// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 19.12.2017

Práva majitele starší ochranné známky

V rozsudku ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11, dospěl Soudní dvůr k závěru, že článek 9 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství je třeba vykládat v tom smyslu, že se výlučné právo majitele ochranné známky Společenství zakázat všem třetím stranám užívat v obchodním styku označení totožná nebo podobná s jeho ochrannou známkou vztahuje na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky Společenství, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.

Ustanovení § 8 odst. 2 OchrZ je třeba vykládat ve stejném duchu. Z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ vyplývá, že skutečnost, že je nějaké označení zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je shodná či podobná se starší ochrannou známkou. Proto i co se týče národní ochranné známky, platí, že práva majitele ochranné známky podle § 8 OchrZ se vztahují na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2159/2015, ze dne 26. 9. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 zák. č. 441/2003 Sb.

Kategorie: ochranné známky; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění (více ZDE):

(…)

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení první otázky formulované dovolatelkou. Tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s výkladem podaným v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále opět jen „Soudní dvůr“) ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11, a s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež byla vyjádřena v rozsudku ze dne 29. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013.

Podle článku 9 odst. 1 Nařízení z ochranné známky Společenství vzniká jejímu majiteli výlučné právo. Majitel je oprávněn zakázat všem třetím stranám užívat bez jeho souhlasu v obchodním styku:

a) označení totožné s ochrannou známkou Společenství pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je ochranná známka Společenství zapsána,

b) označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou Společenství a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou Společenství a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti včetně nebezpečí asociace mezi označením a ochrannou známkou,

c) označení totožné s ochrannou známkou Společenství nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka Společenství zapsána, pokud jde o ochrannou známku, která má v rámci Společenství dobré jméno a pokud by užívání tohoto označení bez řádného důvodu neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky Společenství nebo jim bylo na újmu.

Podle § 8 odst. 2 OchrZ, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11), nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat

a) označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána,

b) označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou,

c) označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu.

Podle článku 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (dále jen „Směrnice“), platí, že ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího majitele výlučná práva. Majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly

a) označení totožné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro něž je známka zapsána,

b) označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo služeb označovaných ochrannou známkou a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace označení s ochrannou známkou.

Podle odstavce 2 téhož článku každý členský stát může rovněž stanovit, že majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby užívaly v obchodním styku označení totožné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro něž byla ochranná známka zapsána, jestliže tato ochranná známka získala v členském státě dobré jméno a užívání takového označení bez řádného důvodu by neoprávněně těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim působilo újmu.

V rozsudku ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11, dospěl Soudní dvůr k závěru, že článek 9 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (dále opět jen „Nařízení“) je třeba vykládat v tom smyslu, že se výlučné právo majitele ochranné známky Společenství zakázat všem třetím stranám užívat v obchodním styku označení totožná nebo podobná s jeho ochrannou známkou vztahuje na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky Společenství, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.

Co se týče ochranných známek Společenství, lze se bez dalšího plně ztotožnit s citovaným právním závěrem.

Jak je patrné z výše citovaných předpisů, znění článku 9 odst. 1 Nařízení obsahově odpovídá znění článku 5 odst. 1 a 2 Směrnice, který je do českého práva transponován ustanovením § 8 odst. 2 OchrZ. Vzhledem k povinnosti eurokonformního výkladu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., C-106/89) je proto i § 8 odst. 2 OchrZ třeba vykládat ve stejném duchu. Ostatně stejný závěr vyplývá i ze samotné české národní úpravy. Podle ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ oprávnění vlastníka starší ochranné známky bránit užívání pozdější ochranné známky zaniká teprve poté, co strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl. Nadto vlastník starší ochranné známky není pětiletou lhůtou omezen v případě, že přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Jinými slovy, z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ vyplývá, že skutečnost, že je nějaké označení – v daném případě vzhled obalu žalované – zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je shodná či podobná se starší ochrannou známkou.

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013, když dovodil, že z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ vyplývá, že oprávnění vlastníka starší ochranné známky bránit užívání pozdější ochranné známky zaniká teprve poté, co strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl. Nadto vlastník starší ochranné známky není pětiletou lhůtou omezen v případě, že přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že skutečnost, že je nějaké označení zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je shodná či podobná se starší ochrannou známkou.

Nejvyšší soud však zároveň upozorňuje, že ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ nestanoví žádné další zvláštní oprávnění vlastníka starší ochranné známky zakázat užívání podobné či shodné ochranné známky, nýbrž pouze limituje oprávnění, které vlastníku ochranné známky svěřuje ustanovení § 8 OchrZ.

Proto i co se týče národní ochranné známky, platí, že práva majitele ochranné známky podle § 8 OchrZ se vztahují na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v části týkající se nároků z ochranných známek nesprávné. V dalším řízení proto soud věc posoudí z hlediska známkoprávních nároků, neopomene přitom zohlednit ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) OchrZ a ve vztahu k ochranným známkám Společenství aplikovat Nařízení.

Co se týče námitek neprovedení důkazů týkajících se prokázání známosti a dobrého jména ochranných známek žalobkyně, jsou tyto námitky irelevantní, neboť soud prvního stupně, přestože se nezabýval známkoprávním nárokem, dospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že obrazové ochranné známky jsou známé a požívají dobrého jména. Soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč některé důkazy neprovedl (strany 8 - 9 rozsudku soudu prvního stupně). Řízení tímto nebylo zatíženo vadou podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

Samotná otázka pravděpodobnosti záměny, nepoctivého těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo působení újmy vůči nim, jsou otázky právní, proto námitky dovolatelky týkající se neprovedení důkazů nemohou řešení těchto otázek ovlivnit.

Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění, pak dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovými zjištěními, které v řízení učiní soud prvního stupně či soud odvolací, a že nesprávnost skutkových zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ani vadou řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost dovolání však nezakládá otázka č. 2.

Přes poněkud matoucí znění této otázky je z obsahu dovolání zjevné, že argumentace dovolatelky směřuje ke zpochybnění závěrů odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, které se týkají nekalosoutěžní stránky věci.

Podle dovolatelky není zaměnitelnost důležitá pro aplikaci § 47 a 48 obch. zák., přičemž oběma soudům vytýká, že se spokojily s konstatováním její absence a nezkoumaly alternativní znaky skutkové podstaty podle § 47 a vůbec nezkoumaly znaky skutkové podstaty podle § 48 obch. zák. Podle žalobkyně bylo jednání žalované nekalosoutěžní, neboť tyto znaky naplňovalo.

Podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule) je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Podle § 47 obch. zák. vyvolání nebezpečí záměny je:

a) užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již po právu jiným soutěžitelem,

b) užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků),

c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů nebo výkonů, ledaže by šlo o napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil,

pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěžitele.

Podle § 48 obch. zák. parazitováním je využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl.

Pro závěr o nekalosoutěžní povaze jednání soutěžitele je především nutné, aby toto jednání naplňovalo znaky generální klazule nekalé soutěže. V posuzované věci je nepochybné, že žalovaná jednala v hospodářské soutěži a její jednání, jakožto jednání přímého konkurenta žalobkyně, bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Zbývá tedy posoudit, zda jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže.

V případě dobrých mravů soutěže jde o zvláštní kategorii odlišnou od dobrých mravů jako takových a spjatou s principy poctivého hospodářského a obchodního styku. Soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které je ve vztahu k ostatním soutěžitelům zákeřné, podvodné či parazitující nebo předstupuje před potřebitele a zákazníky s klamavými reklamami či balením a značením výrobků.

Vodítkem pro shledání rozporu jednání s dobrými mravy soutěže mohou být (mimo jiné) jednotlivé zákonné skutkové podstaty, přesto ne vždy jejich naplnění znamená i splnění všech znaků generální klauzule.

O rozpor s dobrými mravy soutěže (a vůbec o nekalou soutěž) se bude jednat tehdy, když budou narušeny principy výkonové soutěže, tj. takové soutěže, v níž se náskok oproti konkurentům získává kvalitnějšími výrobky, lepšími službami, nižšími cenami, nápaditější reklamou. (Večerková, E. in Hušek, J. Marek, K. Večerková, E. a kol. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer a. s., 2009, 1996 s. ISBN 978-80-7357-491-8).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že porovnávaná označení vyvolávají zcela odlišný dojem a nelze dovozovat asociace mezi těmito označeními. Neposuzoval tedy pouze zaměnitelnost, jak v dovolání argumentuje žalobkyně, tedy nejen její předpoklad (míru podobnosti), ale i předpoklad klamného spojení či parazitování (asociaci s výrobky a označením žalobkyně). Odvolací soud se s takovým posouzením ztotožnil.

Nejvyšší soud se s takovým posouzením rovněž ztotožňuje. Lze shrnout, že obrazová označení a kombinované označení (ochranné známky, jak jsou žalobkyní používány) žalobkyně se liší od označení žalované téměř ve všem kromě použití postavy odpovídající představám o vzhledu myslivce (či hajného). Samotné postavy jsou ztvárněny zcela odlišným způsobem, rozdíl je i v použitých barvách. Odlišně je vyveden i dominantní nápis, když na etiketě žalované je umístěn v horní části, je červený a imituje „středověký“ typ písma, zatímco nápis na etiketě žalované je umístěn v dolní části a používá běžnější typ písma, na etiketách v barvě tmavé zelené či bílé. Rovněž při přečtení tohoto nápisu je sluchový vjem zcela odlišný.

Míra podobnosti mezi barevnými obrazovými označeními stran sporu je tedy zanedbatelná a nemůže vyvolat vzájemnou asociaci.

Etiketa žalobkyně ve zlatohnědém provedení je na trhu nová, žalobkyně ji nijak zvláště nepropagovala a v mysli průměrného spotřebitele není toto označení, resp. tato nová vlastnost – zlatohnědá barva – spojována se statky žalobkyně. Žalovaná proto zvolením zlatohnědé barvy mohla stěží vyvolat asociaci s označením žalobkyně.

Jestliže označení žalované nevyvolává ani asociaci s označeními žalobkyně, stěží může vyvolávat klamnou představu o spojení se statky jiného soutěžitele (či, při mírném odchýlení od textu § 47 obch. zák., přímo s tímto soutěžitelem). Pro naplnění skutkové podstaty parazitování na pověsti je pak třeba zkoumat, zda žalovaná využila pověsti produktu žalobkyně. Byť označení žalované vyvolává zcela odlišný dojem, než označení žalobkyně, případně jsou podobné pouze ve zlatohnědé barvě, která není v mysli průměrného spotřebitele s dovolatelkou spjata, stále se jedná o označení bylinného alkoholického likéru, který pro svou propagaci využívá prvků spojených s lesem a lovem. Tyto prvky jsou však natolik obecné, že je nelze monopolizovat pro jednoho soutěžitele. V řízení nebylo prokázáno a žalobkyně ani netvrdila, že by na těchto „lesnických“ prvcích založila aktuální reklamní kampaň, která by časově pokrývala období, kdy žalovaná začala na trh uvádět výrobky označené sporným označením. Z uvedeného je zřejmé, že jednání žalované nenarušilo principy výkonové soutěže, když se na trhu snažila prosadit vlastními silami. Nelze proto uvažovat ani o případném parazitickém jednání žalované podřaditelném pod generální klauzuli (např. „free-riding“). Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této otázky je v souladu i se závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně při svém posuzování vycházel z hlediska průměrného spotřebitele, což odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, rozsudek ze dne 10. ledna 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, či usnesení ze dne19. srpna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2817/2012). Odvolací soud též postupoval podle zásad vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, podle nichž při posuzování konkrétních jednání jako jednání nekalé soutěže je vždy nutné dodržovat stanovený postup – v první řadě se soud musí detailně zabývat otázkou naplnění základních podmínek nekalé soutěže (podle generální klauzule - § 44 odst. 1 ObchZ), až následně, lze-li určité jednání považovat podle generální kauzule za nekalosoutěžní, zkoumáním podmínek zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže (pojmenované skutkové podstaty upravené v § 45 až 52 ObchZ).

Ostatně dovolatelka ani nevymezuje, s jakou ustálenou rozhodovací praxí by mělo být v této části rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Nemůže jít tudíž ani o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.

Co se týče námitek žalované vůči hodnocení důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že zjištěným skutkovým stavem je vázán. Nesprávnost skutkových zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ani vadou řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

K argumentaci k otázkám č. 3, 4 a 5:

Podle názoru dovolatelky se pojem označení užitý v § 8 odst. 2 OchrZ nevztahuje jen na celkové označení užívané žalovanou, ale též na jeho jednotlivé prvky, které dle dovolatelky vyvolávají pravděpodobnost asociace se zapsanou ochrannou známkou nebo těží z její rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména. Z obsahu podání vyplývá, že tímto závadným prvkem má být slovo „hajný“.

V obecné rovině lze souhlasit s dovolatelkou, že označením ve smyslu § 8 odst. 2 OchrZ jsou i jednotlivé prvky celkového označení – pokud jsou tyto prvky schopny samostatně plnit funkce označení.

Odvolací soud se nezabýval známkoprávními nároky žalobkyně ani obecně, proto se logicky nemohl zabývat ani tím, zda se pojem označení užitý v § 8 odst. 2 OchrZ nevztahuje jen na celkové označení užívané žalovanou, ale též na jeho jednotlivé prvky. V dalším řízení proto soud toto posouzení doplní.

Obdobnou otázku však dovolatelka vznáší pod č. 4 a 5 i ve vztahu k § 47 a § 48 obch. zák. I zde lze v obecné rovině souhlasit s tím, že zvláštním označením podniku nebo zvláštním označením či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, případně označením, pomocí něhož lze parazitovat na pověsti, jsou i jednotlivé prvky celkového označení – pokud jsou tyto prvky schopny samostatně plnit funkce označení.

Funkce označení lze odvozovat z funkcí ochranné známky, která je také označením. Funkcím ochranné známky se ve své judikatuře věnoval i Soudní dvůr (resp. Evropský soudní dvůr, dále opět jen „Soudní dvůr“), např. rozsudek Soudního dvora ze dne 18. června 2009, L’Oréal, C-487/07, rozsudek Soudního dvora ze dne 23. března 2010, ve spojených věcech Google a Google France, C-236/08 až C-238/08. Podle judikatury Soudního dvora je hlavní funkcí ochranné známky (a tedy i označení obecně) zaručit spotřebitelům původ výrobků nebo služeb (funkce rozlišovací či identifikační).

Byť se vymezení dalších funkcí označení (ochranných známek) v odborné literatuře v detailech liší, lze shrnout, že dále lze rozeznávat funkci propagační (reklamní), ochrannou (či garanční, která navazuje na funkci identifikační v tom smyslu, že poté, co zákazník určí původ produktu, si může být jist, že jde právě o ten produkt, který takto bývá označován a zároveň si spojí označený produkt s určitými vlastnostmi), případně i funkci stimulační (resp. funkci zpětné vazby – odezva označení na trhu umožňuje jeho majiteli zvážit další postup na trhu). K tomu srov. Lochmannová, L. Ochranné známky II. Právo a podnikání. 1994, roč. 3, č. 9, s. 22. ISSN 1211-1120; Čada, K., Hajn, P., Horáček, R. Práva k průmyslovému vlastnictví. Praha: C. H. Beck, 2005, 424 s. ISBN 80-7179-879-7; ze zahraniční literatury např. Cohen Jehoram, T., Van Nispen, C., Huydecoper, T. European trademark law: Comunnity trademark law and harmonized national trademark law. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2010, 688 s. ISBN 978-90-411-3157-7.

Vzhledem k tomu, že slovo „hajný“ je způsobilé odlišit označený produkt od produktů jiných, případně i plnit další funkce ochranné známky, a vzhledem k tomu, že je k plnění těchto funkcí přímo určeno (umístěno jako část dominantní nápisu na etiketě), nelze než konstatovat, že je označením samo o sobě.

Skutečnost, že je prvek celkového označení rovněž označením však neznamená, že lze rezignovat na hodnocení souvislostí, v jakých je označení užíváno.

Za účelem posouzení podobnosti mezi označeními je konkrétně třeba určit stupeň jejich vzhledové, sluchové, jakož i pojmové podobnosti a případně zhodnotit význam, který je třeba přisoudit těmto jednotlivým prvků s přihlédnutím k dotčeným výrobkům nebo službám a podmínkám, za kterých jsou tyto výrobky nebo služby uváděny na trh (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 12. června 2007, OHIM v. Shaker, C-334/05 P, ze dne 24. března 2011, Ferrero v. OHIM, C-522/09 P, ze dne 17. října 2013, C – 597/12 Isdin SA v. OHIM).

Relevantní okolnosti případu (zde v podobě podmínek, za kterých jsou výrobky nebo služby uváděny na trh) je tedy třeba zohlednit nejen při posuzování zaměnitelnosti (k posuzování zaměnitelnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011), ale zejména při určování míry podobnosti, která je předpokladem nejen nebezpečí (pravděpodobnosti) záměny, ale i toho, zda označení parazituje na označení jiného (těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména nebo jim je na újmu). Pravděpodobnost záměny a „parazitování“ na označení (či ochranné známce) jiného lze chápat jako pojmenování míry podobnosti (a jejího využití), kterou zákonodárce považuje za škodlivou v určitých případech.

Je pravdou, že žalovaná označení „hajný“ neužívala samostatně a takové samostatné užívání ani nehrozilo, nicméně závadné může být i užívání takového označení v celku s jinými grafickými prvky. Jestliže je však označení užíváno pouze v celku s jinými grafickými prvky, nelze samostatně hodnotit jeho zaměnitelnost nebo to, zda takové označení těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména nebo jim je na újmu, neboť tyto vlastnosti označení mohou být znásobeny či naopak potlačeny oněmi jinými grafickými prvky. Tyto jiné grafické prvky, se kterými je napadené označení užíváno na etiketě, tvoří relevantní okolnosti případu, které je třeba zohlednit. Z toho vyplývá, že posouzení žaloby na zdržení se užívání samotného označení „hajný“ by nemělo být rozdílné od posouzení etikety jako celku, neboť právě etiketa jako celek působí v posuzované věci na vnímání spotřebitele.

Ze stejných důvodů nelze užívání označení tvořící část celku hodnotit bez ohledu na tento celek ani v rámci nekalosoutěžního posouzení. Nadto, jak bylo uvedeno výše, slovo „hajný“ je zcela odlišné vzhledově a sluchově, významově je podobné pouze částečně (tedy i při samostatném hodnocení je možno shledat pouze zcela nevýznamnou míru podobnosti).

Vzhledem k závěrům učiněným ve vztahu k otázce č. 2, nelze ze shora uvedených důvodů tedy ani v tomto rozsahu dovodit, že by otázky č. 4 a 5 mohly založit přípustnost dovolání.

K argumentaci k otázce č. 6:

Lze zcela souhlasit s dovolatelkou, že nařízení (myšleno nařízení unijního původu, nikoliv vládní nařízení) má aplikační přednost před zákonem. Ve zbytku pak Nejvyšší soud odkazuje na své posouzení k argumentaci k otázce č. 1.

K argumentaci k otázkám č. 7 a 8:

Žalobkyně se domnívá, že slovní ochranná známka „Myslivec“ zapsaná pro alkoholické nápoje je zaměnitelně podobná s jakýmkoli synonymem tohoto slova (či slovem jako synonymum vnímaným) užívaným pro alkoholické nápoje a zároveň s jakýmkoli běžným grafickým vyobrazením myslivce, pokud je takové vyobrazení užíváno pro alkoholické nápoje.

S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že slovo běžné slovní zásoby, užívané jako označení (ochranná známka) pro výrobky či služby, které významově nesouvisí s tímto slovem, může mít vysokou rozlišovací způsobilost pro tyto výrobky či služby.

Vzhledem k přezkumné povaze dovolacího řízení se dovolací soud nemůže vyjadřovat k právnímu posouzení, které odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) neučinil, nýbrž může toliko konstatovat, že jeho právní posouzení je neúplné, a proto nesprávné. Odvolací soud se nezabýval známkoprávními nároky žalobkyně ani obecně, proto se logicky nemohl zabývat ani tím, zda dochází k narušení známkoprávní ochrany slovní ochranné známky „myslivec“. V dalším řízení proto soud toto posouzení doplní.

Soudy obou stupňů se však zabývaly posouzením věci z hlediska nekalosoutěžního. I z hlediska nekalosoutěžního platí, že slovo běžné slovní zásoby, užívané jako označení pro výrobky či služby, které významově nesouvisí s tímto slovem, může mít vysokou rozlišovací způsobilost pro tyto výrobky či služby (může být příznačné pro soutěžitele či jeho podnik, může být nositelem jeho pověsti). Tak je tomu i v posuzované věci.

Dovolatelce však nelze přisvědčit ohledně názoru, že skutečnost, že jako majitelka označení (ochranné známky) „Myslivec“, může bránit všem ostatním producentům alkoholických nápojů, aby na svých výrobcích užívali obrazová označení, která lze slovně pojmenovat jako myslivce (tedy postavu lovce v lesnickém oděvu). Slovo myslivec neurčuje žádný konkrétní obrys, barvu ani žádný jiný detail, který by byl přičitatelný pouze dovolatelce. Z toho vyplývá, že podléhá-li slovo „myslivec“ ochraně označení (zde přitom dovolací soud hodnotí ochranu neformální, tedy ochranu dostupnou majiteli označení bez ohledu na to, že značení je zároveň zapsanou ochrannou známkou), je chráněno toto označení v podobě tohoto slova, neboť nevyjadřuje žádný konkrétní graficky zobrazitelný prvek.

Nelze souhlasit ani s tím, že užívání slova hajný žalovanou je jednání nekalosoutěžní, jakožto užívání synonyma slova „myslivec“. Jednak žalovaná slovo „hajný“ neužívá samostatně, nýbrž spolu s přídavným jménem „zlatý“, a to v rámci celkového kombinovaného označení, které je odlišné od obrazových označení a kombinovaného označení žalobkyně, jednak toto slovo není synonymem slova myslivec (liší se co do významu) a liší se i po stránce vizuální a fonetické. Ze stejných důvodů jako u otázky č. 2, nemohou ani otázky č. 7 a 8 založit přípustnost dovolání z hlediska nekalé soutěže.

Otázka č. 9 nemůže založit přípustnost dovolání, neboť směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nesprávnost skutkových zjištění však přípustnost dovolání založit nemůže

K argumentaci k otázce č. 10:

Vzhledem k tomu, že dovolací soud zrušil rozsudky soudu obou stupňů z důvodu nesprávného právního posouzení věci, kterého se mělo týkat porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. namítané dovolatelkou, nezabýval se zdejší soud z důvodu procesní ekonomie touto námitkou.

Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ze shora uvedených důvodů zrušil rozsudek odvolacího soudu. Učinil tak v plném rozsahu, i když z hlediska dovolatelkou vymezených otázek nelze dovodit, že by dovolání bylo přípustné z hlediska řešení otázek nekalé soutěže. Nicméně vzhledem k nesprávnému posouzení nároku žalobkyně o ochranu proti neoprávněnému zásahu do práv k ochranným známkám a vzhledem k tomu, že tento nárok bude soudem opětovně posuzován, nelze vyloučit, že toto posouzení ovlivní i posouzení nároku z nekalé soutěže. Vzhledem k tomu, že důvod nesprávnosti se vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 234g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články