// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 25.01.2018

Odměna správce konkursní podstaty hrazená státem

Je zcela nepřijatelné, aby správce konkursní podstaty uhradil pohledávky s horším pořadím uspokojení, než je jeho odměna, vycházeje z předpokladu, že mu bude jeho neuhrazená odměna vyplacena státem, ačkoli se v konkursní podstatě nacházelo dostatečné množství finančních prostředků na úhradu jeho odměny.

Jinak řečeno, nelze přenášet na stát povinnost k úhradě odměny správce konkursní podstaty za situace, kdy sám správce konkursní podstaty zavinil svým postupem stav, že jeho odměna nebyla zcela uhrazena z konkursní podstaty, přestože se v průběhu konkursního řízení v konkursní podstatě nacházelo dostatek finančních prostředků pro její úhradu. Jestliže tedy správce konkursní podstaty uhradil pohledávky s horším pořadím uspokojení než je jeho nárok na odměnu, jde takové jednání zcela k jeho tíži.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5268/2015, ze dne 31. 10. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 8 odst. 3 ZKV ve znění do 31.12.2007
§ 29 odst. 3 ZKV ve znění do 31.12.2007
§ 30 odst. 3 ZKV ve znění do 31.12.2007
§ 31 ZKV ve znění do 31. 12. 2007
§ 32 ZKV ve znění do 31. 12. 2007

Kategorie: konkursní řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 90 K 32/96-771, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“):

1/ Schválil vyúčtování hotových výdajů správce konkursní podstaty JUDr. Miroslava Štorkana ve výši 975 154,40 Kč a určil odměnu správce ve výši 6 135 184 Kč včetně náhrady za daň z přidané hodnoty, určil, že zproštěnému správci konkursní podstaty (JUDr. Františku Mrzenovi, CSc.) nenáleží podíl na hotových výdajích a odměně správce a že JUDr. Miroslavu Štorkanovi náleží plný podíl na hotových výdajích a odměně správce (bod I. výroku),

2/ Určil, že doposud neuhrazená odměna správce konkursní podstaty včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 2 224 619,91 Kč bude po právní moci daného usnesení uspokojena v částce ve výši 50 000 Kč Českou republikou – Městským soudem v Praze z rozpočtových zdrojů státu a v částce ve výši 2 174 619,91 Kč uspokojena nebude (bod II. výroku),

3/ Schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty, podle níž činily příjmy konkursní podstaty celkem částku ve výši 45 353 237,89 Kč, odměna správce konkursní podstaty částku ve výši 6 135 184 Kč, z čehož neuspokojená část odměny je ve výši 2 224 619,91 Kč, a k rozdělení věřitelům v rozvrhu nezbyly žádné prostředky (bod III. výroku).

Konkursní soud ve vztahu k bodu II. výroku vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 19. července 2001, č. j. 90 K 32/96-366, konkursní soud povolil správci konkursní podstaty čerpat zálohu na odměnu do výše 4 000 000 Kč, kterou správce následně čerpal pouze do částky ve výši 3 910 564,09 Kč.

2/ Podle konečné zprávy (č. l. 753 a násl.) nezůstaly v konkursní podstatě žádné prostředky k rozvrhu pro věřitele zjištěných pohledávek, ani na zaplacení celé odměny správce konkursní podstaty. Situace měla vzniknout tím, že pravomocným usnesením konkursního soudu ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 90 K 32/96-432, byl povolen částečný rozvrh a od té doby došlo ke zvýšení daně z přidané hodnoty z 5 % na 21 %, kterou je nutné odvést z odměny správce konkursní podstaty, a současně se zvýšila odměna správce v důsledku změny právní úpravy.

3/ Správce konkursní podstaty po částečném rozvrhu hradil v plné výši pohledávky „uspokojované kdykoli v průběhu konkursu“, a to pracovní nároky („1,422 mil. Kč“), zdravotní a sociální pojištění („0,498 mil. Kč“), jakož i náklady spojené se správou a udržováním podstaty („1,232 mil. Kč“).

4/ Svou zbývající neuspokojenou odměnu si správce neuhradil. Při započtení správcem konkursní podstaty již vyčerpané zálohy činila doposud neuhrazená výše odměny správce ve výroku uvedenou částku 2 224 619,91 Kč.

Cituje závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, zveřejněného pod č. 403/2002 Sb., a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2003, sp. zn. 1 Ko 257/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 139, konkursní soud uzavřel, že správci konkursní postaty bude přiměřená část neuhrazené odměny ve výši 50 000 Kč uspokojena státem. Při úvaze o přiměřenosti této částky vyšel z toho, že správce konkursní podstaty nevyčerpal celou zálohu, že po provedení částečného rozvrhu porušil pořadí úhrad pohledávek podle § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a to právě na úkor své odměny, a konečně zohlednil právní úpravu § 38 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), která na tuto situaci již myslí výslovně. O zbytku odměny pak rozhodl tak, že nebude stejně jako pohledávky ostatních konkursních věřitelů uspokojena.

K odvolání správce konkursní podstaty proti bodu II. výroku usnesení konkursního soudu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. 2 Ko 2/2014-787, potvrdil usnesení konkursního soudu v napadeném výroku jako věcně správné.

Odvolací soud vyšel dále i z toho, že:

1/ V návrhu a doplněném návrhu na povolení částečného rozvrhu (č. l. 421–426, 428 –431) správce konkursní podstaty uvedl, že majetek úpadce byl zpeněžen ve výši 44 790 000 Kč, náklady na správu a udržování konkursní podstaty – které dle jeho slov již nebudou „nově“ vznikat – a jeho hotové výdaje činí 4 700 000 Kč a že na oddělené uspokojení vydal 13 916 000 Kč. Tedy po odečtení odměny z částky, které bylo dosaženo zpeněžením konkursní podstaty, jež činí 5 000 000 Kč, zůstala na účtu úpadce částka ve výši 21 174 000 Kč. Za této situace podle správce konkursní podstaty postačovala do budoucna na úhradu nákladů spojených s udržováním podstaty a jeho hotových výdajů částka ve výši 1 174 000 Kč.

2/ Podle konečné zprávy, která byla konkursním soudem v předložené podobě pravomocně schválena, však náklady spojené s udržováním a správou podstaty a hotové výdaje správce konkursní podstaty činily 5 517 190,90 Kč. Správce navíc z konkursní podstaty uspokojil další pohledávky za konkursní podstatou dle § 31 odst. 2 písm. d/ ZKV v celkové výši 596 341 Kč a pracovní nároky dle § 31 odst. 3 písm. a/ a e/ ZKV v celkové výši 1 422 611 Kč.

Odvolací soud předeslal, že otázka, z jakých prostředků mají být uspokojovány nároky správce konkursní podstaty v případě, kdy výše peněžních prostředků získaných z konkursní podstaty neumožňuje jejich plné uspokojení, je již judikaturou vyřešena, a to tak, že nároky správce mají být uspokojeny z prostředků státu. Potud kromě poukazu na již konkursním soudem zmíněnou judikaturu dále vyšel i z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2972/10, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, uveřejněného pod číslem 78/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 78/2011“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupné veřejnosti též na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Dále odvolací soud konstatoval, že správci konkursní podstaty bylo možné dát za pravdu, že mu nemohlo být kladeno k tíži, že v době podání návrhu na povolení částečného rozvrhu nemohl při vyčíslení peněžité rezervy na budoucí náklady konkursu zahrnující rovněž jeho odměnu včetně odpovídající daně z přidané hodnoty předpokládat, že v době projednání konečné zprávy dojde k navýšení daně z přidané hodnoty a ke zvýšení (ke změně výpočtu) jeho odměny.

Odvolací soud nicméně zdůraznil, že ve spise není opora pro závěr, že částečný rozvrh byl proveden s dostatečnou rezervou na předvídatelné náklady konkursu a že správce tudíž nezavinil, resp. se nijak nepřičinil o to, že z výtěžku zpeněžení nebyla (nemohla být) uspokojena neuhrazená odměna. Oproti předpokladům správce konkursní podstaty došlo nejen k navýšení nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a hotových výdajů správce o 817 190 Kč (5 517 190 - 4 700 000), nýbrž i ke vzniku dalších pohledávek za podstatou a pracovních nároků v celkové výši 2 018 952 Kč (596 341 + 1 422 611). Jinými slovy řečeno, správce konkursní podstaty kalkuloval jako s dostatečnou rezervou na uspokojení budoucích nákladů konkursu toliko s částkou ve výši 1 174 000 Kč, ačkoli jen na výše zmiňované pohledávky (s nimiž měl a mohl počítat) měl vyčlenit částku ve výši 2 836 142 Kč, tedy počítal s částkou nižší o 1 662 142 Kč.

Odvolací soud proto uzavřel, že správce konkursní podstaty pochybil v tom, že v návrhu na povolení částečného rozvrhu nevyčlenil dostatečnou rezervu tak, aby provedení rozvrhu po konečné zprávě nebylo ohroženo. Dále pochybil i v tom, že částku ve výši 2 826 674,80 Kč, s níž po provedení částečného rozvrhu disponoval, nepoužil (nerezervoval) na úhradu své neuhrazené odměny ve výši 2 224 619,91 Kč, nýbrž z ní v rozporu s rozvrhovými pravidly dle § 32 odst. 1 ZKV uspokojil náklady spojené s udržováním a správou podstaty, daně, pojistné na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění a mzdové nároky úpadcových zaměstnanců. Danou částku (2 826 674,80 Kč) odvolací soud vypočetl jako součet rezervy na budoucí náklady konkursu ve výši 1 174 000 Kč, rezervy na odměnu správce konkursní podstaty ve výši 1 000 000 Kč, nevyčerpané části zálohy na odměnu ve výši 89 436,91 Kč a dodatečných příjmů konkursu ve výši 563 237,89 Kč (45 353 237,89 - 44 790 000).

Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti usnesení konkursního soudu podal správce konkursní podstaty dovolání, neboť je „přesvědčen, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam“. Dovolatel podle obsahu dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami rozporu usnesení konkursního soudu „s hmotným právem“. Míní, že odvolací soud obešel zákon, když dovolateli nesnížil odměnu, přiznal mu nárok na její plnou výši, avšak současně rozhodl, že převážná část odměny nebude vyplacena. Fakticky tak dle dovolatele odměnu snížil, aniž by uvedl proč.

Podle dovolatele je napadené usnesení rozhodně nemůže obstát, neboť odvolací soud rozhodl pouze podle zákona o konkursu a vyrovnání, přičemž zcela opomenul existenci dalších platných zákonů, které měl aplikovat, především zcela ignoroval právní úpravu daňových zákonů.

Dovolatel poukazuje na to, že při přiznané odměně ve výši 6 135 184 Kč včetně náhrady za daň z přidané hodnoty zbývá po odečtení povinných odvodů státu jako čistá výše odměny částka ve výši 1 488 567,09 Kč. Upozorňuje, že z nevyplacené části odměny se napadenými rozhodnutími stala nedobytná pohledávka vůči státu, neboť ji není možné žalovat a není tak ani možné na tuto pohledávku činit opravné položky podle zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmu.

Dovolatel je tak přesvědčen, že mělo být buď rozhodnuto o snížení odměny na částku, která již byla dovolatelem čerpána navýšenou o 50 000 Kč, nebo měl soud odměnu přiznat v plné výši a současně rozhodnout, že její doposud neuhrazená část bude po právní moci usnesení uspokojena z rozpočtových zdrojů státu. Má za to, že je spravedlivé požadovat, aby byla zvolena druhá varianta.

Závěrem uvádí, že nemohl předvídat změnu sazby daně z přidané hodnoty, ani právní úpravy výpočtu výše odměny, a že rozhodnutí obou soudů vytvořila stav, který je v rozporu „s hmotným právem“ a zcela jednoznačně dovolatele „protiprávně poškozuje v jeho majetkové sféře“, neboť je „sto způsobit značné škody z hlediska daňových povinností dovolatele“.

Nejvyšší soud předesílá, že insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). K tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním dovolatele proti usnesení konkursního soudu.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí soudu prvního stupně nelze dovoláním napadnout, a proto také občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.

Jelikož je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelnou vadou řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání správce konkursní podstaty v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 90 K 32/96-771, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněná pod čísly 10/2001 a 7/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným, neboť zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spatřuje v řešení otázky, zda a jakou výši neuhrazené pravomocně určené odměny správce konkursní podstaty má uhradit stát, když v konkursní podstatě nezůstaly žádné prostředky, a to při zohlednění toho, zda správce konkursní podstaty takový stav zavinil. Potud jde o otázku dovolacím soudem v jeho judikatuře nezodpovězenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.

V této souvislosti má Nejvyšší soud za zcela neopodstatněnou námitku dovolatele, podle níž odvolací soud řádně neodůvodnil své závěry. Z napadeného rozhodnutí naopak zřetelně plyne, jaké důvody vedly odvolací k vydání napadeného rozhodnutí, včetně toho, proč dovolateli nevyhověl s požadavkem na (úplnou) úhradu jeho neuspokojené části přiznané odměny z prostředků státu. Skutečnost, že dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, nesvědčí o nedostatcích odůvodnění, či snad o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (k nepřezkoumatelnosti srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním dále zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci, aniž v poměrech dané věci pokládal za podstatné posuzovat, zda řešení dovoláním předestřené otázky má místo v rozhodnutí o schválení konečné zprávy.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 8 odst. 3 ZKV má správce nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů; tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Do náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.

Podle § 30 odst. 3 věty první ZKV může správce se souhlasem věřitelského výboru navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo.

Podle § 32 ZKV se v rozvrhu uspokojí nejdříve dosud nezaplacené pohledávky za podstatou (§ 31 odst. 2) a pracovní nároky (§ 31 odst. 3). Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení podstaty na úhradu všech těchto pohledávek, uspokojí se nejdříve hotové výdaje a odměna správce, potom náklady spojené s udržováním a správou podstaty, poté soudní poplatek za konkurs, poté pohledávky výživného ze zákona; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně (odstavec 1). Pokud při rozvrhu nebudou uspokojeny náklady spojené s udržováním a správou podstaty, včetně nároku správce na odměnu a úhradu hotových výdajů, lze je uspokojit ze zálohy na náklady konkursu, a to v poměru, který určí soud; jinak se tato záloha nebo její zbytek vrací navrhovateli (odstavec 5).

Nejvyšší soud úvodem podotýká, že jakékoli dovolatelovy výhrady k určené výši jeho odměny (včetně námitek směřujících k možnému zvýšení či snížení odměny), jsou bezpředmětné, neboť rozhodnutí o určení výše odměny dovolatel nijak nezpochybnil, usnesení konkursního soudu v tomto výroku nabylo právní moci a je tak závazné a nezměnitelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4201/2010, uveřejněný pod číslem 22/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud správně vyšel z toho, že judikatura Nejvyššího soudu k otázce uspokojení odměny správce konkursní podstaty v případě, že se v konkursní podstatě nenachází žádné finanční prostředky k jejímu uspokojení, se již ustálila, přičemž vychází především ze závěrů formulovaných v R 78/2011 (shodně viz pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 3638/2008, a ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1348/2009). Závěry Nejvyššího soudu k této problematice lze shrnout takto:

1/ Při normálním průběhu konkursu (takovém, jenž končí zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení) platí, že správce konkursní podstaty má nárok na odměnu a hotové výdaje v rozsahu, ve kterém byly pravomocně určeny v usnesení, jímž konkursní soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (§ 29 odst. 3 ZKV). Jelikož odměna a hotové výdaje správce konkursní podstaty náleží mezi pohledávky za podstatou (§ 31 odst. 2 písm. a/ ZKV), které lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení (§ 31 odst. 1 věta první ZKV), při pravidelném běhu věcí se již rozvrhové usnesení (vydané podle rozvrhu připraveného správcem konkursní podstaty) o těchto pohledávkách výslovně nezmiňuje právě proto, že si je správce konkursní podstaty předtím zúčtoval (na základě pravomocného usnesení vydaného dle § 29 odst. 3 ZKV) na vrub konkursní podstaty.

2/ Postup soudu v případě, že výtěžek zpeněžení podstaty nepostačuje ani na dosud nezaplacené pohledávky za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) a pracovní nároky (§ 31 odst. 3 ZKV), tedy ani na neuhrazenou odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty, upravuje (pro účely rozvrhu) § 32 odst. 1 a 5 ZKV. I tak se ovšem může stát, že pravomocně určená odměna a hotové výdaje správce konkursní podstaty nebudou plně uspokojeny z majetku konkursní podstaty ani ze zálohy na náklady konkursu. V takovém případě je konkursní soud povinen v rozvrhovém usnesení určit, z jakých zdrojů (k čí tíži) bude zbývající část odměny určené pravomocným usnesením soudu vydaným dle § 29 odst. 3 ZKV uhrazena (kdo a dokdy ji má zaplatit).

3/ Není-li možné pokrýt určenou, leč dosud neuspokojenou, odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty ze zálohy na náklady konkursu, pak je v intencích závěrů obsažených v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 k úhradě těchto částek takovému správci povinen stát.

4/ Přitom obecně není vyloučeno, aby stát, který takto uspokojí pohledávku správce konkursní podstaty, vymáhal (v režimu obecné odpovědnosti za škodu) vyplacenou částku nebo její odpovídající část po těch osobách (účastnících konkursního řízení), které zaviněným porušením svých (byť procesních) povinností přivodily procesní stav, v jehož důsledku tato pohledávka nemohla být uspokojena na vrub konkursní podstaty.

Nelze však přehlédnout, že výše uvedené závěry byly formulovány při jiném procesním průběhu konkursního řízení a při řešení otázky, kdo je povinen nahradit správci konkursní podstaty odměnu a hotové výdaje (zda je to úpadce nebo stát).

Rovněž další odvolacím soudem zmíněná judikatura (shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze a nálezy Ústavního soudu) vycházely z jiné situace. Zabývaly se otázkou, zda a z jakých zdrojů se uspokojí nárok správce konkursní podstaty na odměnu v případě, kdy správci vznikl nárok na odměnu převyšující výtěžek zpeněžení konkursní podstaty (event. i při zohlednění složené zálohy na náklady konkursu).

V poměrech projednávané věci jde však o situaci, v níž by se měly plně uplatnit závěry formulované v R 78/2011, jak jsou citovány výše pod bodem 1/, neboť v posuzované věci šlo „o normální průběh konkursu“. Průběh konkursního řízení a postup správce konkursní podstaty byl standardní potud, že správce konkursní podstaty zpeněžil konkursní podstatu, přičemž výtěžek zpeněžení umožňoval jak úhradu pohledávek za podstatou (počítaje v to i odměnu správce), tak i částečnou úhradu zjištěných pohledávek konkursních věřitelů. Okolnosti případu tak odůvodňovaly předpoklad, že dojde k úhradě pohledávek odděleného věřitele, všech pohledávek za konkursní podstatou a výtěžek zpeněžení umožní i částečnou úhradu pohledávek konkursních věřitelů. V dané fázi konkursního řízení se však správce konkursní podstaty rozhodl navrhnout částečný rozvrh a teprve následně (po realizaci částečného rozvrhu, v němž byly poměrně uspokojeny i nepřednostní pohledávky) nastal stav, kdy zbylý (dosud nespotřebovaný) výtěžek zpeněžení nestačil ani na úhradu odměny správce konkursní podstaty. K tomuto stavu, jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, došlo dílem tím, že se změnily právní předpisy (způsob výpočtu odměny správce i sazba daně z přidané hodnoty), ale především v důsledku toho, že správce konkursní podstaty spotřeboval zbývající prostředky včetně jím vyčleněné rezervy na budoucí náklady konkursu a další pohledávky.

Určujícím pro posouzení věci proto je, jak správně vystihl odvolací soud, skutečnost, že dovolatel jako správce konkursní podstaty při návrhu na povolení částečného rozvrhu nevyčlenil dostatečnou rezervu ani na pohledávky (dle § 31 odst. 2 písm. b/ a d/ a odst. 3 ZKV), o kterých měl a mohl vědět, že vzniknou. Současně je podstatné i to, že po provedení částečného rozvrhu uhradil náklady spojené s udržováním a správou podstaty, daně, pojistné na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění a mzdové nároky úpadcových zaměstnanců, a naopak neuhradil svou zbývající neuspokojenou část odměny (nevyčlenil prostředky k úhradě této přednostní pohledávky). Tyto skutečnosti ostatně dovolatel ani nezpochybňuje. K tomu srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 15 Cmo 178/2007, uveřejněné pod číslem 35/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněný pod číslem 45/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud tak plně sdílí závěr odvolacího soudu, že to byl právě dovolatel, kdo porušením svých povinností postupovat důsledně podle § 30 odst. 3 věty první a § 32 odst. 1 ZKV zavinil, že v konkursní podstatě nezbyly finanční prostředky na úhradu jeho odměny, která je navíc koncipována jako prioritní pohledávka s přednostním postavením v pořadí uspokojování pohledávek v konkursu.

Ačkoli lze souhlasit s tím, že dovolatel nemohl předvídat budoucí vývoj zákonných sazeb daně z přidané hodnoty ani změnu způsobu výpočtu odměny správce konkursní podstaty, není tato skutečnost v poměrech dané věci relevantní. Kdyby totiž dovolatel postupoval s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV), musel by k částečnému rozvrhu navrhnout nižší částku, aby neohrozil provedení rozvrhu po schválené konečné zprávě (§ 30 odst. 3 věta první ZKV), a musel by vytvořit značně vyšší rezervu přesahující i výši pohledávek, o kterých musel vědět, že je bude třeba hradit, neboť si musel být vědom rizika, že mu nezbudou v konkursní podstatě prostředky na úhradu pohledávek dle § 32 odst. 1 ZKV.

Je zcela nepřijatelné, aby správce konkursní podstaty uhradil pohledávky s horším pořadím uspokojení, než je jeho odměna, vycházeje z předpokladu, že mu bude jeho neuhrazená odměna vyplacena státem, ačkoli se v konkursní podstatě nacházelo dostatečné množství finančních prostředků na úhradu jeho odměny. Tím se poměry dané věci podstatně odlišují od okolností, z nichž vycházel Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01.

Jinak řečeno, nelze přenášet na stát povinnost k úhradě odměny správce konkursní podstaty za situace, kdy sám správce konkursní podstaty zavinil svým postupem stav, že jeho odměna nebyla zcela uhrazena z konkursní podstaty, přestože se v průběhu konkursního řízení v konkursní podstatě nacházelo dostatek finančních prostředků pro její úhradu. Jestliže tedy správce konkursní podstaty uhradil pohledávky s horším pořadím uspokojení než je jeho nárok na odměnu, jde takové jednání zcela k jeho tíži.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že dovolateli vznikly z určené odměny daňové povinnosti vůči státu. Uvedený stav totiž vyvolal sám dovolatel.

Jelikož se tedy dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů