// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 18.09.2018

Uspokojení paušální částky nákladů trestního řízení v insolvenčním řízení

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 17/2017, ze dne 27. 6. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 170 zák. č. 182/2006 Sb.
§ 152 odst. 1 písm. d) zák. č. 141/1961 Sb. ve znění do 31. 12. 2009

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 33 ICm 4425/2014-19, ve znění usnesení ze dne 31. května 2016, č. j. 33 ICm 4425/2014-27, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 11 744 Kč není vyloučena z uspokojení a je nárokem, který měl být uplatněn přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka (bod I. výroku).
2/ Zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 24 389 Kč není vyloučena z uspokojení a je nárokem, který měl být uplatněn přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (Zdeňka Filipčíka) pohledávky č. 1 až 4 (kromě jiných) v celkové výši 11 744 Kč, které insolvenční správce nezařadil na přezkumné jednání s odůvodněním, že k pohledávce z titulu nákladů trestního řízení se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

Vycházeje z ustanovení § 170 písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud uzavřel, že předmětná pohledávka je pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení. K charakteru pohledávky uvedl, že „se jedná o příslušenství mimosmluvní sankce vyplývající a vzniklé v rámci trestního řízení“. Dodal, že trestní řízení je „mimosmluvní sankcí“ a je-li z uspokojení vyloučen základ nároku (jistina), platí tento režim i pro náklady trestního řízení (příslušenství).

K odvolání žalobce (podanému pouze proti bodům I. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. září 2016, č. j. 33 ICm 4425/2014, 11 VSOL 228/2015-36 (KSOS 33 INS 13803/2014):

1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši 11 744 Kč není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (první výrok).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – cituje ustanovení § 170, § 203a odst. 1, 2, § 195 insolvenčního zákona a § 152 odst. 1 písm. e/ a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) – dospěl k závěru, že pohledávka žalobce přihlášená z titulu nákladů trestního řízení není pohledávkou vyloučenou z uspokojení dle § 170 insolvenčního zákona.

Odvolací soud předně dovodil, že žaloba je včasná (§ 203a odst. 1 insolvenčního zákona), když byla podána ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ze dne 25. listopadu 2014. Přitom zdůraznil, že lhůta pro podání žaloby nemohla ani uplynout, protože insolvenční soud tuto lhůtu ve výzvě nestanovil.

Závěr o charakteru pohledávky založil odvolací soud na úsudku, že trestní řízení nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, náklady trestního řízení nejsou příslušenstvím mimosmluvní sankce, které se v insolvenčním řízení neuspokojuje a pohledávka žalobce z titulu neuhrazených nákladů trestního řízení není ani žádnou jinou pohledávkou vymezenou v § 170 insolvenčního zákona.

Při úvaze, zda pohledávka na nákladech trestního řízení není příslušenstvím trestní sankce, odvolací soud vyšel z toho, že většina trestů ukládaných v trestním řízení má nejen nepeněžitou, ale i nemajetkovou povahu. Uvedl, že například peněžitý trest a trest propadnutí majetku či věci mají nepochybně charakter pohledávky, na kterou se vztahuje § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, ostatní trestní sankce však již nikoliv. Odnětí svobody, zákaz činnosti, zákaz pobytu apod. nelze považovat za pohledávku (byť nepeněžitou) v právním smyslu, proto nemůže mít ani příslušenství. Podle odvolacího soudu by se příčilo zásadám logiky přistupovat k povinnosti zaplatit náhradu nákladů trestního řízení podle druhu trestu uloženého soudem v trestním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, kterými jsou pohledávky státu vůči „úpadci“ na náhradu nákladů již skončeného trestního řízení, jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení, jinak řečeno, zda jsou mimosmluvní sankcí ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona.

Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel tvrdí, že pravomocně uložený trest je typickou mimosmluvní sankcí a pohledávka na nákladech trestního řízení má charakter pohledávky vymezené v § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Poukazuje na to, že zákonodárce nestanovil výjimku pro náhradu nákladů trestního řízení (obdobně jak učinil u penále za nezaplacení daní apod.). Podle dovolatele je úprava obsažená v § 170 písm. d/ insolvenčního zákona výrazem vědomí zákonodárce, že v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek pachatele trestného činu již nelze dosáhnout účelu trestního řízení a další trvání na prosazování následků skončeného trestního řízení by bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.

Dále dovolatel považuje za nepřípustné, aby stát cestou insolvence přenášel regresní postih z pachatele (dlužníka) na jeho věřitele. Uvádí, že účelu trestního řízení může být dosaženo jak samotným projednáním jednání v trestním řízení (bez uložení trestu), tak i uložením trestu, včetně trestu peněžitého. Dodává, že neexistuje žádný důvod, proč by náklady trestního řízení měly mít jiný režim než samotný (peněžitý) trest. Konečně dovolatel poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi vrchních soudů při výkladu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky dovolatelem předestřené, na níž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, trestního řádu a vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení (dále jen „vyhláška“)


§ 170 (insolvenčního zákona)

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,

b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,

c/ pohledávky věřitelů z darovacích smluv,

d/ mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku,

e/ smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku,

f/ náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

§ 152 (trestního řádu)
(1) Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu
a/ náklady spojené s výkonem vazby,
b/ odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou,
c/ náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a
d/ paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát.
(…)
(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 písm. d/ stanoví obecně závazným právním předpisem ministerstvo spravedlnosti.
(…)
§ 1 (vyhlášky)
Paušální částka nákladů trestního řízení podle § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu činí:
a/ ve věcech, v nichž došlo k vydání trestního příkazu, který nabyl právní moci, 2 000 Kč,
b/ v ostatních věcech, v nichž řízení v prvním stupni bylo vedeno před okresním soudem, 4 000 Kč,
c/ ve věcech, v nichž řízení v prvním stupni bylo vedeno před krajským soudem, 6 000 Kč.
§ 3 (vyhlášky)
Jestliže byl v trestním řízení podán znalecký posudek, zvyšuje se paušální částka nákladů trestního řízení stanovená podle § 1
a/ byli-li přibráni k podání znaleckého posudku nejméně dva znalci, o částku 7 000 Kč,
b/ v ostatních případech o částku 3 800 Kč.
Ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo ustanovení § 170 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (20. května 2014) a do vydání napadeného usnesení nedoznalo změn. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o náhradě nákladů trestního řízení jsou pro věc rozhodná ustanovení § 1, § 3 vyhlášky, ve znění účinném od 1. ledna 2003, a dále ustanovení § 152 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2009. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 330/2011 Sb., účinná od 1. prosince 2011, zařadila úpravu povinnosti hradit státu paušální částkou ostatní náklady dosud zakotvenou v § 152 odst. 1 písm. d/ pod písm. e/.
Z obsahu spisu je patrno, že:

1/ O úpadku dlužníka rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 5. srpna 2014, kterým současně ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka.

2/ Přihláškou pohledávky (již) ze dne 1. září 2014 přihlásil žalobce v insolvenčním řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 36 133 Kč. Z toho:

pohledávku č. 1 ve výši 361 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. prosince 2005, sp. zn. 2 Tm 31/2005;

pohledávku č. 2 ve výši 3 861 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 1 T 152/2009-149;

pohledávku č. 3 ve výši 1 861 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2009, sp. zn. 1 T 217/2008;

pohledávku č. 4 ve výši 5 661 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. prosince 2008, sp. zn. 1 T 182/2008;

pohledávku č. 5 ve výši 24 389 Kč z titulu nákladů obhajoby dle usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 1 T 152/2009-162.

3/ Na přezkumném jednání dne 3. listopadu 2014 nebyly pohledávky přezkoumány, když podle žalovaného šlo „o pohledávky, ke kterým se nepřihlíží podle § 170 insolvenčního zákona, protože se jedná o mimosmluvní sankce vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení“.

4/ Výzvou ze dne 25. listopadu 2014 vyzval insolvenční soud žalobce podle § 203a insolvenčního zákona k podání žaloby na určení pořadí pohledávek č. 1 až 4.

5/ Žalobou ze dne 15. prosince 2014 se žalobce domáhal určení, že pohledávky v celkové výši 36 133 Kč nejsou vyloučeny z uspokojení a měly být uplatněny přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka.

6/ Na přezkumném jednání dne 16. února 2015 uznal žalovaný pohledávku č. 5.

7/ Podáním ze dne 10. července 2015 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu pohledávky č. 5 (v částce 24 389 Kč) a insolvenční soud řízení v této části zastavil (bod II. výroku rozsudku ze dne 19. října 2015).

Na základě shrnutí obsahu spisu, jak bylo provedeno výše, je zjevné, že v dané věci jde (nyní) o vymezení povahy pohledávky věřitele (z hlediska možnosti jejího uspokojení v insolvenčním řízení) vzniklé před rozhodnutím o úpadku dlužníka, jež představuje paušální částku nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu.

Odvolací soud při hledání odpovědi na otázku, jaký charakter má pohledávka na náhradě nákladů trestního řízení, správně vyšel z kategorizace pohledávek provedené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud v návaznosti na výklad podaný k přednostním pohledávkám, konkrétně k pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a k pohledávkám postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) uvedl, že:

„Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v insolvenčním řízení jsou pohledávky, které insolvenční zákon z takového uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se (v intencích výše podaného výkladu) uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v § 170 insolvenčního zákona“.

Při výkladu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona se soudní praxe ustálila na těchto závěrech:

1/ Pokuta uložená dlužníku za správní delikty podle § 26 odst. 1 písm. c/ a i/, odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, je pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. d/ insolvenčního zákona (srov. důvody usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2010, č. j. 22 Ca 234/2009-39, uveřejněného pod číslem 2134/2010 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).

2/ V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty (§ 170 písm. d/ insolvenčního zákona), ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení daňové exekuce (§ 182 a § 183 daňového řádu). Přihlášku takové pohledávky insolvenční soud odmítne podle § 185 insolvenčního zákona [viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2012, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012, uveřejněné pod číslem 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2013“)].

3/ Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů řízení o přestupcích není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona (ani „příslušenstvím“ takové mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 13. června 2018, schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

K závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015, se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 16/2016, 29 NSČR 82/2016 nebo se. zn. 29 NSČR 85/2016).

V takto ustaveném právním rámci lze k pohledávkám žalobce uvést (ve vazbě na kategorizaci pohledávek popsaných v R 54/2012), že jde o pohledávky, které vznikly před rozhodnutím o úpadku a které jako věřitel uplatňuje vůči dlužníku (za předpokladu, že pro ně neplatí výluka plynoucí z § 170 písm. d/ insolvenčního zákona) přihláškou (§ 165 insolvenčního zákona).

Otázkou rozhodnou pro výsledek dovolacího řízení je pouze to, zda částky představující paušální částku nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu jsou nákladem spojeným s uložením trestu a tedy jeho „příslušenstvím“, nebo zda mají jinou povahu a jakou.

Nárok na náhradu nákladů trestního řízení má základ v trestním právu procesním. Povinnost nahradit státu náklady trestního řízení jde ve smyslu § 152 odst. 1 trestního řádu k tíži obžalovaného, který byl pravomocně uznán vinným.

Ostatní náklady trestního řízení (§ 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu) nese prozatímně stát, a to za tím účelem, aby trestní řízení mohlo být řádně a spravedlivě vedeno. Jde například o svědečné, odměnu tlumočníka a odměnu znalce. Je také na místě zdůraznit, že o povinnosti k náhradě těchto nákladů trestního řízení musí soud rozhodnout (§ 156 trestního řádu) i v případě, že po pravomocném rozhodnutí o vině nenásleduje uložení trestu.

Účel paušální náhrady nákladů trestního řízení tak nesměřuje k potrestání pachatele trestného činu, ale právě k tomu, aby státu byla (alespoň zčásti, „paušálem“) nahrazena majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů nezbytných k projednání trestní věci a rozhodnutí o ní. Povaha takového nároku se více než „příslušenství mimosmluvní sankce“ blíží škodnímu nároku, jejž z působnosti obdobných pravidel obsažených v Císařském nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 1. dubna 1931, a v zákonu č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, vylučovala prvorepubliková judikatura (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1926, sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod číslem 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný), a z působnosti pravidla obsaženého v obdobně formulovaném § 33 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vylučovala literatura (srov. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 192). Má totiž za úkol (byť i jen zčásti, relativně nízce nastaveným „paušálem“) reparovat majetkovou újmu vzniklou státu coby náklady nezbytně vynaložené za účelem projednání trestní věci a rozhodnutí o ní. V dotčeném ohledu nejde o případ srovnatelný s tím, jenž byl řešen v R 44/2013 ve vazbě na náklady za nařízení exekuce spojené s vymáháním uložené pokuty. Potud jsou rozhodné (výše uvedené) závěry srovnatelné s těmi, jež Nejvyšší soud zfomuloval k nákladům přestupkového řízení ve výše zmíněných usneseních sen. zn. 29 NSČR 116/2015, sen. zn. 29 NSČR 16/2016, sen. zn. 29 NSČR 82/2016 a sen. zn. 29 NSČR 85/2019 (na něž potud v podrobnostech odkazuje).

V uvedených souvislostech je zjevně nepřípadná argumentace dovolatele, že „není žádného důvodu, proč by náklady trestního řízení měly mít jiný režim než samotný peněžitý trest“.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

Vzhledem k tomu, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl, přičemž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů