// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 23.01.2018

Náhrada nákladů vzniklých dopravci v souvislosti se zadržením zásilky

Vznik zákonného zástavního práva podle § 628 obch. zák. nezakládal bez dalšího právo dopravce požadovat náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zadržením zásilky, a to ani ve spojení s obecnou úpravou zástavního práva v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. Tím není dotčeno právo dopravce zadržet zásilku k zajištění své splatné pohledávky a požadovat právo na náhradu nákladů se zadržením vzniklých za podmínek podle § 175 a násl. obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4628/2015, ze dne 25. 10. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 162 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 628 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: přeprava věci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. 7. 2014, č. j. 33 Cm 146/2003-404, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.058,50 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl žalobu o zaplacení částky 136.568,90 Kč s příslušenstvím konkrétně ve výroku uvedeným (bod II. výroku). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a vyhradil si rozhodnout o svědečném V. P. V., pokud bude uplatněno a vyplaceno (bod IV. výroku).

V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 220.627,40 Kč s příslušenstvím, která dle žalobních tvrzení (po částečném zpětvzetí žaloby) měla sestávat z částky 98.180,40 Kč, představující cenu přepravného podle přepravní smlouvy uzavřené mezi účastníky 12. 6. 2002 o přepravě náhradních dílu pro automobily z Ruské federace do ČR za dohodnutou cenu 60.521 Kč a náklady spojené s prostoji vozidla (stojné) dohodnuté po 150 USD denně, celkem za pět dnů prostojů při nakládce a tři dny v objektu žalobkyně v P., tedy 1.200 USD, tj. 37.659,60 Kč. Zbylá částka (122.446,40 Kč) představovala náklady vzniklé v souvislosti se skladováním přepravovaného zboží.

Soud prvního stupně – vzhledem k tomu, že odvolací soud v předcházejícím kasačním rozhodnutí pohledávku žalobkyně z přepravného posoudil jako nespornou a existující – vyhověl žalobě přiznáním nároku na přepravné v částce 60.521 Kč. Pokud jde o uplatněný nárok na zaplacení stojného ve výši 1.200 USD, vyšel soud prvního stupně z toho, že do okamžiku uplatnění zástavního práva uplatnila žalobkyně pouze stojné za prodlení s nakládkou, nikoliv za stání v P. Vzhledem k tomu, že nedošlo k vyjasnění prostojů v P., přiznal soud prvního stupně žalobkyni stojné pouze za pět dnů při nakládce, tedy částku 23.537,50 Kč. Zbylý nárok, tj. zaplacení 136.568,90 Kč pak posoudil soud prvního stupně jako nárok na náhradu škody a zabýval se tím, zda škodu způsobil žalovaný, nebo si ji žalobkyně způsobila sama. Uzavřel, že v daném případě nic nebránilo žalobkyni, aby přijala nabízené plnění, tedy částku odpovídající požadovanému stojnému, která se jevila nepatrnou k hodnotě zásilky. Žalobkyně však obstrukčním počínáním vůči žalovanému a posléze i příjemci, jež spočívalo v odmítání platby, znemožnila dodání přepravovaného zboží, aniž k tomu měla rozumný důvod a aniž využila svého práva uspokojit se zpeněžením zástavy, o něž ani neusilovala. Žalobkyně se však soustředila pouze na to, aby dosáhla zaplacení svých zvyšujících se nároků, a dle soudu prvního stupně byla tím, kdo vznik tvrzené škody způsobil. Pak všechny důsledky, které nastaly, jdou na její vrub a nemůže na žalovaném požadovat zaplacení tvrzených nákladů. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplatit 136.568,90 Kč, zamítl.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil v bodě II. výroku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 136.568,50 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným, a potvrdil jej jen co do částky 0,40 Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále soud rozhodl o povinnosti žalovaného vůči žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a posouzením nároku na stojné. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení stojného v celé uplatněné výši 1.200 USD, tj. 37.659,60 Kč, proto pokud soud prvního stupně přiznal žalobkyni na zaplacení prostojů pouze částku 23.537,50 Kč, je nutno jí ještě přiznat i zbývající částku 14.122,10 Kč.

Dále odvolací soud uvedl, že žalobkyně k zajištění svých pohledávek z předmětné přepravy uplatnila dne 12. 7. 2002 vůči žalovanému zástavní právo k přepravované zásilce. V této souvislosti odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 25. 6. 2012, č. j. 12 Cmo 275/2011-266, ve kterém uzavřel, že žalobkyně měla k uvedenému dni existující pohledávku z přepravného na základě uzavřené přepravní smlouvy o provedení předmětné přepravy (§ 625 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“) a měla pohledávku ze stojného, neboť došlo ke zdržení při nakládce, jak bylo prokázáno. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyní bylo uplatněno zástavní právo k zásilce v souladu s ustanovením § 628 obch. zák. a § 152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“). Soud prvního stupně nesprávně posoudil nárok na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním zástavního práva k zásilce jako nárok na náhradu škody. Uplatněný nárok na zaplacení těchto nákladů je třeba posoudit dle přiměřeného použití § 162 odst. 1 obč. zák., podle kterého zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich náhradu.

Dle odvolacího soudu žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s uplatněním zástavního práva ve výši 47.194 Kč představující náklady skladného v celním skladu žalobkyně, náklady na ruční manipulaci se zásilkou ve skladu, náklady na vyhotovení celního záznamu a za vystavení tranzitních dokumentů a ručení za celní dluh, a dále náklady ve výši 75.252,40 Kč, představující další náklady skladného, náklady na skladovou manipulaci, náklady na převoz ze skladu v P. do skladu v P., foliování, náklady vyskladnění a dopravné do celního skladu v P. Vynaložení a účelnost těchto nákladů je dána dle odvolacího soudu tím, že účastnici vedli jednání ohledně oprávněnosti účtovaných prostojů při nakládce v době od 9. 7. 2002 do 12. 7. 2002, avšak bezúspěšně. Bezúspěšná jednání vedli účastníci i po 12. 7. 2002, kdy žalobkyně žalovanému sdělila, že uplatňuje zástavní právo k přepravované zásilce, která bude uskladněna v celním skladu žalobkyně v P., s upozorněním, že vznikají náklady za skladování, skladovou manipulaci se zásilkou a ručením za celní dluh. Odvolací soud dále blíže odůvodnil účelnost vzniku jednotlivých položek nákladů v souvislosti se skladováním a jejich výši. Odvolací soud nepřijal námitku žalovaného, že žalobkyně výkonem zástavního práva dle § 628 obch. zák. jednala v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a že jednání žalobkyně spočívající v přerušení přepravy u Celního skladu v P. a určení jiného celního režimu přepravované zásilky lze hodnotit jako výkon práv v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené odvolací soud změnil druhý výrok rozsudku soudu prvního stupně a přiznal žalobkyni částku 136.568,50 Kč spolu s příslušenstvím.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v posouzení otázky, zda je ujednané „stojné“ součástí přepravného. Nesouhlasí s posouzením stojného jako samostatného nároku ze smlouvy, kdy uvádí, že stojné jako takové není samostatným nárokem, ale je součástí přepravného. Z uvedeného dovozuje, že byla-li dle předmětné smlouvy přesně dojednána splatnost přepravného, pak stojné musí být pod tato smluvní ujednání podřazeno jako součást přepravného a jeho splatnost je zcela totožná, jako v případě všech sjednaných podmínek ve smlouvě o přepravě ohledně přepravného, tedy nelze tento nárok posuzovat co do podmínek splatnosti samostatně. Tyto podmínky pro splatnost přepravného však dle dovolatele žalobkyně nedodržela. Dovolatel dále považuje za nesprávné závěry odvolacího soudu o oprávněnosti uplatnění zástavního práva k zásilce postupem dle § 628 odst. 1 obch. zák., tedy uplatnění zástavního práva k zásilce, resp. části zásilky, pro nesplatnou budoucí spornou pohledávku z přepravy zásilky v průběhu realizované přepravy. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval nepřiměřeností mezi hodnotou zásilky, k níž bylo uplatněno zástavní právo, a výší sporné pohledávky. Dovolatel také zpochybňuje výši nákladů, které měly žalobkyni v souvislosti se skladováním vzniknout. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který se dle dovolatele chybně vypořádal s námitkou nemravnosti a nepoctivosti žaloby jako celku.

V doplnění svého dovolání dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky: 1) za jakých okolností může být zástavní právo dopravce uplatněno, 2) zda nastaly podmínky pro jeho uplatnění v posuzované věci, 3) zda není uplatnění zástavního práva v posuzované věci zjevně nepřiměřeným opatřením, 4) zda v případě, že dopravce zástavní právo uplatní, aniž by jej k tomu opravňovaly okolnosti, popř. jej uplatní v nepřiměřené míře, má nárok na náklady, které mu takovým jednáním vznikly a 5) otázku pasivní legitimace žalovaného v případech, kdy není příjemcem zásilky a skutečný příjemce uplatnil vůči dopravci postup podle čl. 13 CMR.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné. Nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že stojné je třeba považovat za část přepravného. Pohledávka z přepravného a ze stojného jsou dva zcela odlišné nároky, které na sobě žádným způsobem nejsou závislé. Dále uvádí, že i kdyby byl tento právní názor žalovaného správný, nebylo by to pro výsledek sporu rozhodující, když odvolací soud výslovně konstatoval, že pro účely realizace zástavního práva dopravce ve smyslu ustanovení § 628 obch. zák. nemusí být pohledávka dopravce za odesílatelem vždy splatná. S tímto závěrem se žalobkyně jednoznačně ztotožňuje, v opačném případě by totiž dopravce nikdy nemohl své zástavní právo realizovat, neboť v době, kdy může nakládat se zásilkou, nemá za odesílatelem z předmětné smlouvy o přepravě žádnou splatnou pohledávku. Otázka splatnosti stojného je proto pro věc nerozhodná. Žalobkyně dále uvádí, že souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že k realizaci zástavního práva není nezbytně nutné, aby pohledávka věřitele byla splatná, pokud má věřitel důvodné pochybnosti o tom, že dlužník svůj závazek v budoucnu splní. Na názor odvolacího soudu žalobkyně odkazuje i v tom, že nemůže být zjevně nepřiměřeným opatřením to, co je využitím zákonného zástavního práva. Co se týče vznesené otázky pasivní legitimace žalovaného v případech, kdy není příjemcem zásilky a skutečný příjemce uplatnil vůči dopravci postup dle ustanovení čl. 13 Úmluvy CMR, nejedná se dle žalobkyně o žádnou otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není dovolání přípustné podle § 237 proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05.)

O takovou situace jde i v poměrech projednávané věci, kdy odvolací soud prvním výrokem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 136.568,50 Kč s příslušenstvím, která sestává z částky 14.122,10 Kč, která představuje nárok na zaplacení stojného, a zbývající částky (122.446,40 Kč) představující náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti s uplatněním zástavního práva k zásilce. Jde tedy ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, přestože o nich soudy nižších stupňů rozhodly jedním výrokem.

Dovolání co do částky 14.122,10 Kč, která představuje nárok na zaplacení stojného, není dle § 238 odst. 1 písm. c/ přípustné, neboť v této části nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč, aniž by však šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah. Dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalovaného jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalovaného přípustné, neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka práva dopravce na náhradu nákladů dopravci vzniklých v souvislosti se zadržením zásilky při její přepravě od odesílatele k příjemci.

Odvolací soud svůj závěr ohledně důvodnosti a účelnosti žalobkyní vynaložených nákladů odůvodnil s tím, že žalobkyně měla vůči žalovanému existující pohledávku z přepravného a ze stojného, a proto je nutno dospět k závěru, že žalobkyní bylo uplatněno zástavní právo k zásilce v souladu s ustanoveními § 628 obch. zák. a § 152 a násl. obč. zák.

Dovolání je důvodné, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 628 obch. zák. ve spojení s § 162 obč. zák. a právo dopravce požadovat jen na základě vzniku zákonného zástavního práva podle obchodního zákoníku náklady zadržení zásilky.

Dovolací soud tak především řešil odpověď na otázku, zakládá-li vznik zákonného zástavního práva podle § 628 obch. zák. právo dopravce po dobu přepravy zadržet zásilku a požadovat náklady vzniklé v souvislosti s tímto zadržením s ohledem na úpravu v občanském zákoníku z roku 1964, a to především s ohledem na ustanovení § 162 odst. 1 obč. zák.

Obsah zástavního práva dopravce se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (srov. shodně Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv, Obchodní zákoník, 12. vydání, Praha 2009, s. 1179).

Ustanovení § 156 odst. 1 obč. zák. řadí mezi právní důvody vzniku zástavního práva též vznik zástavního práva ze zákona – takovým případem je i zástavní právo dopravce k zajištění svých nároků vyplývajících ze smlouvy o přepravě věci dle § 628 obch. zák.

Trvání zástavního práva dopravce k zásilce je však časově omezeno, trvá pouze po dobu, dokud dopravce může se zásilkou nakládat. Zástavní právo přitom slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 obč. zák.).

Výklad ustanovení § 162 odst. 1 obč. zák. učiněný odvolacím soudem o tom, že zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva a má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu takto vzniknou, pomíjí vazbu na uvedené zvláštní pravidlo § 628 odst. 1 obch. zák, podle něhož má dopravce k zajištění svých nároků vyplývajících ze smlouvy zástavní právo k zásilce, dokud s ní může nakládat.

Není-li dohodnuto jinak, může dopravce nakládat se zásilkou od převzetí zásilky k přepravě a zástavní právo zaniká vydáním zásilky příjemci. Předmětem zajištění jsou pohledávky, které dopravci vznikly vůči odesílateli ze smlouvy o přepravě věci, a to (na rozdíl od zástavního práva zasílatele) pouze té, na základě které se uskutečňuje přeprava zásilky zatížené zástavním právem (srov. shodně Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv, Obchodní zákoník, 12. vydání, Praha 2009, s. 1179).

Předmětem zajištění nejsou přitom jiné nároky dopravce vůči odesílateli, včetně nároků z porušení smlouvy o přepravě věci.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že dopravce má právo na náhradu nákladů vzniklých se zadržením zásilky vzhledem k pohledávce dopravce z tzv. stojného, je jeho právní posouzení nesprávné. Pohledávka dopravce z tzv. stojného je pohledávkou z porušení smlouvy o přepravě. Zástavní právo vzniká dopravci toliko k pohledávkám ze smlouvy o přepravě, které se přeprava týká. K pohledávkám z porušení smlouvy zástavní právo dopravce nevzniká (srov. shodně Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv, Obchodní zákoník, 12. vydání, Praha 2009, s. 1179).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí současně uvedl, že zákonné zástavní právo má žalobkyně k zásilce i ze samotné pohledávky z přepravy. Současně podle odvolacího soudu má tak právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zadržením zásilky. Ani tento právní závěr nelze bez dalšího považovat za správný.

Dopravce má povinnost provést přepravu do místa určení s odbornou péčí ve smluvené lhůtě (§ 617 obch. zák.).

Právo dopravce nakládat se zásilkou je dáno předně jeho smluvním vztahem k odesílateli, nikoliv tím, že je současně zákonným zástavním věřitelem. Ustanovení § 162 odst. 1 obč. zák. váže vznik nákladů na plnění povinnosti zástavního věřitele starat se o zástavu s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Obdobné povinnosti má přitom dopravce k přepravované zásilce, dokud s ní nakládá, aniž by mu přímo ze zákona náležela náhrada těchto nákladů mimo úplatu. Povinnost pečovat o zásilku má tak dopravce především z titulu svých povinností přepravce, nikoli jako zástavní věřitel.

Význam vzniku zákonného zástavního práva dopravce k přepravované zásilce je tak třeba hledat ve funkcích zástavního práva, kterými jsou jednak funkce zajišťovací, jednak funkce uhrazovací.

Odvolací soud právo dopravce na úhradu nákladů zadržení zásilky shledal s odkazem „na výkon zástavního práva“.

Podmínky vzniku zástavního práva je nutno odlišit od podmínek realizace zástavního práva – tedy od uspokojení pohledávky ze zástavy. Dovolací soud již opakovaně vyslovil, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat (v nalézacím řízení), aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává, jak vyplývá zejména z § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák., tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2559/2003).

Zákonné zástavní právo dopravce podle § 628 obch. zák. tak především zakládá dopravci, v případě naplnění dalších zákonných podmínek, právo se ze zástavy uspokojit. Nezakládá samo o sobě právo dopravce na náhradu nákladů vzniklých dopravci se zadržením zásilky v případě nesplatných pohledávek z přepravy. A to ani ve spojení s ustanovením § 162 obč. zák. Účelem vzniku zákonného zástavního práva podle § 628 odst. 1 obch. zák. není umožnit dopravci zadržet zásilku po jejím převzetí v případě nesplatných pohledávek a následně požadovat náhradu nákladů v souvislosti se zadržením zásilky vzniklých.

Lze předpokládat, že při realizaci zástavního práva mohou vzniknout dopravci náklady (např. právě uskladněním zásilky). Tyto náklady je však třeba odlišovat od nákladů, které dopravci vzniknou při realizaci přepravy.

Závěr odvolacího soudu o právu dopravce na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se skladováním přepravovaného zboží v projednávané věci je tudíž nesprávný.

Tím, zda jsou splněny podmínky pro uplatnění zadržovacího práva a zda dopravci vzniklo právo na náhradu vynaložených nákladů podle práva zadržovacího, se odvolací soud dosud nezabýval.

Z právní úpravy smlouvy o přepravě věci v obchodním zákoníku předvídající vznik a trvání zástavního práva po dobu přepravy ve spojení s § 162 odst. 1 obč. zák. takové právo dopravce z výše uvedených důvodů dovodit nelze.

Lze tak uzavřít, že vznik zákonného zástavního práva podle § 628 obch. zák. nezakládá bez dalšího právo dopravce požadovat náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zadržením zásilky, a to ani ve spojení s obecnou úpravou zástavního práva v obč. zák. Tím není dotčeno právo dopravce zadržet zásilku k zajištění své splatné pohledávky a požadovat právo na náhradu nákladů se zadržením vzniklých za podmínek podle § 175 a násl. obč. zák.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil v té části, ve které je dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Ve zbývající části – jak shora uvedeno – dovolání žalovaného dovolací soud odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů