// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 27.08.2018

Zdanitelné plnění v případě podvodného úmyslu kupujícího

Samotný podvodný úmysl kupujícího nevylučuje uskutečnění zdanitelného plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty v případě, že dojde na základě kupní smlouvy k dobrovolnému předání zboží za úplatu a je kupujícímu umožněno se zbožím nakládat, jako kdyby byl jeho vlastníkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 288/2018, ze dne 19. 6. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 2 odst. 2 zák. č. 235/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 13 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: daň z přidané hodnoty; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 238 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2013 do zaplacení (výrok I.) a dále žalované stanovil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 148 206,41 Kč (výrok II.).

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož účastnice uzavřely dne 25. 3. 2013 smlouvu o zprostředkování, v níž se žalovaná zavázala pro žalobkyni zprostředkovat prodej jejího vozidla M. za celkovou částku 1 663 750 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) a z této částky měla být žalované vyplacena provize ve výši 43 750 Kč včetně DPH. Nebylo prokázáno zmocnění žalované k uzavření kupní smlouvy jménem žalobkyně. Žalovaná zajistila dva nedůvěryhodné kupce, které žalobkyně odmítla, a poté zajistila jako kupce společnost FTL Metro Slovakia s. r. o. s tím, že vozidlo bude vyvezeno z České republiky, a proto žalobkyně nebude povinna odvádět z prodejní ceny DPH. Žalobkyně souhlasila s prodejem tomuto zájemci a stanovila pro žalovanou podmínky pro přípravu kupní smlouvy, podle kterých měla být smlouva osobně podepsaná jednateli (alespoň jedním z nich) kupujícího s úředně ověřenými podpisy a kupní cena bez DPH měla být vložena na účet žalobkyně. Žalovaná v rozporu s těmito pokyny uzavřela jménem žalobkyně kupní smlouvu na prodej vozidla s D. D., který vystupoval jako osoba zmocněná jednat za společnost FTL Metro Slovakia s. r. o. na základě plné moci s úředně ověřeným podpisem. Žalovaná, která měla předmětné vozidlo ve svém držení za účelem prohlídky ze strany zájemců, následně přijala dne 5. 4. 2013 na svůj účet částku 1 375 000 Kč jako kupní cenu vozidla bez DPH, téhož dne vozidlo i s doklady předala D. D. a poté informovala žalobkyni a vyzvala ji k vystavení faktury za prodej vozidla. Žalobkyně dne 9. 4. 2013 vystavila fakturu pro FTL Metro Slovakia s. r. o. na částku 1 375 000 Kč bez DPH a vyzvala žalovanou k předložení dokladů o tom, že vozidlo bylo přihlášeno do provozu na Slovensku. Žalovaná přislíbené doklady nedoložila, naopak bylo zjištěno, že vozidlo bylo znovu přihlášeno v České republice a již dále prodáno jiné společnosti. Žalobkyně proto v přiznání k dani z přidané hodnoty za druhé čtvrtletí roku 2013 zaevidovala prodej tohoto vozidla a z obdržené kupní ceny odvedla DPH ve výši 238 700 Kč. Později bylo zjištěno, že plná moc, kterou se D. D. prokazoval, byla padělaná s úmyslem vylákat předmětné vozidlo za kupní cenu poníženou o DPH s příslibem vývozu vozidla na Slovensko. Za tento skutek byl D. D. pravomocně odsouzen pro přečin podvodu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti vyplývající ze smlouvy o zprostředkování, nejednala v souladu s pokyny žalobkyně a prodejem vozidla a jeho předáním další osobě zasáhla do záležitostí žalobkyně, aniž by šlo o odvracení hrozící škody, a dovodil její objektivní odpovědnost za škodu (bez ohledu na zavinění) podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) a také podle § 744 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu škoda, která vznikla žalobkyni tím, že musela z přijaté kupní ceny odvést DPH podle § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o DPH“), byla v příčinné souvislosti s tímto jednáním žalované. Současně uzavřel, že kupní smlouva na předmětné vozidlo nebyla platně sjednána, neboť „zástupcem“ společnosti FTL Metro Slovakia s. r. o. byla předložena padělaná plná moc. Žalobkyně neměla možnost domoci se vrácení vozidla, jehož vlastníkem se v souladu s § 446 obch. zák. stala jiná společnost. Za neurčitou a nedůvodnou považoval námitku žalované, že žalobkyně mohla požadovat vrácení zaplacené DPH, neboť vyslovil právní názor, že konstrukce odpovědnosti za škodu v obchodněprávních vztazích neupravuje spoluzavinění, nesplnění povinností žalované nebylo ve smyslu § 376 obch. zák. způsobeno jednáním žalobkyně jako poškozené strany a ani nešlo o nedostatek součinnosti, ke které byla jako poškozená povinna. K námitce žalované, že žalobkyně měla uplatnit náhradu škody nejprve po D. D., konstatoval, že § 383 obch. zák. stanoví solidární odpovědnost za škodu a tedy i v případě existence nároku na náhradu škody vůči D. D. bylo právem žalobkyně požadovat škodu po kterémkoliv ze škůdců.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 občanského soudního řádu s tím, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena“ a dále na vyřešení otázky která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Navrhuje napadený rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá.

Dovolatelka považuje za dosud v dovolací praxi neřešenou otázku „zda žalobce musel vůbec odvádět z podvodem získaného vozidla daň“, resp. „zda žalobci vznikla povinnost odvést DPH z vozidla, kterého se pachatel trestného činu zmocní podvodem“ a „zda si žalobce mohl vrácení daně reklamovat postupem podle ust. § 42 zák. č. 235/2004 Sb.“. Domnívá se, že žalobkyni škoda vůbec nevznikla, neboť podvod a krádež nelze podřadit pod ustanovení § 2 zákona o DPH a žalobkyně daň s ohledem na okolnosti odvádět nemusela, případně mohla požádat o její vrácení. Dále má za to, že odvolací soud neprávně právně posoudil otázku padělané plné moci a povahy jednání D. D. Zastává názor, že pokud byl D. D. za své jednání odsouzen pro trestný čin podvodu, nemohla být v žádném případě uzavřena kupní smlouva se společností FTL Metro Slovakia s. r. o. D. D. zavázal sám sebe k zaplacení celé kupní ceny ve výši 1 663 750 Kč, případně způsobil škodu ve výši nezaplacené části očekávané ceny, proto považuje za předčasné jednání žalobkyně, která, aniž by učinila nějaké kroky k vymožení této částky po D. D., vymáhá náhradu škody po dovolatelce. Podle dovolatelky odvolací soud také nesprávně dospěl k závěru, že v případě, že by dovolatelka dodržela náležitou opatrnost, ke škodě by nedošlo. Je přesvědčena, že nemohla z obvyklé obchodní činnosti zjistit, že plná moc předložená D. D. je padělaná, neboť byla opatřena úředně ověřeným podpisem a nebylo v jejích možnostech zjistit, že úřední doložka nebyla pravá, přičemž ověřovací doložka je veřejnou listinou, jejíž pravost se předpokládá. Namítá, že tato otázka „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011. Nesouhlasí také s právním posouzením jejího jednání jako jednatelství bez příkazu, neboť podle ní šlo o zastupování na základě plné moci, jejíž nedostatek byl následně zhojen akceptací provedeného úkonu.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelka nevymezuje zákonným způsobem přípustnost dovolání a na otázkách, které žádá učinit předmětem dovolacího přezkumu, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. V otázce povinnosti k odvodu DPH považuje právní posouzení v napadeném rozhodnutí za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).

Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, namítá-li nesprávnost právního posouzení jejího jednání jako jednatelství bez příkazu, neúplnost posouzení povahy jednání D. D. při předložení padělané plné moci a považuje-li uplatnění náhrady škody vůči ní za předčasné, neboť žalobkyně dosud nevymáhá nezaplacenou částku po D. D. Ve vztahu k těmto námitkám není z argumentace dovolatelky zřejmé, jaký předpoklad přípustnosti dovolání uplatňuje. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).

Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2991/2015).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky, zda zachovala náležitou opatrnost ve vztahu k plné moci předložené D. D., která byla opatřena padělanou ověřovací doložkou notáře, s tím, že tato otázka „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, není z obsahu dovolání patrná žádná vzájemně rozdílná judikatura Nejvyššího soudu, která by měla zakládat jí uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání. I kdyby bylo možno dovodit, že dovolatelka odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011, v němž byla řešena otázka ověřovací doložky pravosti podpisu jako veřejné listiny, ve skutečnosti zamýšlela uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebyla by ani tato argumentace způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Odvolací soud dovodil objektivní odpovědnost dovolatelky (bez ohledu na její zavinění) za vzniklou škodu podle § 373 obch. zák. a podle § 744 obč. zák. z důvodů porušení povinností vyplývajících ze smlouvy o zprostředkování, nesplnění pokynů žalobkyně a zásahu do záležitostí žalobkyně, aniž by šlo o odvracení hrozící škody. Otázka zachování náležité opatrnosti dovolatelkou při předložení plné moci s padělanou ověřovací doložkou notářky, která je rozhodná pro posouzení jejího případného zavinění, proto nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo.

Dovolací soud neshledal dovolání přípustné ani pro řešení otázky, zda mohla žalobkyně požadovat vrácení již zaplacené daně z přidané hodnoty podle § 42 zákona o DPH, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu také nezáviselo. Tuto námitku, vznesenou dovolatelkou v průběhu odvolacího řízení bez uvedení příslušného ustanovení zákona o DPH, považoval odvolací soud za neurčitou a současně nedůvodnou, neboť zaujal právní názor, podle kterého konstrukce odpovědnosti za škodu v obchodněprávních vztazích neupravuje spoluzavinění poškozeného, a jednáním žalobkyně nebyly naplněny podmínky § 376 obch. zák. Odvolací soud tedy učinil závěr, že ani případná nerealizovaná možnost žalobkyně domáhat se vrácení zaplacené DPH, neměla vliv na odpovědnost dovolatelky za vzniklou škodu, neboť v obchodněprávních vztazích není spoluzavinění poškozeného (s výjimkou § 376 obch. zák.) rozhodné. Správnost tohoto právního závěru odvolacího soudu, na kterém záviselo jeho rozhodnutí, však dovoláním zpochybněna nebyla a nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz).

Z obsahu dovolání naopak vyplývá jeho přípustnost pro řešení otázky, zda žalobkyně musela zaplatit daň z přidané hodnoty podle § 2 zákona o DPH za situace, kdy bylo následně zjištěno, že převáděné vozidlo získal pachatel trestného činu podvodem. Na řešení této otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, napadené rozhodnutí záviselo, neboť právě zaplacení DPH žalobkyní na základě její zákonné povinnosti považoval odvolací soud za škodu jí vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním dovolatelky.

Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa při tom vázán uplatněným dovolacím důvodem, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o DPH předmětem daně je dodání zboží, převod nemovitosti nebo přechod nemovitosti (dále jen „převod nemovitosti“) za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku.

Podle § 2 odst. 2 zákona o DPH zdanitelné plnění je plnění, které

a) je předmětem daně a

b) není osvobozené od daně.

Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o DPH pro účely tohoto zákona se rozumí úplatou částka v penězích nebo v platebních prostředcích nahrazujících peníze nebo hodnota poskytnutého nepeněžního plnění.

Podle § 5 odst. 1 věty první zákona o DPH osoba povinná k dani je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, pokud tento zákon nestanoví v § 5a jinak.

Podle § 13 odst. 1 a 2 zákona o DPH dodáním zboží se pro účely tohoto zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. Převodem nemovitosti se pro účely tohoto zákona rozumí převod nemovitosti, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo příslušnosti k hospodaření (odstavec 1). Dodáním zboží do jiného členského státu je dodání zboží, které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu (odstavec 2).

Podle § 64 odst. 1 zákona o DPH dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně.

Podle § 101 odst. 1 zákona o DPH plátce je povinen do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání na tiskopisu předepsaném Ministerstvem financí, a to i v případě, že mu nevznikla daňová povinnost, pokud zákon nestanoví jinak. Tuto lhůtu nelze prodloužit. Vlastní daňová povinnost je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání, s výjimkou daně vyměřované v souvislosti s dovozem zboží podle § 20, u kterého je splatnost daně stanovena celními předpisy.

Ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona o DPH vymezuje dodání zboží jako jednu z transakcí, která je předmětem daně z přidané hodnoty a současně zdanitelným plněním, pokud takové plnění není osvobozeno od daně. Pojem „dodání zboží“ je definován v § 13 odst. 1 zákona o DPH, a to shodně se zněním čl. 5 odst. 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „Šestá směrnice“) a čl. 14 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“), jejichž účelem je mimo jiné zavedení jednotné definice zdanitelného plnění. Tento pojem je tedy třeba vykládat eurokonformně v souladu s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) vztahujícími se k předmětným článkům Šesté směrnice a Směrnice.

Podle judikatury SDEU pojem „dodání zboží“ představuje převod práva nakládat se zbožím jako vlastník, a to i kdyby k převodu právního vlastnictví nedošlo. Nevztahuje se na převod vlastnictví ve formách upravených použitelným vnitrostátním právem, ale zahrnuje jakýkoliv převod hmotného majetku smluvní stranou, která druhou smluvní stranu oprávní, aby s ní nakládala, jako by byla vlastník tohoto majetku (srov. například rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 2. 1990, C-320/88, S. proti S., jež je veřejnosti dostupný – stejně jako další citovaná rozhodnutí SDEU – na https://curia.europa.eu). V případě, že jedna smluvní strana umožní druhé straně nakládat s majetkem, jako by byla jeho vlastníkem, zdanitelné plnění se uskutečnilo bez ohledu na to, zda se vlastníkem na základě smlouvy právně stala či nikoliv, tedy bez ohledu na skutečnost, že jde o absolutně neplatnou kupní smlouvu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2009, č. j. 7 Afs 4/2008-64, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – na http:// www.nssoud.cz). Pojem „dodání zboží“ má objektivní povahu a použije se bez ohledu na účel či výsledek plnění či úmysl zúčastněných stran. Při úvaze, zda lze konkrétní transakci považovat za dodání zboží, je tedy rozhodující skutečnost, zda zboží bylo fyzicky dodáno (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 1. 2006, C-354/03, C-355/03, C-484/03, O., F., B. proti C. & E., nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010, č. j. 5 Afs 68/2009-113).

Lze souhlasit s dovolatelkou, že za převod práva nakládat se zbožím jako vlastník ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o DPH nelze považovat krádež zboží. Krádež zboží není předmětem daně a zdanitelným plněním podle § 2 zákona o DPH. Při krádeži pojmově nedochází k jakémukoliv finančnímu protiplnění ve prospěch poškozeného. Krádež činí z osoby, která se jí dopustila, pouhého držitele tohoto zboží, nemá za následek oprávnění pachatele nakládat se zbožím za stejných podmínek jako jeho vlastník a nemůže být považována za převod mezi poškozeným a pachatelem (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 7. 2005, C-435/03, B.a N. & A. proti B.). Při krádeži zjevně schází jakékoliv jednání poškozeného, kterým by umožnil pachateli, aby se zbožím nakládal, jako by byl jeho vlastníkem.

Od krádeže však je třeba odlišit případy, kdy dochází k dobrovolnému předání zboží za úplatu, byť je jeho příjemce veden podvodným úmyslem. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ze dne 21. 11. 2013, C-494-12, D. proti C. and C., dospěl k závěru, že fyzické předání zboží kupujícímu, který podvodně použije bankovní kartu jako platební prostředek, je třeba považovat za dodání zboží tehdy, pokud bylo uvedené zboží dobrovolně předáno s cílem umožnit kupujícímu, aby s ním skutečně nakládal, jako kdyby byl jeho vlastníkem. Podvodné použití bankovní karty jako platebního prostředku totiž nepodléhá objektivním kritériím, na kterých je pojem „dodání zboží“ založen, ale vychází z úmyslu osoby, která se dotčených plnění účastní jako nabyvatel, jakož i z postupů, jejichž prostřednictvím takový úmysl uskutečňuje. Obdobně rozhodl též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 24/2016-40, v němž vyslovil právní názor, že pokud došlo dobrovolně k uzavření kupní smlouvy na prodej automobilů a předání vozidel bylo stvrzeno v předávacích protokolech, nelze poté, kdy kupní cena nebyla ze strany kupujícího zaplacena, a to z jakýchkoliv důvodů, hovořit o krádeži a dovozovat ex post, že nedošlo k dodání zboží a že zdanitelné plnění nenastalo.

Se závěry těchto rozhodnutí se dovolací soud ztotožňuje. Samotný podvodný úmysl kupujícího tedy nevylučuje uskutečnění zdanitelného plnění v případě, že dojde na základě kupní smlouvy k dobrovolnému předání zboží za úplatu a je kupujícímu umožněno se zbožím nakládat, jako kdyby byl jeho vlastníkem.

V poměrech projednávané věci je nepochybné, že žalobkyně, jejímž majetkem byl předmětný automobil, byla osobou povinnou k dani z přidané hodnoty ve smyslu § 5 odst. 1 věty první zákona o DPH, neboť samostatně uskutečňovala ekonomické činnosti. Dne 5. 4. 2013 došlo k dobrovolnému předání předmětného automobilu jiné osobě za úplatu [částku v penězích podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o DPH] na základě kupní smlouvy a předávacího protokolu a této jiné osobě bylo umožněno s vozidlem nakládat tak, jak může činit vlastník (žalobkyně souhlasila s prodejem automobilu a vystavila daňový doklad k zaúčtování kupní ceny). Tím se uskutečnilo zdanitelné plnění ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 zákona o DPH, neboť skutečné místo plnění bylo v tuzemsku. Nešlo o dodání zboží, které je osvobozeno od daně, protože vozidlo nebylo skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu Evropské unie (srov. § 64 odst. 1 a § 13 odst. 2 zákona o DPH).

S ohledem na objektivní povahu pojmu „dodání zboží“, nemá na uskutečnění zdanitelného plnění vliv, že úmyslem příjemce vozidla (který navíc vyšel najevo až po úhradě DPH žalobkyní) bylo podvést dodavatele tím, že zaplatí jen část kupní ceny bez DPH a vozidlo nepřihlásí na Slovensku. V době rozhodné pro splnění daňové povinnosti, tj. 25 dnů po skončení zdaňovacího období (srov. § 101 odst. 1 zákona DPH), bylo zřejmé pouze to, že žalobkyně dodala zboží, za které obdržela úplatu (část kupní ceny) a že vozidlo bylo opětovně přihlášeno v České republice a prodáno jiné společnosti. Z těchto objektivních skutečností vyplývalo, že transakce se stala zdanitelným plněním, a proto ji žalobkyně musela uvést v daňovém přiznání a uhradit z ní v době splatnosti DPH. Závěr odvolacího soudu o povinnosti žalobkyně k zaplacení DPH je proto správný.

Protože je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné v části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, v řešení otázky, pro niž bylo dovolání shledáno přípustným, a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (část prvního výroku týkající se potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a druhý výrok o nákladech odvolacího řízení), byť k ní neuvedla žádnou argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Nejvyšší soud proto ve zbylém rozsahu dovolání odmítl pro vady.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo z části zamítnuto a zčásti odmítnuto. Žalovaná, která byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna nahradit úspěšné žalobkyni náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9 260 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. v částce 2 008 Kč, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Náhradu ve výši celkem 11 568 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů