// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 18.07.2018
Užití cizí ochranné známky v systémech placeného vyhledávání
Z rozsudků SDEU plyne, že „majitel ochranné známky je oprávněn zakázat konkurentovi, aby prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s touto ochrannou známkou a které konkurent bez souhlasu majitele zvolil v rámci služby optimalizace pro vyhledávače na internetu, nechal zobrazit reklamu na výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je uvedená ochranná známka zapsána, pokud je toto užívání s to zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky.“ K tomu zejm. viz bod 66 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.
V řešené věci bylo proto na místě posoudit, zda způsob, jakým žalovaná použila slova totožná s ochrannými známkami žalobkyně, byl způsobilý zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky. Podle SDEU je základní funkcí ochranné známky funkce označení původu, kterou ochranná známka plní vždy (na rozdíl od funkce investiční či reklamní, které plní pouze tehdy, je-li majitelem v tomto směru užívána). Ohledně zásahu do funkce označení původu konstatoval Soudní dvůr Evropské unie následující: „Jestliže inzerce třetí osoby navozuje dojem existence hospodářského propojení mezi touto třetí osobou a majitelem ochranné známky, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do funkce označení původu této ochranné známky. Stejně tak platí, že jestliže inzerce, třebaže nenavozuje dojem existence hospodářského propojení, zůstane ohledně původu dotčených výrobků nebo služeb tak neurčitá, že běžně informovaný a přiměřeně pozorný uživatel internetu není s to na základě reklamního odkazu a k němu připojeného obchodního sdělení zjistit, zda je inzerent třetí osobou ve vztahu k majiteli ochranné známky, či naopak je s ním hospodářsky propojen, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do uvedené funkce ochranné známky.“ Viz bod 45 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.
Při aplikaci citovaných závěrů judikatury Soudního dvora EU na řešený případ je třeba dospět k závěru, že jednání žalované představovalo zásah do funkce označení původu ochranné známky žalobkyně. Z reklamního sdělení žalobkyně totiž není zřejmé, zda je žalovaná třetí osobou nezávislou na žalobkyni, či zda jsou skutečně hospodářsky propojené či zda je dojem hospodářské propojenosti těchto subjektů navozen reklamním sdělením. K takovému závěru je třeba dospět také s ohledem na další skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že žalobkyně s žalovanou dřív velmi úzce spolupracovaly a prezentovaly se vůči třetím osobám společně. Průměrně informovanému uživateli internetu, kterému se při hledání klíčových slov odpovídajících ochranným známkám žalobkyně ukáže reklamní sdělení žalované (které samo o sobě užívá také slova tvořící ochranné známky žalobkyně), pak nemusí být vůbec zřejmé, v jakém vztahu je žalovaná s žalobkyní, neboť takový uživatel nemusí mít žádné informace o tom, že žalobkyně se žalovanou již nespolupracuje. Nastává tedy situace, při které je původ dotčených výrobků neurčitý (není zřejmé, zda pochází od majitele ochranné známky či nikoli) a kterou Soudní dvůr EU považuje za zásah do funkce označení původu ochranné známky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4931/2017, ze dne 16. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 2976 odst. 1 o. z.
8 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb.
Kategorie: ochranné známky; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. února 2016, č. j. 21 Cm 29/2015-61, uložil žalované zdržet se užívání označení TECOMAT a FOXTROT jako klíčových slov a v textu inzertních sdělení v systémech placené optimalizace internetových vyhledavačů, a to ve spojení s inzercí výrobků systému inteligentní elektroinstalace, které nepocházejí od navrhovatele, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že v reklamě žalované došlo k užití ochranných známek žalobkyně a poukázal na výlučné právo vlastníka užívat svoji ochrannou známku. Vycházel ze zjištění z databáze Úřadu průmyslového vlastnictví, podle které je žalobkyně vlastníkem jak slovní národní ochranné známky TECOMAT s č. 172405, tak i slovní národní ochranné známky FOXTROT s č. 292313. Soud prvního stupně vycházel na základě vysvětlení žalobkyně z toho, že rozsah ochrany vymezený ochrannou známkou FOXTROT zahrnuje celý systém inteligentní elektroinstalace, zatímco známka TECOMAT je chráněna pro jeho podstatnou část – jeho řídící systém („mozek“ elektroinstalace). Existenci reklam využívajících klíčová slova TECOMAT a FOXTROT měl soud prvního stupně za prokázanou výtiskem z internetových stránek s výsledky vyhledávání na vyhledávačích seznam.cz a google.cz pomocí uvedených klíčových slov. Reklamní odkazy měly tuto podobu:
Hledáte Tecomat?
Zkuste to s Inels a mějte přehled o tom, co se doma děje!
a
Hledáte Foxtrot?
Zkuste to s Inels a mějte přehled o tom, co se doma děje!
Soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o obsahu uvedených listin (výtisky z internetových stránek) zejména s přihlédnutím k tomu, že mu bylo z jeho činnosti známo, že ve sporu vedeném pod sp. zn. 21 Cm 8/2015, který se týkal téže inzerce a který žalobkyně vedla proti společnosti Seznam.cz, a. s., tato společnost nezpochybnila existenci výše uvedených reklamních odkazů ve vyhledávači, který provozuje. V řízení o vydání předběžného opatření (sp. zn. 2 Nc 1029/2015), kterým bylo žalované uloženo, aby se zdržela užívání označení TECOMAT a FOXTROT jako klíčových slov v textech inzertních sdělení v systémech placené optimalizace, soud navíc dříve, než předběžné opatření vydal, sám ověřil na internetu podobu zmíněných reklam. Nebylo sporné, že držitelem doménového jména inels.cz je žalovaná. Zprávou společnosti Seznam.cz, a. s., a k ní připojeného přehledu o účtu žalované pro inzerci v reklamním systému s-klik, který tato společnost provozuje, a souhrnu všech reklamních kampaní, včetně smazaných kampaní, bylo prokázáno, že reklamní kampaně u této společnosti v podobě, kterou tvrdí žalobkyně, si objednala žalovaná. Soud prvního stupně za takové situace neměl důvod pochybovat o tom, že reklamní kampaň téže podoby si žalovaná objednala též u provozovatele vyhledavače google.cz.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že označení shodné s ochrannými známkami žalobkyně bylo použito v obchodním styku pro výrobky a služby propagované na stránkách žalované www.inels.cz, a to pro výrobky a služby shodné s těmi, pro které jsou obě ochranné známky žalobkyně zapsány. Takové jednání přímo zakazuje ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Žalovaná tato označení užila, neboť si objednala reklamu, jejímž prostřednictvím byly propagovány její výrobky a služby. Soud prvního stupně proto žalované uložil, aby se napříště takového jednání zdržela. K argumentaci žalované vztahující se k judikatuře SDEU (konkrétně rozhodnutí SDEU ve věci C-236/08 až C-238/08 Google France SARL a Google Inc. v. Louis Vuitton Malletier SA, a rozhodnutí SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer) soud prvního stupně uvedl, že nemůže akceptovat výklad těchto rozhodnutí Soudního dvora EU tak, jak jej prezentovala žalovaná. Výklad žalované by podle něj znamenal, že v prostředí internetu platí zcela jiná pravidla známkoprávní ochrany než v trojrozměrném světě. Soud prvního stupně uvedl, že rozhodnutí SDEU ve věci c-323/09 Interflora v. Marks & Spencer nelze vykládat v rozporu s principy známkoprávní ochrany. V uvedeném rozhodnutí Soudní dvůr na jemu položenou otázku odpověděl tak, že majitel ochranné známky je oprávněn zakázat konkurentovi, aby prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s touto ochrannou známkou a které konkurent bez souhlasu majitele ochranné známky zvolil v rámci služby optimalizace pro vyhledávače na internetu, nechal zobrazit reklamu na výrobky a služby, které jsou totožné s těmi, pro které je uvedená ochranná známka zapsána, pokud je toto užívání s to zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky.
Soud prvního stupně uzavřel, že nepochybuje o tom, že reklamní sdělení žalované je způsobilé zasáhnout do funkce ochranných známek žalobkyně. V případě prvního reklamního sdělení žalovaná de facto doporučovala spotřebitelům, aby nadále žalobkyni nehledali, aby namísto služeb žalobkyně využili jejích služeb. U druhého reklamního sdělení bez bližšího vysvětlení nalezli ti, kteří hledali výrobky žalobkyně, odkaz na stránky žalované. První sdělení považoval soud prvního stupně za zásah do investiční funkce ochranné známky, neboť ty, kteří hledali výrobky žalobkyně, od dalšího pátrání přímo odrazuje. Druhé reklamní sdělení zasahuje dle soudu do funkce označení původu ochranné známky, neboť z něj není zřejmé, zda zákazník nalezl, co hledal. Soud prvního stupně také zdůraznil, že účastníci sporu spolu spolupracovali a vyvíjeli systém inteligentní elektroinstalace společně, jejich výrobky jsou tudíž prakticky totožné a průměrnému spotřebiteli nemusí být zřejmé, od koho konkrétní výrobek pochází. Soud prvního stupně se ztotožnil s žalobkyní v tom, že průměrným spotřebitelem zde nebude nutně odborník, ale také běžný zákazník, který pro inteligentní řešení funkcí svého domu odborníky teprve hledá.
Soud prvního stupně jednání žalované spočívající v užití ochranných známek žalobkyně jako klíčových slov pro vlastní reklamu posoudil rovněž jako jednání naplňující znaky generální klauzule nekalé soutěže uvedené v § 2976 o. z., neboť žalovaná v obchodním styku jednala proti dobrým mravům soutěže a její jednání bylo způsobilé vyvolat újmu žalobkyni. Také tento důvod proto vedl soud prvního stupně k tomu, aby žalované zakázal užití slov tvořících ochranné známky žalobkyně způsobem uvedeným ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. ledna 2017, č. j. 3 Cmo 125/2016-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jen s tou úpravou, že slovo „navrhovatele“ se nahrazuje slovem „žalobce“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud shrnul závěry judikatury Soudního dvora, které aplikoval již soud prvního stupně, a uvedl, že shodně se soudem prvního stupně má za to, že užívání ochranných známek žalobkyně v podobě zadaných klíčových slov vyhledávačů pro reklamní sdělení žalované jakožto přímého konkurenta žalobkyně zasahuje do rozlišovací způsobilosti obou ochranných známek a tyto známky rozmělňuje. Podle odvolacího soudu pokud základní funkcí ochranné známky je zaručit spotřebitelům původ výrobku nebo služby (tj. funkce označení původu), pak toto užívání žalované jako klíčových slov pro své reklamní sdělení vylučuje, aby běžně informovaný uživatel internetu mohl rozpoznat, že se nejedná o nabídku žalobkyně. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná užitím předmětných sloganů parazitním způsobem navázala na znění ochranných známek žalobkyně a vyvolala představu, že „Inels“ je označení výrobků a služeb, jež navazuje na předchozí řadu nabídky žalobkyně Tecomat a Foxtrot a je jejím pokračováním, rozvinutím či alternativou. Uvedené užití obou ochranných známek žalovanou je podle odvolacího soudu v rozporu s výlučným právem žalobkyně podle § 8 odst. 1 zákona o ochranných známkách.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl i k závěru o tom, že žalovaná se svým jednáním dopustila nekalé soutěže. Uvedl, že jsou zde naplněny podmínky generální klauzule (§ 2976 odst. 1 o. z.), a svoji argumentaci opřel také o judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012, podle něhož pokud je porušováno průmyslové právo žalobce, je třeba takové jednání samo o sobě již považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže, způsobilé přivodit újmu vlastníkovi ochranné známky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na řešení dvou otázek, které podle názoru dovolatelky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, resp. první otázka byla rozhodnuta v rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie.
První otázka dovolatelky se vztahovala k výkladu a aplikaci § 8 odst. 2 písm. a) a § 8 odst. 3 zákona o ochranných známkách, konkrétně k tomu, zda žalovaná porušila zákaz uvedený v § 8 odst. 2 zákona o ochranných známkách v případě, že užila text ochranné známky žalobkyně ve svém reklamním sdělení užívaném v systémech placené optimalizace internetových vyhledávačů. Soudy obou stupňů tuto otázku podle názoru dovolatelky posoudily v rozporu s judikaturou SDEU. Dovolatelka uvedla, že na řešenou věc mají být vztáhnuty závěry judikatury SDEU vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení zákona o ochranných známkách jsou transpozicí článku 5 první směrnice Rady 89/104/EHS. Podle dovolatelky soudy sice na rozsudky SDEU odkazovaly, ovšem jejich závěry nesprávně aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Dovolatelka odkázala na závěry rozsudku SDEU ve spojených věcech C-236/08 AŽ C-238/08 Google France SARL, Google Inc. v. Louis Vuitton Malletier SA, z nichž vyplývá, že SDEU nezapovídá užití ochranné známky jako klíčového slova třetí osobou v systému placené optimalizace internetových vyhledávačů obecně a neposkytuje tak pro tyto případy majiteli ochranné známky absolutní ochranu, nýbrž stanoví podmínky, za nichž je majitel ochranné známky oprávněn třetí osobě takové užití ochranné známky zakázat. Dovolatelka poukázala také na závěry navazujícího rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer, v němž SDEU blíže specifikoval, jaké užití ochranné známky v rámci sponzorovaných reklamních odkazů zasahuje do funkcí ochranné známky. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval závěry citovaných rozsudků, neboť neposuzoval, zda byly naplněny podmínky zásahu do některé z funkcí ochranné známky a pouze vyslovil kategorický závěr, že z podstaty základní funkce ochranné známky vyplývá nemožnost rozpoznat, že reklamní sdělení nepředstavuje nabídku žalobkyně. Podle dovolatelky tento závěr nemá oporu ve skutkových zjištěních. Dovolatelka také namítala, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že užívání ochranných známek žalovanou je rozmělňuje, neboť o rozmělňování citovaný rozsudek SDEU hovoří pouze ve vztahu k ochranným známkám s dobrým jménem. Dovolatelka uzavřela, že po řádné aplikaci závěrů citovaných rozsudků SDEU je třeba dojít k jednoznačnému závěru, že žádná z posuzovaných inzercí nevedla a ani nemohla vést běžně informovaného uživatele internetu k pochybnostem, zda se jedná o výrobky či služby majitele ochranné známky či třetí osoby.
Dovolatelka také vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení toho, zda byly naplněny znaky nekalé soutěže uvedené v § 2976 o. z., zejména poukázala na to, že odvolací soud se zabýval tím, zda jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy, nikoli dobrými mravy soutěže, a posuzoval tak jednání jinými kritérii, než mu ukládá právní norma. Podle dovolatelky nebyla naplněna ani podmínka způsobilosti přivodit újmu, neboť odlákání zákazníků od konkurenčního prodejce je základním účelem a podstatou reklamy.
Další otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, jakou důkazní sílu má tzv. screenshot či printscreen internetových stránek, tedy snímek obrazovky počítače. Podle dovolatelky snímky obrazovky, které žalobkyně předložila k prokázání svých tvrzení, nedisponují potřebnou důkazní relevancí. Dovolatelka poukázala na to, že se jedná pouze o obrázky zachycující zobrazení obrazovky počítače, a jako každý jiný obrázek je možné je upravit v některém z počítačových programů k tomu určených. Podle dovolatelky nelze mít pochybnosti o vyloučení použitelnosti screenshotu jakožto důkazního prostředku především s ohledem na to, že právní praxe nabízí jiné osvědčené důkazní důkazní prostředky, například notářský zápis o určité skutečnosti. Dovolatelka poukázala na to, že opakovaně v řízení před soudy obou stupňů zpochybňovala pravost a správnost takového důkazu.
V závěru dovolání dovolatelka rovněž namítala, že rozsudky obou soudů nejsou náležitě odůvodněny a poukázala na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k náležitostem odůvodnění rozsudku, kterým soudy dle jejího mínění nedostály. Na základě výše uvedeného dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizovala s argumentací dovolatelky a uvedla, že soudy obou stupňů aplikovaly závěry judikatury SDEU správně. Podle žalobkyně z uvedených reklamních sloganů žalované mohlo být průměrnému uživateli internetu jen stěží jasné, že výsledek vyhledávání neodkazuje na výrobky žalobkyně, či zda nabídka žalované je od výrobků žalobkyně nějak odvozena apod. Podle žalobkyně žalovaná zasáhla do funkcí ochranné známky, neboť překročila hranici praktik, které jsou pro hospodářskou soutěž vlastní. Žalobkyně rovněž uvedla, z jakých důvodů považuje za správný závěr soudů o tom, že jednání žalované naplnilo znaky generální klauzule nekalé soutěže. Co se týče otázky dovolatelky vztahující se k použití printscreenu jako důkazního prostředku, poukázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2016, č. j. 1 As 80/2016-30, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že snímek obrazovky či vytištěná internetová stránka jsou přípustnými prostředky k prokázání obsahu internetové stránky. Žalobkyně také poukázala na to, že soudy při zjišťování skutkového stavu nevycházely pouze z předložených snímků obrazovky, nýbrž také soud prvního stupně provedl ohledání tím, že klíčová slova zadal do internetového vyhledávače. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť první otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
Tato otázka dovolatelky vztahující se k tomu, zda žalovaná porušila zákaz uvedený v § 8 odst. 2 zákona o ochranných známkách v případě, že užila text ochranné známky žalobkyně ve svém reklamním sdělení užívaném v systémech placené optimalizace internetových vyhledávačů, byla odvolacím soudem posouzena správně a v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie.
Nejvyšší soud předně podotýká, že s ohledem na zásadu loajality (čl. 4 Smlouvy o Evropské unii) a tedy nutnost eurokonformního výkladu, je třeba na řešenou věc vztáhnout závěry Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) učiněné v obdobných věcech, neboť zákon o ochranných známkách transponuje do českého právního řádu příslušné předpisy Evropské unie, mimo jiné směrnici Rady č. 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách. Tuto směrnici s účinností od 22. listopadu 2008 nahradila směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, která ve svém čl. 5 obsahuje totožnou úpravu jako Směrnice. Soudy obou stupňů správně vycházely ze závěrů judikatury Soudního dvora EU při posuzování řešené věci.
Je na místě vypořádat otázku dovolatelky, zda odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) správně aplikoval závěry judikatury Soudního dvora EU. Na řešenou věc lze vztáhnout závěry rozsudku SDEU ve věcech C-236/08 až C-238/08 Google France SARL a Google Inc. v. Louis Vuitton Malletier SA a další, a rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer, které soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích také aplikovaly. Pro řešenou věc jsou stěžejní následující závěry uvedených rozsudků SDEU.
Z citovaných rozsudků SDEU plyne, že „majitel ochranné známky je oprávněn zakázat konkurentovi, aby prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s touto ochrannou známkou a které konkurent bez souhlasu majitele zvolil v rámci služby optimalizace pro vyhledávače na internetu, nechal zobrazit reklamu na výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je uvedená ochranná známka zapsána, pokud je toto užívání s to zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky.“ K tomu viz bod 66 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer, který navazuje na rozsudek SDEU ve věcech C-236/08 až C-238/08 Google France SARL a Google Inc. v. Louis Vuitton Malletier SA a další, konkrétně na jeho bod 79.
V řešené věci bylo proto v kontextu výše uvedeného na místě posoudit, zda způsob, jakým žalovaná použila slova totožná s ochrannými známkami žalobkyně, byl způsobilý zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky. Podle citovaných rozhodnutí SDEU je základní funkcí ochranné známky funkce označení původu, kterou ochranná známka plní vždy (na rozdíl od funkce investiční či reklamní, které plní pouze tehdy, je-li majitelem v tomto směru užívána). Ohledně zásahu do funkce označení původu konstatoval Soudní dvůr Evropské unie následující: „Jestliže inzerce třetí osoby navozuje dojem existence hospodářského propojení mezi touto třetí osobou a majitelem ochranné známky, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do funkce označení původu této ochranné známky. Stejně tak platí, že jestliže inzerce, třebaže nenavozuje dojem existence hospodářského propojení, zůstane ohledně původu dotčených výrobků nebo služeb tak neurčitá, že běžně informovaný a přiměřeně pozorný uživatel internetu není s to na základě reklamního odkazu a k němu připojeného obchodního sdělení zjistit, zda je inzerent třetí osobou ve vztahu k majiteli ochranné známky, či naopak je s ním hospodářsky propojen, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do uvedené funkce ochranné známky.“ Viz bod 45 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.
Při aplikaci citovaných závěrů judikatury Soudního dvora EU na řešený případ je třeba dospět k závěru, že jednání žalované představovalo zásah do funkce označení původu ochranné známky žalobkyně. Z reklamního sdělení žalobkyně totiž není zřejmé, zda je žalovaná třetí osobou nezávislou na žalobkyni, či zda jsou skutečně hospodářsky propojené či zda je dojem hospodářské propojenosti těchto subjektů navozen reklamním sdělením. K takovému závěru je třeba dospět také s ohledem na další skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že žalobkyně s žalovanou dřív velmi úzce spolupracovaly a prezentovaly se vůči třetím osobám společně. Průměrně informovanému uživateli internetu, kterému se při hledání klíčových slov odpovídajících ochranným známkám žalobkyně ukáže reklamní sdělení žalované (které samo o sobě užívá také slova tvořící ochranné známky žalobkyně), pak nemusí být vůbec zřejmé, v jakém vztahu je žalovaná s žalobkyní, neboť takový uživatel nemusí mít žádné informace o tom, že žalobkyně se žalovanou již nespolupracuje. Nastává tedy situace, při které je původ dotčených výrobků neurčitý (není zřejmé, zda pochází od majitele ochranné známky či nikoli) a kterou Soudní dvůr EU považuje za zásah do funkce označení původu ochranné známky (viz druhá věta výše uvedené citace bodu 45 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer).
Z výše uvedeného plyne, že soudy obou stupňů nepochybily a jejich právní závěry o tom, že došlo k zásahu do práv k ochranným známkám žalobkyně, jsou věcně správné a v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. K dovolatelčině námitce, že odvolací soud nesprávně uvedl, že žalovaná svým jednáním ochrannou známku rozmělňovala, přičemž k rozmělňování může dojít pouze u ochranných známek s dobrým jménem, je třeba uvést, že tato dílčí nesprávná úvaha odvolacího soudu neměla vliv na jeho jinak věcně správné řešení věci, proto se touto námitkou Nejvyšší soud již nezabýval.
Co se týče druhé otázky dovolatelky týkající se použití snímku obrazovky počítače (tzv. printscreenu či screenshotu) jakožto důkazního prostředku, nelze se touto námitkou v dovolacím řízení zabývat, neboť tato námitka směřuje do zjišťování skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že tzv. printscreen nebyl jediným důkazem, z něhož soudy vyvodily předmětný skutkový závěr.
Co se týče námitek dovolatelky ohledně právního posouzení naplnění znaků generální klauzule nekalé soutěže, je třeba uvést, že dovolatelka u těchto svých námitek neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Dovolatelka pouze namítala nesprávné právní posouzení věci, aniž by formulovala právní otázku, která podle jejího názoru splňuje kritéria uvedená v § 237 o. s. ř., proto ohledně těchto námitek není založena přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 97/2013).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, zabýval se v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. také vadami řízení, které podle dovolatelky spočívaly v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelce ovšem nelze přisvědčit, že by odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Odvolací soud v odůvodnění vyložil, jakými úvahami byl veden a k jakým závěrům dospěl, a vypořádal se s argumentací žalované. Je třeba podotknout, že dovolatelka v dovolání neuvedla, v čem konkrétně měl odvolací soud pochybit (např. s jakými konkrétními odvolacími námitkami se nevypořádal), pouze obecně namítala nedostatečné odůvodnění jeho rozsudku. Nejvyšší soud po přezkumu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolací soud řízení nezatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a dovolání jakožto nedůvodné v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšné žalobkyně sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 2500 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-