// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 23.04.2018
Přistoupení dalšího navrhovatele po zastavení insolvenčního řízení
Přistoupí-li „nový“ (další) insolvenční navrhovatel do insolvenčního řízení podle § 107 insolvenčního zákona (tak, že podá „další insolvenční návrh“) v době, kdy insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dosavadním insolvenčním navrhovatelem (respektive všemi dosavadními insolvenčními navrhovateli), má od okamžiku, kdy takto přistoupil do řízení postavení insolvenčního navrhovatele, jehož insolvenční návrh nelze věcně projednat, jelikož řízení o něm zastavil insolvenční soud. Ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 insolvenčního zákona totiž pro něj „platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení“, bez zřetele k tomu, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí. S odvoláním proti (nepravomocnému) usnesení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení může takový další insolvenční navrhovatel uspět jen tehdy, prokáže-li, že pro zastavení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo). Postup podle § 130 odst. 2 insolvenčního zákona je možný pouze za předpokladu, že k přistoupení podle § 107 insolvenčního zákona dojde „do“ vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (jiným insolvenčním navrhovatelem).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 90/2016, ze dne 25. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 107 IZ
§ 129 IZ
§ 130 odst. 1 IZ
§ 146 odst. 2 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 1. dubna 2015, č. j. KSBR 37 INS 26222/2014-A-122, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zastavil řízení o insolvenčním návrhu (podaném 26. září 2014), jímž se věřitelé (1/ Jan Poledník, 2/ FERRO OK, spol. s r. o., 3/ J. P. N. GROUP s. r. o., 4/ MWM Group a. s., 5/ Ing. Václav Stuchlík, CSc., 6/ Zámečnictví TOČIMON s. r. o. a 7/ PRIMONT, spol. s r. o.) domáhali zjištění úpadku dlužníka JMA technology s. r. o. (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3/ Uložil každému z insolvenčních navrhovatelů zaplatit na soudním poplatku z insolvenčního návrhu částku 2.000 Kč (body III. až IX. výroku).
[2] Co do výroku o zastavení řízení poukázal insolvenční soud na to, že všichni insolvenční navrhovatelé vzali insolvenční návrh zpět, takže postupoval v souladu s ustanovením § 130 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[3] K odvolání devátého insolvenčního navrhovatele (9/ BOSS montáže, s. r. o.) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. října 2015, č. j. KSBR 37 INS 26222/2014, 3 VSOL 510/2015-A-151:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (odvoláním napadených) [první výrok].
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Odvolací soud vyšel co do účastenství v insolvenčním řízení poté, co insolvenční soud zastavil řízení, z toho, že:
1/ Insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 7. dubna 2015, přistoupil k řízení další (osmý) insolvenční navrhovatel (8/ EKOPLAST TELČ s. r. o.), s tím, že má z titulu smlouvy o dílo pohledávku za dlužníkem ve výši 300.672 Kč, splatnou dne 26. ledna 2015. Tomuto insolvenčnímu navrhovateli doručil insolvenční soud své usnesení dne 13. dubna 2015.
2/ Insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 14. dubna 2015, přistoupil k řízení jako další insolvenční navrhovatel odvolatel (devátý insolvenční navrhovatel), s tím, že má vůči dlužníku z titulu prací provedených dle smlouvy pohledávky za dlužníkem v celkové výši 847.134 Kč, jež jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti.
3/ Insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 19. května 2015, přistoupil k řízení další (desátý) insolvenční navrhovatel (10/ VSM, spol. s r. o.), s tím, že má vůči dlužníku z titulu splátky závazku z dohody o narovnání pohledávku ve výši 381.557,80 Kč, splatnou dne 30. března 2015.
4/ Insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 5. června 2015 přistoupil k řízení další (jedenáctý) insolvenční navrhovatel (11/ STAVBY KALOČAY s. r. o.), s tím, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 244.725 Kč splatnou 4. června 2015 (za provedené zednické práce) a pohledávku ve výši 9.680 Kč, splatnou 16. března 2015 (za pronájem věcí).
[5] Na výše uvedeném základě dospěl odvolací soud po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí (vycházeje z ustanovení § 107 a § 130 insolvenčního zákona) k následujícím závěrům:
[6] Odvolací soud nesouhlasí s názorem odvolatele, že jeho a dalších věřitelů, kteří přistoupili do řízení, se napadené usnesení „nedotýká“ a že je nutné přezkoumat podmínky rozhodnutí o úpadku dlužníka v souvislosti s insolvenčními návrhy dalších insolvenčních navrhovatelů.
[7] „Další insolvenční návrh“ se považuje (v intencích ustanovení § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu a nelze s ním proto zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem. Jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení řízení, a pro takového dalšího navrhovatele platí stav řízení v době, kdy do něho přistoupil (srov. § 107 odst. 2 insolvenčního zákona). Při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal [srov. závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012, uveřejněném pod číslem 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2012“); usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. R 98/2012 korigovalo také závěr vyslovený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008, č. j. KSHK 42 INS 1655/2008, 1 VSPH 201/2008-A-33, na které odvolatel odkazuje.
[8] V této věci odvolatel a další věřitelé přistoupili k řízení poté, co insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí původních insolvenčních návrhů. Zjednodušeně řečeno, přistoupili ke „zpětvzatým“ insolvenčním návrhům (§ 107 odst. 2 insolvenčního zákona). Věcným projednáním jejich „dalších insolvenčních návrhů“ a posuzováním stavu úpadku dlužníka na základě nově tvrzených skutečností by se insolvenční soud mohl zabývat jen tehdy, kdyby řízení o „původních“ insolvenčních návrzích dále pokračovalo. V tomto smyslu se usnesení insolvenčního soudu o zastavení řízení o návrzích „původních“ insolvenčních navrhovatelů „dotýká“ i dalších insolvenčních navrhovatelů.
[9] Odvolatel však v odvolacím řízení netvrdí, že řízení o návrhu prvního až sedmého insolvenčního navrhovatele nemělo být zastaveno a nedomáhá se pokračování řízení o nich, přičemž z obsahu spisu neplyne nic, z čeho by vyplývala nesprávnost napadeného usnesení. Odvolací námitka, že insolvenční soud by měl posuzovat nová tvrzení osvědčující úpadek dlužníka, není důvodná.
[10] Skutečnost, že osmý insolvenční navrhovatel přistoupil k řízení ještě před doručením usnesení insolvenčního soudu účastníkům řízení zvláštním způsobem, má význam jen pro doručování tohoto usnesení (jak vyplývá z ustanovení § 107 odst. 3 věty první insolvenčního zákona), přičemž insolvenční soud v tomto směru svou povinnost splnil.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podal devátý insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od R 98/2012) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se mění tak, že insolvenční řízení se zastavuje pouze ohledně prvního až sedmého insolvenčního navrhovatele, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[12] Konkrétně dovolatel má (oproti odvolacímu soudu) za irelevantní, zda přistoupil do insolvenčního řízení až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí „insolvenčních návrhů“ původními insolvenčními navrhovateli. To podle něj plyne i z R 98/2012 [z této pasáže: „Zjednodušeně řečeno lze říci, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (§ 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona), se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem i dalším insolvenčním navrhovatelem.“]. Z R 98/2012 podle něj naopak neplyne, že by k insolvenčnímu řízení bylo možno přistoupit, jen dokud nebude rozhodnuto dle § 107 odst. 3 insolvenčního zákona).
[13] Dovolatel poukazuje na to, že on ani další nově přistoupivší insolvenční navrhovatelé se nedomáhali něčeho jiného nebo nového oproti původním insolvenčním navrhovatelům. Za použití logiky odvolacího soudu by se pouze první insolvenční navrhovatel (jehož insolvenční návrh má účinky zahájení řízení) mohl čehokoli domáhat a při zpětvzetí návrhu prvním insolvenčním navrhovatelem by insolvenční řízení bylo zastaveno bez ohledu na další insolvenční navrhovatele.
[14] Kdyby měl platit názor odvolacího soudu, musel by každý věřitel neprodleně po zahájení insolvenčního řízení podat další insolvenční návrh (a nikoli jen přihlášku pohledávky), pro případ, že „insolvenční návrhy“ budou vzaty zpět. To by mělo za následek desítky insolvenčních navrhovatelů v každém řízení s větším počtem věřitelů, což zajisté není cílem a účelem zákona, nehledě na to, že institut přihlášení pohledávek mimo insolvenční návrh by tím pozbyl významu.
[15] Institut přistoupení k řízení je zde především pro ty věřitele, kteří si přejí přímo ovlivnit případný způsob řešení dlužníkova úpadku, popřípadě podpořit původního insolvenčního navrhovatele pro případ, že by dostatečně neprokázal dlužníkův úpadek. Věřitelé, kteří pouze přihlásí své pohledávky, však nemohou být zcela odkázáni na vůli insolvenčních navrhovatelů (na to, zda své návrhy nevezmou zpět). Dovolatel míní, že při použití závěrů odvolacího soudu by dlužníku stačilo „dohodnout se“, byť i za hranou zákona, s insolvenčními navrhovateli a ostatním přihlášeným věřitelům by po zpětvzetí „insolvenčních návrhů“ byla odebrána možnost jakkoli zachovat účinky insolvenčního řízení, čímž by došlo ke značnému zkrácení práv věřitelů a k nepřípustnému zvýhodnění dlužníka.
[16] Podle dovolatele je insolvenční soud povinen dát přistupujícím navrhovatelům možnost ovlivnit další průběh řízení „vytvořením možnosti podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutím dle ustanovení § 107 odst. 3 insolvenčního zákona“. Potud dovolatel odkazuje na dílo Kozák, J. a kol.: Insolvenční zákon a související předpisy. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR 2013, str. 248 až 250 (dále jen „Komentář“).
[17] V průběhu dovolacího řízení změnil dlužník obchodní firmu (na PBATECH s. r. o.), což se projevilo i ve změně jeho označení v záhlaví tohoto usnesení.
[18] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[19] Dovolání v dané věci může být přípustné podle § 237 (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). V situaci, kdy dovolatel v této věci staví dovolací argumentaci též na námitce, že odvolací soud vyložil R 98/2012 chybně a dovolává se i komentářové literatury, shledává Nejvyšší soud žádoucím vypořádat se s dovoláním věcně (vypořádat dovolací argumentaci i v souvislostech, v nichž ji dosud neřešil). Proto shledává dovolání přípustným dle § 237 o. s. ř., a to i proto, že v porovnání s právním stavem, z nějž vyšlo R 98/2012, doznal insolvenční zákon změn, jež mají vliv i na výklad dovolatelem předestřené právní otázky.
[20] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[21] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[22] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 107 (insolvenčního zákona)
(1) Další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele.
(2) Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení.
(3) Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno.
(4) K dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží. Je-li součástí dalšího insolvenčního návrhu i návrh na způsob řešení dlužníkova úpadku, který byl podán dříve, než insolvenční soud o způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhodl, zůstávají účinky návrhu na způsob řešení dlužníkova úpadku zachovány.
(5) Stejnopis dalšího insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem se doručuje pouze dosavadnímu insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku, a to do vlastních rukou.
§ 129 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční navrhovatel může vzít insolvenční návrh zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu.
(2) Věřitel, který vzal zpět insolvenční návrh, jej může pro tutéž pohledávku znovu podat až po 6 měsících ode dne jeho zpětvzetí. Totéž platí pro osobu, která pohledávku od věřitele nabyla.
§ 130 (insolvenčního zákona)
(1) Je-li insolvenční návrh vzat zpět, insolvenční soud řízení zastaví. Je-li insolvenční návrh vzat zpět až poté, co o něm insolvenční soud rozhodl jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, insolvenční soud rozhodne též o zrušení rozhodnutí.
(2) Je-li insolvenčních navrhovatelů více a insolvenční návrh vezme zpět jen některý z nich, insolvenční soud řízení zastaví jen ve vztahu k navrhovateli, který vzal návrh zpět.
(3) Byl-li insolvenční návrh vzat zpět až po vydání rozhodnutí o úpadku nebo poté, co jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu již nabylo právní moci, insolvenční soud rozhodne, že zpětvzetí insolvenčního návrhu není účinné.
(4) Rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 doručí insolvenční soud zvlášť insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku; osobou oprávněnou k podání odvolání je pouze insolvenční navrhovatel.
(…)
Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu
§ 142 (insolvenčního zákona)
Jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou
a/ odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost,
b/ zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu,
c/ zamítnutí insolvenčního návrhu.
§ 146 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) V řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.
(…)
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona jak v době zahájení insolvenčního řízení (26. září 2014), tak v době vydání napadeného usnesení (21. října 2015).
[23] Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 107 insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
[24] Považuje-li se „další insolvenční návrh“ (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, „další insolvenční návrh“, nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§ 107 odst. 2 insolvenčního zákona), a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal [R 98/2012, usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 21/2012, uveřejněné pod číslem 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2012“)].
[25] Pro další insolvenční návrh, který došel insolvenčnímu soudu poté, co původní insolvenční návrh odmítl pro vady (§ 142 písm. a/ insolvenčního zákona), případně poté, co řízení o původním insolvenčním návrhu zastavil pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí původního insolvenčního návrhu (§ 142 písm. b/ insolvenčního zákona), eventuálně poté, co zamítl původní insolvenční návrh (§ 142 písm. c/ a d/ insolvenčního zákona) se prosadí úprava obsažená v § 107 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona s omezeními plynoucími z § 107 odst. 3 insolvenčního zákona (z pravidla obsaženého v § 107 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě plyne, že námitky, které nemůže v odvolacím řízení uplatnit původní insolvenční navrhovatel, nenáleží ani dalšímu insolvenčnímu navrhovateli) [R 98/2012].
[26] Z výše nastaveného judikatorního rámce (z nějž Nejvyšší soud ustáleně vychází) plyne, že přistoupí-li „nový“ (další) insolvenční navrhovatel do insolvenčního řízení podle § 107 insolvenčního zákona (tak, že podá „další insolvenční návrh“) v době, kdy insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení (§ 130 odst. 1 insolvenčního zákona) pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dosavadním insolvenčním navrhovatelem (respektive všemi dosavadními insolvenčními navrhovateli) [§ 129 insolvenčního zákona], má od okamžiku, kdy takto přistoupil do řízení postavení insolvenčního navrhovatele, jehož insolvenční návrh nelze věcně projednat, jelikož řízení o něm zastavil insolvenční soud. Ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 insolvenčního zákona totiž pro něj „platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení“, bez zřetele k tomu, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí. S odvoláním proti (nepravomocnému) usnesení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení může takový další insolvenční navrhovatel uspět jen tehdy, prokáže-li, že pro zastavení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo). Postup podle § 130 odst. 2 insolvenčního zákona je možný pouze za předpokladu, že k přistoupení podle § 107 insolvenčního zákona dojde „do“ vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (jiným insolvenčním navrhovatelem) [srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 171/2016].
[27] Pro poměry dané věci lze na výše uvedeném základě uzavřít, že dovolatel, který podáním dalšího insolvenčního návrhu, jenž se považuje za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu a s nímž nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem (R 98/2012, R 99/2012), přistoupil do insolvenčního řízení, se k okamžiku, kdy onen jeho „další insolvenční návrh“ došel insolvenčnímu soudu (19. května 2015) stal „dalším insolvenčním navrhovatelem“ (§ 107 odst. 1 in fine insolvenčního zákona). Jelikož se tak stalo poté, co všichni dosavadní insolvenční navrhovatelé (první až osmý insolvenční navrhovatel) vzali insolvenční návrh zpět, a protože zde byl pouze jeden (původní) insolvenční návrh, platilo i pro dovolatele bez dalšího, že k uvedenému datu je insolvenčním navrhovatelem, jehož insolvenční návrh byl vzat zpět. S odvoláním proti (nepravomocnému) usnesení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení dne 1. dubna 2015, tedy ještě předtím, než dovolatel (coby další insolvenční navrhovatel) přistoupil do insolvenčního řízení (před 19. květnem 2015), mohl dovolatel (coby další insolvenční navrhovatel) uspět jen za předpokladu, že pro zastavení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo). Jiná argumentace je právně bezvýznamná a dovolatel se mýlí, dovozuje-li v dovolání opak.
[28] Řečené platí tím více, že v porovnání s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona ve znění účinném v době vydání R 98/2012 a R 99/2012 obsahuje insolvenční zákon v rozhodném znění nově též pravidlo vyjádřené v ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona, z nějž se podává, že v řízení o odvolání proti rozhodnutí o zastavení (insolvenčního) řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (§ 142 písm. b/ insolvenčního zákona) se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.
[29] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
[30] Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že nepřehlédl, že v mezidobí bylo u insolvenčního soudu opětovně zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka a že věc se poté, co insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek (usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. KSBR 39 INS 32122/2015-A-29), nachází ve stavu řešení úpadku dlužníka konkursem; na projednání dovolání v této věci však tato skutečnost neměla vliv.
[31] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání devátého insolvenčního navrhovatele bylo zamítnuto a u dlužníka nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-