// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 22.05.2018
Předložení originálu směnky věřitelem vykonatelné pohledávky
Obecně platí, že věřitel vykonatelné pohledávky dokládá její existenci zásadně jen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jímž mu byla přihlašovaná pohledávka přiznána. Stejně tomu je i v případě vykonatelných směnečných pohledávek.
Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 99/2015, ze dne 21. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 177 IZ
§ 199 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 37 ICm 2360/2013-39, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“) vyhověl žalobě, jíž se žalobce (insolvenční správce dlužníka Michala Dočkala) domáhal určení, že vykonatelné pohledávky žalovaného (Luďka Kusého) v celkové výši 845.688,35 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P17, nejsou po právu.
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vykonatelné pohledávky ze tří směnek vlastních vystavených dlužníkem na řad žalovaného, a to v celkové výši 845.688,35 Kč (dále též jen „sporné pohledávky“).
2/ Sporné pohledávky byly žalovanému přiznány směnečnými platebními rozkazy Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 6 Cm 553/2009-10, ze dne 29. března 2010, č. j. 6 Cm 123/2010-12, a ze dne 12. července 2010, č. j. 6 Cm 322/2010-14; všechny směnečné platební rozkazy již nabyly účinků pravomocného rozsudku.
3/ Při zvláštním přezkumném jednání konaném 24. června 2013 popřel žalobce pravost sporných pohledávek s tím, že žalovaný nepředložil (ani po výzvě insolvenčního správce) originály směnek, z nichž dovozoval existenci přihlášených pohledávek.
Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Přitom zdůraznil, že s ohledem na specifickou povahu směnečných závazků, jež jsou „snadno převoditelné a jedinou možnou obranou proti jejich převedení je faktické vynětí směnečné listiny z oběhu“, je nezbytné, aby věřitel, který v insolvenčním řízení uplatňuje pohledávky ze směnky, předložil také její originál. Jiným způsobem nelze ani v insolvenčním řízení prokázat existenci směnečné pohledávky (bez zřetele k tomu, zda o směnečné pohledávce „bylo vydáno pravomocné soudní rozhodnutí“).
Jelikož žalovaným přihlášené pohledávky nebyly prokázány „řádným způsobem, tj. předložením originálu směnky“, je popěrný úkon žalobce důvodný.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o určení neexistence pohledávek žalovaného zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – na rozdíl od insolvenčního soudu – uzavřel, že v poměrech dané věci nebylo k prokázání přihlášených pohledávek nezbytné, aby žalovaný spolu s přihláškou předložil také originály sporných směnek. Jakkoli je směnka dokonalým cenným papírem, do něhož je právo vtěleno a s osudem listiny neoddělitelně spjato, v situaci, kdy nároky ze směnky již byly přiznány vykonatelným směnečným platebním rozkazem, zcela postačí, jsou-li (jako v posuzovaném případě) věřitelem doloženy listiny osvědčující vykonatelnost přihlašované pohledávky.
Opačný závěr podle přesvědčení odvolacího soudu neplyne ani z platné úpravy insolvenčního práva, ani z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou žalobce v průběhu řízení odkazoval. V této souvislosti měl odvolací soud za nepřípadný především poukaz žalobce na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 252/2009, jež se váží (na rozdíl od nyní projednávané věci) k rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Z názorů obdobných těm, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, naopak soudní praxe ustáleně vychází též v exekučních poměrech, pro něž (shodně s výše řečeným) dovozuje, že je-li vykonávaným rozhodnutím směnečný platební rozkaz, není oprávněný povinen připojit k návrhu na nařízení exekuce originál směnky, na základě které byl směnečný platební rozkaz vydán. Potud odvolací soud odkázal na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2399/2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Podle dovolatele jde o posouzení podmínek uplatnění směnečného nároku v insolvenčním řízení, zejména pak o řešení otázky, „zdali k uplatnění směnečného nároku v insolvenčním řízení je nutné doložit k přihlášce pohledávky originál směnky, případně za jakých podmínek lze směnečný nárok uplatňovat a jaký je v tomto vztahu rozsah přezkumné pravomoci ze strany insolvenčního správce“.
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem (co do závěru, že k prokázání přihlášených vykonatelných směnečných pohledávek není nezbytné, aby věřitel spolu s přihláškou předložil také originál směnky, z níž měly vzejít přihlášené pohledávky), které popírá jak specifickou povahu směnečných závazků jako takových, tak „nezastupitelnou a výhradní roli insolvenčního správce při přezkumu pravosti přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení dlužníka“. Dovolatel je přesvědčen, že povaha směnečných závazků je natolik specifická, že pro přezkoumání jejich důvodnosti (pravosti) je nezbytné předložit insolvenčnímu správci originál směnky, neboť jiným způsobem je v zásadě nemožné doložit a přezkoumat jejich pravost. Tím, že přihlašující věřitel doloží pravomocné směnečné platební rozkazy, je sice osvědčena vykonatelnost přihlášených pohledávek, na možnost přezkoumání jejich pravosti však tyto listiny nemají žádný vliv.
V situaci, kdy specifická povaha směnečných závazků je akcentována napříč celým právním řádem (viz § 175 o. s. ř. nebo čl. I. § 39 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového) a zohledňuje ji rovněž judikatura Nejvyššího soudu (viz např. důvody usnesení sp. zn. 29 Cdo 252/2009, na které dovolatel poukazoval již v předchozích fázích řízení), musí tuto specifickou povahu respektovat při výkonu své funkce rovněž insolvenční správce.
Z výše řečeného podle dovolatele plyne, že insolvenční správce musí při přezkumu přihlášené směnečné pohledávky mimo jiné zkoumat, zda „tvrzený věřitel je i nadále majitelem směnky a zda tedy směnečný nárok a směnečná pohledávka stále existují“. Bez předložení originálu směnky, o níž se přihlašovaná pohledávka opírá, však důvodnost (pravost) směnečné pohledávky přezkoumat nelze.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, zda věřitel vykonatelné směnečné pohledávky, musí v insolvenčním řízení k osvědčení existence přihlašované pohledávky předložit vždy také originál směnky. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v daných souvislostech vyřešena, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2015 (tedy naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb.).
Podle § 177 insolvenčního zákona je k přihlášce pohledávky nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.
Podle § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého v poměrech dané věci nebylo k prokázání přihlášených (směnečných) vykonatelných pohledávek nezbytné, aby žalovaný spolu s přihláškou předložil také originály sporných směnek, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu správný.
Obecně platí (srov. § 177 insolvenčního zákona), že věřitel vykonatelné pohledávky dokládá její existenci zásadně jen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jímž mu byla přihlašovaná pohledávka přiznána. Nejvyšší soud přitom – ani při zohlednění dovolatelem zmiňované „specifické“ povahy směnečných závazků (coby závazků přímých, bezpodmínečných, nesporných a abstraktních) – nenalézá žádné důvody, pro které by tomu mělo být jinak v případě vykonatelných směnečných pohledávek.
Nemůže být žádných pochyb o tom, že okolnost, zda žalovaný doložil, že je majitelem sporných směnek a svědčí mu práva v nich obsažená, musel před vydáním směnečného platebního rozkazu zkoumat již nalézací soud. Tím, že na základě návrhu žalovaného vydal ve výše označených věcech směnečné platební rozkazy a rozhodl o zaplacení sporných směnek, totiž také osvědčil, že prověřil (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž mohou být taková rozhodnutí vydána, tedy (mimo jiné) i to, zda věřitel předložil v prvopisu směnky, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, příp. další listiny nutné k uplatnění práva (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 106/2013“).
Námitku, že věřitel neosvědčil existenci přihlašovaných vykonatelných směnečných pohledávek, neboť (opětovně) nepředložil originál sporných směnek, pak již nelze v insolvenčním řízení jako způsobilý důvod popření pravosti nebo výše takových pohledávek účinně uplatnit. Samotný (ničím neodůvodněný) požadavek insolvenčního správce na opětovné předložení prvopisu sporných směnek totiž nepředstavuje námitku, jejímž prostřednictvím by insolvenční správce popíral pravost či výši přihlašovaných pohledávek, tedy – jinak řečeno – namítal, že pohledávka přihlašujícího věřitele „nevznikla nebo že již zcela zanikla“ (viz § 193 insolvenčního zákona), případně „že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka“ (viz § 194 insolvenčního zákona).
Pro úplnost budiž řečeno, že důvodem popření vykonatelné směnečné pohledávky by nemohla být ani výhrada, kterou by insolvenční správce zpochybňoval závěr, že věřitel originál směnky v nalézacím řízení (jež skončilo vydáním pravomocného a vykonatelného rozhodnutí přiznávajícího věřiteli spornou pohledávku) skutečně předložil. Ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona by totiž šlo o námitku, jejímž prostřednictvím by se insolvenční správce nepřípustně dovolával „jiného právního posouzení věci“ (k tomu srov. opět R 106/2013).
Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít. O takovou situaci však – se zřetelem k obsahu popěrného úkonu žalobce – v projednávané věci nejde.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (ve výsledku) správné, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 202 insolvenčního zákona, když dovolání bylo zamítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-