// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 07.08.2018

Odporovatelnost plnění dlužníka na základě zajišťovacího příkazu

I. Za podmínek určených ustanoveními § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 daňového řádu jako jistotu k zajištění úhrady daně.

II. Právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v ustanovení § 241 především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

III. Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 241 insolvenčního zákona je zabránit nežádoucím důsledkům právního úkonu dlužníka, spočívajícím ve zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů; lze proto (podáním žaloby) odporovat nejen úkonům dlužníka, jež mají (bezprostředně) za následek zánik závazku dlužníka, ale též právním úkonům, jež uspokojení věřitelovy pohledávky teprve umožní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 37/2015, ze dne 28. 2. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 235 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 241 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 167 předpisu č. 280/2009Sb.

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, č. j. 34 ICm 2955/2012-42, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (jako insolvenční správce dlužníka EXPIM spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (původně vůči Celnímu úřadu Karviná) jednak určení, že složení jistoty ve výši 8.377.277 Kč ve prospěch žalovaného na základě zajišťovacího příkazu ze dne 18. února 2011, č. j. 1809/2011-146100-024, je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku), jednak uložení povinnosti zaplatit částku 8.377.277 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1/ Zajišťovacím příkazem ze dne 18. února 2011, č. j. 1809/2011-146100-024, Celní úřad Karviná podle ustanovení § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, uložil dlužníku, aby do tří pracovních dnů po oznámení zajišťovacího příkazu zajistil úhradu daně (spotřební daně z minerálních olejů), která nebyla dosud stanovena a není splatná, složením jistoty ve výši 8.377.277 Kč na depozitní účet celního úřadu.

2/ Dlužník na základě vydaného zajišťovacího příkazu poukázal požadovanou jistotu ze svého běžného účtu na depozitní účet Celního úřadu Karviná ve čtyřech splátkách, a to 18. února 2011 částku 377.277 Kč, 23. února 2011 částku 900.000 Kč a 3.100.000 Kč a 24. února 2011 částku 4.000.000 Kč.

3/ Zajištěná částka byla dne 11. dubna 2011 převedena v plném rozsahu na úhradu stanovené spotřební daně z minerálních olejů za měsíc únor 2011.

4/ Dlužník podal 22. července 2011 insolvenční návrh.

5/ Usnesením ze dne 11. října 2011, č. j. KSOS 34 INS 12899/2011-A-13, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce.

Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že složením jistoty podle vydaného zajišťovacího příkazu (převodem částky 8.377.277 Kč na účet Celního úřadu Karviná) nebyla nijak dotčena majetková sféra dlužníka, neboť peněžní prostředky zajištěné správcem daně i nadále náležely (až do převodu zajištěné částky na úhradu stanovené a splatné daně) dlužníku.

Zajišťovací příkaz podle ustanovení § 167 daňového řádu, pokračoval insolvenční soud, je zajišťovacím institutem, který v případech, kdy je zde důvodná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, případně v této době bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi, slouží k zajištění daně ve prospěch správce daně. Jeho uhrazovací funkce je pak spjata až s převodem zajištěné částky na úhradu daně (§ 168 odst. 4 daňového řádu). Potud insolvenční soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 9 Afs 29/2010, uveřejněném pod číslem 2491/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Jestliže samotným složením požadované jistoty nedošlo k uspokojení žádného dlužníkova závazku a peněžní prostředky neopustily majetkovou sféru dlužníka, nelze podle insolvenčního soudu již z povahy věci uvažovat ani o tom, že by mohlo jít o právní úkon zkracující či znevýhodňující.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud neměl – na rozdíl od insolvenčního soudu – pro rozhodnutí dané věci za významné, zda složením jistoty podle vydaného zajišťovacího příkazu finanční prostředky opustily majetkovou sféru dlužníka, když zvýhodňujícím právním úkonem (jak se podává též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012) nemusí být pouze úkon, v jehož důsledku došlo ke zmenšení rozsahu dlužníkova majetku. Pro posouzení, zda skutečně šlo o zvýhodňující právní úkon, jsou podle odvolacího soudu určující dvě kritéria, a to 1/ míra uspokojení věřitele (vyšší, než jaká by mu náležela v konkursu, kdyby takový úkon nenastal) a 2/ zda je takové uspokojení důsledkem úkonu dlužníka. Přitom nemůže být pochyb o tom, že složil-li dlužník jistotu na účet označený v zajišťovacím příkazu, sice tím přímo věřitele neuspokojil, umožnil mu však s tímto majetkem disponovat a následně též uspokojit jeho vzniklou a splatnou pohledávku z titulu spotřební daně.

Složení jistoty dlužníkem na základě vydaného zajišťovacího příkazu přesto nelze podle přesvědčení odvolacího soudu považovat za neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 235 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužník totiž tím, že poukázal požadovanou částku na účet celního úřadu, plnil pouze svou zákonnou povinnost, která mu byla uložena jako daňovému subjektu správcem daně pravomocným rozhodnutím vydaným na základě zákona (daňového řádu). Tato skutečnost pak vylučuje posouzení dlužníkova jednání jako neúčinného.

Odvolací soud proto shledal (byť zčásti z odlišných důvodů) závěr insolvenčního soudu o nedůvodnosti podané odpůrčí žaloby správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (níže označené) otázky hmotného práva, kterou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v daných souvislostech doposud nezabýval.

Podle dovolatele jde o otázku, zda složení (poskytnutí) jistoty k zajištění dosud nesplatné či neexistující pohledávky na základě pravomocného zajišťovacího příkazu správce daně může být posuzováno jako zvýhodňující právní úkon ve smyslu ustanovení § 235 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, jinak (obecněji) řečeno, zda skutečnost, že osoba odporovanými úkony plní svou zákonnou povinnost, vylučuje posouzení tohoto jednání jako zvýhodňujícího úkonu podle § 241 insolvenčního zákona.

Závěry, které v této souvislosti učinil odvolací soud, nepovažuje dovolatel za správné.

Z insolvenčního zákona především podle dovolatele neplyne (s výjimkou úpravy pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených), že by plnění závazků vzniklých na základě veřejnoprávních předpisů mělo mít přednost před ostatními dluhy, jejichž úhrada je požadována v soukromém právu. Takový přístup by ostatně odporoval také jedné ze základních zásad insolvenčního práva, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků řízení nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Je proto nutné dovodit, že pohledávky věřitele vyplývající z veřejnoprávních předpisů, tj. zejména pohledávky státu či jednotlivých organizačních složek státu, vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, mají zásadně stejné postavení jako pohledávky ostatních věřitelů. Opačný názor, zastávaný odvolacím soudem, podle přesvědčení dovolatele nepřípustně zakládá zjevnou nerovnost mezi jednotlivými věřiteli.

Ani skutečnost, že dlužník plnil odporovanými úkony svou zákonnou povinnost, nemůže podle dovolatele bez dalšího vyloučit posouzení takového jednání jako znevýhodňujícího. Jestliže se totiž jakákoli osoba zaváže k nějakému plnění, její povinnost závazek splnit „vyplývá ve své podstatě také ze zákona, proto pokud taková osoba plní svůj závazek, jedná na základě zákonem uložené povinnosti, třebaže o takové povinnosti nerozhodl autoritativně orgán státní moci. Obdobně je to např. u způsobené škody, neboť k její náhradě je škůdce obecně povinen ze zákona.“ Přijetí argumentace odvolacího soudu by podle dovolatele mělo za následek výrazné omezení okruhu právních úkonů, kterým by bylo možné odporovat.

Dovolatel též podotýká, že dlužník by neměl při plnění svých závazků upřednostňovat ani ty věřitele, kteří vůči němu již disponují exekučním titulem. I v takové situaci je totiž dlužník povinen hradit své dluhy „v souladu s právními předpisy tak, aby žádný věřitel nebyl zvýhodněn nebo poškozen“.

Z uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (eventuálně i rozhodnutí insolvenčního soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu (popř. insolvenčnímu) soudu k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, v daných souvislostech dosud dovolacím soudem nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro danou věc jsou rozhodná níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odstavec 2].

Podle § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je (ve vztahu k otázkám souvisejícím s rozhodováním o odpůrčí žalobě insolvenčního správce podle § 235 a násl. insolvenčního zákona) ustálena na závěrech, podle kterých:

1) Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Srov. rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“).

2) Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v ustanoveních § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí (srov. důvody rozsudků ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013).

3) Podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen „právním úkonům“ dlužníka (včetně opomenutí). Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). K tomu srov. opět R 60/2014.

4) Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům. Srov. rozsudek ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014.

Dále Nejvyšší soud připomíná, že ve své rozhodovací činnosti (byť v poměrech založených režimem zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) se opakovaně zabýval rovněž otázkou vzájemného vztahu úpadkové úpravy a předpisů regulujících oblast správy daní.

Tak v rozsudku ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má zákon o konkursu a vyrovnání ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků povahu zákona speciálního, ve vztahu k plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Stejný závěr pak Nejvyšší soud zopakoval také v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Cdo 730/2004, uveřejněném pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 52/2007“) a v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněném pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2016“) [ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 640/16].

Budiž dodáno, že k takto formulovanému pojetí vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků přitakal i Ústavní soud v nálezu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, uveřejněném pod číslem 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Na základě těchto judikatorních výstupů lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu pro poměry projednávané věci uzavřít následující:

Odvolacímu soudu lze nepochybně přisvědčit v tom, že pro posouzení, zda zajištění daně (složení jistoty), poskytnuté dlužníkem na základě zajišťovacího příkazu vydaného celním úřadem podle § 167 daňového řádu, je (může být) neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona) právním úkonem, není určující, že takovým úkonem dlužníka bezprostředně nedošlo ke zmenšení rozsahu jeho majetku (jinak – slovy insolvenčního soudu – řečeno, že finanční prostředky poskytnuté na základě zajišťovacího příkazu až do okamžiku jejich převodu na úhradu stanovené a splatné daně „neopustily majetkovou sféru dlužníka“). Je-li účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 241 insolvenčního zákona zabránit nežádoucím důsledkům právního úkonu dlužníka, spočívajícím ve zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů, lze (podáním žaloby) odporovat nejen úkonům dlužníka, jež mají (bezprostředně) za následek zánik závazku dlužníka, ale též právním úkonům, jež uspokojení věřitelovy pohledávky teprve umožní.

Potud zjevně nemohou obstát (jak správně dovodil odvolací soud) ani úvahy insolvenčního soudu, vycházející z rozlišování zajišťovací a uhrazovací funkce institutu zajišťovacího příkazu.

Závěr odvolacího soudu, podle kterého i přes výše uvedené nelze složení jistoty dlužníkem na účet žalovaného považovat za zvýhodňující právní úkon podle ustanovení § 235 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť dlužník zaplacením požadované částky pouze plnil svou zákonnou povinnost, uloženou mu pravomocným rozhodnutím správce daně, však nemůže podle přesvědčení Nejvyššího soudu obstát.

Právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v ustanovení § 241 především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

K výše řečenému lze dodat (ve vazbě na povahu závazku, jenž měl být v důsledku dlužníkova odporovaného úkonu splněn), že i v režimu insolvenčního zákona se nepochybně prosadí závěry, které Nejvyšší soud k otázce vzájemného vztahu mezi úpadkovou úpravou a právními předpisy regulujícími oblast správy daní zformuloval (pro účely konkursní úpravy) v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 95/2000, v R 52/2007 a v R 71/2016. Nejvyšší soud nevidí důvod, pro který by vztah insolvenčního zákona a daňového řádu měl být pojímán (při výkladu odporovatelných a neúčinných právních úkonů dlužníka) jinak, než jak (v obdobných souvislostech) judikatura přistupovala ke vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že za podmínek určených ustanoveními § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 daňového řádu jako jistotu k zajištění úhrady daně.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro insolvenční soud (odvolací soud) závazný.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů