// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.11.2017
Posuzování schopnosti dlužníka uhradit splatné závazky
Nezabývá-li se soud při posuzování schopnosti dlužníka uhradit své splatné závazky obranou dlužníka (podloženou poukazem na znalecké posudky), že jeho majetek převyšuje jeho závazky (dluhy) a má tak dostatek majetku k uspokojení splatných pohledávek těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené), je právní posouzení věci soudem neúplné, a tudíž i nesprávné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 136/2015, ze dne 31. 8. 2017
Dotčené předpisy: § 3 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. června 2015, č. j. KSHK 42 INS 17650/2014-A-60, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ České insolvenční v. o. s., jako insolvenčního správce dlužníka ROSS Holding a. s. (dále jen „společnost R“), a 2/ PPF banky a. s. tak, že mimo jiné:
[1] Zjistil úpadek dlužníka RHPI s. r. o. (bod I. výroku).
[2] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Barboru Novákovou (bod II. výroku).
Insolvenční soud - odkazuje na ustanovení § 3 odst. 1 a 2 a § 104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - vyšel především ze zjištění, že:
[1] Na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. listopadu 2012 půjčila společnost R dlužníku bezúročně částku 4.300.000 Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit do 12. ledna 2013.
[2] Na základě smlouvy o půjčce ze dne 29. července 2013 půjčila společnost R dlužníku částku 2.500.000 Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit s 4% úrokem do 31. července 2014.
[3] Dne 25. srpna 2013 uzavřel dlužník se společností R dvě dohody o vzájemném započtení. Dohody podepsal Roman Stryk; za společnost R jako předseda představenstva, za dlužníka jako jednatel. V dohodách se konstatuje existence pohledávek společnosti R za dlužníkem z titulu smluv o půjčce ve výši, jež se shoduje s částkami uvedenými prvním insolvenčním navrhovatelem v insolvenčním návrhu a existence splatných pohledávek dlužníka za společností R z titulu smlouvy o poskytování služeb a nájemních smluv ve výši odpovídající pohledávce společnosti R, jakož i to, že se strany dohodly na vyrovnání vzájemných závazků a pohledávek započtením. Ani v jedné z těchto dohod nejsou pohledávky dlužníka použité k započtení dostatečně konkretizovány.
Následně došel insolvenční soud (i na základě nesporných tvrzení dlužníka a druhého insolvenčního navrhovatele) k těmto závěrům:
[1] První insolvenční navrhovatel prokázal, že společnost R má za dlužníkem pohledávky po lhůtě splatnosti ve výši 2.796.532,49 Kč a ve výši 1.184.766,86 Kč z titulu nevrácených finančních prostředků poskytnutých na základě dvou smluv o půjčce (uzavřených 12. listopadu 2012 a 29. července 2013).
[2] Insolvenční soud pokládá za nadbytečné provádět dokazování za účelem ověření námitky dlužníka, že smlouvy o půjčce jsou neplatné pro nedostatek souhlasu valné hromady společnosti R s jejich poskytnutím, s tím, že i tak by společnost R měla za dlužníkem pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení. Neobstojí námitka dlužníka, že nebyl vyzván k vrácení peněz, jestliže se pokusil dosáhnout zániku pohledávek započtením.
[3] Dohody o započtení má insolvenční soud za neplatné pro neurčitost specifikace pohledávek dlužníka použitých k započtení.
[4] Pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele ze dvou smluv o úvěru uzavřených dne 15. března 2012 [první ve výši 5.346.812,01 Kč a druhou ve výši 22.189.368 Kč (z níž je po lhůtě splatnosti částka 4.960.793,04 Kč)] dlužník nesporoval. Druhého insolvenčního navrhovatele dlužník opakovaně označoval za jediného svého věřitele, dovolával se mimosoudních jednání s ním a tvrdil a prokazoval, že se snaží dluh vůči tomuto věřiteli umořit postupnými splátkami ve výši 130.000 Kč. Za daných okolností (proto) insolvenční soud neshledal potřebným provádět další dokazování k existenci těchto pohledávek.
[5] Dlužník tedy má nejméně 2 věřitele, jejichž pohledávky jsou po splatnosti déle než 3 měsíce a ani přes opakované výzvy insolvenčního soudu nepředložil řádný seznam závazků s náležitostmi předepsanými v § 104 insolvenčního zákona, s prohlášením, že seznam je správný a úplný.
[6] Dlužník se brání námitkou (podloženou poukazem na předložené znalecké posudky, kterými byla stanovena obvyklá cena jeho nemovitého majetku), že má majetek dostatečný k uspokojení věřitelů. Dlužník tvrdí, že hodnota nemovitého majetku stanovená znaleckými posudky přesahuje 54 miliónů Kč a že hodnota úvěrů druhého insolvenčního navrhovatele zajištěná těmito nemovitostmi činí 28.859.000 Kč. Zcela však opomíjí, že jeho majetkem jsou zajištěny i závazky společnosti R, které hodnotu tohoto majetku „násobně“ převyšují.
[7] V potaz je nutno vzít i existenci odpůrčích žalob, kterými se první insolvenční navrhovatel domáhá vyslovení neúčinnosti úkonů, jimiž společnost R převedla na dlužníka část aktiv (u insolvenčního soudu je pod sp. zn. 41 ICm 186/2015 veden spor o neúčinnost převodu obchodního podílu ve společnosti ROSS Real Estates s. r. o., pod sp. zn. 41 ICm 189/2015 spor o neúčinnost převodu obchodního podílu ve společnosti INPOS s. r. o., pod sp. zn. 41 ICm 316/2015 spor o neplatnost a neúčinnost převodu obchodního podílu ve společnosti Pivotech s. r. o., pod sp. zn. 41 ICm 320/2015 spor o neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávek v objemu 21.920.000 Kč a pod sp. zn. 41 ICm 332/2015 spor o neúčinnost převodu obchodního podílu ve společnosti Pivovar Chotěboř s. r. o.). Již samotné vedení těchto sporů znemožňuje dlužníkovi v nakládání s tímto majetkem ve smyslu jeho zpeněžení za účelem uspokojení pohledávek věřitelů.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. září 2015, č. j. KSHK 42 INS 17650/2014, 1 VSPH 1378/2015-A-76, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 až 3, § 136 odst. 1 a § 141 insolvenčního zákona - dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k těmto zjištěním a závěrům:
[1] Jak plyne z § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, pro zjištění úpadku je nutná pluralita věřitelů (dlužník musí mít nejméně dva věřitele), jejichž pohledávky jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník není schopen tyto pohledávky uspokojit (tj. je v platební neschopnosti). Podle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona platí vyvratitelná právní domněnka, že dlužník je v platební neschopnosti, neplní-li své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
[2] Odvolací soud provedl důkaz protokolem z přezkumného jednání konaného dne 7. září 2015 (B-10) [dále též jen „protokol“] a souhrnným přehledem přihlášek, který je součástí upraveného seznamu přihlášených pohledávek ze 7. září 2015 (B-7) [dále též jen „přehled“] a z takto provedených důkazů učinil tato skutková zjištění:
1/ Z protokolu, že insolvenční správce a dlužník nepopřeli „všechny přihlášené pohledávky“.
2/ Z přehledu, že insolvenční správce a dlužník nepopřeli pohledávky věřitele č. 12 (Finanční úřad pro kraj Vysočina), věřitele č. 13 (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky), věřitele č. 14 (Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví), věřitele č. 15 (Waldviertler Sparkasse Bank AG), věřitele č. 16 (Česká správa sociálního zabezpečení) a věřitele č. 17 (Česká průmyslová zdravotní pojišťovna).
3/ Z přehledu, že (jen) insolvenční správce nepopřel pohledávku druhého insolvenčního navrhovatele.
4/ Z přehledu, že dlužník popřel pohledávku druhého insolvenčního navrhovatele jen zčásti.
5/ Z jednotlivých přihlášek pohledávek věřitelů, jejichž pohledávky nepopřel insolvenční správce ani dlužník, se podává, že se staly splatnými takto:
- pohledávka věřitele č. 12 dne 13. října 2014,
- pohledávka věřitele č. 14 dne 19. října 2012,
- pohledávka věřitele č. 16 dne 19. prosince 2013,
- pohledávka věřitele č. 17 dne 7. února 2014.
6/ Pohledávka druhého insolvenčního navrhovatele, zčásti popřená dlužníkem, se stala splatnou dne 31. března 2014.
[3] Z provedených důkazů učinil odvolací soud skutkový závěr, že pohledávky více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti mají vůči dlužníku tito věřitelé, jejichž pohledávky byly při přezkumném jednání zjištěny a dlužník je nepopřel, případně zčásti nepopřel: 1/ druhý insolvenční navrhovatel, 2/ věřitel č. 12, 3/ věřitel č. 14, 4/ věřitel č. 16 a 5/ věřitel č. 17.
[4] Aktivní legitimace druhého insolvenčního navrhovatele je zjevně dána. Dlužník sice zpochybňoval aktivní legitimaci prvního insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, nicméně tento jeho názor nemá právní význam pro zjištění jeho úpadku.
[5] I kdyby první insolvenční navrhovatel neměl vůči dlužníku žádnou pohledávku více než 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nebylo by to podstatné pro výsledek odvolací věci s ohledem na § 141 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť rozhodující je okolnost, že úpadek dlužníka byl osvědčen.
[6] Je dána pluralita věřitelů (včetně druhého insolvenčního navrhovatele) a osvědčena platební neschopnost dlužníka (nejméně 5 věřitelů má pohledávku vůči dlužníku, která je více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti). Z uvedeného plyne závěr, že byly splněny podmínky pro zjištění úpadku dlužníka z důvodu jeho platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Vzhledem k uvedeným závěrům postupoval insolvenční soud po právu, když zjistil úpadek dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně má jít o tyto otázky:
I. Zda odvolací soud bez ohledu na dlužníkem tvrzený majetek dlužníka, který navíc převyšuje dle dlužníka výši pohledávek všech jeho věřitelů, může dospět k právnímu závěru o splnění podmínek úpadku na základě vyvratitelné právní domněnky dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona? (Tuto otázku měl odvolací soud zodpovědět v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.)
II. Zda odvolací soud v rámci svého rozhodnutí může vycházet při určení rozhodného okamžiku pro zjištění úpadku (na rozdíl od soudu prvního stupně) ze skutečností, které nastaly až po rozhodnutí soudu prvního stupně, když hlavním podkladem pro zjištění úpadku mu slouží závěry učiněné na přezkumném jednaní v rámci daného insolvenčního řízení? (Tuto otázku má dovolatel za neřešenou dovolacím soudem.)
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel takto:
[1] Odvolací soud se nevypořádal s podmínkou úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti spočívající v tom, že „tyto své závazky není dlužník schopen plnit“, respektive v tom, že dlužník nemá dostatek majetku.
[2] Skutečnost, že „dlužník neplní své peněžní závazky po dobu delší než 3 měsíců po lhůtě splatnosti“, zakládá pouze vyvratitelnou právní domněnku (platební neschopnosti dlužníka), kterou dlužník v řízení „sporoval“ poukazem na to, že podle znaleckých posudků má dostatečný majetek, takže pro účely zjištění úpadku nelze aplikovat ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
[3] Pohledávky ostatních věřitelů (konkrétně věřitelů č. 12, 14, 16 a 17), pro které odvolací soud potvrdil rozhodnutí o úpadku, jsou navíc (vzhledem k celkovému stavu majetku dlužníka) „bagatelními“ pohledávkami, které je dlužník připraven kdykoliv uhradit. Nelze tak hovořit o platební neschopnosti (dlužníka).
[4] Ačkoliv odvolací soud tuto otázku neřešil, protože v rámci „nových skutečností“ v podobě konání přezkumného jednání dne 7. září 2015 se jeho argumentace ohledně zjištění úpadku posunula jinam, nelze dále souhlasit se závěrem (insolvenčního) soudu, že majetkem dlužníka jsou zajištěny rovněž závazky společnosti R, které hodnotu nemovitého majetku dlužníka „násobně“ převyšují. Tento závěr insolvenčního soudu není ve spisu reálně podložen. Odvolací soud se této otázce vyhnul poukazem na existenci dalších věřitelů (s „násobně“ nižšími pohledávkami) dle přezkumného jednání konaného dne 7. září 2015. U těchto věřitelů se však odvolací soud nevypořádal s obranou, že dlužník má majetek, který „násobně“ převyšuje pohledávky těchto dalších (dle protokolu z přezkumného jednání zjištěných) věřitelů. U těchto dalších věřitelů tak nelze vycházet z vyvratitelné domněnky ohledně neschopnosti dlužníka plnit své závazky dle § 3 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Dlužník současně několikráte deklaroval, že tyto pohledávky je schopen a ochoten kdykoliv uhradit.
[5] Samotný závěr soudu o splnění všech obligatorních podmínek pro prohlášení úpadku je s ohledem na majetkovou situaci dlužníka (prokázanou existenci jeho majetku) zcela nedostatečný, neodůvodněný a to i ve světle „nové skutečnosti“ po rozhodnutí insolvenčního soudu v podobě přezkumného jednání.
[6] S jediným faktickým věřitelem dlužníka (druhým insolvenčním navrhovatelem) uzavřel dlužník dvě úvěrové smlouvy. Další úvěrové smlouvy byly uzavřeny mezi druhým insolvenčním navrhovatelem a společností R. Tyto závazky z úvěrových smluv se tedy dlužníka netýkají a ze zástavní smlouvy nevyplývá jejich zajištění dlužníkem.
[7] Úvěrové smlouvy uzavřené mezi druhým insolvenčním navrhovatelem a společností R neupravují nikde pořadí uspokojování pohledávek (tzv. „křížové ručení“ dlužníka nemovitým majetkem za závazky společnosti R).
[8] Dlužník trvá na tom, že jeho majetek převyšuje výši pohledávek (jak vyplývá i ze znaleckých posudků), a dlužník se snaží o restrukturalizaci úvěru s druhým insolvenčním navrhovatelem.
Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v posouzení obou otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2015, tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou určující tato ustanovení insolvenčního zákona:
§ 3
Úpadek
(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má
a/ více věřitelů a
b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a
c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").
(2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže
a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo
b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo
c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo
d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
(3) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.
(4) O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.
§ 86
V insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány.
§ 141
Odvolání proti rozhodnutí o úpadku
(1) Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.
(2) Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.
Dále je pro právní posouzení věci rozhodné ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř., jež určuje, že k novým skutečnostem nebo důkazům (§ 205a a 211a) odvolací soud smí přihlédnout, jen když byly uplatněny.
K dovolatelem položeným právním otázkám přijímá Nejvyšší soud tyto závěry:
Ad I. (K vyvratitelné právní domněnce).
[1] Výkladem ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, s těmito závěry:
1/ Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoliv však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2011“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“); usnesení jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
2/ To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), R 45/2014].
3/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), R 45/2014]. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012, R 45/2014].
4/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
[2] Odvolací soud založil závěr o existenci úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti na tom, že:
1/ Je dána pluralita věřitelů dlužníka (§ 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
2/ Je osvědčena platební neschopnost dlužníka (když nejméně 5 věřitelů má pohledávku vůči dlužníku, která je více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti).
3/ Byly tedy splněny podmínky pro zjištění úpadku dlužníka z důvodu jeho platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
[3] Jak je ovšem patrno i z (reprodukční části) napadeného rozhodnutí, dlužník se i v odvolacím řízení bránil námitkou, že jeho majetek převyšuje jeho závazky (dluhy). S touto jeho obranou se odvolací soud nijak nevypořádal [jeho právní posouzení věci k této otázce mlčí, ačkoli odpověď na ni je podstatná pro určení dlužníkovy (ne)schopnosti závazky (dluhy) plnit (§ 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), a to i s vědomím, že odvolací soud tento závěr vybudoval na existenci vyvratitelné právní domněnky dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona (srov. opět R 43/2012, R 83/2012, R 45/2014)]. Řečené platí tím více, že odvolací soud na jedné straně dovodil, že pro výsledek odvolací věci nebylo podstatné, jestli pohledávku po lhůtě splatnosti má vůči dlužníku i první insolvenční navrhovatel, na druhé straně neuvedl v rámci zjištění, jež učinil o pohledávkách dalších věřitelů v odvolacím řízení, ničeho o výši těchto dalších pohledávek.
[4] Dovolání je již proto důvodné, jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je bez vyhodnocení dlužníkovy obrany (podložené poukazem na znalecké posudky), že má dostatek majetku k uspokojení splatných pohledávek těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [R 83/2012], neúplné a tudíž i nesprávné.
Ad II. (K nově nastalým skutečnostem).
[1] Také výkladem ustanovení § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona se Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) ve svých rozhodnutích již zabýval, přičemž dospěl k těmto závěrům:
1/ S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v § 141 insolvenčního zákona se pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace (R 43/2012).
2/ V rozhodnutí, jímž odvolací soud posuzuje správnost usnesení soudu prvního stupně o zjištění dlužníkova úpadku (správnost rozhodnutí o úpadku), nezkoumá opodstatněnost opatření přijatých po tomto rozhodnutí a v jeho důsledku (R 43/2012).
3/ Novou skutečností, která ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona není způsobilá ovlivnit (je-li uplatněna až v odvolacím řízení) správnost rozhodnutí o úpadku, je obecně vzato každá skutečnost, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, včetně takové skutečnosti, která přivodila zánik pohledávky insolvenčního navrhovatele nebo některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění dluhu, započtení, prekluze) [R 43/2012].
4/ Odvolací soud může přihlédnout v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům (týkajícím se pohledávky věřitele splatné v době delší než 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení), jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo (R 43/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010).
[2] Ve světle výše formulovaných (judikatorně ustálených) závěrů Nejvyššího soudu je skutečností, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, jak přezkumné jednání, jež se konalo 7. září 2015, a o němž insolvenční soud pořídil „protokol“ (B-10), z nějž odvolací soud činil skutková zjištění, tak upravený seznam přihlášených pohledávek ze 7. září 2015 („přehled“). K těm účinkům, jež ve vztahu k pohledávkám věřitelů nastaly (vznikly) jen na základě přezkumného jednání (jehož průběh zachycuje protokol) nebo jen podle přehledu, tedy v odvolacím řízení nelze vůbec přihlížet (srov. opět § 141 odst. 1 poslední větu insolvenčního zákona). Právně bezcenná tedy jsou (pro odvolací soud měla být) všechna zjištění o tom, kdo, případně jak, (ne)popřel tu či onu přihlášenou pohledávku.
[3] Není ovšem vyloučeno zabývat se v odvolacím řízení pro účely posouzení dlužníkova úpadku nově (rozuměj nově ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud) těmi pohledávkami, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka (případně i před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) a jež se před rozhodnutím o úpadku dlužníka staly též splatnými [ať již šlo ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo dokonce o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona)]. Srov. k tomu opět (R 43/2012 a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 19/2010).
[4] K takovým „novým“ (rozuměj opět novým ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud, nikoli nově nastalým nebo vzniklým po rozhodnutí o úpadku) skutečnostem nebo důkazům je ovšem i v insolvenčních věcech (v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace v režimu plynoucím z R 43/2012, a v nichž se osvědčení dlužníkova úpadku řídí pravidlem vyjádřeným v § 86 insolvenčního zákona) možné přihlédnout, jen když byly odvolacím řízení uplatněny některým z účastníků řízení. Odvolací soud nemůže vzít při projednání odvolání a při rozhodování o něm v úvahu nové skutečnosti nebo nové důkazy, i když vyšly za odvolacího řízení najevo, jestliže je žádný z účastníků v odvolání, ve vyjádření k odvolání a ani jinak za odvolacího řízení neuplatnil. Srov. k tomu v literatuře shodně např. dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1703-1704.
[5] Podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádný z účastníků neuplatnil skutečnosti nebo důkazy týkající se věřitelů č. 12 (Finanční úřad pro kraj Vysočina), č. 13 (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky), č. 14 (Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví), č. 15 (Waldviertler Sparkasse Bank AG), č. 16 (Česká správa sociálního zabezpečení) a č. 17 (Česká průmyslová zdravotní pojišťovna).
[6] Z průběhu řízení před insolvenčním soudem se podává, že:
1/ zpráva předběžného insolvenčního správce z 30. září 2014 (A-27) obsahuje též přehled zjištěných závazků dlužníka označený jako: „Přijaté faktury (neuhrazené)“, v němž jsou uvedeny (vyčísleny s údajem o splatnosti předcházejícím rozhodnutí o úpadku) pohledávky věřitele č. 12 (Finančního úřadu pro kraj Vysočina), věřitele č. 13 (Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky), věřitele č. 14 (Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví) a věřitele č. 17 (České průmyslové zdravotní pojišťovny);
2/ seznam závazků dlužníka z 15. června 2015 (A-57) zahrnuje též pohledávky věřitele č. 12 (Finančního úřadu pro kraj Vysočina), leč s udaným datem splatnosti po rozhodnutí o úpadku (1. září 2015).
[7] To, zda pohledávky uvedené v odstavci [6], jejichž existence vyšla najevo (již) v řízení před insolvenčním soudem, jsou identické s těmi, ohledně kterých činil zjištění odvolací soud, však za daného stavu věci nelze hodnotit, jelikož odvolací soud tyto pohledávky blíže necharakterizuje (a to ani co do výše). O pohledávkách věřitelů č. 15 (Waldviertler Sparkasse Bank AG) a č. 16 (Česká správa sociálního zabezpečení) nevyšlo v řízení před insolvenčním soudem najevo ničeho.
Dovolání je tedy důvodné i v posouzení otázky ad II., jelikož odvolací soud založil své závěry (nepřípustně) zčásti na zjištěních, k nimž mu bylo zapovězeno přihlédnout podle § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona [zjištění o tom, kdo, případně jak (ne)popřel tu či onu přihlášenou pohledávku], zčásti na zjištěních, která v odvolacím řízení nikdo neuplatnil (ohledně pohledávek věřitelů č. 15 a č. 16), a k nimž mu proto bylo zapovězeno přihlédnout ve smyslu ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř., a zčásti na zjištěních (ohledně pohledávek věřitelů č. 12 až 14 a č. 17) učiněných způsobem, jenž nedovoluje uzavřít, že šlo o zjištění, jež neporušují pravidlo formulované v § 212a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-