// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.08.2018
Použitelnost dosavadní judikatury k zaměnitelnosti obchodních firem
I. Dosavadní i nová právní úprava týkající se zákazu zaměnitelnosti dvou obchodních firem je v principu shodná (srov. § 424 o. z., § 10 obchodního zákoníku) a není proto žádný rozumný důvod, který by vylučoval použít tatáž východiska pro posouzení zaměnitelnosti dvou obchodních firem, z nichž vycházela dosavadní judikatura.
II. Při posuzování zaměnitelnosti obchodních firem je nutné hodnotit míru shody s jinými již zapsanými obchodními firmami (jmény, pod nimiž je určitý podnikatel zapsán v obchodním rejstříku), přičemž je nezbytné vycházet z dojmu, který navrhované jméno vyvolává u průměrného zákazníka. Je třeba vyjít z celkového dojmu průměrného zákazníka, jak zakotví v jeho paměti; zákazníkovi utkví z delšího znění firmy jako příznačná jen určitá její výrazná a (oproti všem ostatním firmám) rozlišující část. Jde-li o názvy, které se skládají z více prvků (slov), i když téhož druhu, mají pro posouzení nezaměnitelnosti nejdůležitější význam ty prvky, které jsou pro celkový dojem určující (tzv. silné prvky).
III. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí hledisko průměrného zákazníka nepoužil. Přijal sice závěr, že obchodní firmy obou účastnic (The BRITISH SCHOOL, s.r.o. vs. Czech British School s.r.o.) jsou zaměnitelné, protože absence členu „The“ před slovy „British School“ v obchodní firmě žalované není způsobilá obě firmy od sebe odlišit, stranou jeho úvah však zůstala skutečnost, že kmen obchodní firmy žalované se neskládá pouze ze dvou slov „British School“, ale ze tří slov, tj. Czech, British a School (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, nyní Prague, British a School), že žádné z těchto slov není fantazijní, že obecná slova British a School vzhledem k činnosti, k níž je žalovaná v České republice akreditována, mají popisný charakter (podobně jako „fakultní nemocnice“, případně „základní škola“, nebo „jazyková škola“).
Vzhledem k tomu, že hledisko průměrného zákazníka nezvažoval, nepoložil si ani otázku, kdo takovým zákazníkem vlastně je, zda pro něj a pro celkový dojem, jímž na něj obě obchodní firmy působí, je či není podstatná ta skutečnost, že jde o cizojazyčná jména obou firem, a neřešil ani soudem prvního stupně zjištěný rozdíl ve službách, které obě společnosti poskytují. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obchodní firma žalované zcela a plně vystihuje jí zvolený předmět a způsob podnikání; jde o školu poskytující v Praze vzdělání podle britských standardů, a maturita, kterou zde studenti skládají, je uznávána v České republice i ve Velké Británii. Žalobkyně oproti tomu neposkytuje komplexní vzdělání, ale organizuje jazykové kurzy jako mimoškolní aktivitu. Rozdíl v charakteru služeb obou subjektů nemůže sám o sobě vyloučit jejich zaměnitelnost, snižuje však pravděpodobnost, že v praxi k záměně skutečně dojde, a to právě vzhledem k okruhu zákazníků, kteří služby té či oné společnosti budou vyhledávat.
Odvolací soud se však vůbec nezabýval otázkou, zda vzhledem k popisnému označení „British School“ pro rozlišení obchodní firmy žalobkyně a žalované (která vzhledem k charakteru služeb, které poskytuje, může být považována za „british school“) postačí k tomuto označení v kmeni obchodní firmy doplnit další prvek či prvky. Posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, proto též nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3394/2017, ze dne 25. 4. 2018
Dotčené předpisy: § 424 o. z.
Kategorie: obchodní firma; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 2 Cm 80/2013-55, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo „odstranit Czech British School s.r.o. z obchodního rejstříku a aby registrace umožňující žalované podnikat pod současným jménem byla zrušena“ (I. výrok), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované, aby přestala popisovat své služby či zboží či místo slovy „British School“ (II. výrok) a aby nepoužívala slova „British School“ na svých propagačních materiálech (reklamních materiálech a webových stránkách) (III. výrok), dále zamítl žalobu s návrhem, aby „soud nařídil, aby Úřad průmyslového vlastnictví zrušil registraci společnosti Czech British School pro jména Prague British School či jména obsahující slova British School“ (IV. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (V. výrok).
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že obchodní firma žalobkyně znějící The BRITISH SCHOOL, s.r.o. byla do obchodního rejstříku zapsána 29. března 1999, obchodní firma žalované Czech British School s.r.o. dne 31. ledna 2007. Zjistil též, že žalobkyně je vlastníkem kombinované ochranné známky se slovním prvkem The British school, č. zápisu 229193, zapsané dne 27. 12. 2000 mimo jiné pro třídu 41, výuka jazyků. Žalovaná naopak je vlastníkem dvou kombinovaných ochranných známek se slovními prvky „The British international School of Prague“ s datem zápisu od 29. 10. 2013 a další kombinované ochranné známky se slovním prvkem „The Prague British School“ zapsané dne 6. 2. 2008. Zjistil dále, že žalobkyně vyzývala žalovanou, aby se zdržela užívání označení „The Prague British School“ a „The British International School of Prague“, že žalobkyně je jazykovou školou a nabízí krom výuky angličtiny též kurzy francouzštiny, němčiny a španělštiny, zatímco žalovaná má Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy povoleno „plnit povinnou školní docházku zahraniční školy na území České republiky“ a dále že byla prověřena The Independent Schools Inspectorate, tj. organizací zřizovanou britskou vládou, která má mimo jiné za úkol zjišťovat, zda jí prověřované školy plní odpovídající standardy pro britské školy v zahraničí. Žalovaná propaguje své služby pod označením „The Prague British School“, nebylo však zjištěno, že by používala pouze označení „British School“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že označení „britská škola“ je popisné, u průměrného spotřebitele vyvolá dojem, že se jedná o školu určenou pro jazykovou menšinu s anglickým vyučovacím jazykem (podobně jako škola německá, polská). Označení žalované Česká britská škola vyvolá v průměrném spotřebiteli dojem, že jde o školu s jazykovou výukou i v českém jazyce s britským vzdělávacím programem. Vzhledem k nízké rozlišovací způsobilosti označení „britská škola“ dostatečně odlišuje obě firmy prvek „Czech“ užitý v obchodní firmě žalované. Nároky, které žalobkyně uplatnila, nepovažoval proto za důvodné ani z titulu jejího práva k obchodní firmě, ani z titulu vlastnictví ochranné známky. Uvedl, že samotné slovní označení vzhledem k jeho nízké rozlišovací způsobilosti není s kombinovanou ochrannou známkou žalobkyně zaměnitelné. Jednání žalované nepovažoval ani za nekalou soutěž, zaměnitelnost obou obchodních firem s odkazem na shora uvedené vyloučil a nepřijal též názor, že by žalovaná parazitovala na dobré pověsti žalobkyně. Považoval totiž „za věrohodné“ vzhledem k certifikátu vydanému již v r. 1998 pro The Prague British School, že žalovaná od r. 2006 provozuje školské zařízení, které již od r. 1992 nebo 1994 provozovala společnost The British International School of Prague, výraz „britská škola“ v anglické verzi byl tudíž v obchodním jménu provozovatele téže školy užíván před registrací obchodního jména žalované.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II a III tak, že uložil žalované „přestat popisovat své služby či zboží slovy „BRITISH SCHOOL“ a nepoužívat slova „BRITISH SCHOOL“ na svých propagačních materiálech (reklamních materiálech a webových stránkách), ledaže jsou tato slova použita jako součást obchodní firmy“, ve zbytku výroky II a III potvrdil, rozhodl dále, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení“ a přiznal tlumočné V. V.
Odvolací soud uvedl, že odvolání směřovalo do výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně, tudíž nemohl řešit „otázku odstraňovacího nároku uvedeného ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně směřujícího k ochraně obchodní firmy“. Konstatoval rovněž, že „mezi účastníky nebyla fakticky skutková zjištění sporná a proto i odvolací soud považuje skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za dostatečná pro právní posouzení věci“ a z těchto zjištění proto vycházel. Se soudem prvního stupně se shodl v posouzení možnosti záměny označení „British School“ s ochrannou známkou žalobkyně. Shodně se soudem prvního stupně měl slova „British School“ za slova obecná, při jejichž použití je kombinovanou ochrannou známku potřeba posuzovat jako celek, nelze posuzovat jen její část tvořenou slovním prvkem složeným z obecných slov, která sama o sobě pro žalobkyni chráněna nejsou. Jiná však je podle odvolacího soudu situace, „pokud jde o užívání samotného názvu „British School“ žalovanou“. Odvolací soud připomněl, že kmen obchodní firmy žalobkyně je „The British School“ a od „shodné kombinace slov „British School“ se tudíž liší pouze „použitím neurčitého členu“. Zdůraznil časovou prioritu užívání obchodní firmy žalobkyně a uzavřel, že její nárok na ochranu obchodní firmy je důvodný, jelikož „užívání shodného kmenu obchodní firmy žalobce žalovaným, pouze bez uvedení členu „The“, je jednáním nedovoleným“. Ke stejnému závěru odvolací soud dospěl, posuzoval-li jednání žalované z pohledu nekalé soutěže. Samo užívání slov „British School“ žalovanou oproti užívání označení „The British School“ žalobkyní považuje odvolací soud „z důvodů shora uvedených“ za jednání nedovolené, které je způsobilé přivodit žalobkyni újmu, „jelikož zájemci o výuku jazyka si soutěžitele, jimiž oba účastníci jsou s ohledem na jejich zaměření, mohou zaměnit a využít služeb žalovaného ke škodě žalobce“. Dle odvolacího soudu není přitom rozhodné, „zda jde o výuku jazyka dětí nebo dospělých“, když typově jde o stejnou službu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., za něž považuje chybu soudu při hodnocení zaměnitelnosti obchodních firem obou účastníků. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu znění obchodní firmy jako celku (ve všech jejích souvislostech), ale posuzoval pouze tu část obchodní firmy žalované, která je shodná s obchodní firmou žalobkyně. Zaměnitelnost tudíž podle dovolatelky posuzoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3607/2010, nebo s jeho usnesením ze dne 24. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, ale též s rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007. Své rozhodnutí založil na zaměnitelnosti části obchodních firem „British School“ obsahující generické výrazy, ačkoli dominantním prvkem obchodní firmy žalované je podle jejího názoru první část obchodní firmy, totiž „Czech British“, resp. „Prague British“. Podle dovolatelky navíc zaměnitelnost obchodních firem z tohoto úhlu pohledu nebyla dosud judikaturou Nejvyššího soudu řešena podle nové právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Rozhodnutí je podle dovolatelky též nedostatečně odůvodněno a je vnitřně rozporné. Žalobkyně v odvolání výslovně uvedla, že odvoláním napadá jen výrok III, odvolací soud však v odůvodnění uvedl, že napadla výroky II a III a o nich také rozhodl, dovolatelka však, vycházejíc z deklarovaného rozsahu odvolání, se mohla vyjádřit a vyjádřila jen k odvolání do výroku III. Odvolací soud se podrobně zabýval ze všech hledisek zaměnitelností obchodní firmy žalované a ochranné známky žalobkyně (aniž by rozhodnutí související s ochrannou známkou bylo předmětem odvolání), obdobná hlediska však při hodnocení zaměnitelnosti obchodních firem neuplatnil, nepravdivě uvedl, že žalovaná užívá jen označení „British School“, které navíc v souvislosti s ochrannou známkou sám označil za generické, u obchodní firmy však tomuto generickému označení přiznal (v rozporu s již uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007) velmi širokou ochranu, vůbec se nevypořádal s tím, že tato obecná slova žalovaná užívá v kombinaci s dalšími výrazy. Celkový dojem obchodní firmy žalované znějící dříve „Czech British School“, nyní „Prague British School“ vůbec nehodnotil z pohledu běžného spotřebitele (v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012) a vůbec se též nevypořádal s argumentem, že se účastníci na stejném trhu nepotkávají, protože žalobkyně poskytuje služby jazykové školy (coby mimoškolní aktivity), zatímco žalovaná je právnickou osobou, v níž žáci plní povinnou školní docházku na území České republiky vzděláváním podle zahraničního (britského) vzdělávacího programu, a která je k provozování tohoto školského zařízení akreditována též Radou britských mezinárodních škol (Counsil of British International Schools). Je přesvědčena rovněž – a odkazuje v té souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 – že odvolací soud svým procesním postupem porušil její právo na spravedlivý proces.
Podle žalobkyně je rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení dovolatelkou předestřené otázky zaměnitelnosti obchodních firem, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, kterou však řešil v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, z nichž dovolací soud vychází, byla obchodní firma žalobkyně i žalované (v podobě Czech British School) do obchodního rejstříku zapsána přede dnem 1. 1. 2014. Práva k obchodní firmě mají charakter práv osobní povahy, zároveň je lze považovat za práva věcná (právo k obchodní firmě patří k tzv. právům na označení, Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 64/1975 Sb., ho ve svém článku 1 odst. 2 řadí mezi práva průmyslového vlastnictví), podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „občanský zákoník“, nebo jen „o. z.“) se proto právní poměry týkající se obchodní firmy řeší podle tohoto zákona, jejich vznik či práva a povinnosti z nich vzniklé za účinnosti předchozí právní úpravy se posuzují podle dosavadních předpisů. Dosavadní i nová právní úprava týkající se zákazu zaměnitelnosti dvou obchodních firem je však v principu shodná (srov. § 424 o. z., § 10 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) a není proto žádný rozumný důvod, který by vylučoval použít tatáž východiska pro posouzení zaměnitelnosti dvou obchodních firem, z nichž vycházela dosavadní judikatura.
Nejvyšší soud se k závěrům své starší judikatury, vztahující se k právní úpravě zaměnitelnosti obchodních firem účinné do 31. 12. 2013, ostatně již přihlásil. Například v jednom ze svých novějších rozhodnutí, konkrétně v usnesení ze dne 24. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uvedl, že při posuzování zaměnitelnosti obchodních firem je nutné hodnotit míru shody s jinými již zapsanými obchodními firmami (jmény, pod nimiž je určitý podnikatel zapsán v obchodním rejstříku), přičemž je nezbytné vycházet z dojmu, který navrhované jméno vyvolává u průměrného zákazníka. Odkázal v té souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3580/2009, a doplnil, že dospěje-li soud k názoru, že navrhované jméno je zaměnitelné, musí tomu nutně předcházet hodnocení míry shody navrhovaných označení s ostatními již existujícími jmény.
Pohled průměrného zákazníka jako hledisko zaměnitelnosti dvou obchodních firem užívá Nejvyšší soud opakovaně. Například v rozsudku ze dne 26. října 2004, sp. zn. 32 Odo 840/2004, Nejvyšší soud uvedl, že je třeba vyjít z celkového dojmu průměrného zákazníka, jak zakotví v jeho paměti, a doplnil, že zákazníkovi utkví z delšího znění firmy jako příznačná jen určitá její výrazná a (oproti všem ostatním firmám) rozlišující část. Jde-li o názvy, které se skládají z více prvků (slov), i když téhož druhu, mají pro posouzení nezaměnitelnosti nejdůležitější význam ty prvky, které jsou pro celkový dojem určující (tzv. silné prvky). K uvedenému rozhodnutí se Nejvyšší soud přihlásil též v dalším svém usnesení ze dne 29. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3607/2010.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí hledisko průměrného zákazníka nepoužil. Přijal sice závěr, že obchodní firmy obou účastnic jsou zaměnitelné, protože absence členu „The“ před slovy „British School“ v obchodní firmě žalované není způsobilá obě firmy od sebe odlišit, stranou jeho úvah však zůstala skutečnost, že kmen obchodní firmy žalované se neskládá pouze ze dvou slov „British School“, ale ze tří slov, tj. Czech, British a School (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, nyní Prague, British a School) že žádné z těchto slov není fantazijní, že obecná slova British a School vzhledem k činnosti, k níž je žalovaná v České republice akreditována, mají popisný charakter (podobně jako „fakultní nemocnice“, případně „základní škola“, nebo „jazyková škola“). Vzhledem k tomu, že hledisko průměrného zákazníka nezvažoval, nepoložil si ani otázku, kdo takovým zákazníkem vlastně je, zda pro něj a pro celkový dojem, jímž na něj obě obchodní firmy působí, je či není podstatná ta skutečnost, že jde o cizojazyčná jména obou firem, a neřešil ani soudem prvního stupně zjištěný rozdíl ve službách, které obě společnosti poskytují. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obchodní firma žalované zcela a plně vystihuje jí zvolený předmět a způsob podnikání; jde o školu poskytující v P. vzdělání podle britských standardů, a maturita, kterou zde studenti skládají, je uznávána v České republice i ve Velké Británii. Žalobkyně oproti tomu neposkytuje komplexní vzdělání, ale organizuje jazykové kurzy jako mimoškolní aktivitu. Rozdíl v charakteru služeb obou subjektů nemůže sám o sobě vyloučit jejich zaměnitelnost, snižuje však pravděpodobnost, že v praxi k záměně skutečně dojde, a to právě vzhledem k okruhu zákazníků, kteří služby té či oné společnosti budou vyhledávat. Odvolací soud však (na rozdíl od soudu prvního stupně) se vůbec nezabýval otázkou, zda vzhledem k popisnému označení „British School“ pro rozlišení obchodní firmy žalobkyně a žalované (která vzhledem k charakteru služeb, které poskytuje, může být považována za „british school“) postačí k tomuto označení v kmeni obchodní firmy doplnit další prvek či prvky. Posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, proto též nesprávné.
Závěr o přípustnosti dovolání umožnil dovolacímu soudu zabývat se rovněž otázkou namítaných vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Námitka žalované strany, že odvolací soud překročil rozsah podaného odvolání, není správná; odvolání směřovalo výslovně proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud vzhledem k tomu, jak byl vymezen rozsah odvolání, nerozhodoval, jak sám zdůraznil, o změně obchodní firmy, zaměnitelnost obchodních firem řešil jako předběžnou otázku a svůj závěr o jejich zaměnitelnosti promítl do změny napadených výroků. Žalované uložil povinnost zdržet se užívání slovního spojení „British School“ tak, že jím přestane „popisovat své služby či zboží“ a nebude je používat na svých propagačních materiálech (reklamních materiálech a webových stránkách). Rozhodl takto navzdory zjištění soudu prvního stupně (z něhož, jak uvedl, vyšel), že žalovaná označení ve znění „British School“ k propagaci svých služeb (např. jako označení své obchodní firmy, případně svých webových stránek, či jako své logo) vůbec neužívala. Evidentní rozpor mezi deklarovaným skutkovým zjištěním (žalovaná označení „British School“ neužívá) a rozhodnutím soudu, které z něho vychází (žalovaná je povinna zdržet se označení „British School“), je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Formulace napadeného výroku rozhodnutí je navíc nejasná, není z ní zřejmé, zda se zdržovací nárok vztahuje pouze k označení služeb žalované (např. k označení internetové domény, nadpisu internetových stránek apod.), nebo zda jím mělo být dosaženo stavu, aby žalovaná výraz „british school“ vůbec neužívala ani v textu svých propagačních materiálů. (Odvolací soud si tuto otázku neujasnil navzdory svému vlastnímu závěru, že slova „british“ a „school“ jsou slovy obecnými, a neujasnil si tudíž, zda též slovní spojení „british school“ je běžnou součástí anglické slovní zásoby a zda žalované, která propaguje své služby v angličtině, vůbec lze vzhledem k charakteru služeb, které poskytuje, jeho užití v reklamních textech zakázat.) Nejasně formulovaný výrok rozhodnutí zakládá jeho materiální nevykonatelnost, která je nepochybně rovněž vadou řízení, ani z tohoto důvodu tudíž rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-