// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 22.05.2018

K povinnosti bezodkladně oznámit zadržení platební karty bankomatem

Zadržení platební karty bankomatem je ztrátou ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nesplní-li uživatel platební karty zákonnou povinnost bez zbytečného odkladu po zjištění oznámit ztrátu uloženou prvně citovaným ustanovením.

Lhůta „bez zbytečného odkladu“ uvedená v ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku je velmi krátkou lhůtou k bezodkladnému, neprodlenému, bezprostřednímu či okamžitému jednání směřujícímu ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.

Dovolatel zákonné lhůtě bez zbytečného odkladu (podle obchodních podmínek šlo o lhůtu neprodleně) nedostál, učinil-li oznámení až čtyři dny po rozhodné události (zadržení karty v bankomatu), třebaže z obchodních podmínek jasně plyne existence nonstop informační linky banky, kterou je třeba v těchto případech využít. Počínal si hrubě nedbale, pokud neprodleně po zjištění, že bankomat jeho platební kartu zadržel, neoznámil bance ztrátu platební karty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2947/2016, ze dne 27. 2. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 101 zák. č. 284/2009 Sb. ve znění do 12. 1. 2018
§ 116 zák. č. 284/2009 Sb. ve znění do 12. 1. 2018

Kategorie: bankovní smlouvy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

V řízení zahájeném dne 29. 7. 2014 se žalobce domáhá zaplacení částky 101 852,92 Kč z titulu smlouvy o běžném účtu uzavřené se žalovanou, k němuž mu byla vydána platební karta. Uvedenou částku žalovaná zaúčtovala na vrub jeho běžného účtu jako výběry z bankomatu provedené platební kartou poté, kdy byla zadržena bankomatem.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, č. j. 55 C 127/2014-85, uložil žalované připsat na účet žalobce částku 97 966,42 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o připsání částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím na účet žalobce (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se dne 29. 7. 2013 pokusil o výběr hotovosti platební kartou z bankomatu, bankomat však jeho platební kartu zadržel. Žalobce provedl blokaci platební karty na pobočce žalované až po návratu z dovolené do České republiky dne 2. 8. 2013, kdy reklamoval výběry z bankomatu v celkové výši 101 852,92 Kč. Podle zpráv policie předmětnou platební kartu zadržel bankomat s namontovaným zádržným systémem (tzv. Libanonská smyčka), v důsledku čehož došlo k jejímu odcizení a neautorizovaným výběrům z účtu žalobce. Žalobce tvrdil, že zadržení platební karty bankomatem nahlásil okamžitě přítomnému příslušníku turecké turistické policie a v Deniz Bank, jež je provozovatelem bankomatu, telefonicky i osobně na pobočce této banky. Bylo mu sděleno, že zadržení karty bankomatem je běžné a že platební karta mu bude vrácena do dvou týdnů na pobočku žalované.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy platební karta během pokusu žalobce o výběr hotovosti zůstala uvnitř bankomatu, žalobce neporušil povinnost vyplývající z kogentního ustanovení § 101 písm. b) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, účinného do 12. 1. 2018, a z článku 22. bodu 2 všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s. ze dne 15. 7. 2002, ve znění účinném od 1. 4. 2011 (dále jen „obchodní podmínky“), oznámit žalované bez zbytečného odkladu po zjištění ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platebního prostředku. Nelze připustit výklad žalované, která pokládá pohlcení platební karty bankomatem za ztrátu coby ztrátu dispozice s platební kartou. Třebaže v projednávané věci došlo k odcizení platební karty v důsledku umístění zádržného zařízení v bankomatu, žalobce o něm nemohl vědět ani jej předpokládat, totéž platí ve vztahu ke zneužití či neautorizovanému použití platebního prostředku. Povinnost neprodleného oznámení se váže k okamžiku zjištění, přičemž žalobce ztrátu, odcizení, zneužití či neautorizované použití platebního prostředku zjistil až dne 2. 8. 2013, kdy u žalované učinil příslušné oznámení.

Podle názoru soudu prvního stupně došlo k neautorizovaným platebním transakcím ve smyslu ustanovení § 98 zákona o platebním styku a žalobce neporušil oznamovací povinnost uloženou ustanovením § 101 písm. b) zákona o platebním styku, přičemž současně nebylo prokázáno, že by byly dány jiné důvody výjimky z odpovědnosti žalované podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku. Žalobci proto vznikl nárok na uvedení jeho běžného účtu do stavu, v němž by byl, kdyby k odepsání částky 97 966,42 Kč nedošlo.

Co do částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl, neboť podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku žalobce jako plátce nese ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí do částky odpovídající 150 EUR.

K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o připsání částky 97 966,42 Kč s příslušenstvím na účet žalobce (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a odmítl odvolání žalované směřující proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku (třetí výrok).

Odvolací soud považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, nikoliv však jeho právní posouzení věci v otázce, zda žalobce z hrubé nedbalosti porušil smluvní povinnost vyplývající z obchodních podmínek (z článku 22) nebo zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 101 zákona o platebním styku, tj. bez zbytečného odkladu po zjištění oznámit žalované ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platební karty. Uvedl, že vztah mezi žalobcem a žalovanou je vztahem mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb. Smlouva o účtu byla do 31. 12. 2013 smlouvou o běžném účtu podle ustanovení § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, od 1. 1. 2014 je smlouvou o účtu podle ustanovení § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Současně je tato smlouva společně se smlouvou o platební kartě rámcovou smlouvou o platebních službách podle ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku.

Dále rekapituloval, že předmětem sporu je částka z 11 výběrů hotovosti z bankovního automatu s použitím platební karty v době od 29. 7. 2013 do 2. 8. 2013 se zadáním PIN kódu, kterou žalovaná zaúčtovala k tíži účtu žalobce ve výši 101 852,92 Kč, jak vyplývá z reklamace žalobce a z výpisu z běžného účtu žalobce.

Odvolací soud citoval ustanovení § 101, § 116 odst. 1 a 2 a § 120 odst. 1 zákona o platebním styku, článek 22 bod 1 a 2 obchodních podmínek a k nim uvedl, že zákonnou a smluvně převzatou povinností žalobce bylo bez zbytečného odkladu (neprodleně) po zjištění oznámit žalované nebo osobě jí určené ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platební karty. Při porušení této povinnosti, ať úmyslném nebo z hrubé nedbalosti, nese ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku žalobce.

Zabývaje se výkladem hrubé nedbalosti odvolací soud s odkazem na odbornou literaturu dovodil, že hrubou nedbalostí je porušení náležité míry opatrnosti takovým způsobem, který se výrazně vymyká tomu, co je běžně akceptovatelné. Hrubě nedbale jedná ten, komu lze vytknout mimořádně výraznou míru neopatrnosti nebo lehkomyslnosti.

Odvolací soud zdůraznil, že zákon o platebním styku váže povinnost oznámit žalované odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití platební karty na okamžik takového zjištění. K zadržení platební karty v bankomatu došlo 29. 7. 2013, ke sporným platebním transakcím došlo od 29. 7. 2013 do 2. 8. 2013, kdy žalobce oznámil žalované zadržení platební karty v bankomatu. Z toho vyplývá, že mezi zadržením platební karty v bankomatu a blokací platební karty došlo ke zbytečnému prodlení trvajícímu déle než 4 dny. Zablokováním platební karty v bankomatu ztratil žalobce možnost s ní disponovat, i když platební karta existovala, tedy nebyla zničena, tato skutečnost tudíž podléhá oznamovací povinnosti jako ztráta či odcizení karty, protože v takovém případě může dojít ke zneužití nebo neautorizovanému použití platebního prostředku. Žalobce mohl oznámit odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití platební karty na bezplatné telefonické informační lince žalované, která je nepřetržitě v provozu, tedy dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, přičemž nebylo zjištěno, že by tato infolinka nebyla v rozhodné době v provozu.

Vzhledem k tomu, že oznámení je možno učinit telefonicky, je namístě poměrně přísné posuzování podmínky bezodkladnosti. Odvolací soud proto vyhodnotil chování žalobce jako hrubě nedbalé ve smyslu ustanovení § 101 zákona o platebním styku a uzavřel, že žalobce nese odpovědnost za ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí v plném rozsahu podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně pouze v rozsahu prvního a druhého výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z hrubé nedbalosti porušil svou oznamovací povinnost ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku. Namítá, že pohlcení karty bankomatem je poměrně běžnou záležitostí, přičemž nejde o její odcizení, ztrátu, zneužití nebo neautorizované použití, ale o její zadržení bankomatem peněžního ústavu. Domníval se, že jde o standardní situaci a že mu karta bude brzy opět vydána. Pokud by předpokládal možnost jejího zneužití, nepochybně by tuto skutečnost neprodleně žalované oznámil. Je přesvědčen, že nejednal lehkomyslně ani neopatrně, neboť postupoval v souladu s informacemi, které mu poskytl zaměstnanec Deniz Bank provozující bankomat. Tvrdí, že oznamovací povinnost ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku splnil neprodleně poté, co mu vznikla, tedy dne 2. 8. 2013, kdy se na pobočce žalované dozvěděl o neoprávněných transakcích. Zdůrazňuje přitom, že jeho jednání nelze vyhodnotit jako hrubou nedbalost. Za hrubou nedbalost lze považovat, pokud by po zadržení karty nepostupoval tak, jak bylo prokázáno, tedy okamžitým kontaktováním místní policie, informační linky banky, která bankomat provozovala, a následně i osobně jejího zaměstnance. Namítá, že ač byla uvedená platební karta podrobena opakovaným a podezřelým pokusům o výběr - v řadě případů neúspěšných - žalovaná se nepokusila žalobce kontaktovat ani kartu automaticky nezablokovala.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží připsat na účet žalobce částku 97 966,42 Kč s příslušenstvím a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud „potvrdil“.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, kdy vzniká uživateli platební karty oznamovací povinnost ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku a článku 22. bodu 2 obchodních podmínek, dojde-li k zadržení platební karty v bankomatu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.

Podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o platebním styku platební transakce je autorizována, jestliže k ní plátce dal souhlas, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.

Podle ustanovení § 101 zákona o platebním styku uživatel oprávněný používat platební prostředek je povinen používat platební prostředek v souladu s rámcovou smlouvou, zejména je povinen okamžitě poté, co obdrží platební prostředek, přijmout veškerá přiměřená opatření na ochranu jeho personalizovaných bezpečnostních prvků [písmeno a)], bez zbytečného odkladu po zjištění oznámit poskytovateli nebo osobě jím určené ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platebního prostředku [písmeno b)].

Podle ustanovení § 116 odst. 1 zákona o platebním styku plátce nese ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí

a) do částky odpovídající 150 EUR, pokud tato ztráta byla způsobena

1. použitím ztraceného nebo odcizeného platebního prostředku, nebo

2. zneužitím platebního prostředku v případě, že plátce nezajistil ochranu jeho personalizovaných bezpečnostních prvků,

b) v plném rozsahu, pokud tuto ztrátu způsobil svým podvodným jednáním nebo tím, že úmyslně nebo z hrubé nedbalosti porušil některou ze svých povinností stanovených v § 101.

Podle ustanovení § 116 odst. 2 zákona o platebním styku odstavec 1 se nepoužije, pokud plátce nejednal podvodně a ztráta vznikla poté, co plátce oznámil ztrátu, odcizení nebo zneužití platebního prostředku [písmeno a)], nebo poskytovatel nezajistil, aby uživateli byly k dispozici vhodné prostředky umožňující kdykoliv oznámit ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platebního prostředku [písmeno b)].

Podle ustanovení § 115 odst. 1 zákona o platebním styku jestliže byla provedena neautorizovaná platební transakce, poskytovatel plátce neprodleně poté, co mu plátce neautorizovanou platební transakci oznámil, uvede platební účet, z něhož byla částka platební transakce odepsána, do stavu, v němž by byl, kdyby k tomuto odepsání nedošlo [písmeno a)], vrátí částku platební transakce, včetně zaplacené úplaty a ušlých úroků, plátci, jestliže postup podle písmene a) nepřipadá v úvahu [písmeno b)]. Podle odstavce 2 téhož ustanovení odstavec 1 se nepoužije, jestliže ztrátu z neautorizované platební transakce nese plátce.

Podle článku 20. bodu 5 obchodních podmínek v případě zadržení karty z technických důvodů nebo z důvodu chybné manipulace držitele karty v ATM kontaktuje držitel karty telefonicky informační linku banky a řídí se pokyny operátora. Neobdrží-li držitel karty stvrzenku o důvodu zadržení karty, požádá zároveň o zákaz na kartu z technických důvodů.

Z článku 22. bodu 2 obchodních podmínek vyplývá, že držitel karty je povinen neprodleně ohlásit bance ztrátu, odcizení karty nebo podezření na zneužití karty nebo PIN, nebo neautorizované použití karty, a to dvacet čtyři hodin denně na informační lince banky nebo na telefonních číslech uvedených v dalších informačních materiálech banky, případně osobně v kterémkoliv obchodním místě v úředních hodinách. Je-li ohlášení prováděno telefonicky, poskytne banka v rámci téhož telefonického hovoru držiteli karty zákazový kód jako důkaz, že tuto skutečnost ohlásil. Banka po ohlášení ztráty nebo odcizení či podezření na zneužití karty nebo PIN zablokuje kartu.

Podle článku 32. bodu 3 obchodních podmínek klient nese ztrátu z neautorizované platební transakce v plném rozsahu, pokud tuto ztrátu způsobil svým podvodným jednáním nebo tím, že úmyslně nebo z hrubé nedbalosti porušil některou ze svých povinností podle článků 22 a 24 obchodních podmínek. (Poznámka: článek 24 se týká bezpečnosti při využívání služeb přímého bankovnictví.)

V projednávané věci žalovaná vystupuje jako poskytovatel a dovolatel jako plátce či uživatel oprávněný používat platební prostředek ve smyslu zákona o platebním styku.

Dovolatel nepopírá, že mu vznikla oznamovací povinnost podle ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku. Mezi stranami je sporné, kdy tato povinnost vznikla, zda žalobce svou povinnost porušil, a pokud ano, zda se tak stalo z hrubé nedbalosti.

Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že zadržením karty v bankomatu ztratil možnost s ní disponovat a že tato skutečnost podléhá oznamovací povinnosti jako ztráta či odcizení. Zdůrazňuje, že oznamovací povinnost mu vznikla až ve chvíli, kdy se o neoprávněných výběrech z bankomatu dozvěděl, tedy až poté, kdy po návratu z dovolené kontaktoval žalovanou.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda zadržení platební karty bankomatem je ztrátou, odcizením nebo zneužitím platební karty ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nesplní-li uživatel platební karty zákonnou povinnost uloženou prvně citovaným ustanovením.

Zákon o platebním styku ani Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. 11. 2007, č. 2007/64/ES, o platebních službách na vnitřním trhu, blíže nedefinují pojem ztráty nebo odcizení platebního prostředku. Je proto třeba vycházet především z obecného významu použitých výrazů. V obou případech se vyžaduje, aby se platební prostředek dostal mimo dispoziční sféru plátce, a to nezávisle na jeho vůli (srov. Beran, J., Doležalová, D., Strnadel, D., Štěpánová, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 556).

Je obecně známo, že při výběru hotovosti z bankomatu je třeba dbát zvýšené opatrnosti, neboť bankomaty se stávají terčem útoků osob, které se nejrůznějšími způsoby snaží získat údaje o platebních kartách k následnému zneužití. Proto zcela samozřejmým bezpečnostním opatřením při výběru hotovosti z bankomatu je při zadávání PIN kódu takový postup, aby třetí osoba nemohla zjistit správnou kombinaci čísel. Obezřetnost je na místě i v případech, kdy nejsou patrné žádné anomálie, uvedené však platí tím spíše, pokud držitel svou kartu ztratí ze své dispozice. Ztráta dohledu nad kartou výrazně zvyšuje riziko jejího zneužití, a proto by vždy měla být důvodem takového jednání jejího držitele, aby zamezil zneužití karty. Výklad, podle něhož oznamovací povinnost držiteli karty vzniká až ve chvíli, kdy se o neoprávněných výběrech dozví, by ad absurdum mohl vést k situacím, kdy by uživatel svou platební kartu neměl k dispozici libovolně dlouhou dobu, během níž by docházelo k neautorizovaným výběrům, a pokud by se o nich za celou dobu nedozvěděl (např. proto, že by svou banku nekontaktoval, nebo by nesledoval stav svého účtu v internetovém bankovnictví), banka by mu poté celou částku po odečtení zákonné spoluúčasti musela nahradit. Takový výklad by umožňoval rozsáhlé zneužívání a byl by vůči bankám zjevně nepřijatelný, neboť jim nelze přičítat k tíži, že (za situace, kdy zajistí vhodný způsob, jakým je možné ztrátu či odcizení karty neprodleně ohlásit, např. telefonní linku s nepřetržitým provozem) klient včas neoznámí ztrátu či odcizení karty. Výklad předkládaný dovolatelem proto neobstojí.

V okamžiku, kdy bankomat platební kartu zadržel, šlo o její ztrátu, protože dovolatel ztratil možnost s ní nakládat, neměl ji ve své moci, platební karta se dostala mimo jeho dispoziční sféru.

Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že obchodní podmínky v článku 22. bodě 2 ukládají klientovi oznamovací povinnost nejen ve chvíli, kdy dojde ke ztrátě, odcizení karty nebo podezření na zneužití karty, ale v článku 20. bodě 5 též v situaci, dojde-li k zadržení platební karty v bankomatu z technických důvodů nebo z důvodu chybné manipulace držitele, a v případě, nevydá-li bankomat „stvrzenku“ o důvodu zadržení platební karty, ukládají mu povinnost požádat o její zablokování. I kdyby bylo možno přisvědčit dovolatelovu tvrzení, podle něhož měl důvodně za to, že došlo k pouhému zadržení karty bankomatem peněžního ústavu, i v této situaci má vůči žalované oznamovací povinnost, kterou nesplnil.

Lhůtu „bez zbytečného odkladu“ uvedenou v ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku používá zákonodárce v předpisech soukromého i veřejného práva, přičemž většinou je tato lhůta určena ke splnění povinnosti nebo k uskutečnění právního úkonu. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení jednotlivých případů (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.

Článek 22. bod 2 obchodních podmínek pak konkretizuje oznamovací povinnost klienta tak, že tuto povinnost splní neprodleným ohlášením ztráty, odcizení karty nebo podezření na zneužití karty nebo PIN, nebo neautorizovaného použití karty bance, a to dvacet čtyři hodin denně na informační lince banky nebo na telefonních číslech uvedených v dalších informačních materiálech banky, případně osobně v kterémkoliv obchodním místě v úředních hodinách. Informační linka banky je v provozu nepřetržitě a z vyjádření obou stran nevyplynulo, že by v rozhodné době nebyla v provozu. Dovolatel nenamítá, že by mu znění obchodních podmínek nebylo známo, naopak na jejich ustanovení v dovolání výslovně odkazuje a argumentuje jím. Je proto nepochybné, že žalovaná řádně zajistila, aby dovolatel mohl neprodleně oznámit ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované užití karty.

Dovolatel zákonné lhůtě bez zbytečného odkladu (podle obchodních podmínek šlo o lhůtu neprodleně) nedostál, učinil-li oznámení až čtyři dny po rozhodné události (zadržení karty v bankomatu), třebaže z obchodních podmínek jasně plyne existence nonstop informační linky banky, kterou je třeba v těchto případech využít, přičemž nebylo tvrzeno, že by v rozhodnou dobu informační linka nebyla v provozu.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda k porušení oznamovací povinnosti došlo z hrubé nedbalosti.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. 11. 2007, č. 2007/64/ES, o platebních službách na vnitřním trhu (která byla implementována do zákona o platebním styku), v bodě 33 úvodních ustanovení výslovně stanoví, že povaha nedbalosti se má hodnotit podle vnitrostátních právních předpisů.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pracoval s tímto pojmem v ustanovení § 447 odst. 2, aniž by hrubou nedbalost blíže vymezoval. Stejně tak zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pojem hrubé nedbalosti nedefinuje, ač jej v několika ustanoveních užívá. Jestliže nedbalostí obecně lze rozumět porušení náležité míry opatrnosti, potom za hrubou nedbalost je třeba považovat porušení náležité míry opatrnosti takovým způsobem, který se výrazně vymyká tomu, co je běžně akceptovatelné. Hrubě nedbale jedná ten, komu lze vytknout mimořádně výraznou míru neopatrnosti nebo lehkomyslnosti. Ke stejným závěrům lze dospět i na základě definice hrubé nedbalosti v trestním zákoníku, podle níž je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem (srov. § 16 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) [srov. Beran, J., Doležalová, D., Strnadel, D., Štěpánová, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 560].

Jak již bylo uvedeno, při jakémkoliv úkonu s platební kartou, především pak při výběru hotovosti z bankomatu, si uživatel musí počínat obezřetně a všímat si všech okolností. Pokud bankomat kartu pohltí a nevydá ji bez jakékoliv dokladu o důvodu zadržení karty, je riziko zneužití karty výrazně zvýšeno. Ostatně i z jednání dovolatele bezprostředně poté je zjevné, že vzniklou situaci považoval za rizikovou, navíc nastala nikoliv v České republice, ale v zahraničí. Bez zřejmého důvodu se však neřídil pokyny žalované pro tyto případy danými v obchodních podmínkách (tedy bez zbytečného odkladu kontaktovat telefonní linku žalované a vyžádat blokaci karty, když bankomat mu nevydal doklad o důvodu zadržení karty) a spokojil se toliko s vyjádřením cizí osoby vyskytující se v okolí bankomatu (jež měla být „turistickým policistou“) a zaměstnance banky provozující bankomat, že kartu dostane brzy zpět. Dovolatel, ač si byl vědom rizikovosti vzniklé situace a ač měl možnost, jak ztrátám na svém účtu zabránit, nevyužil ji. Počínal si proto hrubě nedbale, pokud neprodleně po zjištění, že bankomat jeho platební kartu zadržel, neoznámil ztrátu platební karty žalované. Dovolatel porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 101 písm. b) zákona o platebním styku.

Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by k oněm 11 výběrům hotovosti platební kartou došlo poté, co dovolatel oznámil ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platebního prostředku, nebo že by žalovaná nezajistila, aby dovolateli byly k dispozici vhodné prostředky umožňující uvedenou skutečnost kdykoli oznámit (srov. ustanovení § 116 odst. 2 zákona o platebním styku), nese dovolatel ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí v plném rozsahu podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku.

Nutno dále podotknout, že dovolatel měl postupovat o to obezřetněji, že měl na své platební kartě nastaveny limity pro výběr z bankomatu tak, že umožňovaly během čtyř dnů vybrat částku přes 100 000 Kč.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolání výslovně směřuje též proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu. V tomto rozsahu dovolání není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán za řízení před soudy obou stupňů (5 093 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů