// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 17.04.2018

Nároky směnečného rukojmího po tzv. zpětném rubopisu

Směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, nemůže úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka.

V případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet, že ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že může-li směnečný rukojmí podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona nabýt (v případě, že směnku zaplatí) směnečná práva jen proti tomu, za koho se zaručil (a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni), přičemž žalovaní, kteří společně s žalobcem převzali směnečné rukojemství za výstavce sporné směnky, mezi takové osoby zjevně nepatří (nejsou osobami směnečně zavázanými vůči výstavci vlastní směnky a tudíž ani osobami, vůči nimž by žalobce mohl práva ze směnky následně uplatnit), nemůže žalobce po žalovaných úspěšně požadovat plnění ze sporné směnky ani tehdy, byla-li na něj směnka převedena rubopisem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3710/2015, ze dne 27. 9. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
čl. I. § 11 odst. 3 zák. č. 191/1950 Sb.
čl. I. § 32 odst. 3 zák. č. 191/1950 Sb.

Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne ze dne 13. října 2014, č. j. 52 Cm 172/2013-88, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. srpna 2013, č. j. 52 Cm 172/2013-18 (kterým uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 747.111 Kč s 6% úrokem od 1. července 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.490 Kč a náklady řízení) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení.

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené v L. dne 7. dubna 1997 společností KPK, spol. s r. o. (dále též jen „společnost K“) na řad Agrobanky Praha, a. s. (dále jen „banka“), znějící na směnečný peníz 1.587.769 Kč, se splatností dne 20. ledna 2012 (dále též jen „sporná směnka“).

2) Za zaplacení sporné směnky převzalo směnečné rukojemství celkem šest osob, a to žalobce, jeho manželka V. P., žalovaní a manžel třetí žalované Z. K. Posledně jmenovaný následně zemřel, přičemž jeho dědičkou se stala třetí žalovaná.

3) Banka převedla spornou směnku rubopisem na řad společnosti GE Capital Bank, a. s., která (poté, co žalobce na směnku jako směnečný rukojmí zaplatil celkem částku 1.120.667,76 Kč) indosovala směnku na žalobce.

4) Žalobce požadoval (jako majitel sporné směnky) po žalovaných (jako směnečných rukojmích za výstavce) zaplacení celkem čtyř šestin částky, kterou sám předchozímu majiteli na směnku plnil.

Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

K námitce, podle níž žalobci (jako jednomu ze směnečných rukojmích za výstavce sporné směnky) nemohly podle čl. I. § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), vzniknout plněním na směnku žádné postižní nároky vůči žalovaným (jako dalším rukojmím za téhož dlužníka), především zdůraznil, že žalobce se v projednávané věci nedomáhal po žalovaných regresního postihu, nýbrž požadoval úhradu části směnečné sumy jako řádný majitel sporné směnky. Vzhledem k tomu, že převod směnky na osobu směnečně zavázanou je podle ustanovení čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona možný, je žalobce, na kterého byla sporná směnka indosována, „legitimovaným majitelem směnky a může svá práva majitele vykonat“.

Neshledávaje důvodnými ani ostatní námitky žalovaných, soud prvního stupně rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit státu část soudního poplatku za odvolání (třetí výrok).

Odvolací soud nejprve obecně předeslal, že na směnečného rukojmího, který směnku vyplatil, přecházejí práva ze směnky bez dalšího (tj. aniž by bylo zapotřebí směnku na směnečného rukojmího také indosovat); již jen samotná okolnost, že směnka byla vyplacena, zakládá legitimaci směnečného rukojmího k výkonu práv ze směnky. Jestliže původní majitel přesto směnku po jejím zaplacení na směnečného rukojmího indosuje, svědčí také směnečnému rukojmímu v souladu s ustanovením čl. I. § 16 odst. 1 směnečného zákona fikce, že je majitelem směnky. Jde o případ tzv. zpětného rubopisu, který výslovně připouští ustanovení čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona.

Majitel směnky, pokračoval odvolací soud, může podle čl. I. § 47 směnečného zákona vykonat práva ze směnky proti všem směnečným dlužníkům. Při zpětných rubopisech však nelze přehlédnout, že majitel směnky se ocitá ve dvojjediném postavení, když je zároveň majitelem směnky a současně také směnečným dlužníkem. Z uvedeného důvodu může takový věřitel vykonat práva ze směnky jen proti tzv. směnečným předchůdcům, nikoli též proti osobám, které po směnečném dlužníku na směnce následují. Jinak řečeno, při zpětných rubopisech se může majitel směnky obracet se směnečnými nároky jen na osoby, po kterých by mohl požadovat plnění ze směnky v situaci, kdy směnku sám vyplatil. Jen tak lze totiž předejít nekonečnému kolotoči vzájemných regresů. V této souvislosti odvolací soud poukázal též na závěry formulované v odborné literatuře (ze starší literatury např. Rouček, F. Jednotný směnečný řád. Praha 1941, str. 98-100, Švamberk, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 111-113, Kizlink, K. a Spišiak, J., Zmenkové právo, Bratislava 1944, str. 98-99, z novější literatury pak např. Chalupa, R., Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. díl. Směnky. 1. vydání. Praha 1996, str. 118).

Z výše řečeného pak podle odvolacího soudu pro poměry dané věci plyne, že jakkoli je žalobce (v důsledku provedené indosace) majitelem sporné směnky, může uplatňovat regresní nároky podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona jen proti výstavci sporné směnky (společnosti K), za něhož je na směnce jako směnečný rukojmí podepsán. Vykonat práva ze sporné směnky vůči žalovaným, kteří převzali směnečné rukojemství za stejného avaláta, však žalobce – ani jako indosatář ze zpětného rubopisu – nemůže.

Vzhledem k tomu, že žalovanými uplatněná námitka je důvodná, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz se vůči žalovaným zrušuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, jimiž se Nejvyšší soud doposud v daných souvislostech nezabýval. Podle dovolatele jde o následující otázky:

1/ Je směnečný rukojmí za výstavce směnky vlastní, který se v důsledku indosamentu stane majitelem směnky, oprávněn domáhat se plnění ze směnky jak proti výstavci, tak proti „zbylým“ směnečným rukojmím?

2/ Jsou směneční rukojmí solidárními dlužníky a je mezi nimi právo postihu?

3/ Je soud vázán námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu?

Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, nemůže uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka. Z ustanovení čl. I. § 47 směnečného zákona dle mínění dovolatele jednoznačně plyne, že majitel směnky může žádat plnění na každém, kdo se za směnku zaručil, přičemž toto právo nepochybně náleží i směnečnému rukojmímu, který směnku nabude indosamentem.

Za nesprávný má dovolatel také odvolacím soudem provedený výklad ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, zcela pomíjející okolnost, že podle ustanovení čl. I. § 47 odst. 1 směnečného zákona jsou všechny směnečně zavázané osoby (tedy i směneční rukojmí) solidárními dlužníky. Solidarita na dlužnické straně však „spolu nese“ vždy také právo na její vypořádání mezi dlužníky navzájem. Skutečnost, že směnečný zákon pro takové vypořádání nestanoví žádná pravidla, přitom ještě neznamená, že vzájemné vypořádání není možné. Z tohoto pohledu je pak nutné vykládat též ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, s tím, že pouze pro směnečné rukojmí rozšiřuje okruh osob, na které se mohou obrátit v případě, že směnku vyplatili.

Podle dovolatele se navíc odvolací soud otázkou, jaké důsledky má rubopis na oprávnění majitele požadovat po ostatních směnečných rukojmích plnění ze směnky, neměl v poměrech dané věci vůbec zabývat. Žalovaní totiž ve včas podaných námitkách pouze zpochybnili právo žalobce uplatňovat vůči nim regres, nic však nenamítali proti tomu, že žalobce jako majitel směnky, kterou nabyl indosamentem, má nárok domáhat se plnění také po směnečných rukojmích.

Nad rámec výše uvedeného dovolatel namítá, že v projednávané věci byl nesprávně (v rozporu s ustanovením § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) vypočten soudní poplatek za odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně žalovanými, což mělo následně vliv jak na výši přiznané náhrady nákladů řízení žalovaným, tak na určení částky, kterou by měl žalobce podle odvolacího soudu zaplatit na soudním poplatku státu.

Z uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu buď změnil tak, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ve vztahu k výhradám, jež dovolatel vznáší v souvislosti s určením výše poplatkové povinnosti žalovaných za odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V řešení druhé a třetí (dovoláním předestřené) otázky je pak rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.

V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, navazuje na výše uvedené závěry, vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.

Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.

V posuzované věci je pak z obsahu námitek (srov. č. l. 20-21 spisu), jež žalovaní proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu včas podali, bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, na jakých skutkových okolnostech žalovaní svou procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládají (kromě námitky nepravého podpisu a výkonu práva v rozporu s dobrými mravy šlo zejména o námitku založenou na tvrzení, že jsou-li žalobce i všichni žalovaní na sporné směnce podepsáni jako směneční rukojmí za výstavce směnky, může se žalobce domáhat plnění ze směnky právě jen vůči výstavci, který jediný má vůči směnečným rukojmím postavení předchůdce). Zabýval-li se odvolací soud uvedenými skutečnosti při posuzování, zda směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti nebo zda jej zrušit, jinak řečeno, projednal-li (v řízení o námitkách) námitku založenou na výše uvedených skutkových tvrzeních, nepostupoval v rozporu se zásadou koncentrace námitek vyjádřenou v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř.

Jde-li o výklad ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (uveřejněném pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 115/2017“) vysvětlil, že toto ustanovení upravuje nabytí práv ze směnky směnečným rukojmím, který směnku zaplatil; směnečná práva přitom splnivší rukojmí nabývá proti tomu, za koho se zaručil (i v poměrech tehdy projednávané věci šlo o práva proti výstavci vlastní směnky) a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni. Jelikož žalovaní (pokračoval Nejvyšší soud), kteří společně s žalobcem převzali směnečné rukojemství za výstavce a stali se tak solidárními dlužníky remitenta (čl. I. § 47 odst. 1 směnečného zákona), nejsou osobami směnečně zavázanými vůči výstavci, nevzniklo žalobci vůči nim ani právo na zaplacení směnky [splnivší rukojmí (žalobce) se nestal směnečným věřitelem ve vztahu k těmto rukojmím (žalovaným)].

K výše řečenému lze dodat, v poměrech nyní projednávané věci se pak již nebylo nutné zabývat tím, zda na vnitřní poměry žalobce a žalovaných (jako směnečných rukojmí za výstavce vlastní směnky) lze použít také právní úpravu obsaženou v ustanovení § 511 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jinými slovy, zda splnivšímu směnečnému rukojmímu (žalobci) vznikla vůči žalovaným (jako dalším solidárně zavázaným rukojmím za výstavce) peněžitá pohledávka, nemající povahu pohledávky směnečné (k tomu srov. dále též důvody R 115/2017). Zaplacení takové pohledávky se totiž žalobce v dané věci nedomáhal (žalobce návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu uplatnil pohledávku ze směnky, přičemž aktivní věcnou legitimaci k výkonu směnečných práv dovozoval ze skutečnosti, že sporná směnka na něj byla převedena rubopisem).

Dovolání Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky, zda směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, může úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka; potud jde o otázku dosud v daných souvislostech dovolacím soudem nezodpovězenou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I. § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem) [odstavec 1). Směnku lze indosovat (převést rubopisem) i na směnečníka, ať přijal směnku nebo ne, na výstavce nebo na každou jinou osobu směnečně závaznou. Tyto osoby mohou směnku dále indosovat (odstavec 3).

Podle ustanovení čl. I. § 30 odst. 1 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím.

Podle ustanovení čl. I. § 32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni (odstavec 3).

Podle ustanovení č. I. § 47 směnečného zákona všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou (odstavec 1). Majitel může žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, v kterém se zavázali (odstavec 2). Stejné právo má každá osoba, která se podepsala na směnku a ji vyplatila (odstavec 3).

Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 a 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o indosamentu (§§ 11 až 20) a o směnečném rukojemství (§§ 30 až 32).

Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobce, který spornou směnku podepsal jako směnečný rukojmí za výstavce, se sice stal na základě provedené indosace majitelem sporné směnky, vykonat práva ze směnky vůči žalovaným, kteří převzali směnečné rukojemství za stejného avaláta, však (ani) jako indosatář nemůže.

V případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena – k tomu srov. čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona) je nezbytné, jak správně vystihl odvolací soud, posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet, že ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že může-li směnečný rukojmí podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona nabýt (v případě, že směnku zaplatí) směnečná práva jen proti tomu, za koho se zaručil (a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni), přičemž žalovaní, kteří společně s žalobcem převzali směnečné rukojemství za výstavce sporné směnky, mezi takové osoby zjevně nepatří (nejsou osobami směnečně zavázanými vůči společnosti K jako výstavci vlastní směnky a tudíž ani osobami, vůči nimž by žalobce mohl práva ze směnky následně uplatnit), nemůže žalobce po žalovaných úspěšně požadovat plnění ze sporné směnky ani tehdy, byla-li na něj směnka převedena rubopisem.

Protože právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. července 2015), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (za každého ze zastoupených) částku 11.300 Kč. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu se odměna snižuje o 20 %, tj. na částku 9.040 Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5.758,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 33.178,20 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů