// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 11.09.2018

Manažerská smlouva jako dodatek ke smlouvě o výkonu funkce

I. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje.

Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

II. Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (či v souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) považovat zásadně za kogentní. Také zánik funkce se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5715/2017, ze dne 13. 6. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 34 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2010
§ 192 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2010

Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Dopisem ze dne 22.9.2014 žalovaná sdělila žalobci, že „v souladu s ustanovením § 73 odst. 2 zák. práce a s podmínkami dohodnutými v pracovní smlouvě jej tímto statutární orgán zaměstnavatele, tj. představenstvo společnosti ČKD Kutná Hora, a.s., odvolává z pracovního místa obchodního ředitele“.

Následujícím dopisem ze dne 24.10.2014 žalovaná sdělila žalobci, že mu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru „založeného pracovní smlouvou ze dne 30.9.2009“, neboť po odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa obchodního ředitele dne 22.9.2014 žalovaná nemá pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru a uvedené odvolání z vedoucího pracovního místa jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované je stále zaměstnán v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.2010 na pozici obchodního ředitele, neboť pro jeho platné odvolání z této pozice nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů, a to sjednání dohody mezi účastníky o tom, že zaměstnanec může být z vedoucího pracovního místa odvolán. Taková dohoda nebyla sjednána v pracovní smlouvě ze dne 31.12.2010, ani žalobce nemá povědomí o tom, že by byla sjednána samostatně. Navíc k předmětnému odvolání mělo dojít na zasedání statutárního orgánu žalované, které nebylo řádně svoláno. Jestliže je neplatné odvolání žalobce z pozice obchodního ředitele, pak je podle názoru žalobce bez dalšího neplatná i výpověď z pracovního poměru, která mu byla dána s odkazem a v návaznosti na toto odvolání. Kromě toho je výpověď „dle svého obsahu výpovědí danou žalobci z pracovního poměru založeného neexistující pracovní smlouvu ze dne 30.9.2009“, a je tedy dána „z neexistujícího pracovního poměru“. Žalovaná také porušila svou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, jestliže žalobci nenabídla jinou vhodnou práci, ačkoliv v době výpovědi měla takovou práci k dispozici.

Žalovaná především namítala, že žalobce u ní působil od roku 1999 do 15.12.2014 jako místopředseda představenstva a že, ačkoli měl se žalovanou uzavřenu pracovní smlouvu ze dne 30.9.2009 (žalobcem zmiňovaná pracovní smlouvu ze dne 31.12.2010 může být nanejvýš její změnou), „nevykonával pro žalovanou žádnou práci či jinou činnost, vyjma činností, které byl povinen vykonávat z pozice člena statutárního orgánu“. Žalobce neplnil základní povinnosti jakožto údajný zaměstnanec, docházel na pracoviště nepravidelně, pouze v souvislosti s potřebou zabezpečovat povinnosti vyplývající z jeho funkce člena představenstva žalované. Protože mezi žalobcem a žalovanou nevznikl pracovní poměr, nepřichází ani v úvahu jeho rozvázání některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 48 odst. 1 zák. práce. Žalovaná „pouze z důvodu právní jistoty“ odvolala žalobce z funkce údajného obchodního ředitele a následně mu dala výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19.10.2016 č.j. 9 C 79/2015-190 žalobě vyhověl, nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby o další určení, že pracovní poměr mezi účastníky trvá, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 46.073,- Kč a na účet Okresního soudu v Kutné Hoře doplatek na soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl od 23.2.2000 do 15.12.2014 místopředsedou představenstva žalované a že na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.2010 vykonával pro žalovanou práci obchodního ředitele. Protože podle závěrů Ústavního soudu „zákon nijak nebrání tomu, aby si strany samy zvolily režim zákoníku práce (zákaz volby pracovněprávního režimu pro člena statutárního orgánu, který má být zaměstnán jako vedoucí pracovník, není explicitně v zákoně stanoven)“, není podle názoru soudu prvního stupně namístě dovozovat neplatnost pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 30.12.2010. Vzhledem k tomu, že „nebylo prokázáno“, že by mezi účastníky byla uzavřena též pracovní smlouva ze dne 30.9.2009, je výpověď ze dne 24.10.2014 odkazující na pracovní poměr vznikly pracovní smlouvu ze dne 30.9.2009 neurčitá a nesrozumitelná, a z tohoto důvodu absolutně neplatná. Pro odvolání žalobce z funkce pak nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o možnosti odvolání žalobce z funkce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2017 č. j. 23 Co 196/2017-241 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 53.841,37 Kč a na nákladech odvolacího řízení 16.826,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalované. Odvolací soud při řešení právní otázky, zda mezi účastníky ke dni odvolání a doručení předmětné výpovědi z pracovního poměru existoval pracovní poměr, vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, která se k otázce tzv. souběhu výkonu funkce statutárního orgánu a zaměstnance obchodní společnosti precizně vyjádřila a náležitě vysvětlila podstatu neslučitelnosti tohoto souběhu a vypořádala se také s výhradami formulovanými v judikatuře Ústavního soudu, na niž odkázal soud prvního stupně. Podle argumentace Nejvyššího soudu je zmíněný souběh možný pouze za předpokladu, že mezi činnostmi vyplývajícími z funkce člena statutárního orgánu a náplní práce zaměstnance „není žádný obsahový průnik, anebo je tento průnik pouze minimální“. Podmínkou je, aby práce byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda, popř. do jaké míry se obsah a funkce obchodního ředitele shodoval s činností člena statutárního orgánu žalované. Podle jeho názoru „aniž by bylo nezbytné detailně zkoumat přesný obsah pracovní náplně funkce obchodního ředitele žalované, lze obecně konstatovat, že funkce obchodního ředitele je (zpravidla) jednou z vrcholných funkcí v obchodní korporaci, jejíž náplň, když ne zcela, tak v podstatné míře, zahrnuje i činnosti spadající do obchodního vedení společnosti zahrnující každodenní rozhodovací a řídící činnost ve vnitřní sféře společnosti“. Za situace, kdy u žalované existuje (existovala) nominálně i funkce generální ředitele nadřízená funkci obchodního ředitele, která však byla zastávána předsedou představenstva žalované, „chyběl pro výkon funkce obchodní ředitele i nezbytný prvek nadřízenosti a podřízenosti ve vztahu ke třetí, od statutárního orgánu odlišné, osobě“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky nevznikl žalobcem tvrzený pracovněprávní vztah a „obchodněprávní vztah účastníků nelze posuzovat podle zákoníku práce, ať už z hlediska namítané neplatnosti výpovědi či neplatnosti odvolání z funkce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolacím soudem řešená právní otázka souběhu výkonu funkce člena statutárního orgánu s výkonem práce v pracovněprávním vztahu by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a to tak, že není-li souběh výkonu těchto činností právně regulován a ani zakázán, je na členu statutárního orgánu a společnosti, podle jakého právního režimu svůj vztah upraví, včetně toho, zda si zvolí pro výkon činnosti režim zákoníku práce. Odvolací soud se při řešení této právní otázky též odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 a ze dne 24.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 496/2014, v nichž dovolací soud shledal souběžný pracovní poměr a výkon funkce statutárního orgánu možným s tím, že pro rozhodnutí o této otázce je podstatné, jaká činnost je v pracovním poměru konána, protože při její odlišnosti je možné ji konat v pracovněprávním vztahu. Odvolací soud však nezkoumal náplň činnosti obchodního ředitele, kterou dovolatel vykonával v pracovněprávním vztahu, a neučinil v tomto směru žádná konkrétní skutková zjištění, ale svůj závěr opřel pouze o obecný předpoklad, že tomu tak „zpravidla bývá“. Takto obecně přijatý právní závěr je však podle názoru dovolatele v rozporu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu. Kromě toho měl odvolací soud vyjít i ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13.9.2016 sp. zn. I. ÚS 190/2016, neboť podle mínění dovolatele Nejvyšší soud v následném rozsudku ze dne 19.1.2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015 nevyhověl zcela požadavku obsaženému v citovaném nálezu a podrobněji reagoval pouze na dvě ze čtyř otázek, kterými se měl podle Ústavního soudu zabývat, než uzavře, že výkon funkce člena statutárního orgánu není v rámci pracovněprávního vztahu možný. Ústavní soud ve zmíněném nálezu argumentoval mj. tím, že zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu by byl porušením základní zásady uvedené v ustanovení § 2 odst. 4 Ústavy ČR, podle které každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá. Jestliže tedy není zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu výslovně stanoven zákony, není možné bez náležitých a přesvědčivých argumentů soudcovským dotvářením práva porušit zásadu smluvní volnosti účastníků. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mj. zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce, který - jak vyplývá ze zápisu v obchodním rejstříku - v době od 2.6.1999 do 15.12.2014 vykonával funkci místopředsedy představenstva žalované, uzavřel se žalovanou dne 30.12.2010 pracovní smlouvu, podle níž měl být u žalované zaměstnán v pracovním poměru od 1.1.2011 na dobu neurčitou jako obchodní ředitel a která spolu s přílohou č. 1 ze dne 30.12.2010 upravovala pracovní a mzdové podmínky pro výkon sjednané práce. Žalobcem zastávané vedoucí pracovní místo obchodního ředitele bylo v přímé řídící působnosti generálního ředitele žalované. Dopisem ze dne 22.9.2014 žalovaná žalobce z vedoucího pracovního místa obchodního ředitele odvolala a dalším dopisem ze dne 24.10.2014 žalobci sdělila, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť po jeho odvolání z vedoucího pracovního místa obchodního ředitele pro něj nemá jinou vhodnou práci.

Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - mimo jiné - právní otázku, zda na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.2010 vznikl mezi žalovanou a žalobcem platně pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že uvedená pracovní smlouva byla uzavřena dne 30.12.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb. (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2010, tedy přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 409/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb. (dále jen „obch. zák.“).

Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem a které rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§ 191 odst. 1 věty první až třetí obch. zák.). Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§ 192 odst. 1 věta první obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2004 sp. zn. 29 Odo 479/2003, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), a spadá do něj – jak vyplývá z ustanovení § 192 odst. 1 věty první obch. zák. – také zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp.zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 a ze dne 29.5.2013 sp.zn. 21 Cdo 1781/2012) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zák. práce. Neplatné jsou tedy pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán); právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. K těmto závěrům se hlásí i Nejvyšší správní soud (srov. např. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 9.12.2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 však Ústavní soud dovodil, že argumenty vyjádřené (mimo jiné) v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3066/2013, ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1355/2017, či ze dne 22. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1876/2017, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 26 Cdo 781/2005, či ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3180/2015 – dovozující, že výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace není způsobilým předmětem práce (nejde o závislou práci); že vznik, zánik ani obsah vztahu mezi členem statutárního orgánu a korporací se neřídí zákoníkem práce; že pracovní smlouva uzavřená na výkon činností, které spadají do náplně funkce člena statutárního orgánu, je neplatná pro rozpor se zákonem; že člen statutárního orgánu obchodní korporace může pro tuto obchodní korporaci vykonávat na základě pracovní smlouvy jiné činnosti, které nespadají do působnosti statutárního orgánu; že není-li pracovní smlouva uzavřená na činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu platná, nezakládá členu statutárního orgánu ani nárok na mzdu nebo jiná plnění pracovněprávní povahy - odporují subjektivnímu právu na svobodné jednání v zákonných mezích a zásadě pacta sunt servanda, plynoucím z článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a neodůvodňují závěr o neplatnosti „pracovní“ smlouvy uzavřené mezi obchodní korporací a členem jejího statutárního orgánu na výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (body 43 až 48, bod 56 nálezu). Ústavní soud, poukazuje na autonomii vůle a smluvní svobodu a z nich vyvěrající základní princip výkladu smluv, podle něhož je třeba upřednostnit výklad smlouvy, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, uzavřel, že „z pracovněprávního pohledu (…) není důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim zákoníku práce“ (bod 47 nálezu). Otázku, zda takovému ujednání brání právní úprava obchodních korporací, pak Ústavní soud ponechal otevřenou (body 50 až 55 nálezu).

Na shora uvedený nález navázal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, v němž uzavřel, že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Takové ujednání z jejich vztahu (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) neučiní jejich vztah pracovněprávním; i nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále - v důsledku smluvního ujednání - těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Současně platí, že členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace (v poměrech akciové společnosti srov. § 191 odst. 1 a – jde-li o obchodní vedení – i § 194 odst. 4 in fine obch. zák.). Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§ 2 odst. 3 obč. zák.). Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (či v souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) považovat zásadně za kogentní. Také zánik funkce se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy). Přestane-li např. splňovat některý z předpokladů výkonu funkce, jeho funkce mu zanikne v souladu s § 194 odst. 7 větou třetí obch. zák. i v případě, že se smlouva o výkonu funkce či manažerská smlouva řídí zákoníkem práce. Totéž platí, uplynou-li tři měsíce od skončení funkčního období člena statutárního orgánu či je-li na jeho místo jmenován nový člen (§ 194 odst. 1 věta druhá a třetí, odst. 2 věta pátá obch. zák.). Neurčují-li jinak stanovy společnosti, může příslušný orgán (§ 194 odst. 1 věta první a druhá obch. zák.) člena představenstva z funkce odvolat (a tomu tato funkce zanikne) i bez udání důvodu (v tomto směru se tedy zásadně neuplatní ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů – srov. § 52 zákoníku práce).

Z uvedeného vyplývá, že v každém konkrétním případě je třeba zjišťovat, zda činnost, jež je (měla být) náplní práce podle pracovní smlouvy uzavřené mezi statutárním orgánem (popřípadě jeho členem, jde-li o kolektivní orgán) a obchodní společností, není (neměla být) stejná jako činnost, kterou tato osoba vykonávala (měla vykonávat) jako statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán). Jde-li o činnost (práci) odlišnou, lze ji v pracovním poměru vykonávat. O takovou situaci se může jednat například tehdy, jestliže náplní práce podle pracovní smlouvy je věcně vymezená organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávaná za přímé podřízenosti jejímu generálnímu řediteli (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 496/2014 a ze dne 5.4.2016 sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, na které poukazuje také žalobce v dovolání).

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – se věcí z tohoto pohledu nezabýval. Aniž by náležitě zkoumal, jaká konkrétní činnost byla náplní práce žalobce podle pracovní smlouvy ze dne 30.12.2010 a jakou konkrétní náplň měl žalobce mít ve funkci místopředsedy představenstva žalované, založil své zamítavé stanovisko toliko na obecné úvaze, že „funkce obchodního ředitele je (zpravidla) jednou z vrcholných funkcí v obchodní korporaci, jejíž náplň, když ne zcela, tak v podstatné míře, zahrnuje i činnosti spadající do obchodního vedení společnosti zahrnující každodenní rozhodovací a řídící činnost ve vnitřní sféře společnosti“. Takovou úvahu však nelze pro právní posouzení projednávané věci považovat za dostačující; proto za této situace je závěr odvolacího soudu o tom, že „mezi účastníky nevznikl žalobcem tvrzený pracovněprávní vztah“, pro neúplnost nezbytných skutkových zjištění (prozatím) předčasný.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů