulu zásahu do obchodní firmy (absolutní ochrany obchodní firmy), jednak o nárok z titulu nekalé soutěže (relativní ochrany obchodní firmy). Obchodní firma je v souladu s § 12 obch. zák. chráněna před neoprávněným užíváním, a to nehledě na to, zda zde existuje soutěžní vztah mezi poškozeným a tím, kdo obchodní firmu neoprávněně užívá (absolutní ochrana obchodní firmy). K tomu viz komentář k § 12 obchodního zákoníku (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 31.). Jestliže na případný zásah do obchodní firmy žalobkyně nemá vliv existence soutěžního vztahu, tím spíše nemůže v oblasti absolutní ochrany obchodní firmy hrát roli způsob, jakým se žalobkyně soutěže účastnila (tj. že v rozhodném období nevyráběla a nedodávala výrobky přímo ona, nýbrž se trhu účastnila nepřímo prostřednictvím licence poskytnuté třetímu subjektu). Zákon pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za zásah do práv k obchodní firmě nestanovuje žádné další speciální podmínky. Odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že v řešené věci jednání žalované nepředstavovalo zásah do obchodní firmy žalobkyně, a svůj závěr odůvodnil s poukazem na to, jakým způsobem se žalobkyně v rozhodné době účastnila hospodářské soutěže. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že v rozhodném období došlo k zásahu do obchodní firmy žalobkyně (z hlediska její absolutní ochrany), neboť žalovaná svoji obchodní firmu nezměnila, ačkoliv jí to bylo pravomocně uloženo rozhodnutím soudu v původním řízení, a svoji obchodní firmu zaměnitelnou s obchodní firmou žalobkyně změnila až 18. listopadu 2015, tedy na konci rozhodného období, za které žalobkyně požaduje přiměřené zadostiučinění. V dalším řízení se tedy bude soud zabývat tím, zda žalobkyni uvedeným zásahem do absolutní ochrany obchodní firmy vznikla nemajetková újma v takovém rozsahu, že je na místě přiznat jí přiměřené zadostiučinění v penězích.
Co se týče nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalé soutěže, z citovaného ustanovení § 53 obch. zák. i z uvedené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za nekalosoutěžní jednání rušitele zákon nestanovuje žádné speciální podmínky a v řízení je na místě pouze prokázat (nad rámec podmínek generální klauzule nekalé soutěže upravených v § 44 odst. 1 obch. zák.), že soutěžitel dotčený nekalou soutěží utrpěl v souvislosti s ní nemajetkovou újmu, u níž nepostačuje její vyrovnání nepeněžitým přiměřeným zadostiučiněním. Dovolatelce lze tedy v řešeném případě přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže jí nárok na přiměřené peněžité zadostiučinění nepřiznal s poukazem na to, jakým způsobem se žalobkyně účastnila hospodářské soutěže, tj. že tak činila pouze zprostředkovaně tím, že udělila licenci jiné obchodní společnosti. Zákon ani judikatura totiž neformulují žádnou podmínku pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, která by spočívala ve způsobu, jakým se soutěžitel dotčený nekalou soutěží účastní trhu. Nelze opomenout, že soudy obou stupňů ve svém právním posouzení vycházely z toho, že žalobkyně je soutěžitelem, a přiměřené zadostiučinění jí nepřiznaly právě pouze s odkazem na to, že se trhu neúčastnila přímo, nýbrž prostřednictvím udělení licence jiné obchodní společnosti. Ohledně nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání žalované se soud bude v dalším řízení zabývat tím, zda žalobkyni vznikla nemajetková újma v takovém rozsahu, že je na místě přiznat jí přiměřené zadostiučinění v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, a na něj navazující judikatura uvedená výše).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při právním posouzení otázky přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění v penězích za zásah do obchodní firmy a za nekalosoutěžní jednání odchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když neposuzoval, zda žalobkyni vznikla nemajetková újma v takovém rozsahu, aby bylo na místě jí přiznat přiměřené zadostiučinění, nýbrž její nároky zamítl již s poukazem na to, jakým způsobem se účastnila hospodářské soutěže.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Autor: -mha-